Child Lee

Child Lee

JATKA

01 KAPITOLA

ZATKLI MĚ V BISTRU U ENA. VE DVANÁCT HODIN. JEDL JSEM vajíčka a pil kávu. Pozdní snídaně, ne oběd. Byl jsem promoklý a unavený po dlouhé chůzi v hustém dešti. Od dálnice až na okraj města.

Bistro bylo malé, ale světlé a čisté. Bylo zbrusu nové, postavené tak, aby připomínalo železniční jídelní vůz. Úzké, na jedné straně s dlouhým jídelním pultem a kuchyní zastrčenou vzadu; protější stěnu lemovaly boxy, na místě prostředního byl vchod.

Já jsem seděl v boxu u okna a četl v něčích odložených novinách o kampani prezidenta, kterého jsem nevolil posledně a nehodlal volit ani tentokrát. Déšť venku už ustal, ale sklo bylo stále poseté zářivými kapkami. Spatřil jsem policejní hlídkové vozy, jak zahýbají ze silnice směrem sem. Rychle vjely na štěrkované parkoviště a s chroupáním zastavily. Střešní majáky blikaly a pulzovaly. Červená a modrá světla v kapkách deště na mém okně. Dveře se rozletěly, když z aut vyskákali policisté. Z každého dva, se zbraněmi v rukou. Dva revolvery, dvě brokovnice. To nebyla legrace. Jeden revolver a jedna brokovnice běžely dozadu. Zbývající se vrhly ke dveřím.

Jen jsem seděl a pozoroval je. Věděl jsem, kdo se v bistru nachází. Vzadu kuchař. Dvě servírky. Dva staříci. A já. Tahle operace se týkala mne. Byl jsem tady ve městě ani ne půl hodiny. Těch zbylých pět tu pravděpodobně strávilo celý život. Kdyby kdokoli z nich měl nějaký problém, tak by se přišoural rozpačitý seržant. Zabručel by něco omluvného a pak by je požádal, aby se dostavili na stanici. Takže těžké zbraně a spěch nebyly určeny jim, ale mně. Nacpal jsem si do pusy vajíčko a talířkem zatěžkal pětidolarovku. Složil jsem odložené noviny do čtverečku a vsunul je do kapsy kabátu. Obě ruce jsem nechal umístěné nad stolem. Vyprázdnil jsem šálek.

Chlap s revolverem se postavil do dveří. Přikrčil se a namířil obouruč zbraň. Na mou hlavu. Ten s brokovnicí přikročil ke mně. Byli to štíhlí, zdatní chlapci. Upravení a vymydlení. Postupovali jako z učebnice. Revolver u dveří kryl s poměrnou přesností celou místnost. Brokovnice zblízka by mě rozprskla po celém okně. Naopak by to byla chyba. Revolver v boji zblízka by mohl minout a výstřel z brokovnice na dálku od dveří by zabil spolu se mnou i zatýkajícího policistu a staříka v zadním boxu. Až dosud dělali všechno správně. O tom nebylo pochyb. Byli ve výhodě. O tom rovněž nebylo pochyb. V úzkém boxu jsem byl jako v pasti. Byl jsem příliš stísněný na to, abych mohl něco udělat. Natáhl jsem ruce po stole. Policista s brokovnicí přikročil ke mně.

„Ani hnout! Policie!“ vykřikl.

Zařval, jak nejhlasitěji mohl. Uvolnil se tak z napětí a pokusil se mě zastrašit. Učebnicový postup. Spousta řevu a rámusu, aby oběť změkla. Zdvihl jsem ruce. Ten s revolverem se pohnul od dveří. Chlap s brokovnicí přistoupil ještě blíž. Moc blízko. Jejich první chyba. Kdybych byl nucen, mohl jsem se vrhnout po hlavni brokovnice a vyrazit ji vzhůru. Možná výstřel do stropu, pak loktem jemu do obličeje a brokovnice mohla být moje. Ten s revolverem si zúžil úhel a nemohl riskovat, že postřelí partnera. Mohlo to pro ně skončit špatně. Ale já jsem tam jen seděl se zdviženýma rukama. Chlap s brokovnicí řval a vyváděl dál.

„Lehnout na podlahu!“ zahulákal.

Pomalu jsem se vysunul z boxu a nastavil zápěstí k policistovi s revolverem. Nehodlal jsem si lehnout na podlahu. Ne před těmito venkovskými hochy. Ani kdyby si přivedli celé policejní oddělení s houfnicemi.

Ten s revolverem byl seržant. Byl poměrně klidný. Brokovnice mě pokrývala, když si zasunul revolver do pouzdra, odepjal pouta z opasku a zacvakl mi je na zápěstí. Záložní tým přišel kuchyní. Obešli jídelní pult a zaujali postavení za mnou. Prohledali mě. Velmi důkladně. Viděl jsem, jak seržant vyčkává, dokud nezavrtěli hlavou. Žádná zbraň.

Hoši z podpůrného týmu mě vzali každý za loket. Stále mě kryla brokovnice. Seržant přistoupil ke mně. Byl to podsaditý, atletický běloch. Štíhlý, opálený. Mého věku. Na plastikové jmenovce nad kapsou u košile měl napsáno Baker. Podíval se na mě.

„Jste zatčen pro podezření z vraždy,“ řekl. „Máte právo mlčet. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Máte právo být zastupován advokátem. Kdybyste si nemohl dovolit advokáta, bude vám zdarma přidělen státem Georgia. Rozumíte svým právům?“

Své povinnosti se zhostil skvěle. Mluvil zřetelně. Nečetl z papíru. Zdálo se, že ví, co toto seznámení s právy znamená a proč je důležité. Pro něho i pro mne. Neodpověděl jsem.

„Rozumíte svým právům?“ opakoval.

Opět jsem neodpověděl. Dlouhá zkušenost mě naučila, že naprosté mlčení je to nejlepší. Vy něco řeknete, a oni uslyší něco jiného, špatně to pochopí, mylně si to vyloží. Může vám to vynést vězení. Může vám to přivodit i smrt. Mlčení zatýkaného vyvádí policisty z míry. Musejí vám oznámit, že máte právo mlčet, ale nesnášejí, když to právo uplatníte. Byl jsem zatčen pro vraždu. Ale neřekl jsem nic.

„Rozumíte svým právům?“ zeptal se mě opět muž jménem Baker. „Mluvíte anglicky?“

Mluvil nevzrušeným hlasem. Neřekl jsem nic. Zůstal nevzrušený. Měl v sobě klid muže, pro nějž chvíle nebezpečí pominula. On mě jen doveze na stanici a tam se

stanu problémem někoho jiného. Podíval se po svých třech kolezích.

„O. K., pamatujte si, že neřekl nic,“ zabručel. „Jedeme.“

Vedli mě směrem k východu. Ve dveřích jsme utvořili zástup. Napřed Baker. Pak chlap s brokovnicí, kráčející pozpátku, velkou černou hlaveň stále namířenou na mne. Na jeho jmenovce stálo Stevenson. Také on byl běloch střední postavy, v dobré kondici. Jeho zbraň vypadala jako odvodňovací trubka, co mi mířila na břicho. Za mnou byli hoši ze záložního týmu. Plochou dlaní na zádech jsem byl prostrčen dveřmi.

Venku na štěrkovaném parkovišti bylo horko. Muselo pršet celou noc a většinu dopoledne. Teď pražilo slunce a ze země stoupala pára. Normálně by tu bylo teplo a prašno. Dnes bylo parno a ve vzduchu bylo nádherné opojné aroma promáčeného chodníku v horkém poledním slunci. Vystavil jsem se tváří slunci a nabíral do plic vzduch, mezitím co se policisté přeskupovali. Jeden u každého lokte ke krátké chůzi k hlídkovým vozům. Stevenson stále zručně odvodňoval. U prvního auta uskočil nazpět, když Baker otevřel zadní dvířka. Vstrčili mi dovnitř hlavu a pak jsem tam byl zatlačen celý, jemným bočním postrkováním levého záložníka. Dobrá technika. V takovémto městysi, odevšud vzdáleném, to byl jistě spíše výsledek dlouhého tréninku než dlouhé praxe.

Seděl jsem sám na zadním sedadle. Prostor byl rozdělen tlustou skleněnou přepážkou. Přední dveře byly stále otevřené. Dovnitř nasedli Baker a Stevenson. Baker řídil a Stevenson byl pootočený dozadu, aby mne měl na očích. Nikdo nemluvil. Doprovodné auto jelo za námi. Obě auta byla nová. Jela tiše a hladce. Uvnitř bylo čisto a chládek. Žádné stopy po zoufalcích a ubožácích, které by v nich převáželi na stejné místo jako mě.

Podíval jsem se z okénka. Georgia. Viděl jsem úrodnou půdu. Těžkou vlhkou červenou zem. Velmi dlouhé, rovné řady nízkých keřů v polích. Možná burské oříšky. Obyčejná plodina, ale pro pěstitele výnosná. Nebo pro vlastníka. Vlastnili zde půdu místní usedlíci? Nebo nějaké obří korporace? Nevěděl jsem.

Cesta do města byla krátká. Auto syčelo po hladkém, vodou nasáklém asfaltu. Přibližně po půl míli jsem spatřil dvě úhledné budovy, obě nové, kolem dokola s upraveným trávníkem. Policejní a hasičská stanice. Stály tam osamělé, na severním okraji města, za širokým pruhem trávníku, v němž byla umístěna socha. Atraktivní venkovská architektura postavená ze štědrého rozpočtu. Silnice byly z dokonale hladkého asfaltu, chodníky z červených tvárnic Asi tři sta metrů na jih bylo za malým shlukem domů vidět oslnivě bílou věž kostela. Rozeznal jsem stožáry na vlajky, plátěné vysunovací rolety, čerstvý nátěr domů, zelené trávníky. Všechno svěží po silném dešti, který se teď v

prudkém slunečním žáru vypařoval. Vzkvétající město. Vybudované, hádal jsem, z příjmu prosperujících farem a z vysokých daní těch, co dojížděli za prací do Atlanty.

Stevenson na mě zíral ještě ve chvíli, když auto zpomalilo, aby zabočilo k budově stanice. Široký polokruh příjezdové cesty. Nízko na omítce byl umístěn nápis Margravská policejní stanice – ústředí. Pomyslel jsem si: mám se znepokojovat? Byl jsem zatčen. Ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyl. Zjevně pro vraždu. Ale já jsem věděl dvě věci. Zaprvé, nemohli dokázat, že se něco stalo, když se to nestalo. A zadruhé, nikoho jsem nezabil.

V každém případě ne v jejich městě a ne v současné době.

02 KAPITOLA

ZASTAVILI JSME U DVEŘÍ DLOUHÉ NÍZKÉ BUDOVY. BAKER vystoupil z auta a rozhlédl se po obou stranách průčelí. Záložní tým se postavil opodál. Stevenson obešel zadem naše auto. Zaujal pozici proti Bakerovi. Namířil na mě brokovnici. Byl to dobrý tým. Baker mi otevřel dveře.

„Tak jdeme, jdeme,“ řekl. Téměř šeptem.

Pohupoval se na špičkách a pohledem pátral kolem sebe. Pomalu jsem se otočil a vyhrabal se z auta. Pouta mi to právě neulehčovala. Bylo ještě větší horko. Postoupil jsem kupředu a čekal. Záložní tým se seřadil za mnou. Přede mnou byl vchod do budovy stanice. Byl zde dlouhý mramorový překlad s výrazně vyraženým nápisem Policejní ústředí města Margrave. Pod ním byly dveře z tabulového skla. Záložníci mě vstrčili dovnitř. Dveře se za mnou s mlasknutím zavřely.

Uvnitř na mě opět dýchl chládek. Všechno zářilo bělobou a chromem. Osvětlení bylo zářivkové. Vypadalo to jako v bance nebo v kanceláři pojišťovny. Byl tam koberec. Za dlouhým recepčním pultem stál přijímací seržant. Soudě ze vzhledu místnosti by člověk čekal, že řekne: Přejete si, pane? Ale neřekl nic. Jen se na mě díval. Za ním byl ohromný otevřený vestibul. U širokého, nízkého psacího stolu seděla tmavovlasá žena v uniformě. Předtím psala nějaké údaje do počítače. Teď hleděla na mě. Stál jsem tam a čekal, u každého lokte jednoho policistu. Stevenson se zády opřel o recepci. Jeho brokovnice na mne stále mířila. Baker stál opodál a pozoroval mě. Přijímací seržant a žena v uniformě dělali totéž. Já jsem se na oplátku díval na ně.

Pak mě odvedli doleva. Zastavili před jedněmi dveřmi. Baker je otevřel a vtlačili mne dovnitř. Byla to výslechová místnost Žádná okna. Bílý stůl a tři židle. Koberec. V horním rohu místnosti kamera. Teplota v místnosti byla nastavena velmi nízko. Já jsem byl ještě provlhlý deštěm.

Zatímco jsem stál, Baker mi vyprazdňoval kapsy. Můj majetek utvořil na stole malou hromádku. Svitek bankovek. Pár mincí. Účty, jízdenky, útržky papíru. Baker prolistoval noviny a vrátil mi je do kapsy. Pohlédl na mé hodinky a nechal mi je na zápěstí. Tyhle věci ho nezajímaly. Vše ostatní shrnuli do velkého igelitového sáčku se zipem. Do sáčku určeného pro lidi s více předměty v kapsách, než nosím já. Na sáčku byl bílý štítek, na nějž Stevenson napsal nějaké číslo.

Baker mi řekl, abych se posadil. Pak všichni odešli z místnosti. Stevenson nesl sáček s mými věcmi. Vyšli ven, dveře se zavřely a bylo slyšet, jak se otáčí zámek. Podle zvuku masivní, dobře promazaný. Vyrobený z precizně opracované oceli. Zněl jako zámek, který mne zbaví svobody.

Domníval jsem se, že mě nějakou dobu nechají o samotě. Obvykle se to tak dělá. Izolace vyvolává touhu mluvit. Touha mluvit může přejít v touhu přiznat se. Brutální zatčení následované hodinovou izolací je docela dobrá strategie.

Ale zmýlil jsem se. Nenaplánovali pro mě hodinovou izolaci. Možná jejich druhá drobná taktická chyba. Dveře se odemkly a objevil se opět Baker, v ruce plastikový šálek s kávou. Pak kývl na ženu v uniformě. Tu, kterou jsem viděl sedět u psacího stolu ve vestibulu. Těžký zámek za ní zapadl. Nesla si kompaktní kovový kufřík, který postavila na stůl. Otevřela ho a vyjmula dlouhou černou tabulku, na níž byla bílá plastiková čísla.

Podala mi ji oním bryskním, ale přitom omluvným gestem, charakteristickým pro zubařské sestry. Uchopil jsem ji do spoutaných rukou. Pohledem jsem se přesvědčil, jestli není vzhůru nohama, a podržel si ji pod bradou. Žena vyjmula z kufříku ošklivý fotografický aparát a posadila se naproti mně. Podepřela si lokty o stůl, aby držela přístroj pevně. Seděla nachýlená kupředu a prsy měla opřené o hranu stolu. Byla to pohledná žena. Tmavé vlasy, nádherné oči. Zíral jsem na ni a usmíval se. Fotoaparát cvakl a zableskl. Než mě stačila požádat, otočil jsem se na židli tak, abych byl z profilu. Přidržel jsem si dlouhé číslo u ramene a díval se na zeď. Přístroj opět cvakl a zableskl. Otočil jsem se nazpátek a podával jí číslo. Obouruč, kvůli těm náramkům. Vzala si ho ode mne s oním našpuleným úsměvem, který vyjadřoval: ano, je to nepříjemné, ale musí to být. Jako zubařská sestra.

Pak vyndala náčiní na snímání otisků. Zbrusu novou kartičku na deset prstů, již opatřenou číslem. Prostor na palce je vždycky příliš malý. Tahle měla na druhé straně dva čtverce na otisky dlaní. Pouta proces znesnadňovala. Baker nenabídl, že mi je sundá. Žena mi načernila ruce. Měla hladké a chladné prsty. Bez snubního prstenu. Poté mi podala svazek papírových kapesníčků. Čerň šla dolů velmi snadno. Nějaké nové barvivo, které jsem ještě neviděl.

Žena vyndala z aparátu film a položila ho na stůl ke kartičkám s otisky. Uložila aparát do kufříku. Baker zabubnoval prsty na dveře. Opět cvakl zámek. Žena si vzala věci. Nikdo nepromluvil. Odešla z místnosti. Baker zůstal se mnou. Zavřel dveře a ty se zamkly s týmž cvaknutím promazaného zámku. Pak se o ně opřel a podíval se na mě.

„Čeká vás můj šéf,“ řekl. „Budete s ním muset mluvit. Nastala jistá situace a ta se musí vyjasnit.“

Neodpověděl jsem mu. Rozhovorem se mnou se pro nikoho žádná situace nevyjasní. Ale on se choval civilizovaně. Zdvořile. Tak jsem ho podrobil testu. Natáhl jsem ruce k němu. Nevyslovená žádost o sundání pout. Chvíli mlčky stál, pak vyndal klíček a odemkl je. Připjal si je zpět k opasku. Podíval se na mě. Opětoval jsem jeho pohled a nechal ruce klesnout podél boků. Žádné vděčné vydechnutí. Žádné zkormoucené tření zápěstí. Nechtěl jsem mít k tomuto muži žádný vztah. Ale promluvil jsem.

„O. K.,“ řekl jsem. „Pojďme za vaším šéfem.“

To bylo poprvé, co jsem promluvil od chvíle, kdy jsem si objednal snídani. Teď byl Baker tím, kdo vypadal vděčně. Zabubnoval dvakrát na dveře a ty byly zvenku odemčeny. Otevřel je a pokynul mi, abych prošel. Stevenson tu čekal zády k velkému vestibulu. Brokovnice zmizela. Záložní tým zrovna tak. Věci se začaly pomalu uklidňovat. Seřadili se ke mně, každý z jedné strany. Baker mě lehce uchopil za loket. Kráčeli jsme podél jedné strany vestibulu a došli ke dveřím vzadu. Stevenson je otevřel a vstoupili jsme do velké kanceláře, celé obložené růžovým dřevem.

U ohromného psacího stolu, rovněž z růžového dřeva, seděl tlustý chlapík. Za ním byly dvě velké vlajky. Vlevo ta s pruhy a hvězdami a zlatě vyšívaným okrajem a vpravo dle mého soudu státní vlajka Georgie. Na stěně mezi nimi visely hodiny; veliké, staré, kulaté hodiny v mahagonovém rámu. Vypadaly, že je leštilo už několik generací. Usoudil jsem, že nejspíš pochází ještě z původní stanice, co zbourali, aby mohli postavit tuhle novou budovu. Architekt je sem zasadil zřejmě proto, aby novostavbě dodal nádech historie. Ukazovaly téměř půl jedné.

Když mě postrčili do místnosti, tlouštík za stolem na mne pohlédl. Viděl jsem, že se zatvářil neurčitě, jako by se mě snažil někam zařadit. Pak se podíval znovu, pozorněji. Ušklíbl se na mne a promluvil dýchavičným zasípáním, které budilo dojem křiku, přiškrceného důsledkem špatných plic.

„Sedni si na zadek tamhle na tu židli a tu svou špinavou hubu nech zavřenou,“ pravil.

Tenhle tlusťoch byl pro mě překvapením. Vypadal jako nefalšovaný hňup. Vzdor všemu, co jsem až dosud viděl. Baker a jeho zatýkací tým jednali profesionálně a efektivně. Žena snímající otisky byla slušná. Ale tenhle tlustý policejní náčelník tu jen zabíral místo. Zpocený navzdory chladnému vzduchu klimatizace. Řídké nemyté vlasy. Rudošedá skvrnitá pokožka, co mají otylí lidé bez fyzické kondice. Nebetyčně vysoký krevní tlak. Cévy ztvrdlé na kámen. Nevypadal kompetentně ani na padesát procent.

„Jmenuju se Morrison,“ zasípal. Jako by mě to zajímalo. „Jsem náčelník policejního oddělení tady v Margrave. A ty seš přivandrovalej zabijáckej parchant. Přišel jsi do mýho města a udělals to svinstvo přímo tady, na soukromým pozemku pana Klinera. Takže teď uděláš plný doznání před mým vrchním detektivem.“

Skončil a podíval se na mne. Jako by mě pořád chtěl někam zařadit. Nebo jako by čekal odpověď. Žádnou nedostal. Tak ke mně píchl svým tlustým prstem.

„A pak pudeš sedět,“ řekl. „A pak na křeslo. A já se pak vydělám na tvůj mizernej, neoznačenej hrob.“

Vyzdvihl svůj mohutný trup ze židle a odvrátil ode mě hlavu.

„Vzal bych si tě na starost sám,“ dodal. „Ale mám moc práce.“

Kachním bokem se vykolébal od svého psacího stolu. Já jsem stál uprostřed mezi jeho stolem a dveřmi. Když se šoural kolem mě, zastavil se. Jeho tlustý nos byl v úrovni prostředního knoflíku mého kabátu. Stále se na mne díval, jako kdyby mu něco vrtalo hlavou.

„Tebe už jsem viděl,“ prohlásil. „Kde to bylo?“

Pohlédl na Bakera a pak na Stevensona. Jako by chtěl, aby si zapamatovali, co říká a kdy to říká.

„Toho chlapa jsem už někde viděl,“ oznámil jim.

Bouchl dveřmi do kanceláře a já jsem se dvěma poldy zůstal čekat, dokud dovnitř nevpochodoval detektivní šéf. Vysoký černoch, ne starý, ale už plešatící a prošedivělý. Přesně do té míry, aby mu to dodávalo patricijský vzhled. Energický a sebejistý. Dobře oblečený, v klasickém tvídovém obleku. Šedá vesta. Vyleštěné boty. Tenhle chlápek vypadal tak, jak by měl vypadat náčelník. Pokynem odeslal Bakera a Stevensona z místnosti a zavřel za nimi dveře. Posadil se k psacímu stolu a ukázal na židli naproti.

Otevřel se zarachocením zásuvku a vytáhl kazetový magnetofon. Zdvihl ho nataženou rukou do výše, aby vytáhl změť kabelů. Zasunul zástrčku do sítě a připojil mikrofon. Vsunul do přístroje kazetu. Stiskl tlačítko nahrávání a ťukl do mikrofonu nehtem. Zastavil pásek, přetočil ho a stiskl přehrávání. Uslyšel úder svého nehtu a přikývl. Opět pásek převinul a zmáčkl nahrávání. Seděl jsem a pozoroval ho.

Pár okamžiků bylo ticho. Jen slabé bzučeni – vzduchotechniky, zářivek nebo počítače. Nebo magnetofonu, který se zvolna otáčel. Slyšel jsem pomalé tikání starých hodin. Zněly trpělivě, jako by byly připraveny tikat věčně, bez ohledu na to, co udělám já. Pak se detektiv opět opřel na židli a zadíval se upřeně na mě. Konečky prstů si spojil ruce, jako to dělají vysocí, elegantní lidé.

„Takže,“ řekl. „Máme tu pár otázek, že?“

Měl hluboký, dunivý hlas. Bez jižanského přízvuku. Vypadal a zněl jako bostonský bankéř, až na to, že byl černý.

„Jmenuji se Finlay,“ pokračoval. „Mám hodnost kapitána. Jsem šéf detektivního oddělení tohoto okrsku. Mám za to, že jste byl informován o svých právech, nicméně jste dosud nepotvrdil, že jste jim porozuměl. Než budeme pokračovat dál, musíme tuto předběžnou záležitost vyjasnit.“

Ne jako bostonský bankéř. Spíš jako absolvent Harvardu.

„Rozumím svým právům,“ řekl jsem.

Přikývl.

„Fajn,“ pravil. „To jsem rád. Kde je váš právník?“

„Nepotřebuji právníka,“ řekl jsem.

„Jste obviněn z vraždy,“ řekl. „Potřebujete právníka. My vám ho poskytneme, rozumějte. Bezplatně. Chcete, abychom vám ho bezplatně poskytli?“

„Ne, nepotřebuji právníka,“ trval jsem na svém.

Muž jménem Finlay na mě přes konečky prstů dlouho hleděl.

„O. K.,“ řekl. „Ale budete muset podepsat prohlášení. Že jste byl poučen o tom, že můžete mít právníka, kterého vám bezplatně poskytneme, a že jste ho jednoznačně odmítl.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem.

Z jiné zásuvky vyndal formulář, podíval se na hodinky a napsal datum a hodinu. Přistrčil ho přes stůl ke mně. Velký vytištěný křížek označoval řádku, kde jsem se měl podepsat. Přistrčil mi pero. Podepsal jsem se a odsunul formulář zpátky k němu. Prostudoval ho a vložil do kožených desek.

„Nepřečtu váš podpis,“ pravil. „Takže pro pořádek začneme vaším jménem, adresou a datem narození.“

Nastalo opět ticho. Pohlédl jsem na něj. Byl to tvrdošíjný chlapík. Asi pětačtyřicetiletý. V Georgii se nestanete vrchním detektivem, když vám je pětačtyřicet a jste černoch, pakliže nejste tvrdošíjný. Nulová šance, že by se nechal vodit za nos. Nadechl jsem se.

„Jmenuji se Jack Reacher,“ řekl jsem. „Žádné prostřední jméno, žádná adresa.“

Napsal si to. Moc toho ke psaní nebylo. Sdělil jsem mu datum narození.

„O. K., pane Reachere,“ spustil Finlay. „Jak jsem řekl, máme spousty otázek. Probíral jsem se vašimi osobními věcmi. Nemáte vůbec žádný doklad. Žádný řidičský průkaz, žádné kreditní karty, nic. Nemáte adresu, jak říkáte. Takže se logicky musím ptát, kdo je ten člověk?“

Nečekal na žádnou mou reakci na svá slova a pokračoval.

„Kdo byl ten muž s oholenou hlavou?“

Neodpověděl jsem. Pozoroval jsem nástěnné hodiny a čekal, až se minutová ručička pohne.

„Povězte mi, co se stalo,“ řekl.

Neměl jsem ponětí, co se stalo. Naprosto žádné. Něco se někomu stalo, ale ne mně. Seděl jsem a neodpovídal.

„Co je to Pluribus?“ zeptal se Finlay.

Podíval jsem se na něj a pokrčil rameny.

„Moto Spojených států?“ dotázal jsem se. „E Pluribus Unum? Přijaté v roce 1776 druhým Kontinentálním kongresem, je to tak?“

Jen tak zabručel. Stále jsem se díval přímo na něj. Usoudil jsem, že je to typ, který by mi mohl odpovědět na otázku.

„O co tu jde?“ zeptal jsem se.

Opět ticho. Teď byl na řadě on, aby se zadíval na mě. Bylo vidět, jak přemýšlí, jestli odpovědět a jak.

„O co tu jde?“ opakoval jsem.

Opřel se dozadu a opět sepjal ruce.

„Vy víte, o co tu jde,“ řekl. „O vraždu. S velmi znepokojujícími znaky. Oběť byla nalezena dnes ráno v Klinerově velkoskladu. Na severním konci okresní silnice, u nájezdové křižovatky s dálnicí. Svědek nám ohlásil, že viděl muže, jak odchází z toho místa. Dnes ráno krátce po osmé. Popsal onoho muže jako bělocha, hodně vysokého, světlovlasého, v dlouhém černém plášti bez čepice a bez zavazadla.“

Opět ticho. Jsem běloch. Jsem hodně vysoký a světlovlasý. Seděl jsem tam ve svém dlouhém černém plášti a neměl jsem čepici. Ani zavazadlo. Dnes ráno jsem po okresní silnici kráčel dobré čtyři hodiny. Od osmi až do tři čtvrtě na dvanáct.

„Jak dlouhá je ta okreska?“ zeptal jsem se. „Od dálnice až sem?“

Finlay nad tím pouvažoval. „Možná tak čtrnáct mil.“

„Správně,“ řekl jsem. „Šel jsem pěšky celou cestu od dálnice až do města. Takových čtrnáct mil. Musela mě vidět spousta lidí. To ještě neznamená, že jsem někomu něco udělal.“

Neodpověděl. Ta situace mě začala zajímat.

„To je váš okrsek?“ zeptal jsem se. „Až k dálnici?“

„Ano. O jurisdikci tu není sporu. S tím nehnete, pane Reachere. Správní území města pokračuje ještě dalších čtrnáct mil, až k dálnici. Ten sklad je tudíž můj, o tom nemějte pochyb.“

Čekal. Kývl jsem a on pokračoval.

„Kliner ho postavil před pěti lety. Slyšel jste o něm někdy?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Jak jsem o něm mohl slyšet?“ namítl jsem. „Nikdy jsem tu předtím nebyl.“

„Hodně zde znamená,“ řekl Finlay. „Jeho podnikání nám přináší spoustu daní, tudíž je vítané. Hodně peněz na daních a velký prospěch pro město, a negativní vlivy jsou přitom minimální, protože je to tak daleko, že? Takže se snažíme mu vycházet vstříc. Teď se tam ale stala vražda a vy nám budete muset leccos vysvětlit.“

Ten muž dělal svou práci, ale plýtval mým časem.

„Fajn, Finlayi,“ prohlásil jsem. „Učiním prohlášení a v něm dopodrobna popíšu, co jsem dělal od okamžiku, kdy jsem překročil hranice toho vašeho pitomýho města, až do doby, kdy mě uprostřed snídaně odvlekli sem. Jestli z toho uděláte případ, tak vám dám metál. Protože jediné, co jsem dělal, bylo, že jsem v lijáku skoro čtyři hodiny pokládal jednu nohu před druhou, celejch těch vašich slavnejch čtrnáct mil.“

Byla to nejdelší řeč, kterou jsem pronesl za posledních šest měsíců. Finlay seděl a zíral na mě. Viděl jsem, že se potýká se základním dilematem každého detektiva. Instinkt mu napovídal, že možná nebudu ten, koho hledá. Ale seděl jsem tam, přímo před ním. Co by tedy měl udělat? Nechal jsem ho rozvažovat. Ve vhodný okamžik jsem se chtěl pokusit postrčit ho tím správným směrem. Zamýšlel jsem poznamenat něco o tom, že skutečný pachatel si pěkně chodí po svobodě, zatímco on tu maří čas se mnou. To by zvýšilo jeho pochybnosti. Ale on už si směr útoku vybral. Špatný.

„Žádné prohlášení,“ řekl. „Já budu klást otázky a vy budete odpovídat. Jste Jack Fantom. Bez adresy, bez dokladů. Co jste zač, tulák?“

Povzdechl jsem si. Dnes byl pátek. Velké hodiny na zdi ukazovaly, že už ho přes polovinu uplynulo. Tenhle chlapík Finlay mi nic nedaruje. Čili strávím víkend v cele. Pravděpodobně vylezu v pondělí.

„Nejsem tulák, Finlayi,“ odvětil jsem. „Jsem hobo. V tom je velký rozdíl.“

Pomalu zavrtěl hlavou.

„Nezahrávejte si se mnou, Reachere,“ pravil. „Jste v pěkným průseru. Přihodily se tu zlé věci. Náš svědek vás viděl, jak odcházíte z místa činu. Jste cizinec bez dokladů a bez historie. Tak si se mnou nehrejte.“

Pořád konal jen svou práci, ale pořád ještě plýtval mým časem.

„Já jsem neodcházel z místa vraždy,“ řekl jsem. „Šel jsem jen po té zatracené silnici. V tom je rozdíl, ne? Lidé, co odcházejí z místa vraždy, utíkají a schovávají se. Nekráčejí pěkně po silnici. Co je špatného na tom jít po silnici? Po silnicích se přece chodí pořád, nebo ne?“

Finlay se naklonil kupředu a zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl. „Nikdo nešel po celé té silnici od chvíle, kdy vynalezli automobily. Proč nemáte adresu? Odkud jste? Odpovězte na otázky. Ať to máme z krku.“

„Dobrá, Finlayi, ať to máme z krku,“ odpověděl jsem. „Nemám adresu, protože nikde nebydlím. Jednoho dne možná někde bydlet budu a pak budu mít adresu a pošlu vám pohlednici a budete si ji moct strčit do svého adresáře, když vám to tak strašně leží na srdci.“

Finlay na mě hleděl a promýšlel své možnosti. Zvolil trpělivý přístup. Trpělivý, ale neodbytný. Jako že se nedá zviklat.

„Odkud jste?“ zeptal se. „Jaká byla vaše poslední adresa?“

„Co přesně myslíte tím, odkud jsem?“

Rty měl sevřené. Začínal jsem ho navíc rozčilovat. Ale zůstal trpělivý. Okořenil trpělivost ledovým sarkazmem.

„O. K.,“ řekl. „Nerozumíte mé otázce, tak se vám to pokusím vyložit zcela jasně. Myslím tím, kde jste se narodil nebo kde jste bydlel po onu převažující část vašeho života, kterou instinktivně vnímáte jako predominantní v sociálním nebo kulturním kontextu.“

Jen jsem na něj hleděl.

„Dám vám příklad,“ pokračoval. „Já sám jsem se narodil v Bostonu, v Bostonu jsem získal vzdělání a následně jsem v Bostonu dvacet let pracoval, takže bych řekl, a myslím, že vy byste s tím souhlasil, že pocházím z Bostonu.“

Měl jsem pravdu. Hoch z Harvardu. Hoch z Harvardu, kterému docházela trpělivost.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Položil jste mi otázky, já vám na ně odpovím. Ale dovolte, abych vám něco řekl. Já nejsem ten, koho hledáte. V pondělí už budete vědět, že to nejsem já. Tak udělejte sám sobě laskavost. Nepřestávejte pátrat.“

Finlay potlačil úsměv. Vážně přikývl.

„Děkuji vám za radu,“ pravil. „A za zájem o mou kariéru.“

„Není zač,“ odvětil jsem.

„Pokračujte,“ řekl.

„O.K. Podle vaší dokonalé definice nepocházím odnikud. Pocházím z místa zvaného Armáda. Narodil jsem se na americké vojenské základně v Západním Berlíně. Můj otec byl mariňák a matka francouzská civilistka, kterou potkal v Holandsku. Vzali se v Koreji.“

Finlay přikývl. Udělal si poznámku.

„Byl jsem vojenské dítě,“ pokračoval jsem. „Ukažte mi seznam amerických základen po celém světě a to je seznam míst, kde jsem žil. Střední školu jsem dělal ve dvou desítkách různých zemí a pak čtyři roky ve vojenské akademii ve West Pointu.“

„Pokračujte,“ pravil Finlay.

„Zůstal jsem v armádě. U vojenské policie. Sloužil a žil jsem znovu ve všech těch základnách. Pak, Finlayi, po šestatřiceti letech života napřed jako dítě důstojníka a pak sám jako důstojník už najednou nebylo třeba velké armády, protože Sověti se položili. Takže hurá, užívejme si plodů míru. Což pro vás znamená, že se vaše daně použijí na něco jiného, ale pro mě to znamená, že jsem šestatřicetiletej nezaměstnanej bývalej vojenskej policista, kterýho nazve tulákem kdejakej podělanej samolibej civilista, kterej by ve světě, kde jsem žil, nevydržel ani pět minut.“

Okamžik uvažoval. Neudělalo to na něj dojem. „Pokračujte.“

Pokrčil jsem rameny.

„Takže si teď jen tak užívám,“ dodal jsem. „Možná si nakonec něco najdu, možná ne. Možná se někde usadím, nebo taky ne. Teď se k tomu ale nechystám.“

Přikývl. Napsal si pár dalších poznámek.

„Kdy jste odešel z armády?“ zeptal se.

„Před půl rokem. V dubnu.“

„Pracoval jste od té doby někde?“

„Žertujete? Kdy jste vy naposled hledal práci?“

„V dubnu,“ opáčil. „Před půl rokem. Dostal jsem tohle místo.“

„No, to vám blahopřeju, Finlayi.“

Nenapadlo mě nic jiného, co bych řekl. Finlay na mne chvíli hleděl.

„Z čeho jste žil?“ zeptal se. „Jakou jste měl hodnost?“

„Major,“ odpověděl jsem. „Když vás vyhodí, tak vám dají odstupné. Většina mi ještě zbyla. Snažím se, aby mi to vydrželo dlouho, víte?“

Dlouhé ticho. Finlay vybubnovával obráceným koncem pera rytmus.

„Pojďme mluvit o posledních čtyřiadvaceti hodinách,“ řekl.

Vzdychl jsem. Teď přijdou potíže.

„Přijel jsem autobusem Greyhound,“ pravil jsem. „Vystoupil jsem u okresní silnice. Dnes ráno v osm hodin. Dorazil jsem do města, přišel k tomu bistru, objednal si snídani a jedl ji, když tam vtrhli vaši hoši a odvezli mě sem.“

„Vy tu máte nějaké řízení?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Jsem bez práce,“ řekl jsem. „Nemám nikde žádné řízení.“

Zapsal si to.

„Kde jste nastoupil do autobusu?“

„V Tampě. Odjížděl jsem včera o půlnoci.“

„V Tampě na Floridě?“

Přikývl jsem. Otevřel s lomozem další zásuvku. Vyjmul jízdní řád Greyhoundu. Zalistoval jím a pak jel po stránce dlouhým hnědým prstem. Byl to velmi důkladný chlapík. Podíval se přes stůl na mě.

„To je dálkový spoj,“ řekl. „Jede přímo na sever do Atlanty. Tam přijíždí v devět ráno. Nestaví v osm tady.“

Potřásl jsem hlavou.

„Požádal jsem řidiče, aby mi zastavil. Řekl, že by neměl, nicméně to udělal. Zastavil mi a nechal mě vystoupit.“

„Už jste tu někdy byl?“

Opět jsem potřásl hlavou.

„Máte tu rodinu?“ pokračoval.

„Tady ne.“

„Máte někde rodinu?“

„Bratra ve Washingtonu,“ odvětil jsem. „Pracuje pro Ministerstvo financí.“

„Máte tady v Georgii přátele?“ zeptal se.

„Ne,“ řekl jsem.

Finlay si to všechno zapsal. Pak nastalo dlouhé ticho. Věděl jsem najisto, jaká bude další otázka.

„Proč tedy?“ ozval se. „Proč jste vystoupil z autobusu na neplánované zastávce a šel čtrnáct mil pěšky v dešti do města, kam jste neměl naprosto žádný důvod jít?“

To byla vražedná otázka. Finlay ji našel hned. Stejně jako by ji našel prokurátor. A já jsem neměl žádnou uspokojivou odpověď.

„Co vám na to mám říct?“ povzdechl jsem. „Bylo to spontánní rozhodnutí. Okamžitý nápad. Musel jsem přece být někde, že?“

„Ale proč tady?“ namítl.

„Nevím,“ řekl jsem. „Ten člověk vedle mě měl mapu a já jsem si tohle město vybral. Chtěl jsem se vyhnout hlavním tahům. Myslel jsem, že to objedu obloukem zase dolů k Zálivu, možná dál na západ.“

„Vy jste si tohle město vybral?“ opáčil Finlay. „Nedělejte ze mě vola. Jak jste si ho mohl vybrat? Je to jen jméno, jen tečka na mapě. Musel jste mít důvod.“

Přikývl jsem.

„Myslel jsem, že se půjdu poohlédnout po Slepém Blakeovi,“ řekl jsem.

„Kdo, kčertu, je Slepý Blake?“

Viděl jsem, jak v duchu promýšlí možné varianty jako šachový počítač promýšlejíci tahy. Byl Slepý Blake můj přítel, nepřítel, komplic, spoluspiklenec, rádce, věřitel, dlužník, má příští oběť?

„Slepý Blake byl kytarista,“ odvětil jsem. „Zemřel před šedesáti lety, možná byl zavražděn. Můj bratr si koupil desku, na jejímž obalu stálo, že k tomu došlo v Margrave. Napsal mi o tom. Řekl, že sem na jaře několikrát jel, kvůli nějaké záležitosti. Tak jsem si pomyslel, že sem zajedu a tu historku si ověřím.“

Finlay se tvářil bezvýrazně. Muselo mu to připadat dost slabé. Mně v jeho pozici by to také připadalo dost slabé.

„Přijel jste sem hledat kytaristu?“ pravil. „Kytaristu, který zemřel před šedesáti lety? Proč? Vy jste kytarista?“

„Ne,“ řekl jsem.

„Jak vám váš bratr napsal?“ zeptal se. „Když nemáte žádnou adresu?“

„Napsal k mé staré jednotce. Mou poštu posílají bance, kde mám uložené odstupné. Ta mi ji předává, když si vybírám peníze.“

Zavrtěl hlavou. Udělal si poznámku.

„Půlnočním Greyhoundem z Tampy, ano?“ dotázal se.

Kývl jsem.

„Máte jízdenku z autobusu?“ pokračoval.

„Možná ve věcech.“ Vybavil jsem si Bakera, jak vkládá obsah mých kapes do sáčku a Stevenson na něm vyplňuje štítek.

„Řidič autobusu by si vás pamatoval?“

„Snad ano,“ řekl jsem. „Zastavil kvůli mně. Musel jsem ho o to požádat.“

Situace jako by se stala abstraktní a já v ní byl jen divákem. Mé bývalé povolání nebylo až tak odlišné od Finlayova. Měl jsem zvláštní pocit, jako bych s ním hovořil o případu někoho jiného. Jako bychom byli kolegové, diskutující o nějakém složitém problému.

„Proč nepracujete?“ zeptal se Finlay.

Pokrčil jsem rameny. Pokusil jsem se mu to vysvětlit.

„Protože nechci pracovat. Pracoval jsem třináct let a nikam mě to nepřivedlo. Mám pocit, že už jsem to zkusil po jejich, a teď ať jdou k čertu. Teď to chci zkusit po svém.“

Finlay seděl a hleděl upřeně na mě.

„Měl jste v armádě nějaké problémy?“ zeptal se.

„Ne víc, než jste měl vy v Bostonu,“ opáčil jsem.

Překvapilo ho to. „Co tím myslíte?“

„Dělal jste v Bostonu dvacet let,“ řekl jsem. „To jste mi sám řekl, Finlayi. Proč jste tedy zde, v tomhle zapadákově? Měl byste si užívat penze, jezdit na ryby. Na Cape Cod nebo do jiných letovisek. Jaký je váš příběh?“

„To je moje věc, pane Reachere,“ odbyl mě. „Odpovězte mi na otázku.“

Pokrčil jsem rameny. „Zeptejte se armády.“

„To udělám,“ řekl. „Tím si buďte zatracené jistý. Byl jste propuštěn se ctí?“

„Copak by mi jinak dali odstupné?“

„Proč bych vám měl věřit, že vám dali jediný cent? Vedete život tuláka. Tak co, propuštěn se ctí, nebo ne?“

„Ano,“ odvětil jsem. „Samozřejmě.“

Udělal si další poznámku. Chvíli přemýšlel.

„Jak jste se cítil, když vás propustili?“ zeptal se.

Přemýšlel jsem o tom. Pokrčil jsem rameny.

„Necítil jsem se nijak,“ řekl jsem. „Cítil jsem, že jsem byl v armádě, a teď už v ní nejsem.“

„Cítil jste se zhrzený? Podvedený?“

„Ne. Měl jsem?“

„Vůbec žádné problémy?“ Jako by tam muselo něco být.

Cítil jsem, že mu musím nějak odpovědět. Ale nemohl jsem na nic přijít. Byl jsem v armádě od dne, kdy jsem se narodil. Teď jsem z ní byl pryč. Byl to skvělý pocit. Cítil jsem se svobodný. Jako bych celý život měl lehké bolení hlavy a všiml si toho až v okamžiku, kdy mě přešlo. Mým jediným problémem bylo uživit se. Jak se uživit, aniž bych se musel vzdát své svobody, byl těžký oříšek. Za šest měsíců jsem si nevydělal ani cent. To byl můj jediný problém. Ale to jsem Finlayovi říct nehodlal. Viděl by v tom motiv. Myslel by si, že jsem se rozhodl financovat si tulácký způsob života olupováním lidí. Ve velkoskladech. A jejich zabíjením.

„Hádám, že ten přechod byl těžký,“ řekl jsem. „Zvlášť když jsem v tom žil i jako kluk.“

Finlay přikývl. Uvažoval o mé odpovědi.

„Proč zrovna vy?“ namítl. „Nabídl jste se k odchodu dobrovolně?“

„Nikdy jsem se k ničemu nenabídl dobrovolně,“ prohlásil jsem. „Základní pravidlo vojáka.“

Další ticho.

„Měl jste nějakou specializaci? U vojska?“

„Napřed všeobecné povinnosti. Takový je systém. Pak jsem pět let působil v ochraně tajných informací. Posledních šest let jsem dělal něco jiného.“

Nechal jsem ho, aby se zeptal.

„Co to bylo?“

„Vyšetřování vražd.“

Finlay se opřel dozadu. Vydal neurčitý zvuk. Opět sepjal konečky prstů. Zahleděl se na mne a vydechl. Posadil se zpříma a namířil na mě prst.

„Fajn,“ pravil. „Já si vás prověřím. Máme vaše otisky. Ty by měly být v armádním rejstříku. Dostaneme vaše služební hodnocení. Všechno. Všechny podrobnosti. Zkontaktujeme autobusovou společnost. Ověříme si vaši jízdenku. Najdeme řidiče, najdeme cestující. Jestli to, co říkáte, je pravda, dozvíme se to velmi brzy. A jestli všechno bude sedět, tak vás možná necháme jít. Samozřejmě, určité detaily načasování a provedení činu budou rozhodující. Tyto detaily zatím nebyly vyjasněny.“

Odmlčel se a znovu vydechl. Pak pohlédl zpříma na mě.

„No a do té doby… Jsem obezřetný člověk,“ pokračoval. „Na první pohled to s vámi nevypadá dobře. Fluktuant. Tulák. Člověk bez adresy a bez historie. Vaše vyprávění může být vylhané. Třeba jste na útěku. Třeba jste vraždil napravo nalevo v tuctu států. Já prostě nevím. Nemůžete ode mě očekávat, že kvůli pochybnostem rozhodnu ve váš prospěch. Proč bych v této chvíli vůbec měl pochybovat? Zůstanete za mřížemi, dokud nebudeme mít jistotu, O. K.?“

Přesně to jsem očekával. Přesně to bych byl řekl já. Ale jen jsem se na něj podíval a zavrtěl hlavou.

„Obezřetný člověk?“ opáčil jsem. „To tedy zatraceně jste.“

Vrhl na mě pohled. „Jestli se mýlím, tak vás v pondělí pozvu na oběd,“ řekl. „K Enovi, abych vám vynahradil ten dnešek.“

Opět jsem zavrtěl hlavou. „Nepřišel jsem si sem dělat kamarády.“

Finlay jen pokrčil rameny. Zastavil magnetofon. Převinul kazetu, vyndal ji a něco na ni napsal. Stiskl bzučák domácího telefonu na psacím stole. Požádal Bakera, aby přišel. Čekal jsem. Bylo pořád chladno, ale už jsem konečně uschnul. Déšť z georgijské oblohy, jímž jsem nasákl, ze mě opět vysál suchý vzduch klimatizace. Odvlhčovač ze mě odpařil vodu a potrubím ji odvedl pryč.

Baker zaklepal a vstoupil. Finlay mu řekl, aby mne odvedl k celám. Pak na mě kývl. Znamenalo to: jestliže se ukáže, že nejsi ten, koho hledáme, pak měj na paměti, že jsem pouze konal svou práci. Oplatil jsem mu kývnutí. Moje znamenalo: zatímco ty sis kryl záda, někde venku ti běhá vrah.

Oddělení cel byl ve skutečnosti jen široký přístěnek vestavěný do otevřené hlavní služební místnosti. Svislými mřížemi v něm byly vytvořeny tři oddělené cely. Přední stěna se skládala pouze z mříží. Do každé cely byla zavěšena vstupní sekce. Mříže se blyštily impozantním matným leskem. Vypadaly jako z titania. V každé cele byl koberec, ale jinak zely prázdnotou. Žádný nábytek nebo výstupek pro lůžko. Jen nákladnější verze starodávných pryčen, které bylo kdysi často vidět.

„K přenocování tu nejste vybaveni?“ zeptal jsem se Bakera.

„Kdepak,“ odpověděl. „Později budete převezen do státního zařízení. Autobus přijíždí v šest. V pondělí vás zase přiveze zpátky.“

Zabouchl bránu a otočil klíčem. Slyšel jsem, jak kolem celého okraje zajely západky. Elektrické. Vyjmul jsem z kapsy noviny. Sundal jsem si kabát a svinul ho. Lehl jsem si na podlahu a nacpal si kabát pod hlavu.

Teď jsem byl doopravdy naštvaný. Na víkend jsem putoval do vězení. Nenechali mě v domácí cele stanice. Ne že bych snad měl jiné plány, ale věděl jsem, jak vypadají civilní věznice. Spousta vojenských zběhů končí, z těch či oněch důvodů, v civilních věznicích. Ty pak uvědomí armádu a vojenská policie si pro ně přijede. Takže jsem tato zařízení znal. Nenaplňovala mě zrovna nadšením. Ležel jsem a vztekle naslouchal ruchu služební místnosti. Zvonily telefony, cvakaly klávesnice. Tempo se zvyšovalo a zase opadalo. Policisté se pohybovali po místnosti a polohlasně hovořili.

Pak jsem se snažil dočíst nalezené noviny. Byly plné keců o prezidentovi a jeho kampani na znovuzvolení. Staroch byl zrovna v Pensacole na pobřeží Zálivu. Usiloval o vyrovnání rozpočtu ještě předtím, než jeho vnoučatům zbělejí vlasy. Roztínal problémy jako chlap, co si v džungli prosekává cestu mačetou. V Pensacole to hrál na Pobřežní hlídku. Ta už dvanáct měsíců provozovala Akci aktivní ochrany. Její čluny byly den co den rozestavěny na stráži jako zahnutý štít podél floridského pobřeží, zastavovaly a prohledávaly každé námořní plavidlo, které se jim nezdálo. Akce byla zahájena s halasným vytrubováním a měla úspěch nad všechna očekávání. Byl zabaven nejrozličnější kontraband. Většinou drogy, ale také zbraně a nelegální migranti z Haiti a Kuby. Aktivní ochrana pomohla snížit zločinnost v celých Spojených státech na celé měsíce, v okruhu tisíců mil. Obrovský úspěch.

Takže ji zrušili. Byla totiž velice nákladná. Rozpočet Pobřežní hlídky byl v hlubokém deficitu. Prezident prohlásil, že ho nemůže zvýšit. Musí ho dokonce ještě omezit. Hospodářství je ve špatném stavu, nelze udělat nic jiného. Takže Akce aktivní ochrany měla být během sedmi dnů zrušena. Prezident se snažil působit státnicky. Vysocí představitelé výkonné moci měli zlost, protože zastávali názor, že prevence je lepší než náprava. Úředníci z Washingtonu měli radost, jelikož padesát centů vynaložených na pochůzkáře bylo vidět víc než dva dolary poslané někam na moře, dva tisíce mil od voličů. Argumenty létaly tam a zpátky. A prezident na nezřetelných fotografiích se jen státnicky usmíval a prohlašoval, že nemůže nic dělat. Přestal jsem číst, protože jsem dostával jen větší zlost.

Abych se uklidnil, začal jsem si v duchu přehrávat hudbu. Refrén skladby „Blesk nad lokomotivou“. Ve verzi Howling Wolfa je na konci první řádky nádherný přiškrcený výkřik. Říká se, že abyste pochopili travelling blues, musíte chvíli jezdit po kolejích. Není to pravda. Abyste pochopili travelling blues, musíte být někde zavřeni. V cele. Nebo v armádě. Tam, kde vás dají do klece. Tam, kde blesk nad lokomotivou vypadá jako vzdálené světlo vytoužené svobody. Ležel jsem tam s kabátem místo polštáře a naslouchal jsem hudbě ve své hlavě. Na konci třetího refrénu jsem usnul.

Opět jsem se vzbudil, když Baker začal kopat do mříží. Vydávaly zastřený kovový zvuk. Jako pohřební zvony. Baker tam stál spolu s Finlayem. Dívali se na mě. Zůstal jsem na podlaze. Cítil jsem se tam pohodlně.

„Kde jste říkal, že jste byl včera o půlnoci?“ zeptal se Finlay.

„Nastupoval jsem do autobusu v Tampě,“ řekl jsem.

„Máme nového svědka,“ řekl Finlay. „Tvrdí, že vás viděl v prostoru velkoskladu. Prý jste se tam včera večer motal. O půlnoci.“

„Naprostá blbost, Finlayi,“ prohlásil jsem. „Nesmysl. Kdo je, ksakru, ten váš nový svědek?“

„Náčelník Morrison,“ odvětil Finlay. „Policejní šéf. Říká, že si byl jistý, že už vás předtím viděl. Teď si vzpomněl kde.“

03 KAPITOLA

ODVEDLI MĚ v poutech zpátky do kanceláře z růžového dřeva. Finlay seděl u velkého psacího stolu, před vlajkami, pod nástěnnými hodinami. Baker si přistavil židli ke konci stolu. Já jsem seděl proti Finlayovi. Vyndal opět magnetofon. Vytáhl kabely. Umístil mikrofon mezi nás. Vyzkoušel ho nehtem. Převinul pásek. Hotovo.

„Posledních čtyřiadvacet hodin, Reachere,“ pravil. „Podrobně.“

Oba policisté překypovali potlačovaným vzrušením. Slabý případ se náhle stal silným. Vzrušení z výhry je začalo ovládat. Rozpoznal jsem příznaky.

„Včera v noci jsem byl v Tampě,“ řekl jsem. „Nastoupil jsem o půlnoci do autobusu. Svědkové to mohou potvrdit. Dnes ráno v osm hodin jsem vystoupil z autobusu na místě, kde se okresní silnice spojuje s dálnicí. Jestliže náčelník Morrison říká, že mě o půlnoci viděl, tak se mýlí. V té době jsem byl asi čtyři sta mil daleko. Nemám, co bych k tomu dodal. Ověřte si to.“

Finlay na mě upřeně hleděl. Pak pokynul Bakerovi, který otevřel kožené desky.

„Oběť nebyla identifikována,“ řekl Baker. „Žádný doklad. Žádná náprsní taška. Žádné charakteristické znaky. Běloch, asi čtyřicet, hodně vysoký, oholená hlava. Tělo bylo nalezeno dnes ráno v osm hodin na zemi vedle oplocení, poblíž hlavní brány. Bylo částečně zakryto lepenkou. Podařilo se nám sejmout otisky prstů: výsledek negativní. Neshodují se s nikým z databáze.“

„Kdo to byl, Reachere?“ zeptal se Finlay.

Baker čekal na nějakou reakci z mé strany. Žádné se nedočkal. Jen jsem tam seděl a naslouchal tichému tikání nástěnných hodin. Ručičky se přiblížily k půl třetí. Nepromluvil jsem. Baker listoval složkou v deskách a vybral si další list. Krátce vzhlédl a pokračoval.

„Oběť byla zasažena dvěma výstřely do hlavy,“ řekl. „Pravděpodobně automatickou zbraní malého kalibru s tlumičem. První výstřel byl zblízka do levého spánku, druhý pak kontaktní, za levé ucho. Zjevně měkkoplášťové střely, protože při výstupu muži utrhly obličej. Déšť smyl stopy střelného prachu, ale charakter spáleniny ukazuje na tlumič. Smrtelný zásah musel být ten první. V lebce nezůstala žádná kulka. Nebyly nalezeny nábojnice.“

„Kde je ta zbraň, Reachere?“ pravil Finlay.

Podíval jsem se na něj a udělal obličej. Nepromluvil jsem.

„Oběť zemřela mezi jedenácti třiceti a jednou hodinou v noci,“ pokračoval Baker. „V jedenáct třicet, když noční vrátný odcházel ze služby, tam tělo nebylo. To nám potvrdil. Bylo nalezeno, když denní pracovník přišel otevřít bránu. Asi v osm hodin. Viděl vás, jak odcházíte z místa činu, a zavolal nám.“

„Kdo to byl, Reachere?“ zeptal se znovu Finlay.

Ignoroval jsem ho a podíval se na Bakera.

„Proč před jednou hodinou?“ zeptal jsem se ho.

„Včera v jednu hodinu v noci začalo hustě pršet,“ odpověděl. „Chodník pod tělem byl naprosto suchý. Čili tělo bylo na zemi už před jednou, kdy déšť začal. Lékařský názor je ten, že byl zastřelen o půlnoci.“

Přikývl jsem. Usmál jsem se na ně. Čas smrti mě z toho dostane.

„Řekněte nám, co se stalo dál,“ pravil tiše Finlay.

Pokrčil jsem rameny.

„Jak to mám vědět,“ řekl jsem. „Nebyl jsem tam. O půlnoci jsem byl v Tampě.“

Baker se naklonil kupředu a vytáhl ze složky další list.

„Pak došlo k tomu, že jste udělal něco podivného,“ řekl. „Začal jste bláznit.“

„O půlnoci jsem tam nebyl,“ opakoval jsem. „Nastupoval jsem v Tampě do autobusu. Na tom není nic až tak podivného.“

Nereagovali. Oba se tvářili dost pochmurně.

„Nejprve jste ho zastřelil,“ prohlásil Baker. „Pak jste ho střelil znovu. Pak jste do těla začal nepříčetně kopat. Jsou na něm rozsáhlá posmrtná zranění. Zastřelil jste ho a pak jste do něj začal mlátit. Snažil jste se mrtvolu rozkopat na cucky, smýkal jste s ní z místa na místo, jak smyslů zbavený. Pak jste se uklidnil a snažil se tělo zakrýt lepenkou.“

Dlouhou dobu jsem byl zticha.

„Posmrtná zranění?“ řekl jsem.

Baker přikývl.

„Jako v záchvatu zuřivosti,“ řekl. „Ten chlap vypadá, jako by ho přejel náklaďák. Snad všechny kosti má zlámané. Ale doktor tvrdí, že k tomu došlo, až když už byl po smrti. Jste podivný člověk, Reachere, jen co je pravda.“

„Kdo to byl?“ zeptal se Finlay potřetí.

Jen jsem se na něj podíval. Baker měl pravdu. Bylo to podivné. Velmi podivné. Vražedná zuřivost je zlá dost. Ale posmrtný záchvat zuřivosti je horší.

Párkrát jsem se s ním setkal. Už jsem o další setkání nestál. Ale tak, jak mi to popsali, to nedávalo žádný smysl.

„Jak jste se s tím mužem setkal?“ zeptal se Finlay.

Stále jsem se na něj jen díval. Neodpověděl jsem.

„Co znamená Pluribus?“ pokračoval.

Jen jsem pokrčil rameny a mlčel.

„Kdo to byl, Reachere?“ dotázal se opět Finlay.

„Já jsem tam nebyl,“ řekl jsem. „Já nic nevím.“

Finlay mlčel.

„Jaké máte telefonní číslo?“ náhle řekl.

Podíval jsem se na něj, jako kdyby se zbláznil.

„Finlayi, o čem to, kčertu, mluvíte?“ odvětil jsem. „Nemám telefon. Neposlouchal jste? Nikde nebydlím.“

„Myslím váš mobilní telefon,“ dodal.

„Jaký mobilní telefon? Já nemám mobilní telefon.“

Projel mnou záchvěv děsu. Považovali mě za nájemného vraha. Za zvráceného žoldáka bez kořenů, který s mobilním telefonem cestuje od místa k místu a zabíjí lidi. Rozkopává jejich mrtvoly na kusy. Je ve spojení s nějakou podzemní organizací, která mu dodává další oběti. Stále v pohybu.

Finlay se naklonil dopředu. Přisunul ke mně kus papíru. Byl odtržen z listu papíru do počítačové tiskárny. Nebyl starý, ale byl na něm mastný lesk, vzniklý používáním. Patina, kterou papír získá po měsíci nošení v kapse. Na něm bylo vytištěné a podtržené slovo Pluribus. Pod ním bylo telefonní číslo. Podíval jsem se na něj. Nedotkl jsem se ho. Nechtěl jsem žádné nejasnosti ohledně otisků prstů.

„Je to vaše číslo?“ zeptal se Finlay.

„Já nemám telefon,“ opakoval jsem znovu. „Včera v noci jsem tu nebyl. Čím víc na mě budete tlačit, tím víc času ztratíte, Finlayi.“

„Je to číslo mobilního telefonu,“ řekl. „To víme. Provozované atlantskou telefonní společností. Ale vysledovat ho budeme moct až v pondělí. Takže se ptáme vás. Měl byste spolupracovat, Reachere.“

Znovu jsem se podíval na útržek papíru. „Kde to bylo?“

Finlay zvažoval otázku a rozhodl se na ni odpovědět.

„Bylo to v botě vaší oběti,“ pravil. „Složené a schované.“

Dlouho jsem seděl mlčky. Byl jsem znepokojen. Cítil jsem se jako postava z nějaké dětské knihy, která se propadne dírou do země a octne se v podivném světě, kde všechno je jiné a zvláštní. Jako Alenka v říši divů. Propadla se dírou? Nebo vystoupila z Greyhoundu na špatném místě?

Seděl jsem v přepychové, nákladně zařízené kanceláři. I ve švýcarských bankách jsem viděl horší. Byl jsem ve společnosti dvou policistů. Inteligentních a profesionálně vystupujících. Dohromady měli pravděpodobně více než třicet let zkušeností. Vyzrálé, kompetentní policejní oddělení. Dobře financované a obsazené. Na špici mělo sice slabinu v tom hňupovi Morrisonovi, ale celkově vzato jsem organizaci podobných kvalit už delší dobu neviděl. Ale všichni jako by končili ve slepé uličce tak rychle, jak to jen svedli. Zdáli se být přesvědčeni o tom, že země je placatá. Že obrovské georgijské nebe není nic jiného než příklop, přesně zapadající podél jejího okraje. Byl jsem zde jediný, kdo věděl, že země je kulatá.

„Dvě věci,“ řekl jsem. „Ten chlap je zastřelen zblízka automatickou zbraní s tlumičem. První výstřel ho skolí, druhý je na jistotu. Nábojnice chybí. Co vám to říká? Profesionálně?“

Finlay neřekl nic. Jeho hlavní podezřelý s ním rozebírá případ jako nějaký kolega. Jako vyšetřovatel by to neměl dovolit. Měl by mě zarazit. Ale on mě chtěl vyslechnout. Téměř jako bych viděl, jak zápasí sám se sebou. Seděl zcela nehybně, ale v mozku se mu to zmítalo jako klubko koťat v pytli.

„Pokračujte,“ pronesl nakonec. Důstojně, jako by šlo o něco závažného.

„Jde o popravu, Finlayi,“ řekl jsem. „Žádné přepadení nebo hádka. Chladně a klinicky provedený zásah. Nezanechá stopy na místě činu. Je to inteligentní chlap, který pak s baterkou trpělivě hledá dvě nábojnice malého kalibru.“

„Pokračujte,“ opakoval Finlay.

„Střela zblízka do levého spánku. Zavražděný mohl být v autě. Střelec s ním mluví okénkem, pak zvedne pistoli. Prásk. Nakloní se dovnitř a vypálí druhou ránu. Pak sebere své nábojnice a odejde.“

„Odejde?“ opáčil Finlay. „A co zbytek toho, co se odehrálo? Chcete naznačit, že to byl někdo jiný?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Byli tři,“ řekl jsem. „To je jasné, ne?“

„Proč tři?“ zeptal se.

„Praktické minimum jsou dva, že? Jak se oběť dostala tam k těm skladům? Autem, že? Na chůzi je to odevšad moc daleko. Takže kde je teď jeho auto? Střelec tam také nešel pěšky. Praktické minimum by tedy byl tým dvou lidí. Přijeli tam společně a odjeli každý zvlášť, jeden z nich v autě oběti.“

„Ale?“ přerušil mě Finlay.

„Ale konkrétní důkazy ukazují na minimálně tři,“ řekl jsem. „Vezměte si to psychologicky. V tom je klíč k téhle záležitosti. Chlap, který používá automatickou pistoli malého kalibru s tlumičem k čisté střele do hlavy a další pojistné ráně, není ten typ, co by se najednou zbláznil a rozkopával mrtvolu, že? A naopak typ, který se dostane do podobného záchvatu, se pak najednou neuklidní a nebude zakrývat tělo nějakou starou lepenkou. Máte zde tři naprosto oddělené věci, Finlayi. Takže v tom mají prsty tři lidé.“

Finlay pokrčil rameny. „Možná dva. Ten střelec mohl potom uklidit.“

„Kdepak,“ řekl jsem. „Ten by tam nečekal. Takový záchvat zuřivosti by mu neseděl. Cítil by se trapně. A znepokojilo by ho to, protože celá záležitost se tím zviditelnila, zvýšil se stupeň rizika. A navíc, kdyby už potom uklidil, udělal by to pořádně. Nenechal by tělo tam, kde ho najde první člověk, co přijde. Takže v tom jsou tři.“

Finlay usilovně přemýšlel.

„Takže?“ řekl nakonec.

„Takže který z nich mám být já?“ zeptal jsem se. „Střelec, maniak nebo ten idiot, co schovával tělo?“

Finlay a Baker se na sebe podívali. Neodpověděli.

„V podstatě je to jedno, nemyslíte?“ promluvil jsem k oběma. „Tak já tam jedu se dvěma kumpány, o půlnoci sejmeme toho chlapa, oni dva pak odjedou a já se rozhodnu zůstat? Proč bych to dělal? To je blbost, Finlayi.“

Neodpověděl. Uvažoval.

„Já nemám dva kumpány,“ dodal jsem. „Ani auto. Takže maximálně můžete říct, že tam oběť přišla pěšky a já taky. Potkal jsem ho, velmi odborně jsem ho zastřelil, jako profík, pak jsem sebral své nábojnice, vzal jsem mu peněženku a věci z kapes, ale zapomněl jsem mu prohledat boty. Pak jsem někde schoval pistoli, tlumič, baterku, mobilní telefon, nábojnice, peněženku a všechno ostatní. Pak jsem úplně změnil chování a jako šílenec jsem rozkopal mrtvolu na kusy. Pak jsem opět úplně změnil své chování a marně se pokusil tělo zakrýt. Pak jsem čekal osm hodin v dešti a nakonec se pěšky vydal do města. To je maximum, co mi můžete chtít přišít. A je to naprostá pitomost, Finlayi. Protože proč bych, ksakru, čekal v dešti osm hodin, až do rána, než bych odešel z místa vraždy?“

Díval se na mě dlouhou dobu.

„To nevím,“ odvětil.

Člověk jako Finlay neřekne něco takového, pokud není v úzkých. Vypadal schlíple. Jeho případ se zhroutil a on to věděl. Ale měl vážný problém v náčelníkově novém svědectví. Nemohl přijít ke svému šéfovi a říct: Jste pitomej lhář, Morrisone. Nemohl si dovolit aktivně sledovat jinou stopu, když mu jeho představený přinesl podezřelého na talíři. Mohl prověřovat mé alibi. To ano. Nikdo by ho nekritizoval za to, že je důkladný. A v pondělí mohl pokračovat dál. Tudíž trpce litoval, že dvaasedmdesát hodin přijde nazmar. Navíc ho čekal velmi ožehavý problém. Musel svému šéfovi říct, že jsem tam o půlnoci prostě nemohl být. Pak ho delikátně přivést k tomu, aby své svědectví stáhl. To se dělá těžko, když jste podřízený, který je na novém místě teprve šest měsíců. A když člověk, s kterým jednáte, je naprostý hňup. A k tomu váš šéf. Potíže se tyčily všude kolem něj, a tak bylo Finlayov
i viditelně velice krušno. Jen tam seděl a těžce oddechoval. Po krk v průšvihu. Bylo načase mu přijít na pomoc „To telefonní číslo,“ řekl jsem. „Identifikovali jste ho jako mobilní?“

„Podle předčíslí,“ odpověděl. „Místo směrového čísla má předčíslí mobilní sítě.“

„O. K.,“ přikývl jsem. „Ale nemůžete zjistit, komu patří, protože nemáte reverzní seznamy mobilních stanic a provozovatel vám ho odmítá sdělit, že?“

„Chtějí povolení,“ řekl.

„Ale vy potřebujete vědět, čí to číslo je, viďte?“

„Vy víte, jak to zjistit bez soudního povolení?“ zeptal se.

„Možná,“ řekl jsem. „Proč tam prostě nezavoláte? Uvidíte, kdo odpoví.“

Na to nepomysleli. Nastalo další ticho. Cítili se trapně. Nechtěli se na sebe podívat. Nebo na mě. Ticho.

Baker se z nastalé situace vyvlékl. Nechal Finlaye v tom. Posbíral své složky a naznačil, že na nich půjde pracovat. Finlay přikývl a mávl na něho, aby šel. Baker vstal a odešel. Dveře za sebou zavřel skutečně velmi opatrně. Finlay otevřel ústa. A zase je zavřel. Potřeboval si zachovat tvář. Naléhavě.

„Je to mobil,“ namítl. „I když to číslo vytočím, nepoznám, ani ke komu jsem se dovolal, ani kam.“

„Poslyšte, Finlayi,“ řekl jsem. „Mně je fuk, ke komu se dovoláte. Zajímá mě jen ke komu ne. Chápete? Není to můj telefon. Takže tam zavolejte a ozve se nějaký John v Atlantě nebo nějaká Jane v Charlestonu. Pak budete vědět, že není můj.“

Finlay na mě hleděl. Bubnoval prsty na desce stolu. Mlčel.

„Však víte, jak se to dělá,“ pokračoval jsem. „Vytočíte číslo, vymyslíte si nějakou povídačku o technické závadě nebo nezaplaceném účtu, něco z počítače, a požádáte volaného, aby potvrdil své jméno a adresu. Udělejte to, Finlayi, jste snad, proboha, detektiv.“

Natáhl se směrem, kde nechal číslo. Přisunul si papír svými dlouhými hnědými prsty. Obrátil ho vzhůru nohama, aby mohl číslo přečíst, a zdvihl sluchátko. Vymačkal číslo. Stiskl tlačítko reproduktoru. Místností zazněl volací tón. Ne dlouhý zvučný tón domácího telefonu, ale vysoký, naléhavý elektronický zvuk. Náhle přestal. Někdo zdvihl telefon.

„Paul Hubble,“ řekl hlas. „Kdo volá, prosím?“

Jižanský přízvuk. Jisté vystupování. Osoba zvyklá telefonovat.

„Pan Hubble?“ promluvil Finlay. Díval se na stůl a psal si jméno. „Dobrý den. Tady telefonní společnost, mobilní oddělení. Technický manažer. Ohlásili nám závadu na vašem čísle.“

„Závadu?“ řekl hlas. „Mně se zdá v pořádku. Já jsem závadu nehlásil.“

„Váš výstupní signál by měl být v pořádku,“ pokračoval Finlay. „Problém je se signálem, který jde do vašeho telefonu, pane. Mám právě zapojený měřič signálu a ten ukazuje trochu nižší hodnotu, pane.“

„Já vás slyším dobře,“ odvětil hlas.

„Haló?“ řekl Finlay. „Trochu se mi ztrácíte, pane Hubble. Haló? Potřeboval bych znát přesnou polohu vašeho telefonu, pane, v tomto okamžiku, rozumíte, ve vztahu k našim vysílačům.“

„Jsem doma,“ řekl hlas.

„Dobře.“ Finlay uchopil opět pero. „Mohl byste mi prosím nadiktovat vaši přesnou adresu?“

„Copak nemáte mou adresu?“ otázal se hlas. Žoviálním tónem. „Vždyť se vám úspěšně daří posílat mi každý měsíc účet.“

Finlay na mě pohlédl. Usmíval jsem se na něj. Udělal obličej.

„Já jsem z technického úseku, pane,“ řekl. Rovněž žoviálně. Prostě dva obyčejní lidé, kteří se pokouší vyzrát nad elektronikou. „Údaje o zákaznících jsou v jiném oddělení. Mohl bych si je vyžádat, ale nějakou tu minutu by to trvalo, víte, jak to chodí. Kromě toho, pane, musíte mluvit, pokud mám zapojený ten měřič, abych zjistil přesnou úroveň signálu, rozumíte? Takže mi už rovnou můžete odříkat svou adresu, ledaže byste měl nějakou oblíbenou báseň nebo tak něco.“

Plechový reproduktor se rozezněl smíchem muže, který se nazýval Hubble.

„O. K., jedeme. Zkouška signálu,“ zazněl jeho hlas. „Tady je Paul Hubble, doma na své adrese, která je dvacet pět Beckman Drive, opakuji, nula dvacet pět Beckman Drive, ve starém dobrém Margrave, to je M-A-R-G-R-A-V-E, ve státě Georgia, USA. Tak jak to vypadá se signálem?“

Finlay neodpověděl. Vypadal velmi znepokojeně.

„Haló?“ řekl hlas. „Jste tam ještě?“

„Ano, pane Hubble,“ pravil Finlay. „Jsem tu. Nenašel jsem žádnou závadu, pane. Zřejmě falešný alarm, řekl bych. Děkuji vám za vaši ochotu.“

„Dobrá,“ řekl muž zvaný Hubble. „Nemáte zač. Nashle.“

Spojení se přerušilo a místností zazněl oznamovací tón. Finlay zavěsil. Zaklonil se a podíval se na strop.

„Do hajzlu,“ promluvil k sobě. „Přímo tady ve městě. Kdo, kčertu, je ten Paul Hubble?“

„Vy toho člověka neznáte?“ zeptal jsem se.

Pohlédl na mě. Poněkud žalostně. Jako by zapomněl, že tam jsem.

„Jsem tu teprve půl roku,“ řekl. „Neznám každého.“

Předklonil se a stiskl bzučák domácího telefonu na psacím stole. Přivolal zpátky Bakera.

„Slyšel jste někdy o chlápkovi jménem Hubble?“ zeptal se ho Finlay. „Paul Hubble, bydlí tady ve městě, Beckman Drive číslo dvacet pět?“

„Paul Hubble?“ opáčil Baker. „Jistě. Bydlí tady, přesně jak říkáte. Odjakživa. Má rodinu. Stevenson ho zná, je to nějaký jeho příbuzný či co. Myslím, že se stýkají. Chodí spolu na bowling. Hubble dělá v bance. Nějakého finančního ředitele, rozumíte, na významném místě. V Atlantě, v nějaké velké tamější bance. Občas ho potkávám.“

Finlay se na něj podíval.

„To je chlap, co mu patří tohle číslo,“ řekl.

„Hubble? Přímo tady v Margrave? Tak to je teda něco.“

Finlay se otočil zpátky ke mně. „Předpokládám, že řeknete, že jste o něm nikdy neslyšel.“

„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ potvrdil jsem.

Chvíli se na mě zlobně díval a pak se obrátil k Bakerovi.

„Měl byste asi jít a toho Hubbla přivést,“ řekl. „Beckman Drive číslo pětadvacet. Bůhví, co on s tím má společného, ale raději si s ním promluvíme. Jděte na něj opatrně, rozumíte, je to zřejmě vážený člověk.“

Opět se na mě ostře podíval a odešel z místnosti. Zabouchl těžké dveře. Baker se natáhl po magnetofonu a zastavil ho. Vyprovodil mne z místnosti a zavedl k cele. Vešel jsem dovnitř. Šel se mnou, sundal mi pouta a zavěsil si je zpět na opasek. Vystoupil z cely a zavřel bránu. Otočil zámkem. Zaklaply elektrické západky. Zamířil pryč.

„Hej, Bakere,“ zavolal jsem.

Otočil se a kráčel nazpět. Uštědřil mi pohled. Ne zrovna přátelský.

„Chtěl bych něco k jídlu,“ řekl jsem. „A kávu.“

„Najíst vám dají ve státním zařízení,“ odvětil. „Autobus přijede v šest.“

Odešel. Musel jít přivést toho Hubbla. Omluvně k němu přistoupí. Požádá ho, aby se dostavil na stanici, kde k němu Finlay bude zdvořilý. Zatímco já budu v cele, Finlay se Hubbla slušně zeptá, proč bylo jeho telefonní číslo v botě mrtvého muže.

Můj kabát byl stále ještě svinutý na podlaze. Vyprášil jsem ho a vzal si ho na sebe. Bylo mi opět zima. Vrazil jsem si ruce do kapes. Opřel jsem se o mříže a pokusil se znovu číst noviny, jen abych si ukrátil čas. Ale nevnímal jsem, co čtu. Přemýšlel jsem o člověku, který pozoroval svého partnera, jak střelil do hlavy muže. Který se vrhl na škubající se tělo a začal do něj kopat. Který na to vynaložil tolik zuřivé síly, že roztříštil všechny již mrtvé, bezvládné kosti. Stál jsem tam a zabýval se věcmi, o nichž jsem se bláhově domníval, že už mi nikdy starosti dělat nebudou. Věcmi, kterými jsem se už nikdy zabývat nechtěl. Tak jsem pustil noviny na koberec a snažil se myslet na něco jiného.

Zjistil jsem, že když se vykloním ze vzdálenějšího předního rohu cely, uvidím celý otevřený prostor služebny. Viděl jsem až za přijímací pult a skleněnými dveřmi ven. Venku plnou silou pražilo odpolední slunce. Vypadalo to, že je opět sucho a prašno. Liják se už vypařil. Uvnitř bylo chladno a fluorescenční světlo zářivek. Přijímací seržant seděl na stoličce a pracoval na svém počítači. Pravděpodobně doplňoval údaje. Viděl jsem za jeho pult. Vespodu byly prostory, kam zepředu nebylo vidět. Úhledné přihrádky s papíry a tvrdými deskami. V dalších přihrádkách lahvičky se slzným plynem ve spreji. Jedna brokovnice. Tlačítka alarmu. Za přijímacím seržantem pilně pracovala uniformovaná žena, která mi snímala otisky. Rovněž bušila do klávesnice počítače. Ohromná místnost byla tichá, ale nabitá energií vyšetřování.

04 KAPITOLA

LlDÉ UTRATÍ ZA HI-FI APARATURY TISÍCE DOLARŮ, někdy i desetitisíce. Přímo zde ve Státech je specializovaný výrobce, který buduje aparatury neuvěřitelné kvality. Elektronkové zesilovače, jež stojí víc než dům. Reproduktory vyšší než já. Kabely tlustší než zahradnické hadice. Někteří hoši z armády takové měli. Slyšel jsem je na základnách po světě. Úžasné. Ale vyhodili peníze zbytečně. Protože nejlepší aparatura na světě je zadarmo. Ve vaší hlavě. Zní tak dobře, jak jen chcete. Tak hlasitě, jak si přejete.

Opíral jsem se o zeď v rohu a přehrával si v duchu písničku Bobbyho Blanda. Mou starou oblíbenou skladbu „Dál na cestě“. Přehrával jsem si ji hodně hlasitě. Bobby Bland ji zpívá v G dur. Ta stupnice jí propůjčuje zvláštní, slunečný, veselý nádech. Odstraňuje z textu ten záštiplný osten. Mění ho v nářek, proroctví, útěchu. Dělá to, co blues dělat má. Uvolněné G dur halí skladbu do téměř sladkého oparu. Nic vzteklého.

Pak jsem ale uviděl kolem přejít policejního náčelníka. Morrison kráčel podél cel směrem k velké kanceláři vzadu. Právě včas na začátek třetí sloky. Přiskřípl jsem píseň dolů

do Es. Temná, hrozivá stupnice. Ta pravá pro blues. Vyřadil jsem příjemného Bobbyho Blanda. Potřeboval jsem drsnější hlas. Útočnější. Melodický, ale chraplavý, ten pravý chrapot z cigaret a whisky. Možná Wild Child Butler. Někdo, s kým byste si to nechtěl rozházet. Nastavil jsem si v duchu větší hlasitost, kvůli té pasáži, jak dál na cestě sklidíš, co jsi zasel.

Morrison lhal o včerejší noci. Nebyl jsem tam o půlnoci. Nějakou dobu jsem byl ochoten připustit možnost omylu. Možná opravdu viděl někoho, kdo mi byl podobný. To ale znamenalo přičíst pochybnost v jeho prospěch – a já jsem mu teď zrovna chtěl vrazit předloktí do obličeje. Rozprsknout mu jeho tlustý nos po celé místnosti. Zavřel jsem oči. Wild Child Butler a já jsme si slíbili, že k tomu dojde. Dál na cestě.

Otevřel jsem oči a vypnul hudbu v hlavě. Přede mnou na druhé straně mříží stála policistka, co snímala otisky. Zastavila se u mne při zpáteční cestě od kávovaru.

„Nechtěl byste přinést kávu?“ zeptala se mě.

„Jistě,“ řekl jsem. „Bezva. Bez mléka, bez cukru.“

Položila si svůj kelímek na nejbližší stůl a vrátila se ke kávovaru. Ze skleněné konvice mi nalila kávu a kráčela zpět. Byla to pohledná žena. Asi třicet, tmavá, nepříliš vysoká. Ale označit ji za ženu střední postavy by vůči ní

nebylo spravedlivé. Měla v sobě určitou vitalitu. Ta se projevila onou bryskní účastí v té první výslechové místnosti. To byl její profesionální přístup. Nyní vypadala neoficiálně a zřejmě sem i tak přišla. Pravděpodobně bylo proti nařízení tlustého náčelníka přinášet odsouzenci kávu. Tím získala mé sympatie.

Podala mi mřížemi kelímek. Zblízka vypadala pěkně. Hezky voněla. Na to jsem si od předešla nevzpomínal. Věděl jsem, že mi připadala jako zubařská sestra. Kdyby všechny zubařské sestry vypadaly tak pěkně, chodil bych tam častěji. Vzal jsem si kelímek. Byl jsem rád. Měl jsem žízeň a kávu miluju. Když mi dáte možnost, piju kávu tak jako alkoholik vodku. Usrkl jsem. Dobrá káva. Zdvihl jsem polystyrenový kelímek jako k přípitku.

„Díky,“ řekl jsem.

„Nemáte zač,“ odvětila a usmála se, očima rovněž. Opětoval jsem jí úsměv. Její oči byly jako vítaný paprsek slunce v zamračeném odpoledni.

„Takže vy se domníváte, že jsem to neudělal?“ zeptal jsem se.

Sebrala si svůj kelímek z místa, kde ho zanechala.

„Myslíte si, že nenosím kávu těm, co jsou vinní?“ řekla.

„Možná že se s vinnými vůbec nebavíte.“

„Vím, že jste se nijak vážně neprovinil,“ odvětila.

„Jak to poznáte?“ zeptal jsem se. „Protože nemám oči příliš blízko u sebe?“

„Ne, vy vtipálku,“ smála se. „Protože se ještě neozval Washington.“

Krásně se smála. Chtěl jsem se podívat na jmenovku nad kapsou její košile, ale nechtěl jsem, aby si myslela, že se jí dívám na prsy. Vybavil jsem si, jak spočívaly na kraji stolu, když mě fotografovala. Podíval jsem se. Pěkné prsy. Jmenovala se Roscoe. Rychle se rozhlédla a přiblížila se k mřížím. Usrkával jsem kávu.

„Poslala jsem vaše otisky přes počítač do Washingtonu,“ řekla. „To bylo ve dvanáct třicet šest. Mají tam velkou databázi, víte, FBI. Mají v počítači miliony otisků. Otisky, které se tam pošlou, jsou vyhodnocovány. Pořadí je podle důležitosti. Nejprve vás srovnají s deseti nejhledanějšími, pak se sty nejhledanějšími, pak s tisíci, rozumíte? Kdybyste byl blízko vrcholu, aktivní a nevyřešený, automaticky bychom se to dozvěděli téměř okamžitě. Nechtějí, aby nějací významní uprchlíci vyklouzli, takže systém ihned reaguje. Ale vy tam jste už téměř tři hodiny a dosud nic. Takže vím, že nejste v záznamu kvůli něčemu velmi závažnému.“

Přijímací seržant se díval naším směrem. Nesouhlasně. Musela už odejít. Dopil jsem kávu a podal jí mřížemi nazpět kelímek.

„Nejsem v záznamu kvůli ničemu,“ řekl jsem.

„Ne,“ souhlasila. „Neodpovídáte profilu devianta.“

„Opravdu?“

„To jsem poznala hned,“ usmála se. „Máte pěkné oči.“

Mrkla na mě a odkráčela. Hodila kelímky do koše a přesunula se na své pracoviště. Posadila se. Viděl jsem z ní jen zátylek. Přešel jsem do svého rohu a opřel se o tvrdé mříže. Šest měsíců jsem se toulal sám. Něco jsem se naučil. Jako Blanche v onom starém filmu je každý tulák závislý na laskavosti cizích lidí. Ne kvůli něčemu konkrétnímu či materiálnímu, kvůli morálce. Hleděl jsem na Roscoeinu hlavu a usmíval se. Líbila se mi.

Baker byl pryč možná dvacet minut. Dost dlouho na to, aby se už od Hubbla vrátil, ať bydlel kdekoli. Odhadoval jsem, že za dvacet minut by se tam a nazpátek dalo dojít pěšky. Tohle bylo přece malé město, že? Tečka na mapě. Odhadoval jsem, že by se tam a nazpátek dalo za dvacet minut dojít úplně všude. Po rukou. I když hranice města byly dost podivné. Záleželo na tom, zda Hubble bydlel přímo ve městě nebo někde u jeho vnějších hranic. Podle mé vlastní zkušenosti jste mohli být ve městě, i když jste od něj byli vzdáleni čtrnáct mil. Jestli se těch čtrnáct mil táhlo všemi směry, pak byl Margrave velký zhruba jako New York City.

Baker řekl, že Hubble má rodinu. Bankovní úředník, který pracuje v Atlantě. To znamenalo rodinný dům někde blízko města. Blízko škol a kamarádů pro jeho děti. Blízko

obchodů a sportovního klubu pro jeho ženu. Pro něho snadný dojezd po okresce na dálnici. Pohodlné dojíždění po dálnici až do kanceláře ve velkoměstě. Jeho adresa vypadala jako typicky městská. Beckman Drive dvacet pět. Ne příliš daleko od hlavní třídy. Ulice Beckman Drive zřejmě vybíhala ze středu města ven. Hubble byl finančník. Pravděpodobně bohatý. Pravděpodobně měl velký bílý dům na rozlehlém pozemku. Stinné stromy. Možná bazén. Řekněme čtyři akry. Čtvercová parcela o čtyřech akrech měla stranu dlouhou asi sto třicet metrů. Počítáme-li, že domy byly v ulici napravo i nalevo, pak číslo dvacet pět znamenalo asi dvanáctou parcelu od města. Asi tak míli.

Za velkými dveřmi z tabulového skla už slunce pokročilo do pozdního odpoledne. Světlo bylo rudější, stíny delší. Viděl jsem, jak přijelo Bakerovo hlídkové auto, odbočilo a se zakymácením najelo na příjezdovou cestu. Žádná blikající světla. Zvolna projelo půlkruhem a zpomalilo do zastavení. Znovu se zakymácelo na pérování. Svou délkou vyplnilo celé zorné pole ve skle dveří. Baker vystoupil na vzdálenější straně a zmizel z dohledu, jak obcházel auto. Znovu se objevil, když se přiblížil ke dveřím svého pasažéra. Otevřel je jako šofér. Vypadal, že je zcela v moci protichůdných tělesných signálů. Částečně se choval uctivě, protože se jednalo o bankéře z Atlanty. Částečně přátelsky, protože šlo o známého jeho kolegy. A částečně

úředně, protože to byl muž, jehož telefonní číslo bylo schované v botě mrtvoly.

Paul Hubble vystoupil z auta. Baker zabouchl dveře. Hubble čekal. Baker proklouzl kolem něj a otevřel velké skleněné dveře staniční budovy. Gumové těsnění vydalo mlaskavý zvuk. Hubble vstoupil dovnitř.

Byl to vysoký běloch. Vypadal jako ze stránek časopisů. Z reklamy. Typu, co užívá zrnité fotografie k vyjádření síly peněz. Bylo mu něco přes třicet. Pěstěný, ale ne atletický. Nazrzlé rozcuchané vlasy, ustupující jen natolik, aby odhalily inteligentní čelo. Jen natolik, aby řekly: ano, býval jsem študák, ale teď už je ze mě chlap. Na očích měl kulaté brýle se zlatými obroučkami. Byl slušivě opálený. Měl hranatou čelist a bělostné zuby. Hodně jich ukázal, když se usmál na přijímacího seržanta.

Oblečený byl do vybledlé sportovní košile s malým vyšitým logem a sepraných plátěných kalhot barvy khaki. Druh oblečení, které vypadá nošené, už když ho koupíte za pět set dolarů. Přes záda měl přehozený tlustý bílý svetr, jehož rukávy měl vpředu volně svázané. Neviděl jsem mu na nohy, protože mi v cestě stála přijímací přepážka. Byl jsem si jist, že na nich má světlehnědé mokasíny. Vsadil jsem se sám se sebou o značnou částku, že je nosí bez ponožek. Byl to člověk, co se válel v symbolech úspěchu jako prase na hnojišti.

Nyní byl ve stavu určitého rozrušení. Položil si dlaně na přijímací pult, pak se otočil a spustil ruce podél boků. Viděl jsem zrzavá předloktí a záblesk těžkých zlatých hodinek. Bylo zřejmé, že jeho přirozený postoj je hrát bohatého přátelského chlápka. Navštívit policejní stanici tak, jako by náš prezident při volební kampani navštívil továrnu. Ale byl rozrušen. Upjatý. Nevěděl jsem, co mu Baker řekl. Kolik mu prozradil. Pravděpodobně nic. Starý dobrý seržant jako Baker přenechá dynamit Finlayovi. Takže Hubble nevěděl, proč tu je. Ale něco věděl. Byl jsem svého druhu policistou třináct let a dokázal jsem na člověku vycítit obavy na míli daleko. Hubble obavy měl.

Stál jsem bez pohnutí, opřený o mříže. Baker pokynul Hubblovi, aby s ním šel podél zadní strany služební místnosti dozadu. Ke kanceláři z růžového dřeva. Když Hubble zahýbal kolem přijímacího pultu, uviděl jsem mu na nohy. Světlehnědé mokasíny. Bez ponožek. Muži dorazili ke kanceláři a zmizeli v ní. Dveře se zavřely. Přijímací seržant opustil své místo a šel ven zaparkovat Bakerův hlídkový vůz.

Vrátil se zpět po boku s Finlayem. Finlay zamířil přímo dozadu ke kanceláři, kde na něho čekal Hubble. Při přecházení služebnou mě ignoroval. Otevřel dveře kanceláře a vstoupil dovnitř. Čekal jsem ve svém koutu, až vyjde Baker. Ten tam nemohl zůstat. Ne ve chvíli, kdy se bowlingový kamarád jeho parťáka dostal do souvislosti s

vyšetřováním vraždy. To by nebylo etické. Rozhodně ne. Finlay na mě zapůsobil jako člověk, který si na etiku potrpí. Každý chlap s takovýmhle tvídovým oblekem a šedou vestou a harvardským vzděláním by si potrpěl na etiku. Po chvíli se dveře otevřely a objevil se Baker. Vyšel do vestibulu a zamířil ke svému stolu.

„Hej, Bakere,“ zavolal jsem. Změnil směr a zamířil k celám. Zastavil se před mřížemi, tam, kde předtím stála Roscoe.

„Potřebuju jít na záchod,“ řekl jsem. „Pokud nemusím i s tímhle čekat na to vaše státní zařízení.“

Zazubil se. Neochotně, ale zazubil. Hodně vzadu v ústech měl zlatý zub. Dodávalo mu to lehce furiantský vzhled. Trochu lidštější. Vykřikl něco na chlápka u přepážky. Pravděpodobně kód příslušné procedury. Vytáhl klíče a aktivoval elektrický zámek. Západky odskočily. Krátce jsem pouvažoval o tom, jak to dělají, když je výpadek proudu. Mohou tyhle brány odemknout bez elektřiny? Doufal jsem, že ano. Tady asi bude spousta bouřek. Spousta spadlého vedení.

Otevřel těžkou bránu dovnitř. Kráčeli jsme až na konec služebny. Do opačného rohu, než byla kancelář z růžového dřeva. Tam byla chodba a v ní dvě toalety. Natáhl ruku přede mě a zatlačením otevřel dveře té pánské.

Věděli, že nejsem jejich člověk. Neprojevovali žádnou opatrnost. Vůbec žádnou. Na té chodbě jsem mohl Bakera

poslat k zemi a vzít mu revolver. Nebyl by to problém. Mohl jsem ho mít vytažený, ještě než by dopadl k zemi. Mohl jsem si prostřílet cestu ze stanice a do hlídkového vozu. Všechny byly zaparkované hned před vchodem. Klíčky bezpečně v zapalování. Mohl jsem ujíždět směrem k Atlantě, dříve než by zorganizovali účinný odpor. Pak jsem mohl zmizet. Nebyl by to vůbec žádný problém. Já jsem však jen vešel na toaletu.

„Nezamykejte se,“ řekl Baker.

Nezamkl jsem. Značně mě podceňovali. Řekl jsem jim, že jsem bývalý vojenský policista. Možná mi věřili, možná ne. Možná to pro ně ať tak či onak příliš neznamenalo. Ale mělo. Vojenský policista je ve styku s vojenskými narušiteli zákona. To jsou muži v činné službě. Perfektně cvičení ve zbraních, sabotáži, boji beze zbraně. Komanda, zelené barety, mariňáci. Ne pouze zabijáci. Školení zabijáci. Nadmíru dobře školení, na vysoké veřejné náklady. Takže vojenský policista musí být školen ještě lépe. Jak se zbraněmi, tak v boji zblízka. Baker tohle všechno evidentně nevěděl. Nepomyslel na to. Jinak by na mě nechal mířit dvě brokovnice i při cestě na záchod. Kdyby si myslel, že jsem jejich člověk.

Zapnul jsem se a vyšel zpět do chodby, kde čekal Baker. Šli jsme zpátky k celám. Vstoupil jsem do té mé a opřel se do svého rohu. Baker přibouchl těžkou mříž. Zamkl klíčem

elektrický zámek. Západky zaskočily. Vrátil se zpět do služebny.

Příštích dvacet minut bylo ticho. Baker pracoval u psacího stolu. Roscoe rovněž. Přijímací seržant seděl na své stoličce. Finlay byl ve velké kanceláři s Hubblem. Nad předními dveřmi visely moderní hodiny. Nebyly tak elegantní jako ty starodávné v kanceláři, ale odříkávaly čas stejně pomalu. Ticho. Půl páté. Opíral jsem se o titaniové mříže a čekal. Ticho. Tři čtvrtě na pět.

Čas začal znovu běžet chvíli před pátou. V oné velké kanceláři z růžového dřeva vzadu nastal jakýsi rozruch. Uslyšel jsem křik, ječení, bouchání předměty. Někdo se dostával skutečně do varu. Na Bakerově stole zazněl bzučák a současně zapraskal domácí telefon. Ozval se Finlayův hlas, dosti rozrušený, a požádal Bakera, aby se dostavil do kanceláře. Ten vstal a zamířil ke dveřím. Zaklepal a vešel.

Velké vstupní dveře z tabulového skla se s mlasknutím otevřely a vešel otylý chlap. Náčelník Morrison. Vydal se přímo ke kanceláři. Když vstupoval dovnitř, vyšel zrovna Baker a pospíchal k přijímací přepážce. Vzrušeně něco dlouze šeptal seržantovi. Roscoe se k nim připojila a všichni tři začali horlivě debatovat. Nějaká velká událost. Neslyšel jsem, o co se jedná. Byli příliš daleko.

Domácí telefon na Bakerově stole znovu zapraskal a Baker se vydal zpět ke kanceláři. Opět se otevřely velké vstupní dveře a zazářilo již nízko položené odpolední slunce. Do budovy stanice vešel Stevenson. Poprvé, co jsem ho viděl od svého zatčení. Jako by nastalé vzrušení vtahovalo lidi dovnitř.

Stevenson se dal do řeči s přijímacím seržantem. Rozčilil se. Seržant mu položil ruku na paži, ale Stevenson ji setřásl a rozběhl se ke kanceláři. Vyhýbal se při cestě stolům jako fotbalista. Když dorazil ke dveřím kanceláře, tak se otevřely a vyšel hlouček lidí. Náčelník Morrison, Finlay a Baker, přidržující za loket Hubbla. Lehkým, ale účinným sevřením, stejným, jaké použil na mě. Stevenson užasle zíral na Hubbla a pak popadl Finlaye za ruku. Vtáhl ho zpátky do kanceláře. Morrison na místě otočil zpocenou masu svého těla a vydal se za nimi. Dveře se zabouchly. Baker vedl Hubbla směrem ke mně.

Hubble teď vypadal úplně jinak. Byl sinalý a zpocený. Jeho opálení bylo totam. Zdál se menší, jako by z něho někdo vypustil vzduch. Byl sehnutý jako člověk sužovaný bolestí. Oči za zlatými obroučkami měly nepřítomný výraz a zračila se v nich panika a strach. Rozechvěle stál, když Baker odemykal celu, sousedící s mou. Nepohnul se a jen se třásl. Baker ho chytil za ruku a vtlačil dovnitř. Přirazil bránu a zamkl. Elektrické západky zaskočily. Baker zamířil zpět do kanceláře.

Hubble hodnou chvíli jen stál tam, kde ho Baker nechal, a zíral nepřítomně do prázdna. Pak pomalu kráčel pozpátku dozadu, až narazil na zadní stěnu cely. Přitiskl se k ní zády a svezl se k zemi. Položil si hlavu na kolena a spustil ruce na podlahu. Slyšel jsem, jak mu třesoucí se palec drkotá o tvrdý nylonový koberec. Roscoe na něho upřeně hleděla od svého stolu. Od přijímací přepážky ho sledoval seržant. Dívali se na člověka, který se zcela rozložil.

Z kanceláře vzadu bylo slyšet zvýšené hlasy. Hádavý tenor. Bouchnutí dlaně o stůl. Dveře se otevřely a vyšel Stevenson s náčelníkem Morrisonem. Stevenson vypadal rozzuřeně. Kráčel podél stěny vestibulu a krk měl ztuhlý vzteky. Oči upíral na vchodové dveře a tlustého policejního náčelníka ignoroval. Prošel kolem přijímací přepážky a těžkými dveřmi ven do zářivého odpoledne. Morrison šel za ním.

Pak z kanceláře vyšel Baker a vydal se k mé cele. Nepromluvil, jen odemkl klec a pokynul mi, abych šel s ním. Přitáhl jsem si kabát těsněji k tělu a noviny s velkými fotografiemi prezidenta v Pensacole jsem nechal na podlaze. Vykročil jsem z cely a následoval Bakera do kanceláře.

Finlay seděl u psacího stolu. Na něm byl magnetofon, z něhož visely nepoddajné kabely. Vzduch byl nehybný a

chladný. Finlay vypadal uštvaně. Kravatu měl povolenou. Se zkormouceným zasyčením dlouze vydechl. Posadil jsem se na židli a Finlay mávnutím odeslal Bakera z místnosti. Dveře se za ním tiše zavřely.

„To jsme se dostali do šlamastyky, pane Reachere,“ řekl. „Do pěkné šlamastyky.“

Roztržitě se odmlčel. Zbývalo mi méně než půl hodiny, než přijede vězeňský autobus. Potřeboval jsem tudíž poměrně rychle nějaké závěry. Finlay vzhlédl a opět se koncentroval. Rozhovořil se, v rychlém tempu; elegantní harvardská mluva v krizových podmínkách.

„Tak jsme předvedli toho Hubbla,“ spustil. „Možná jste ho zahlédl. Bankovní úředník, z Atlanty, víte? Tisícidolarový oblek od Calvina Kleina. Zlaté rolexky. Velice upjatý chlápek. Napřed jsem si myslel, že je jen namíchnutý. Hned jak jsem začal mluvit, poznal můj hlas. Z toho rozhovoru na mobilním telefonu. Obvinil mě z podvodného jednání. Že nemám právo předstírat, že jsem od telefonní společnosti. Měl samozřejmě pravdu.“

Další odmlka. Potýkal se v duchu se svým etickým problémem.

„No tak, Finlayi, pokračujte,“ pravil jsem. Zbývala necelá půlhodina.

„Takže, Hubble je upjatý a namíchnutý,“ řekl Finlay. „Ptám se ho, jestli vás zná. Jacka Reachera, co byl u armády. Říká, že ne. Nikdy o vás neslyšel. Já mu věřím.

Začíná se uvolňovat. Jako že se to všechno točí kolem nějakého Jacka Reachera. On o žádném chlápkovi toho jména nikdy neslyšel, takže tu vlastně kvůli ničemu není. Je v klidu, jasné?“

„Pokračujte,“ řekl jsem.

„Pak se ho zeptám, jestli zná vysokého muže s oholenou hlavou. A zeptám se ho na Pluribus. Prokrista! Jako bych mu vrazil šídlo do zadku. Ztuhnul. Jako kdyby byl v šoku. Totálně ztuhnul a neodpověděl. Pak mu sdělím, že ten vysoký chlap je mrtvý. Zastřelený. No a to pro něj bylo jako další šídlo v zadku. Skoro spadl ze židle.“

„Jen dál,“ pobídl jsem ho. Nějakých pětadvacet minut do příjezdu autobusu.

„Celý se roztřásl,“ řekl Finlay. „Pak mu řeknu o tom čísle, co jsme našli v botě. Jeho telefonní číslo vytištěné na kusu papíru a nad ním slovo Pluribus. Další šídlo zabodnuté do zadku.“

Opět zmlkl. Poplácával si kapsy, jednu po druhé.

„Neřekl nic,“ pokračoval. „Ani slovo. Byl v šoku. Celý zpopelavěl. Myslel jsem, že dostane infarkt. Otvíral a zavíral ústa jako ryba. Ale nemluvil. Tak jsem mu řekl, že mrtvola byla potlučená. A že se ji někdo pokoušel zakrýt lepenkou. Zeptal jsem se ho, kdo v tom ještě má prsty. Nevypravil ze sebe jediné slůvko. Jen se rozhlížel kolem. Po chvíli jsem si uvědomil, že horečně přemýšlí. Rozvažuje, co mi má říct. Byl prostě pořád zticha a přemýšlel na plné obrátky, muselo

to trvat takových čtyřicet minut. Magnetofon celou dobu nahrával. Čtyřicet minut ticha.“

Finlay se znovu odmlčel, tentokrát na efekt. Pohlédl na mě.

„Pak se přiznal. Udělal jsem to, řekl. Zastřelil jsem ho. Ten chlap se přizná, chápete? Do magnetofonu.“

„Pokračujte,“ řekl jsem.

„Ptám se ho: Chcete právníka? Říká, že ne, pořád opakuje, že ho zabil. Tak ho poučím o jeho právech, jasně a zřetelně, na pásek. Pak si pomyslím, třeba je to cvok nebo tak něco, chápete? Tudíž se ho zeptám: Koho jste zabil? Povídá: Vysokého chlápka s oholenou hlavou. Ptám se ho jak. Prý střelil jsem ho do hlavy. Zeptám se kdy. Povídá: Včera v noci, kolem půlnoci. Ptám se ho, kdo do toho těla kopal. Kdo to byl? Co znamená Pluribus? Neodpovídá. Znovu celý ztuhne hrůzou. Odmítá říct jediné slovo. Říkám mu: Nejsem si jist, že jste vůbec něco udělal. Vtom vyskočí, popadne mě a křičí: Přiznávám se, přiznávám se, já jsem ho zastřelil. Zastřelil jsem ho. Vrazím ho zpátky do židle a pak se uklidní.“

Finlay se opřel v židli. Založil si ruce za hlavou. Podíval se tázavě na mě. Hubble jako střelec? Tomu jsem nevěřil. Kvůli jeho rozčilení. Chlapi, kteří v hádce nebo ve vzteku někoho zastřelí starou pistolí, výstřelem nazdařbůh do prsou, takoví jsou pak rozčilení. Avšak ti, co pistolí s tlumičem vypálí dvě kulky do hlavy a pak seberou nábojnice, patří do

jiné sorty lidí. Nepodlehnou po činu rozrušení. Prostě odejdou a zapomenou na to. Hubble nebyl tím střelcem. Chování, které předvedl u přijímací přepážky, tomu odporovalo. Ale pokrčil jsem jen rameny a usmál se.

„Fajn,“ řekl jsem. „Takže teď mě můžete pustit, že?“

Finlay se na mne podíval a zavrtěl hlavou.

„Nikoli,“ pravil. „Já mu nevěřím. Jsou v tom namočení tři lidé. Sám jste mě o tom přesvědčil. Takže který z nich by měl být Hubble? Nemyslím si, že to je maniak. Podle mě na to nemá dost síly. Netipuju ho ani na pomocníka. A rozhodně to není střelec, prokristapána. Ten by nedokázal zastřelit ani psa.“

Přikývl jsem. Jako Finlayův parťák. Při společné práci na případu.

„Musím ho prozatím nechat v chládku. Nemám na výběr. Přiznal se, uvedl hodnověrné podrobnosti. Ale rozhodně to nebude sedět.“

Znovu jsem přikývl. Cítil jsem, že ještě něco přijde.

„Pokračujte,“ řekl jsem. Rezignovaně.

Finlay mi pohlédl zpříma do očí.

„On tam totiž o půlnoci nebyl,“ pravil. „V té době byl na večírku. Na nějakém výročí svatby, rodinná záležitost. Nedaleko od místa, kde bydlí. Dorazil tam kolem osmé večer, spolu se ženou, a odešel až po druhé hodině ráno. Dvacet lidí ho vidělo přicházet, dvacet ho vidělo odcházet.

Domů ho odvezl švagr jeho švagrové. Odvezl ho, protože to už hustě lilo.“

„No tak, Finlayi,“ řekl jsem. „Vybalte to.“

„Kdo byl ten švagr jeho švagrové?“ řekl. „Ten, co ho vezl domů, v dešti, ve dvě hodiny ráno? Důstojník Stevenson.“

05 KAPITOLA

FlNLAY SE OPŘEL ZPÁTKY DO SVÉ ŽIDLE. DLOUHÉ RUCE MĚL složené za hlavou. Byl to vysoký, elegantní muž. Vystudovaný v Bostonu. Civilizovaný. Zkušený. A posílal mě do vězení za něco, co jsem neudělal. Posadil se zpříma a rozprostřel ruce po stole, dlaněmi vzhůru.

„Je mi líto, Reachere.“

„Vám je to líto?“ opáčil jsem. „Posíláte dva lidi, kteří to nemohli udělat, za mříže a je vám to líto?“

Pokrčil rameny. Vypadal, že mu to je nepříjemné.

„Takhle to chce náčelník Morrison,“ řekl. „Nehodlá se o tom bavit. Přes víkend prostě budete v chládku. A on je šéf, že?“

„Vy si děláte legraci,“ vybuchl jsem. „To je kus idiota. Tak Stevenson podle něj lže. Jeho vlastní člověk.“

„To zrovna ne,“ pokrčil Finlay rameny. „Tvrdí, že to muže být komplot, rozumíte, že tam třeba Hubble přímo nebyl, ale najal vás, abyste to udělal. Prostě komplot, no. Soudí, že to přiznání je nafouknuté, protože Hubble se vás možná bojí a nechce na vás přímo ukázat prstem. Morrison si myslí, že když jsme vás sebrali, tak jste byl na cestě k

Hubblovi, aby vám zaplatil. Myslí si, že proto jste čekal těch osm hodin. A že proto byl Hubble dnes doma. Nešel do práce, protože čekal s penězi na vás.“

Mlčel jsem. Byl jsem znepokojen. Náčelník Morrison byl nebezpečný. Jeho teorie byla přijatelná. Dokud ji Finlay neprověří. Pokud ji prověří.

„Takže, Reachere, je mi líto. Vy i Hubble zůstanete do pondělka v lochu. To vydržíte. Vedle ve Warburtonu. Není to příjemné místo, ale zadržovací cely ujdou. Horší by bylo, kdybyste tam šel do výkonu. Mnohem horší. Já na tom mezitím budu pracovat. Poprosím policistku Roscoe, aby přišla v sobotu i v neděli. To je ta pěkná vepředu. Je dobrá, nejlepší, co máme. Jestli to, co říkáte, je pravda, budete zproštěn viny a v pondělí vás propustíme. O. K.?“

Zíral jsem na něj. Začínal jsem dostávat vztek.

„Ne, Finlayi, to není O. K.,“ odsekl jsem. „Vy víte, že jsem vůbec nic neudělal. Víte, že jsem to nebyl já. Jste prostě podělanej strachy z toho ničemnýho tlustýho pacholka Morrisona. Takže já jdu do vězení jen proto, že vy jste ubohej bezpáteřní zbabělec.“

Vzal to dost dobře. Jeho tmavá pleť mu ještě více zbrunátněla. Dlouhou dobu tiše seděl. Zhluboka jsem se nadechl a zlobně na něj hleděl. Zloba se mi z pohledu zvolna vytrácela, jak mé emoce vychládaly, až jsem se opět ovládl. Hněvivě na mě naopak pohlédl on.

„Dvě věci, Reachere,“ poznamenal. S precizní artikulací. „Zaprvé, s náčelníkem Morrisonem si to vyřídím v pondělí, když to bude nutné. Zadruhé, zbabělec nejsem. Vůbec mě neznáte. Nevíte o mně zhola nic.“

Hleděl jsem na něj. Šest hodin. Čas na autobus.

„Vím víc, než si myslíte,“ řekl jsem. „Vím, že jste dělal postgraduál na Harvardu, že jste rozvedený a že jste přestal v dubnu kouřit.“

Finlay se tvářil bezvýrazně. Zaklepal Baker, vešel a oznámil, že přijel vězeňský autobus. Finlay vstal a obešel psací stůl. Řekl Bakerovi, že mě přivede sám. Baker se vrátil pro Hubbla.

„Jak jste na to přišel?“ zeptal se mě Finlay.

Udělalo to na něj dojem. Prohrával.

„Snadno,“ řekl jsem. „Jste chytrý chlap, že? Vystudovaný v Bostonu, jak jste mi řekl. Ale když jste chodil na vysokou, tak na Harvard příliš mnoho černochů nebrali. Jste chytrý, ale žádný atomový fyzik, takže odhaduji, že první titul jste získal na Bostonské univerzitě. Mám pravdu?“

„Máte,“ připustil.

„A na postgraduál už jste šel na Harvard. Na Bostonské univerzitě jste uspěl, doba se změnila, a tak jste se na Harvard dostal. Mluvíte jako jeho absolvent. To mi bylo hned jasné. Doktorát z kriminologie?“

„Správně,“ opět souhlasil. „Z kriminologie.“

„A pak jste v dubnu získal tohle místo,“ pokračoval jsem. „To jste mi řekl. Z bostonského policejního oddělení máte penzi, protože jste si odsloužil svých dvacet. Takže jste sem přišel s našetřenou sumičkou. Ale nepřivezl jste si s sebou ženu, protože ta by něco z těch peněz utratila za nové obleky pro vás. Nejspíš by se jí už znelíbil ten váš zimní tvídový model, co máte na sobě. Vyhodila by ho a pořídila by vám nějakou jižní módu, abyste začal nový život se vším všudy. Ale vy pořád nosíte ten hrozný obnošený oblek, čili vaše žena je pryč. Buď zemřela, nebo se s vámi rozvedla, což byla šance jedna ku jedné. Zdá se, že jsem se trefil správně.“

Němě přikývl.

„A to s kouřením je jednoduché. Byl jste nervózní a poklepával jste si po kapsách, podvědomě jste hledal cigarety. To znamená, že jste přestal poměrně nedávno. Není těžké to odhadnout na duben – však víte, nový život, nové zaměstnání, nový začátek bez cigaret. Řekl jste si: Nechám toho včas a mám ještě šanci nedostat rakovinu a tak.“

Finlay mě upřeně pozoroval. Trochu nevraživě.

„Výborně, Reachere,“ pravil. „Elementární dedukce, co?“

Pokrčil jsem rameny a neodpověděl.

„Tak vydedukujte, kdo oddělal u skladu toho chlapa,“ řekl.

„Mně je fuk, kdo kde koho oddělal,“ namítl jsem. „To je váš problém, ne můj. A je to špatná otázka, Finlayi. Nejdřív musíte zjistit, kdo ten chlap byl, ne?“

„A vy víte, jak na to, pane Chytrý?“ zeptal se mě. „Žádné dokumenty, obličej k nepoznání, z otisků nic, Hubble neřekne ani popel?“

„Sjeďte ty otisky. Myslím to vážně, Finlayi. Řekněte Roscoe, ať to udělá.“

„Proč?“ zeptal se.

„Něco tu nehraje,“ řekl jsem.

„Co něco?“

„Ověřte je znovu, ano? Uděláte to?“

Jen zabručel. Neřekl ano ani ne. Otevřel jsem dveře kanceláře a vyšel ven. Roscoe byla pryč. Nebyl tam nikdo kromě Bakera s Hubblem vzadu u cel. Přes vchodové dveře jsem viděl přijímacího seržanta stát venku. Psal něco na psací podložce, kterou mu přidržoval řidič vězeňského autobusu. Jako kulisa v pozadí za nimi stál autobus. Byl zaparkovaný na půlkruhovité příjezdové cestě a vyplňoval celý výhled, jež poskytovalo velké tabulové sklo vchodu. Po celé délce autobusu se pod úrovní oken táhl nápis: Kárný úsek správy státu Georgia. Pod nápisem byl umístěný emblém. Na oknech byly navařeny mříže.

Finlay vyšel z kanceláře za mnou. Dotkl se mého lokte a odvedl mě za Bakerem. Ten měl na palci zavěšená troje pouta. Byla zářivě oranžově nalakována. Nátěr místy

odprýskal a bylo vidět matnou ocel. Baker mi na každé zápěstí zvlášť přicvakl jedna pouta. Pak otevřel Hubblovu celu a pokynul vyděšenému bankéři, aby vystoupil. Hubble vypadal omámený a duchem nepřítomný, ale vykročil ven z cely. Baker zachytil náramek houpající se na mé levé ruce a nasadil ho Hubblovi na pravé zápěstí. Třetí pouta mu připnul na druhé zápěstí a byli jsme připraveni.

„Vezměte mu hodinky, Bakere,“ řekl jsem. „Ve vězení o ně přijde.“

Baker přikývl. Věděl, co mám na mysli. Chlapík jako Hubble mohl ve vězení přijít o spoustu věcí. Odepnul těžké rolexky z Hubblova zápěstí, ale pásek se přes pouta nedal přetáhnout, a tak musel želízko zase pracně odemknout, sundat hodinky a znovu ho nasadit Vězeňský řidič pootevřel dveře a nevlídně nahlédl dovnitř. Muž časového harmonogramu. Baker odložil Hubblovy hodinky na nejbližší psací stůl. Přesně tam, kam si má přítelkyně Roscoe postavila kelímek s kávou.

„O. K., hoši, vyrazíme,“ pravil Baker.

Vedl nás ke dveřím. Připoutáni k sobě jsme nemotorně vykročili do oslepujícího, žhavého pruhu slunečního světla. Než Hubble vstoupil do silnice, zastavil se, natáhl krk a bedlivě se rozhlédl. Byl obezřetnější než Baker či vězeňský řidič. Možná se strachoval, aby ho neuviděl nějaký soused. Ale nablízku nikdo nebyl. Nacházeli jsme se tři sta metrů na sever od města. V dáli jsem spatřil věž kostela. Teplým

večerním vzduchem jsme zamířili k autobusu. Šikmé sluneční paprsky mě zaštípaly do pravé tváře.

Řidič otevřel dveře autobusu dovnitř. Hubble bokem vystoupil na schod a já jsem ho následoval. Neohrabaně jsme se otočili do uličky. Autobus byl prázdný. Řidič ukázal Hubblovi, kam si má sednout, a ten se přes vinylové sedadlo přesunul k oknu. Mě vtáhl vedle sebe. Řidič si klekl na sedadlo před námi a přicvakl naše vnější zápěstí k chromované obruči, která se táhla podél stropu. Pak postupně zacloumal všemi třemi pouty. Chtěl se ujistit, že drží pevně. Nedivil jsem se mu. Kdysi jsem tuhle práci dělal. Není nic horšího než mít při jízdě za zády volně se pohybující vězně.

Řidič se odebral dopředu na své sedadlo a nastartoval. Dieselový motor se hlasitě rozdrnčel a autobus rozechvěly vibrace. Vzduch byl horký a dusný. Nebyla tu klimatizace a žádné z oken se nedalo otevřít. Ucítil jsem výpary benzinu. Zuby převodovky na sebe narazily a autobus se odlepil z místa. Pohlédl jsem doprava. Nikdo nemával na rozloučenou.

Z policejního pozemku jsme odbočili na sever, zády k městu, a směřovali k dálnici. Po půl míli jsme minuli bistro U Ena. Na parkovišti bylo prázdno. Nikdo se tam nerozhodl zajet na časnou večeři. Chvíli jsme pokračovali v jízdě na sever, pak jsme ostrou levotočivou zatáčkou vyjeli z okresní silnice a zamířili mezi poli na západ. Podél silnice se míhaly

nekonečné řady keřů, oddělované brázdami rudé země. Autobus nabral cestovní rychlost a s hlasitým rachocením motoru ukrajoval míle. Slunce před námi pomalu zapadalo. Byla to obrovská rudá koule, snášející se do polí. Řidič měl sklopené veliké stínítko. Z vnitřní strany na něm byly nějaké technické údaje výrobce.

Hubble se kymácel a natřásal po mém boku. Nepromluvil. Byl nakloněný dopředu a hlavu měl rovnoběžně s podlahou. Levou paži měl vztyčenou, protože ji měl připoutanou k chromované tyči, visící před námi. Pravá ruka mu nehybně spočívala na sedadle mezi námi. Přes ramena měl stále přehozený svůj drahý svetr. Na zápěstí, kde nosil rolexky, měl teď jen vybledlý proužek kůže. Životní síla z něj téměř úplně vyprchala a ovládla ho ochromující hrůza.

Kymáceli a otřásali jsme se ještě dobrou hodinu jízdy rozlehlou krajinou. Po mé pravé straně se mihly remízky stromů. Pak jsem v dálce zahlédl nějakou stavbu. Stála sama mezi tisíci akry rovné zemědělské půdy. Proti nízko zavěšenému rudému slunci vypadala, jako když vystupuje z pekla. Jako kdyby něco proráželo zemskou kůru. Byl to komplex budov, připomínající chemičku nebo jadernou elektrárnu. Mohutné betonové bunkry a třpytící se kovové chodníky. Tu a tam bylo vidět potrubí, z něhož ucházela pára. Všechno bylo obehnané plotem s vestavěnými strážními věžemi. Když jsme přijeli blíž, spatřil jsem

obloukové výbojky a ostnatý drát. Zaměřovací reflektory a pušky na věžích. Řady plotů, oddělené zpluženou červenou zemí. Hubble nevzhlédl a já jsem do něj nedloubl. Před námi se nerozkládal Disneyland.

Když jsme přijížděli na místo, autobus zpomalil. Rozsáhlá bariéra vnějšího plotu byla vzdálena skoro sto metrů od komplexu. Byl to skutečně pořádný plot. Vysoký možná čtyři a půl metru, po celé délce osazen dvojicemi sodíkových světlometů. Jeden z nich byl vždy namířen dovnitř, na stometrový pás zorané země, a druhý ven, do okolní krajiny. Všechny světlomety byly zapnuty a celý komplex tak planul žlutým sodíkovým světlem. Zblízka bylo velice pronikavé a rudé zemi propůjčovalo strašidelný odstín.

Autobus se zarachocením zastavil a roztřásl se vibracemi motoru běžícího naprázdno. Ta trocha ventilace, která do něj pronikala, ustala a rázem bylo k zadušení. Hubble konečné zdvihl hlavu. Zpoza zlatých obrouček se podíval kolem sebe a ven z okénka. Zasténal. Byl to zvuk odevzdanosti a beznaděje. Opět spustil hlavu dolů.

Řidič čekal na signál strážného z první brány. Ten něco říkal do vysílačky. Řidič prošlápl plyn a zařadil rychlost. Strážný začal mávat vysílačkou jako signálním kolíkem a ukazoval nám, abychom jeli. Autobus se s lomozem nasoukal do jakési drátěné klece. Minuli jsme dlouhý nízký nápis u obrubníku, na kterém stálo: Warburtonské nápravné

zařízení, Kárný úsek správy státu Georgia. Brána se za námi zavřela. Byli jsme uvězněni v kleci. I střecha byla drátěná. Pak se otevřela brána na opačném konci a my se jí protlačili ven.

Urazili jsme sto metrů k dalšímu plotu. Tam byla další klec pro vozidla. Autobus do ní vjel, čekal a opět vyjel. Směřovali jsme přímo do centra věznice. Zastavili jsme naproti betonovému bunkru. Přijímací oddělení. Hluk motoru se odrážel od betonových stěn, které nás obklopovaly. Pak zhasl a rachocení i vibrace odezněly. Řidič se vyhoupl ze sedadla a vydal se uličkou k nám, přičemž se zachytával opěradel jako horolezec. Vytáhl klíče a odemkl náramky, kterými jsme byli připoutaní.

„O. K., hoši, jdeme,“ zazubil se. „Zábava začíná.“

Vyprostili jsme se ze sedadel a sunuli se autobusem. Levou rukou jsem za sebou táhl Hubbla. U dveří nás řidič zastavil. Sejmul nám všechna troje pouta a vhodil je do nádoby vedle kabiny. Zatáhl za páku a otevřel dveře. Vystoupili jsme z autobusu. Naproti nám se otevřely dveře a vyšel strážný. Zavolal na nás. Jedl zrovna koblihu a mluvil s plnými ústy. Na kníru měl cukrovou polevu. Dosti nenucený chlapík. Prošli jsme dveřmi do malé vybetonované místnosti. Byla tam špína. Židle z přírodního dřeva byly rozestavěné kolem nalakovaného stolu. U stolu seděl další strážný a četl zprávu na potlučené psací podložce.

„Sedněte si, hm?“ řekl. Sedli jsme si. On vstal. Jeho kolega s koblihou zamkl venkovní dveře a připojil se k němu.

„Tak poslouchejte,“ pokračoval ten s podložkou. „Vy dva jste Reacher a Hubble. Přivezeni z Margrave. Neusvědčeni z žádného trestného činu. Ve vazbě z důvodu vyšetřování. U žádného z vás nebylo požádáno o kauci. Slyšeli jste mě? Neusvědčeni z žádného trestného činu. To je důležité. To vám tu ušetří spoustu nepříjemností, O. K.? Pěkné ubytování v nejvyšším poschodí.“

„Správné,“ řekl chlapík s koblihou. „Jde o to, že kdybyste byli odsouzenci, tak bysme se do vás montovali a naváželi a pérovali bysme vás a dostali byste uniformy a strčili bysme vás na patro odsouzených k ostatní zvěři a pak bysme si jen sedli a sledovali tu zábavu, nemám pravdu?“

„Jasně,“ přidal se jeho parťák. „Takže vám chceme říct tohle. My vám to nehodláme nijak ztěžovat, tak to vy, hoši, neztěžujte ani nám, je to jasný? Tohle zatracený zařízení nemá dost lidí. Guvernér propustil skoro půlku personálu, O. K.? Aby se vešel do rozpočtu, jasný? Aby se snížil deficit. Takže nemáme lidi na to, aby dělali věci tak, jak by se dělat měly. Snažíme se všechno zvládnout na každý směně jen s půlkou lidí, jasný? Takže vám chci říct to, že vás strčíme nahoru a nechceme vás vidět až do doby, kdy vás v pondělí zase vytáhneme. Žádný problémy, jasný? Na problémy tu nemáme lidi. Nemáme lidi na problémy v odsouzeneckým

patře, natož na problémy na vazebním, rozumíte, co vám povídám? Vy, Hubble, rozuměl jste?“

Hubble k němu vzhlédl a nepřítomně přikývl. Nepromluvil.

„Reachere?“ řekl ten s podložkou. „Rozuměl jste?“

„Jistě,“ odvětil jsem. Tenhle chlápek neměl pracovní síly. Potíže kvůli rozpočtu. Zatímco jeho kamarádi pobírali podporu. Vykládejte mi o tom.

„Fajn,“ řekl. „Takže to uděláme takhle. Nám dvěma končí služba v sedm. Což je asi za minutu. Kvůli vám, hoši, tu nebudeme přesčas. Nechceme a odbory by nám to stejně nepovolily. Takže dostanete jídlo a pak zůstanete zavřeni tady dole, dokud nepřijde síla, aby vás zavedla nahoru. Žádná síla nepřijde do večerky, asi tak v deset, O. K.? Ale žádný strážný stejně nevodí vězně po večerce, jasný? Odbory jim to nedovolí. Takže Spivey si pro vás přijde sám. Zástupce ředitele. Dnes večer vrchní šarže. Asi v deset hodin, O. K.? jestli se vám to nelíbí, neříkejte to mně, řekněte to guvernérovi, O. K.?“

Pojídač koblih vyšel na chodbu a za dlouhou chvíli se vrátil zpátky s podnosem. Na něm byly zakryté talíře, papírové pohárky a termoska. Položil podnos na stůl a oba dva zmizeli v chodbě. Zamkli dveře zvenčí a rozhostilo se ticho jako v hrobce.

Dali jsme se do jídla. Ryba s rýží. Páteční menu. V termosce káva. Hubble nepromluvil. Většinu kávy nechal

mně. Bod pro Hubbla. Položil jsem zbytky na podnos a podnos na zem. Nějak zabít další tři hodiny. Zhoupl jsem se v židli dozadu a dal si nohy na stůl. Nebylo to pohodlné, ale lepší už to nebude. Byl teplý večer. Září v Georgii.

Bez zvědavosti jsem se zadíval na Hubbla. Stále mlčel. Vůbec jsem ho neslyšel mluvit, jen tehdy z Finlayova telefonu. Podíval se na mě také. Tvář měl plnou beznaděje a strachu. Díval se na mne, jako bych byl tvor z jiného světa. Jako by se mě bál. Pak odvrátil pohled.

Možná se nevydám zpátky k Zálivu. Ale už byla moc pokročilá roční doba na to vydat se na sever. Tam je moc zima. Možná si zaskočím rovnou na ostrovy. Třeba na Jamajku. Mají tam dobrou hudbu. Nějakou chatrč na pláži. Přežiju zimu v chatrči na jamajské pláži. Vykouřím půl kila trávy týdně. Budu dělat to co Jamajčani. Možná kilo trávy týdně s někým, kdo bude se mnou v chatrči. Do představ se mi pořád vkrádala Roscoe. Košile její uniformy byla báječně naškrobená. Naškrobená přiléhavá modrá košile. Nikdy jsem neviděl košili, která by vypadala líp. Na jamajské pláži na slunci by košili nepotřebovala. Nedomníval jsem se, že by se to mělo ukázat jako nějaký vážnější problém.

Bylo to to její mrknutí, co mne dostalo. Vzala si ode mě pohárek od kávy. Řekla, že mám hezké oči. A mrkla. To

muselo něco znamenat, ne? To o očích, to už jsem předtím slyšel. Jedné Angličance, se kterou mi nějakou dobu bylo dobře, té se také líbily mé oči. Pořád to opakovala. Jsou modré. Stejně tak jako někteří lidé říkali, že vypadají jako ledovce v Severním moři. Když se soustředím, tak jima umím přestat mrkat. Což pohledu dodává zneklidňující účinek. Užitečné. Ale Roscoeino mrknutí bylo na celém dni to nejlepší. Jediná část dne, fakticky, až na Enova míchaná vejce, která za něco stála. Vejce můžete dostat kdekoli. Ale po Roscoe se mi bude stýskat. Po zbytek prázdného večera jsem se vznášel v představách.

Zanedlouho po desáté se dveře z chodby odemkly a vešel muž v uniformě. Držel psací podložku. A brokovnici. Prohlédl jsem si ho. Typický Jižan. Podsaditý, tělnatý muž s brunátnou pletí, vystouplým tvrdým břichem a rozložitou šíjí. Malé oči. Těsná umaštěná uniforma, která ho horkotěžko pojala. Pravděpodobně narozený přímo tady na farmě, kterou zabrali pro stavbu věznice. Zástupce ředitele Spivey. Vrchní šarže této směny. Uštvaný, s nedostatečným personálem. Nucený doprovázet krátkodobé hosty osobně. S brokovnicí ve velkých červených farmářských rukou.

Chvíli studoval formulář.

„Který z vás je Hubble?“ zeptal se.

Měl vysoko položený hlas. V nesouladu s jeho mohutným tělem. Hubble krátce zdvihl ruku, jako žák základní školy. Malá očka po něm šlehla a změřila si ho. Odshora dolů, hadím způsobem. Spivey zabručel a pokynul nám podložkou. Seřadili jsme se a vyšli ven. Hubble se tvářil bezvýrazně a odevzdaně. Jako vyčerpaný voják.

„Zahněte vlevo a jděte pořád po červené čáře,“ řekl Spivey.

Mávl brokovnicí doleva. Červená čára byla namalovaná na zdi ve výši pasu. Byla to požární úniková směrovka. Usoudil jsem, že musí vést ven z budovy, ale my jsme šli špatným směrem. Do vězení, nikoli z něj ven. Postupovali jsme podle červené čáry chodbami, po schodech nahoru a zahýbali kolem rohů. Napřed Hubble, já za ním a nakonec Spivey s brokovnicí. Bylo velmi šero. Jen tlumené nouzové osvětlení. Na jednom odpočívadle Spivey zavelel stát. Klíčem deaktivoval elektronický zámek. Zámek, který automaticky odemykal požární dveře, když zazněl alarm.

„Žádné mluvení,“ řekl. „Podle zdejšího nařízení musí být po večerce za všech okolností absolutní ticho. Cela vpravo na konci.“

Vnějšími dveřmi jsme vstoupili dovnitř. Uhodil mě nepříjemný vězeňský pach. Noční výpary bezpočtu deprimovaných mužů. Byla téměř naprostá tma, jen noční světlo tlumeně žhnulo. Spíše jsem vycítil než uviděl řady cel. Dolehly ke mně zvuky spáčů: oddychování, chrápání,

hekání a mumlání. Spivey nás vedl na konec řady. Ukázal na prázdnou celu. Vmáčkli jsme se dovnitř. Spivey za námi zabouchl mříže, které se automaticky zamkly. Odešel.

Cela byla velmi tmavá. Rozeznal jsem pouze palandy nad sebou, umyvadlo a záchod. Dost málo prostoru. Sundal jsem si kabát a hodil ho na vrchní palandu. Polštář jsem si přehodil na opačnou stranu, dál od mříží. Tak mi to vyhovovalo víc. Prostěradlo a deka byly opotřebované, ale voněly celkem čisté.

Hubble tiše seděl na spodní palandě. Použil jsem záchod a opláchl si obličej v umyvadle. Vylezl jsem na postel, sundal si boty a nechal je v nohou postele. Chtěl jsem mít jistotu, kde jsou. Boty vám mohou ukrást, a tohle byly dobré boty. Koupil jsem si je před mnoha lety v Oxfordu, v Anglii. V univerzitním městě poblíž letecké základny, kde jsem sloužil. Velké těžké boty, které měly pevné podrážky s širokým okrajem.

Postel na mě byla moc krátká, ale to je většina postelí. Ležel jsem tam ve tmě a naslouchal ruchům věznice. Pak jsem zavřel oči a zalétl s Roscoe zpátky na Jamajku. Musel jsem tam s ní usnout, protože pak jsem najednou zjistil, že je sobota. Pořád jsem ještě byl ve vězení. A začínal den, který měl být ještě horší.

06 KAPITOLA

PROBUDILO MNE OSTRÉ SVĚTLO ZÁŘIVEK. VĚZNICE NEMĚLA okna, a tak den a noc byly vytvářeny elektřinou. Žádné svítání či pozvolné smrákání. V sedm ráno budovu náhle zaplavilo světlo, cvaknutím spínačů pak v deset opět nastala noc.

Cela nevypadala v jasném světle o nic lépe. Přední stěna sestávala z mříží. Polovinu tvořily dveře, které se na závěsech otevíraly ven. Dvě poschoďové palandy zabíraly polovinu šířky cely a většinu její délky. Na zadní stěně bylo připevněno ocelové umyvadlo a ocelová záchodová mísa. Stěny byly zděné; částečně z litého betonu a částečně ze starých cihel. Všechny pokryté tlustou vrstvou nátěru. Vypadaly velmi masivně, jako ve středověkém žaláři. Nad hlavou jsem měl nízký betonový strop. Cela nepůsobila jako místnost vytvořená zdmi, podlahou a stropem, ale jako jednolitý blok zdiva, do něhož byl vyhlouben malý nuzný obytný prostor.

Noční mumlání kolem vystřídal denní ruch. Všude byl jen kov, cihly a beton, od nichž se zvuky odrážely a znásobovaly. Znělo to pekelně. Mřížemi jsem nic neviděl. Naproti naší cele byla holá zeď. Vleže na posteli jsem nebyl v tom správném úhlu, abych viděl do chodby. Odhodil jsem pokrývku a našel své boty. Nazul jsem si je a zašněroval. Znovu jsem si lehl. Hubble seděl na spodní palandě. Jeho světlehnědé mokasíny byly položené na betonové podlaze. Uvažoval jsem, jestli tak seděl celou noc nebo jestli spal.

Další člověk, kterého jsem spatřil, byl uklízeč. Objevil se s koštětem v chodbě před naší mříží. Byl to velmi starý černoch s věncem sněhobílých vlasů. Sehnutý věkem. Vypadal křehce jako nějaký starý seschlý pták. Oranžovou vězeňskou uniformu měl sepranou téměř do běla. Určitě mu bylo tak osmdesát a z toho šedesát let musel strávit za mřížemi. Možná ukradl kuře v době hospodářské deprese. Stále splácel svůj dluh společnosti.

Nazdařbůh šťouchal koštětem po podlaze. Pro svá ohnutá záda měl obličej téměř rovnoběžně se zemí, takže otáčel hlavou nahoru a dolů jako plavec. Všiml si Hubbla a mě a zastavil se. Opřel se o své koště, potřásl hlavou a vydal ze sebe jakési reflexivní uchechtnutí. Znovu potřásl hlavou a chechtal se dál. Uznale, potěšeně, jako kdyby mu po všech těch letech bylo najednou dopřáno spatřit něco bájného. Třeba jednorožce či mořskou pannu. Snažil se opakovaně něco říct a zvedal přitom ruku, jako kdyby jeho poznámka vyžadovala důraz. Ale pokaždé ho znovu přemohl záchvat chechotu a musel se opřít o koště. Nespěchal jsem na něj, měl jsem čas. Celý víkend. On měl zbytek svého života.

„No ano, jistě,“ vypravil konečně z rozesmátých úst. Neměl žádné zuby. „No ano, jistě.“

Podíval jsem se na něj.

„Co no ano, dědo?“ oplatil jsem mu úsměv.

Řehnil se dál. Tohle bude chvíli trvat.

„No jistě,“ řekl. Už se mu podařilo smích ovládnout. „Sem v týhle díře vod doby, kdy še ráj teprvá štavěl, jojo. Dyž Adam byl ještě malej kluk. Ale tohleto šem teda eště neviděl. To ne, za čelý ty léta.“

„Co jste ještě nikdy neviděl, dědo?“ zeptal jsem se.

„No, šem tady už dlouhý roky a eště nikdy šem v týhle čele neviděl nikoho v šatech, jako máte vy.“

„Vám se moje šaty nelíbí?“ zeptal jsem se překvapeně.

„To šem neřek, depak, neřek šem, že še mi vaše šaty nelíběj,“ odvětil. „Mně še líběj, to zaš jo. Moč pěkný šaty, pane, jo, moč pěkný.“

„Tak o co jde?“ nechápal jsem.

Stařík se zase začal pochechtávat.

„Nejde vo kvalitu těch šatů,“ řekl. „Depak, vo to vůbeč nejde. De vo to, že je máte na šobě, že nemáte oranžovou uniformu. To šem eště neviděl, a jak řikám, já tu šem vod doby, čo žemě vychladla, čo to dinošauři žabalili. Ale teď už šem viděl všečko, to teda jo, pane.“

„Ale ti, co jsou na vazebním, nenosí uniformu,“ řekl jsem.

„To jo, to teda je fakt,“ přitakal stařík. „Švatá pravda.“

„Strážní to tvrdili,“ ujistil jsem se.

„To voni tvrděj,“ souhlasil. „Protože to šou předpišy a štrážný předpišy žnaj, to zaš jo; žnaj je, protože je dělaj.“

„Tak v čem to vězí, dědo?“ řekl jsem.

„No jak řikám, nemáte oranžový hadry.“

Málo platné, pohybovali jsme se pořád v kruhu.

„Ale já je mít nemusím,“ vysvětloval jsem.

Ohromilo ho to. Pichlavé ptačí oči se na mě upřely.

„Že ne?“ řekl. „Jakpak to? Pověžte mi to.“

„Protože na vazebním je nenosíme. Na tom jsme se teď právě shodli, že?“

Nastalo ticho. Došlo nám to oběma zároveň.

„Vy myslíte, že tohle je vazební patro?“ zeptal se mě.

„Tohle není vazební patro?“ současně jsem se zeptal já jeho.

Stařík na okamžik strnul. Pak zdvihl koště a šoural se, jak rychle jen svedl, pryč z dohledu. Přitom za mnou nevěřícně volal: „Tohle neni važební, chlapče. Važební patro je horní. Pátý. Tohle je druhý. Šte na druhým patře. Tady je, holenku, doživotí. Ty nejvěčí grážlové. Žádný normální muklové tu vůbeč nejšou. To je nejhorší voddělení. Jo, je to tak, šte na špatným patře, chlapči. Šte v pěkným průšvihu. Přídou váš navštívit. Vobhlídnout ši váš. Pane jo, já vočuď rači mižím.“

Vždy vyhodnocujte situaci, do které se dostanete. Dlouhá zkušenost mě naučila vyhodnocovat a zvažovat. Když vás postihne něco neočekávaného, nemařte čas. Nesnažte se přijít na to, jak nebo proč se to stalo. Nevznášejte protesty. Nepřemýšlejte, čí je to vina. Nelamte si hlavu tím, jak se stejné chyby propříště vyvarovat. To všechno můžete dělat později. Jestli to zdárně přečkáte. Nejdřív ze všeho proveďte hodnocení. Analyzujte situaci. Zjistěte její stinné i světlé stránky. Podle toho vytvořte plán. Tohle všechno udělejte a zvýšíte své šance dobrat se k těm ostatním otázkám později.

Nebyli jsme ve vazebním oddělení na pátém poschodí. Tam, kde by neodsouzení zatčení měli být. Octli jsme se mezi nebezpečnými odsouzenci na doživotí ve druhém poschodí. Žádná světlá stránka neexistovala. Ty stinné byly závažné. Byli jsme noví na odsouzeneckém patře. Nepřežijeme bez statutu, a my jsme žádný statut neměli. Budou nás vyzývat, provokovat, testovat… Budeme nuceni přijmout postavení na úplně nejnižším stupni vězeňské hierarchie. Před námi stál krajně nepříjemný víkend. Potenciálně i životu nebezpečný.

Vzpomněl jsem si na jednoho vojáka, dezertéra. Byl to mladý, celkem schopný nováček, ale utekl, protože byl členem nějaké potrhlé sekty. Chytli ho ve Washingtonu při demonstraci. Strčili ho do vězení, mezi grázly jako na tomhle patře. Zemřel první noc. Análně znásilněn. Přibližně padesátkrát. A při pitvě mu našli v žaludku asi pintu semene. Nováček bez statutu. Na samém dně hierarchie. K dispozici všem, co byli nad ním.

Zvažujte. Mohl jsem se opřít o tvrdý výcvik. A zkušenost. Nebyly plánované pro život ve vězení, ale budou se hodit. Prošel jsem si spoustou nepříjemných věcí. Nejen v armádě. Táhlo se to od dětství. Vojenské děti, jako jsem byl já, než dojdou k maturitě, vystřídají dvacet, možná třicet škol. Některé na základnách, většinou ale někde v blízkém sousedství. Na nejrůznějších místech. Na Filipínách, v Koreji, na Islandu, v Německu, ve Skotsku, v Japonsku, ve Vietnamu. Po celém světě. V každé nové škole jsem první den byl nováčkem. Bez statutu. Spoustu prvních dní. Rychle jsem se naučil, jak statut získat. Na rozpálených písčitých školních hřištích i na těch chladných a deštivých jsme si ho, můj bratr a já, zády k sobě vybojovávali. Měli jsme statut.

Potom ve službě, tam byla brutalita vytříbenější. Cvičili mě experti. Hoši, kteří svůj vlastní trénink získali v druhé světové válce, v Koreji, ve Vietnamu. Lidé, co prožili věci, o kterých jsem pouze četl v knížkách. Naučili mě metody, detaily, zručnost. Především mě pak naučili správnému přístupu. Naučili mne, že zaváhání mě může stát život. Že mám udeřit první, tvrdě. Zabít prvním úderem. Dostat se jako první k odplatě. Klamat protivníky. Gentlemani, kteří se chovali slušně, nikoho už učit nemohli, protože byli mrtví.

V půl osmé se mezi řadami cel ozvalo kovové cvakání. Časový spínač odemkl klece. Naše mříže se o pár centimetrů pootevřely. Hubble nehybně seděl. Stále ještě nepromluvil. Neměl jsem žádný plán. Nejlepší by bylo nalézt strážného. Vysvětlit mu situaci a nechat se přemístit. Avšak nečekal jsem, že nějakého najdu. Na takovýchto odděleních se nebudou pohybovat jednotlivě, ale v párech, možná i v trojicích či čtveřicích. Věznice měla málo personálu, to nám bylo včera vysvětleno jasně. Nebylo pravděpodobné, že budou mít dost lidí na to, aby na každém patře mohla být skupinka strážných. Nejspíš nespatřím za celý den ani jednoho. Všichni budou sedět ve služební místnosti. Připraveni zasáhnout v případě pohotovosti. A kdybych už strážného zahlédl, co bych mu řekl? Že tam nemám být? To jistě slyší pořád. Zeptal by se: Kdo vás sem přivedl? Řekl bych, že Spivey, velitel. Odpověď by bezpochy
by zněla: Tak to je v pořádku, ne? Tudíž jediným možným plánem byl žádný plán. Vyčkat a vidět. Reagovat podle toho. Cíl: přežití do pondělka.

Slyšel jsem vrzání a následné zaklapnutí, jak vězni otvírali dokořán mříže svých cel. Slyšel jsem ruch a vykřikované útržky konverzace, jak vycházeli ven, aby započali další bezvýchodný den. Vyčkával jsem.

Čekání netrvalo dlouho. Ze svého zúženého úhlu pohledu ze vzdálenějšího konce postele jsem spatřil naše sousedy z vedlejší cely, jak vycházejí ven. Připojili se k malé skupince mužů, postávajících na chodbě. Všichni byli oblečeni stejně. Oranžové vězeňské uniformy a červené šátky pevně stažené přes oholené hlavy. Samí obrovští černoši. Těla viditelně vypracovaná posilováním. Někteří si odtrhli rukávy triček, aby vzbudili dojem, že žádný oděv není s to pojmout jejich mohutné svalstvo. Možná tomu tak skutečně bylo. Impozantní pohled.

Ten, co stál nejblíž, měl na očích bledé sluneční brýle. Takové, co na slunci ztmavnou. Stříbrné halogeny. Ten chlápek pravděpodobně viděl slunce naposledy v sedmdesátých letech. Možná už ho nikdy neuvidí. Tmavé brýle byly tudíž zbytečné, ale vypadaly dobře. Stejně jako svaly. Či šátky na hlavě a otrhaná trička. Všechno jenom image. Čekal jsem.

Muž ve slunečních brýlích si nás všiml. Jeho překvapený pohled rychle vystřídalo vzrušení. Úderem do paže upozornil nejrobustnějšího muže skupiny. Ten se s prázdným výrazem rozhlédl a pak se zazubil. Čekal jsem. Skupinka se rozestavila před naší celou. Hleděli dovnitř. Vazoun otevřel mříž. Ostatní si ji postupně podávali za vypouklé držadlo a zaklapli ji do polohy dokořán.

„Hele, co nám poslali,“ řekl vazoun. „Víte, co nám poslali?“

„Co nám poslali?“ zeptal se ten v brýlích.

„Poslali nám čerstvý maso,“ odvětil vazoun.

„To teda jo, kámo,“ řekl ten v brýlích. „Čerstvý maso.“

„Čerstvý maso pro každýho,“ dodal vazoun.

Zašklebil se. Podíval se po svých kumpánech a ti se rovněž zašklebili. Každý si s ním vyměnil plácnutí vztyčenou, nataženou dlaní. Vyčkával jsem. Vazoun vstoupil na půl kroku do cely. Byl to opravdu kolos. Možná o jeden či dva palce menší než já, ale pravděpodobně dvakrát těžší. Vyplnil celý vchod. Tupýma očima přejel po mně, pak po Hubblovi.

„Hej ty, bílej, pocem,“ řekl Hubblovi.

Vycítil jsem paniku, která Hubbla zachvátila. Nepohnul se.

„Pocem, bílej,“ opakoval vazoun. Tichým hlasem.

Hubble vstal a přešel půl kroku k muži u dveří. Vazoun na něho zíral pohledem plným zuřivosti, při němž vám má krev ztuhnout v žilách.

„Tohle je území Rudýho gangu, kámo,“ pravil vazoun, čímž vysvětlil ony šátky. „Co pohledává bílej na území Rudejch?“

Hubble na to neřekl nic.

„Daň z pobytu, kámo,“ pokračoval vazoun. „Jako maj floridský hotely. Musíš zaplatit daň. Dej mi svůj svetr, běloune.“

Hubble byl ochromen hrůzou.

„Dej mi svůj svetr, běloune,“ opakoval klidně.

Hubble si odvázal svůj drahý bílý svetr a podal mu ho. Vazoun ho popadl a hodil bez ohlédnutí za sebe.

„Teď mi dej brejle, bílej,“ řekl.

Hubble na mě vrhl zoufalý pohled. Sundal si své zlaté brýle a napřáhl je směrem k němu. Vazoun je vzal a upustil na podlahu. Šlápl na ně botou. Pootočil špičkou nohy, až se skla roztříštila. Vazoun přitáhl nohu zpátky a odkopl střepy dozadu do chodby. Ostatní muži po nich jeden po druhém začali šlapat.

„Hodnej,“ řekl vazoun. „Zaplatil jsi poplatek.“

Hubble se třásl.

„A teď pocem, bílej,“ pravil jeho trýznitel.

Hubble se k němu přisunul.

„Blíž, bílej,“ řekl vazoun.

Třesoucí se Hubble se přisunoval blíž, až byl třicet centimetrů od něj.

„Na kolena, bílej,“ řekl vazoun.

Hubble si klekl.

„Rozepni mi zip, běloune.“

Hubble, bez sebe strachy, se nepohnul.

„Rozepni mi zip, běloune,“ opakoval vazoun. „Zubama.“

Hubble vyjekl hrůzou a odporem a uskočil. Odběhl pozpátku dozadu do cely a pokusil se schovat za záchod. Prakticky objímal mísu.

Byl čas zasáhnout. Ne kvůli Hubblovi. K němu jsem necítil nic. Musel jsem však zasáhnout kvůli sobě. Hubblovo ponižující chování by mě poskvrnilo. Brali by nás jako dvojici. Hubblovo pokoření by nás diskvalifikovalo oba. Ve hře o statut.

„Vrať se, bělouši, copak se ti nelíbím?“ zavolal vazoun na Hubbla.

Zhluboka, tiše jsem se nadechl. Shodil jsem nohy ze strany lůžka a pružně seskočil před hromotluka. Pohlédl na mě. Nevzrušeně jsem pohled opětoval.

„Jsi v mým bejváku, špekoune,“ prohlásil jsem. „Dám ti ale na vybranou.“

„Na vybranou z čeho?“ zeptal se vazoun. Překvapeně.

„Jak odtud zmizet, špekoune.“

„Cože?“ zněla jeho překvapená reakce.

„Vysvětlím ti to,“ řekl jsem. „Vypadneš odtud. O tom není sporu. Máš ale na výběr, jak to uděláš. Buď odtud vyjdeš po svých, anebo tě tamhleti tlusťoši za tebou odnesou v kýblu.“

„Ale, vážně?“ výsměšně opáčil.

„To si piš,“ řekl jsem. „Budu počítat do tří, takže si koukej vybrat rychle, jasný?“

Zíral nenávistně na mě.

„Jedna,“ začal jsem. Žádná reakce.

„Dvě.“ Žádná reakce.

Pak jsem se rozhodl pro úskok. Místo abych řekl tři, vrazil jsem mu plnou silou hlavu do obličeje. Odrazil jsem se zadní nohou, vymrštil se vzhůru a skloněnou hlavou ho udeřil do nosu. Podařilo se mi to perfektně. Čelo tvoří ve všech rovinách dokonalý oblouk a je nesmírně odolné. Lidská lebka je totiž vpředu hodně tlustá, tvrdá jako beton a navíc těžká, zpevněná nejrůznějšími krčními a zádovými svaly. Jako by vám do obličeje narazila bowlingová koule.

Pokaždé je to překvapení. Lidé očekávají ránu pěstí nebo kopnutí, a tak úder hlavou je vždycky nečekaný. Jako rána z čistého nebe.

Muselo mu to celý obličej vmáčknout dovnitř. Zřejmě jsem mu rozdrtil nos a zlomil obě lícní kosti. Mozek se mu asi pěkně protřásl. Podlomily se mu nohy a složil se k zemi jako loutka, když jí ustřihnete vodicí nitě. Jako dobytče na jatkách. Lebka mu zaduněla na betonové podlaze.

Rozhlédl jsem se po hlučku mužů. Ti evidentně přehodnocovali můj statut.

„Kdo je další?“ zeptal jsem se. „Ale teď to bude jako v Las Vegas, dvojnásob nebo nic. Tenhleten půjde do nemocnice, stráví možná šest týdnů v kovové masce. Takže další schytá dvanáct týdnů v nemocnici, je to jasný? Třeba pár roztříštěnejch loktů, ne? Tak kdo je další?“

Žádná odpověď. Ukázal jsem na toho v brýlích.

„Dej mi ten svetr, špekoune,“ řekl jsem.

Sehnul se a zdvihl svetr. Naklonil se dopředu a nataženou rukou mi ho podával. Nechtěl se dostat moc blízko. Vzal jsem svetr a hodil ho na Hubblovu postel.

„Podej mi brejle,“ pokračoval jsem.

Sklonil se a sebral pokroucené zlaté obroučky. Podal mi je. Hodil jsem mu je zpátky.

„Ty jsou rozbité, špekoune. Dej mi svoje.“

Nastala dlouhá pauza. Díval se na mě a já se díval na něj. Bez mrknutí. Pak si sundal sluneční brýle a podal mi je. Strčil jsem si je do kapsy.

„A teď odtud odkliďte tu zdechlinu.“

Hlouček mužů v oranžových uniformách a červených šátcích uchopil hromotluka za bezvládné údy a odnesl ho pryč. Vylezl jsem si zpátky na palandu. Chvěl jsem se návalem adrenalinu. Žaludek se mi zmítal a těžce jsem oddechoval. Krevní oběh se mi téměř zastavil. Cítil jsem se hrozně. Ale ne tak zle, jak bych se byl cítil, kdybych to neudělal. To už by měli odbytého Hubbla a začali by se mnou.

Nesnídal jsem. Neměl jsem chuť k jídlu. Jen jsem ležel na palandě, dokud mi nezačalo být lépe. Hubble seděl na své posteli a kolébal se dopředu a dozadu. Pořád ještě nepromluvil. Po nějaké době jsem se spustil dolů. Umyl jsem se v umyvadle. K našim dveřím se trousili lidé a zírali dovnitř. Opět odcházeli. Rozneslo se to rychle. Ten nový v cele na konci poslal Rudého do nemocnice. Běžte se tam podívat. Byl jsem slavný.

Hubble se přestal kolébat a pohlédl na mě. Otevřel ústa a zase je zavřel. Otevřel je podruhé.

„Já to nevydržím,“ řekl.

To byla jeho první slova od chvíle, kdy jsem slyšel jeho sebejisté žertování z Finlayova reproduktoru. Hlas měl slabý, ale jeho sdělení bylo zcela věcné. Žádný nářek nebo stížnost, ale konstatování faktu. Nevydrží to. Pohlédl jsem na něj. Dlouho jsem uvažoval o jeho prohlášení.

„Tak proč jste tady?“ otázal jsem se. „Co to provádíte?“

„Já nic neprovádím,“ odvětil. Bezvýrazně.

„Přiznal jste se k něčemu, co jste neudělal. Sám jste si tohle vykoledoval.“

„Ne,“ řekl Hubble. „Udělal jsem to, k čemu jsem se přiznal. Udělal jsem to a tomu detektivovi jsem to řekl.“

„Blbost, Hubble,“ řekl jsem. „Vy jste tam ani nebyl. Byl jste na večírku. Ten člověk, co vás vezl domů, je policista, prokrista. Neudělal jste to, a vy to víte, každý to ví. Tak přestaňte žvanit.“

Hubble se zadíval na podlahu. Chvíli přemýšlel.

„Nemohu to vysvětlit,“ řekl. „Nemohu o tom nic říct. Jen potřebuju vědět, co bude dál.“

Znovu jsem na něj pohlédl.

„Co bude dál? Zůstanete tady do pondělka a pak se vrátíte do Margrave. Pak vás počítám pustí.“

„Pustí?“ otázal se. Jako by konverzoval sám se sebou.

„Ani jste tam nebyl,“ opakoval jsem. „Oni to vědí. Možná budou chtít vědět, proč jste se přiznal, když jste nic neudělal. A budou chtít vědět, proč měl ten chlap vaše telefonní číslo.“

„Co když jim to nebudu moct říct?“

„Moct nebo chtít?“ zeptal jsem se.

„Nemohu jim to říct,“ prohlásil. „Nemohu říct nikomu nic.“

Odvrátil pohled a zachvěl se. Velmi poděšeně.

„Ale tady nemohu zůstat. Nevydržím to,“ dodal.

Hubble byl finančník. Ti rozdávají svá telefonní čísla jak reklamní letáky. Na potkání všem vykládají o spekulativních fondech a daňových odpisech. O čemkoli, co by převedlo něčí těžce vydělané dolary jejich směrem. Ale tohle telefonní číslo bylo vytištěné na útržku počítačového papíru. Nikoli vyryté na navštívence. A schované v botě, ne vložené do náprsní tašky. A jako tóny neodbytné hudby v pozadí se z toho chlapíka neustále linul strach.

„Proč to nemůžete nikomu říct?“ zeptal jsem se ho.

„Protože nemohu,“ řekl. Víc z něj nešlo dostat.

Najednou na mě padla únava. Před čtyřiadvaceti hodinami jsem u nadjezdu vyskočil z Greyhoundu a vydal se pěšky po nově vyasfaltované silnici. Spokojeně kráčel teplým ranním deštěm. Vyhýbal se lidem, vyhýbal se všem kontaktům. Žádná zavazadla, žádné pinožení. Svoboda. Nechtěl jsem o ni přijít vinou Hubbla nebo Finlaye nebo nějakého dlouhána, který dostal kulku do oholené hlavy. Nechtěl jsem s tím mít nic společného. Toužil jsem jen po klidu a míru, jít po stopách Slepého Blakea. Chtěl jsem najít nějakého osmdesátníka, který by si ho pamatoval odněkud z baru. Měl bych se bavit s tím staříkem, který tu zametal po chodbách, ne s Hubblem. S tím idiotem z banky.

Usilovně přemýšlel. Pochopil jsem, co měl Finlay na mysli. Ještě jsem nikdy neviděl někoho přemýšlet tak viditelně. Ústa se mu bezhlesně pohybovala; pohrával si nervózně s prsty. Jako kdyby porovnával klady a zápory. Zvažoval fakta. Pozoroval jsem ho. Viděl jsem, jak dospěl k rozhodnutí. Otočil se a pohlédl na mne.

„Potřebuji radu,“ pravil. „Mám problém.“

„No to je ale překvapení,“ řekl jsem výsměšně. „To by mě nikdy nenapadlo. Já jsem myslel, že tu jste proto, že už vás nudilo hrát po víkendech golf.“

„Potřebuju pomoc,“ opakoval.

„Veškerou pomoc jste už dostal. Beze mne byste teď klečel ohnutej přes postel a u dveří by stála fronta obrovskejch nadrženejch chlapů. A zatím jste mě za to zrovna nezahrnul vděčností.“

Na chvíli sklopil zrak. Přikývl.

„Omlouvám se,“ pravil. „Jsem vám velice vděčný. Opravdu, věřte mi. Zachránil jste mi život. Ujal jste se mě. A proto mi musíte říct, co mám dělat. Vyhrožují mi.“

Nechal jsem to odhalení chvíli viset ve vzduchu.

„Já vím,“ řekl jsem. „To je celkem zřejmé.“

„No, nejen mně,“ pokračoval. „Mé rodině také.“

Začal mě zatahovat do svých záležitostí. Díval jsem se na něj. Začal znovu přemýšlet. Ústa mu pracovala, pohrával si s prsty. Oči mu střílely vpravo vlevo. Jako by na každé straně byla veliká hromada důvodů a on se rozhodoval, která je větší.

„Máte rodinu?“ zeptal se mě.

„Ne,“ řekl jsem. Co jiného jsem mohl říct? Oba mí rodiče byli mrtví. Měl jsem někde bratra, kterého jsem však nikdy nespatřil. Takže jsem rodinu neměl. Ani jsem neměl ponětí, zda nějakou chci. Možná ano, možná ne.

„Jsem deset let ženatý,“ pravil Hubble. „Minulý měsíc to bylo deset let. Byla velká oslava. Mám dvě děti. Chlapce, je mu devět, a holčičku, sedm let. Skvělou ženu, skvělé děti. Miluju je k zbláznění.“

Myslel to vážně. To bylo vidět. Odmlčel se. Pohnutý vzpomínkami na rodinu. Říkal si, jak se to ksakru stalo, že je teď tady bez nich. Nebyl první chlap, co seděl v cele a takhle uvažoval. A nebude poslední.

„Máme pěkný dům,“ pokračoval. „Na Beckman Drive. Koupili jsme ho před pěti lety. Za spoustu peněz, ale stál za to. Znáte Beckman?“

„Ne,“ řekl jsem znovu. Měl strach jít k věci. Za chvíli mi bude povídat o tapetách v koupelně v přízemí. A jak bude financovat rovnátka pro svou dceru. Nechal jsem ho mluvit. Vězeňské tlachání.

„Ale to je jedno,“ prohlásil nakonec. „Teď se to všechno hroutí.“

Seděl tam ve svých plátěných kalhotech a polokošili z úpletu. Bílý svetr si opět uvázal kolem ramen. Jednu nohu měl nataženou dopředu, bylo vidět vzorek na podrážce boty. Bez brýlí vypadal starší, bezbranný. Lidé, co nosí brýle, vypadají bez nich vždycky rozostřeně a zranitelně. Vystaveni světu bez své ochranné vrstvy. Připomínal unaveného starce.

Čemu říkal vyhrožování? Šlo o nějaké odhalení, indiskrétnost? Něco, co by mu mohlo zničit perfektní život na Beckman Drive, o němž mluvil? Třeba byla jeho žena v něčem namočená. Třeba kryl ji. Třeba měla poměr s tím mrtvým dlouhánem. Třeba šlo o spoustu dalších věcí. Mohlo to být cokoli. Jeho rodině mohlo hrozit zneuctění, bankrot, nějaký šrám na reputaci, zrušení členství v místním klubu. Pohyboval jsem se v bezvýchodném kruhu. Nežil jsem v Hubblově světě. Neměl jsem s ním společné známé. Viděl jsem ho, jak se třese, jak se chvěje hrůzou. Ale neměl jsem představu, jak hodně je zapotřebí, aby se takovýhle chlap začal bát. Nebo jak málo. Když jsem ho včera na stanici poprvé spatřil, vypadal znepokojeně a rozčileně. Od té doby se občas třásl, byl ochromený a vyděšeně zíral, občas byl odevzdaný a apatický. Zjevně se něčeho velice bál. Opíral jsem se o stěnu cely a čekal, až mi řekne č eho.

„Vyhrožují nám,“ opakoval. „Řekli, že jestli někomu prozradím, o co se jedná, vniknou k nám do domu. Zavřou nás do ložnice, přišpendlí mě ke zdi a uříznou mi varlata. Pak přinutí mou ženu, aby je snědla. A pak nám podříznou krky. Řekli, že naše děti se na to budou muset dívat, a až už budeme mrtví, budou s nimi dělat věci, o kterých se nikdy nedozvíme.“

07 KAPITOLA

„CO BYCH TEDY MĚL UDĚLAT?“ ZEPTAL SE MĚ HUBBLE. „Co byste udělal vy?“

Díval se upřeně na mne. Čekal na odpověď. Co bych udělal? Kdyby takhle vyhrožovali mně, tak by zemřeli. Rozcupoval bych je na kusy. Hned jak by promluvili, nebo za pár dní, měsíců nebo let. Našel bych si je a rozcupoval. Ale to Hubble udělat nemohl. Měl rodinu. Tři potenciální rukojmí. Tři faktická rukojmí; již v okamžiku pohrůžky.

„Co mám dělat?“ opakoval.

Cítil jsem se nucen k tomu něco říct. A bolelo mě čelo. Bylo pohmožděné následkem mocné srážky s obličejem Rudého hocha. Přistoupil jsem k mřížím a pohlédl na řadu cel. Opřel se o konec palandy. Chvíli přemýšlel. Přišel jsem s jedinou možnou odpovědí. Ale ne s tou, kterou by Hubble chtěl slyšet.

„Nemůžete dělat nic. Řekli vám, abyste mlčel, tak mlčte. Neprozraďte nikomu, o co se jedná. Nikdy.“

Podíval se na špičky svých bot. Složil hlavu do dlaní. Vydal ze sebe utrápený sten. Jako by byl přemožen zklamáním.

„Musím s někým mluvit,“ řekl. „Musím se z toho dostat. Myslím to vážně, musím z toho ven. Musím si s někým promluvit.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„To nemůžete udělat. Nařídili vám, abyste nic neříkal, tak nic neříkejte. Jen tak zůstanete naživu. Vy i vaše rodina.“

Vzhlédl ke mně. Zachvěl se.

„Děje se něco velmi závažného,“ řekl. „Musím se pokusit tomu zabránit.“

Opět jsem zavrtěl hlavou. Jestli se dělo něco závažného kolem lidí, kteří pronášeli takové hrozby, tak tomu nikdy nezabrání. Vezl se v tom a poveze se v tom i nadále. Ponuře jsem se na něj usmál a zavrtěl hlavou potřetí. Přikývl, jako že pochopil. Jako že se konečně smířil se svou situací. Začal se znovu kolébat a civět na zeď. Měl otevřené oči. Zarudlé a obnažené bez zlatých obrouček. Dlouhou dobu mlčky seděl.

Nechápal jsem jeho přiznání. Měl držet jazyk za zuby. Měl popřít, že by měl cokoli společného s tím mrtvým chlápkem. Měl říct, že nemá ponětí, jak se papír s jeho telefonním číslem dostal do té boty. Měl říct, že nemá ponětí, co je Pluribus. Pak mohl prostě jít domů.

„Hubble,“ řekl jsem. „Proč jste se přiznal?“

Vzhlédl. Dlouhou chvíli čekal, než odpověděl.

„Na to nemohu odpovědět,“ pravil. „To bych vám řekl víc, než bych měl.“

„Už teď vím víc, než bych měl. Finlay se vás zeptal na mrtvého chlapa a na Pluribus a vy jste začal hysterčit. Takže vím, že existuje nějaké spojení mezi vámi, tou mrtvolou a Pluribusem, ať už je to cokoli.“

Hleděl na mě. Tvářil se neurčitě.

„Finlay je ten černoch?“ zeptal se.

„Ano,“ řekl jsem. „Finlay. Vrchní detektiv.“

„On je nový,“ řekl Hubble. „Nikdy jsem ho předtím neviděl. Vždycky to byl Gray. Byl tam dlouhé roky, ještě když jsem byl kluk. Je tam jenom jeden detektiv, víte, nevím, proč říkají vrchní detektiv, když je tam jen jeden. Celé policejní oddělení má jen osm lidí. Náčelník Morrison, ten je tam celá léta, pak člověk na příjmu, čtyři uniformovaní policisté, jedna žena a detektiv, Gray. Akorát že teď je to Finlay. Ten nový. Černoch, první, kterého jsme kdy měli. Gray se zabil, víte. Oběsil se na trámu ve své garáži. Myslím v únoru.“

Nechal jsem ho žvanit. Vězeňské tlachání. Zabije se jím čas. K tomu také je. Hubble v tom byl dobrý. Ale stále jsem po něm chtěl, aby odpověděl na mou otázku. Čelo mě bolelo a chtěl jsem si ho omýt studenou vodou. Chtěl jsem se chvilku procházet. Chtěl jsem se najíst. Chtěl jsem kávu.

Vyčkával jsem, aniž jsem naslouchal Hubblovi, jenž mi vykládal historii Margrave. Teď náhle ustal.

„Na co jste se mě ptal?“ otázal se.

„Proč jste se přiznal, že jste toho chlapa zabil?“ opakoval jsem.

Díval se kolem sebe. Pak mi pohlédl přímo do očí.

„Existuje spojení,“ řekl. „To je všechno, co vám teď mohu bezpečně říct. Detektiv mluvil o tom muži, užil slova ‘Pluribus’, a já jsem vyskočil. Ohromilo mne to. Nemohl jsem uvěřit, že o tom spojení ví. Pak jsem si uvědomil, že o něm nevěděl, ale já jsem mu ho ve svém rozčilení sám prozradil. Chápete? Vyzradil jsem to. Uvědomil jsem si, že jsem to zpackal. Vyzradil jsem tajemství. A to jsem nesměl, kvůli té pohrůžce.“

Hlas se mu vytratil o on zmlkl. Jako by se ozvěnou ozvala ona panika a strach, které pociťoval ve Finlayově kanceláři. Opět vzhlédl. Zhluboka se nadechl.

„Měl jsem hrozný strach. Ale pak mi detektiv řekl, že ten chlap je mrtvý. Že byl zastřelen. Vyděsilo mě to, protože když zabili jeho, mohou zabít také mne. Skutečně vám nemohu říct proč. Ale je tu spojení, jak jste sám vydedukoval. Jestliže dostali tohohle chlapa, znamená to, že dostanou taky mě? Nebo ne? Musel jsem si to promyslet. Ani jsem si nebyl jistý, kdo ho vlastně zabil. Ale pak mi detektiv pověděl o té brutalitě. Také vám to řekl?“

Přikývl jsem.

„To mlácení?“ pravil jsem. „Znělo to dost nechutně.“

„Jo,“ pokračoval Hubble. „A to dokazuje, že to udělal ten, co jsem si myslel. Takže jsem byl pořádně vystrašený. A pořád jsem uvažoval: jdou taky po mně? Nebo nejdou? Měl jsem nahnáno. Přemýšlel jsem celou věčnost. Pořád se mi to všechno honilo v hlavě. Ten detektiv se ze mě mohl zbláznit. Nic jsem neříkal, protože jsem přemýšlel. Zdálo se to jako celé hodiny. Měl jsem strach, chápete?“

Opět se odmlčel. Opět mu to začalo vířit hlavou. Pravděpodobně už po tisící. Snažil se přijít na to, jestli se rozhodl správně.

„Najednou jsem přišel na to, co udělat,“ řekl. „Stály přede mnou tři problémy. Jestli šli po mně, musel jsem se jim vyhnout. Ukrýt se, rozumíte? Abych zachránil sebe. Ale jestli po mně nešli, tak jsem musel zachovat mlčení, že? Abych chránil svou ženu a děti. A z jejich hlediska ten konkrétní chlápek musel zemřít. Tři problémy. Takže jsem se přiznal.“

Nepronikl jsem do jeho úvah. Z toho, jak mi to vysvětloval, jsem nebyl moudrý. Pohlédl jsem na něj s prázdným výrazem.

„Tři samostatné problémy, chápete?“ pokračoval. „Rozhodl jsem se, že se nechám zatknout. Pak jsem byl v bezpečí, kdyby po mně šli. Protože tady se na mě nedostanou, že? Oni jsou tam a já jsem tady. Tak jsem vyřešil problém číslo jedna. Ale také jsem přišel na to – tahle

část je komplikovaná – že jestli po mně vlastně vůbec nejdou, tak že se stejně dám zavřít, ale o nich nic neprozradím. Budou si myslet, že mě zavřeli omylem nebo tak něco, ale přesvědčí se, že nezpívám. To přece zjistí, ne? Což bude znamenat, že držím slovo. Něco jako prověrka mé spolehlivosti. Jakýsi důkaz. Zkouška ohněm, tak něco. Tím je vyřešen problém číslo dvě. A přiznáním, že jsem toho chlapa zabil já, se definitivně dostanu na jejich stranu. Jakoby demonstrace loajality, chápete? A řekl jsem si, že budou možná vděční, že se na nějakou dobu vyšetřování obrátí špatným směrem. Čímž jsem vyřešil problém číslo tři.“

Zíral jsem na něj. Není divu, že se tam tehdy s Finlayem zasekl a čtyřicet minut horečně přemítal. Tři mouchy jednou ranou. To bylo to, čeho chtěl docílit.

Ta část, že prokáže, že se mu dá věřit, když udrží jazyk za zuby, byla správná. Ať už jsou kdo chtějí, tohohle si všimnou. Doba strávená ve vězení s jazykem za zuby představovala respektovanou zkoušku odolnosti. Metál na poli cti. Znamenalo to hodně. Správná úvaha, Hubble.

Druhá část jeho hypotézy byla bohužel dost chatrná. Že sem na něj nemohou? To si snad dělal legraci. Na světě není lepší místo, kde člověka dostat, než vězení. Víte, kde je, a máte na to veškerý čas, co potřebujete. Spoustu lidí, kteří to udělají za vás. Spoustu příležitostí. Navíc lacino. Sejmout někoho na ulici by vás stálo kolik? Tác, dva? Plus riziko.

Uvnitř vás to stojí karton cigaret. A bez rizika. Jelikož by si toho nikdo ani nevšiml. Ne, vězení nebyl bezpečný úkryt. Špatná úvaha, Hubble. A mělo to ještě jinou slabinu.

„Co hodláte podniknout v pondělí?“ zeptal jsem se ho. „Budete doma, dělat to, co obvykle děláte. Budete chodit po Margrave nebo po Atlantě nebo kudy. Jestli po vás jdou, copak vás nedostanou tehdy?“

Opět začal s přemýšlením. Pustil se do toho jak posedlý. Předtím nemyslel příliš dopředu. Včera odpoledne to byla čirá panika. Řešil přítomnost. Což není špatná zásada. Až na to, že brzy přichází budoucnost, kterou je také třeba řešit.

„Prostě doufám, že to dopadne dobře,“ řekl Hubble. „Tak nějak jsem cítil, že jestli po mně jdou, tak třeba po čase vychladnou. Jsem pro ně velmi užitečný. Doufám, že si to uvědomí. V tomhle okamžiku je situace hodně vypjatá. Ale brzy se to všechno uklidní. Třeba z toho vyváznu. Jestli mě dostanou, tak mě holt dostanou. Mně už je to jedno. Dělám si ale starost o rodinu.“

Domluvil a pokrčil rameny. Povzdechl si. Nebyl to špatný chlap. Nerozhodl se pro zločineckou dráhu. Rostlo to kolem něj, aniž si toho byl vědom. Byl vtažen tak nenápadně, že to ani nezpozoroval. Až když chtěl ven. Když bude mít velké štěstí, tak mu po smrti nerozmlátí všechny kosti.

„Kolik toho ví vaše žena?“ otázal jsem se.

Pohlédl na mne. S hrůzou ve tváři.

„Nic. Vůbec nic. Neřekl jsem jí to. Ani slovo. Nemohl jsem. Uchovávám všechno v tajnosti. Nikdo jiný o tom nic neví.“

„Něco jí budete muset říct,“ pravil jsem. „Jistě si všimla, že nejste doma a nečistíte bazén nebo co tak o víkendech děláte.“

Jen jsem se to pokusil trochu odlehčit, ale nepodařilo se mi to. Hubble ztichl. Opět se ponořil do vzpomínek na svou zahrádku v ranním podzimním slunci. Jeho žena možná zrovna ošetřuje růžové keře nebo něco podobného. Děti poskakují kolem a povykují. Možná mají psa. A garáž pro tři auta s evropskými sedany, čekajícími na umytí. S obroučkou nad prostředními dveřmi, čekající, až ten devítiletý zesílí natolik, aby skrze ni dokázal prohodit těžký míč. Vlajku na verandě. Na trávníku první spadané listy, čekající na zametení. Rodinný život v sobotu. Ne však tuhle sobotu. Ne pro tohoto muže.

„Třeba si bude myslet, že to celé je omyl,“ řekl. „Nebo jí to řekli, já nevím. Známe jednoho z policistů, Dwighta Stevensona. Můj bratr se oženil se sestrou jeho ženy. Nevím, co ten jí poví. Asi to nějak vyřeším v pondělí. Řeknu, že to byl nějaký hrozný omyl. Tomu uvěří. Každý ví, že omyly se stávají.“ Uvažoval nahlas.

„Hubble,“ řekl jsem, „co jim ten vysoký chlap udělal, že si vysloužil kulku do hlavy?“

Vstal a opřel se o zeď. Nohy si položil na okraj ocelové toaletové mísy. Pohlédl na mě. Neodpověděl. A teď ta hlavní otázka.

„A co vy?“ zeptal jsem se ho. „Co jste jim vy udělal, že i vám hrozí kulka do hlavy?“

Neodpovídal. V cele zavládlo tíživé ticho. Nějakou dobu jsem ho nechal znít; nenapadlo mě nic dalšího, co bych řekl. Hubble si podupával botou o kovovou mísu. Jakýsi dunivý rytmus. Znělo to jako fráze Bo Diddleye.

„Slyšel jste někdy o Slepém Blakeovi?“ prohodil jsem.

Přestal podupávat a vzhlédl.

„O kom?“ zeptal se nepřítomně.

„To je jedno. Půjdu se podívat po koupelně. Musím si dát mokrý ručník na hlavu. Bolí mne.“

„To mě nepřekvapuje,“ řekl. „Půjdu s vámi.“

Měl strach zůstat o samotě. Pochopitelný. Po zbytek víkendu mu zdá se budu dělat ochránce. Ne že bych měl nějaké jiné plány.

Kráčeli jsme podél řady cel až k jakési otevřené místnosti na konci. Uviděl jsem požární dveře, kterými nás včera v noci přivedl Spivey, a za nimi vykachlíkovaný prostor. Nade dveřmi visely hodiny. Bylo skoro dvanáct.

Hodiny ve vězení působí bizarně. Proč měřit hodiny a minuty, když tu lidé myslí v letech a dekádách?

V kachlíkovaném vchodu stála skupina mužů. Prodral jsem se mezi nimi a Hubble mě následoval do velké, čtvercové místnosti, celé obložené dlaždicemi, kde to silně páchlo dezinfekcí. V jedné stěně byly dveře, jimiž se vcházelo. U stěny nalevo stála řada sprch. Otevřených. U protější stěny byly umístěny záchodové buňky. Vpředu rovněž otevřené, oddělené přepážkami sahajícími do pasu. Napravo pak byla umyvadla. Vše velmi spartánské. Nic neobvyklého, jestliže jste strávili celý život v armádě, ale Hubble z toho nadšený nebyl. Na tohle vůbec nebyl zvyklý.

Všechny kohoutky byly ocelové. Vše, co by normálně bylo z porcelánu, nahrazovala rovněž nerezavějící ocel. Kvůli bezpečnosti. Roztříštěním porcelánového umyvadla vzniknou docela slušné střepy; ostrý střep té správné velikosti představuje dobrou zbraň. Z téhož důvodu byla i zrcadla nad umyvadly z plátů leštěné oceli. Trochu matná, ale účel plnila. Viděli jste se v nich, ale nemohli jste je rozbít a úlomkem někoho bodnout.

Přistoupil jsem k umyvadlu a pustil studenou vodu. Ze zásobníku jsem vyjmul svazek papírových ručníků a namočil je. Přiložil jsem si je k pohmožděnému čelu. Hubble stál nečinně opodál. Chvíli jsem studené ručníky držel a pak si vzal další. Voda mi stékala po obličeji. Dělalo mi to dobře. Neměl jsem žádné opravdové zranění. Na čele

není žádné maso, jen silná kost potažená kůží. Příliš mnoho toho zranit nejde – kost zlomit je nemožné. Perfektní oblouk, nejodolnější tělesná struktura. Z toho důvodu se vyhýbám úderům rukama. Ruce jsou poměrně křehké. Je v nich celá řada drobných kostí a šlach. Úder silný natolik, aby složil onoho Rudocha, by mi ruku dost slušně poničil. Do nemocnice bych jel spolu s ním. To by nemělo valný význam.

Osušil jsem si obličej a naklonil se k zrcadlu, abych posoudil škody. Nijak zlé. Přičísl jsem si vlasy prsty. Když jsem se opřel o umyvadlo, ucítil jsem v kapse sluneční brýle. Dalšího z Rudochů. Válečná kořist. Vytáhl jsem je a nasadil si je. Pozoroval jsem svůj matný odraz.

Jak jsem se tak před zrcadlem sebou zabýval, všiml jsem si, že se za mnou něco začíná dít. Uslyšel jsem Hubblovo krátké varování a otočil jsem se. Sluneční brýle tlumily ostré světlo. Místností se blížila pětice bělochů. Motorkářské typy. Oranžové uniformy, samozřejmě, s odtrženými rukávy, ale zato s doplňky z černé kůže. Čepice, pásky, bezprsté rukavice. Dlouhé plnovousy. Všichni byli mohutní a těžcí, s vrstvou toho tvrdého tuku, co je skoro sval, ale ne úplně. Všech pět mělo neumělá tetování na pažích a na obličeji. Svastiky. Pod očima a na čele. Árijské bratrstvo. Bělošský vězeňský gang.

Když tato pětice vtrhla do místnosti, ostatní se rychle vytratili. Ty, kdo se nezorientovali dostatečně rychle,

popadli a vlekli ke dveřím. Vyhodili je do chodby. Včetně nahých namydlených chlapů ze sprch. Během pár vteřin byla obrovská koupelna prázdná. Až na motorkáře, Hubbla a mne. Pětice mužů se roztáhla do širokého půlkruhu kolem nás. Byli tlustí a oškliví. Hákové kříže na obličejích měli vyškrábané a hrubě načrtnuté inkoustem.

Napřed jsem se domníval, že mě přišli rekrutovat. Že se nějak domákli, že jsem složil Rudocha. A chtějí si mou pochybnou slávu přisvojit. Obrátit ji v rasový triumf svého bratrstva. Ale mýlil jsem se. Můj předpoklad byl pravdě velmi vzdálený. Takže jsem byl nepřipravený. Chlapík uprostřed se díval střídavě na Hubbla a na mne. Oči mu střihaly sem a tam, až se zastavily na mně.

„Jo, tenhle to je,“ řekl. Hleděl mi upřeně do očí.

Udály se dvě věci. Dva krajní motorkáři popadli Hubbla a vlekli ho ke dveřím. A jejich šéf vyrazil ohromnou pěstí na můj obličej. Zareagoval jsem pozdě. Uhnul jsem se doleva a dostal jsem to do ramene. Úder mě otočil dokola a další dvě obrovské ruce mne chytily zezadu za krk. Začaly mé škrtit. Šéf se rozpřáhl k další ráně do břicha. Kdybych ji dostal, je ze mě mrtvola. To jsem věděl. Tak jsem se zaklonil a kopnul. Napálil jsem šéfova varlata, jako kdybych se snažil vykopnout míč až ven ze stadionu. Veliká oxfordská bota ho zasáhla opravdu dobře. Široký okraj podrážky dopadl jako tupá sekyra.

Ramena jsem měl shrbená a napínal jsem krk, abych odolával útočníkově stisku. Svíral mě velmi silně a já jsem ztrácel síly. Chytil jsem ho za prsty a zlomil mu malíčky. Přes hučení v uších jsem slyšel, jak klouby křuply. Pak jsem mu zlomil prsteníčky. Další křupnutí. Jako když trháte kuře. Pustil mě.

Vtom se do mne pustil třetí. Obrovská hora sádla, vyztužená tuhými pláty masa. Jako brnění. Nebylo kam ho praštit. Bušil do mě krátkými údery do paží a do prsou. Byl jsem přimáčknutý mezi dvěma umyvadly. Hora sádla na mě útočila. Nebylo kam uhodit. Kromě očí. Vrazil jsem mu palec do oka. Konečky prstů jsem se mu zahákl za ucho a tlačil. Nehtem palce jsem mu vychýlil bulvu na stranu. Vrazil jsem palec dovnitř. Už měl bulvu skoro venku. Křičel a odtahoval mi zápěstí. Nepovoloval jsem.

Šéf se zvedl na jedno koleno. Kopl jsem ho tvrdě do obličeje. Chybil jsem a zasáhl místo toho krk. Plný úder do hrtanu. Opět se složil k zemi. Hrábl jsem po tlouštíkově druhém oku, ale minul jsem. Palec jsem mu pořád zarýval dovnitř. Jako bych šťouchal do krvavého steaku. Pak se složil. Odlepil jsem se od stěny. Ten se zlomenými prsty se rozběhl ke dveřím. Druhý, kterému jsem vydloubl oko, sebou zmítal na podlaze a křičel bolestí. Šéf ležel s roztříštěným hrtanem a dusil se.

Znovu mě někdo uchopil zezadu. Obrátil jsem se. Rudoch. A druhý. Točila se mi hlava. Teď už dlouho

nevydržím. Ale oni mě jen popadli a vlekli ke dveřím. Začaly houkat sirény.

„Musíš odsud zmizet,“ snažili se Rudoši překřičet jejich vytí. „Tohle je na nás, kámo. My jsme to udělali. Jasný? Je to práce Rudého gangu. My si to zodpovíme.“

Vyhodili mě do davu přede dveřmi. Pochopil jsem. Hodlali to vzít na sebe. Ne proto, že by mě chtěli chránit před obviněním. Chtěli si přisvojit zásluhy. Rasové vítězství.

Viděl jsem Hubbla prodírat se tlačenicí. Viděl jsem stráže. Stovky lidí. Spiveye. Popadl jsem Hubbla a cpali jsme se zpátky k naší cele. Sirény vyly a ze dveří se hrnuli strážní. V rukou brokovnice a obušky. Dusot bot. Všude volání a křik. Sirény. Běželi jsme k cele. Vpadli jsme dovnitř. Hlava se mi točila a lapal jsem po dechu. Měl jsem toho dost. Ječení sirén bylo ohlušující. Nedalo se mluvit. Postříkal jsem si obličej vodou. Sluneční brýle byly pryč. Musely mi ve rvačce spadnout.

Slyšel jsem volání od dveří. Otočil jsem se a spatřil Spiveye. Křičel na nás, abychom vypadli. Vběhl do cely. Popadl jsem z palandy svůj kabát. Spivey vzal Hubbla za loket. Pak chytil mě a vyvlekl nás ven. Řval na nás, abychom utíkali. Sirény ječely. Běžel s námi k nouzovým dveřím, kterými přišly stráže. Prostrčil nás jimi a hnal nás po schodech nahoru. Stále výš. Plíce mi vypovídaly službu. Poslední křídlo schodiště končilo nahoře dveřmi s

namalovanou velkou šestkou. Vrazili jsme dovnitř. Vedl nás podél řady cel, do jedné prázdné nás vstrčil a zavřel za námi železnou mříž. Zaklapla a zamkla se. Odběhl. Zhroutil jsem se na postel, oči pevně zavřené.

Když jsem je opět otevřel, Hubble seděl na posteli a hleděl na mě. Byli jsme ve velké cele. Pravděpodobně dvakrát širší než té poslední. Dvě oddělené postele, jedna na každé straně. Umyvadlo, záchod. Stěna z mříží. Všechno bylo jasnější a čistší. Bylo tu velké ticho. I vzduch byl cítit lépe. Tohle bylo vazební oddělení. Páté patro. Tady jsme měli být celou dobu.

„Co se vám tam, ksakru, stalo?“ zeptal se Hubble.

Jen jsem pokrčil rameny. Před naší celou se objevil vozík s jídlem. Táhl ho starý běloch. Ne strážný, nějaký vězeňský posluha. Vypadal spíš jako vysloužilý stevard někde na parníku. Čtvercovým otvorem v mřížích nám podal tác. Zakryté talíře, papírové pohárky, termoska. Jedli jsme vsedě na postelích. Vypil jsem veškerou kávu. Pak jsem chodil po cele. Zalomcoval jsem mříží. Byla zamčená. Páté patro bylo klidné a tiché. Velká, čistá cela. Oddělené postele. Zrcadlo. Ručníky. Cítil jsem se tu mnohem lépe.

Hubble odložil talíř se zbytky masa na podnos a prostrčil ho pod mříží do chodby. Lehl si na postel. Ruce si složil pod

hlavu. Zíral do stropu. Zabíjel čas. Dělal jsem totéž. Ale usilovně jsem přemýšlel. Bylo totiž zcela zřejmé, že si mezi námi vybírali. Oba si nás důkladně prohlédli a vybrali si mě. Zcela jednoznačně. Pak se mne pokusili zaškrtit.

Byli by mě zabili. Nebýt jedné věci. Chlapík, co mě škrtil, udělal chybu. Držel mě zezadu, což byla výhoda, a byl dostatečné velký i silný. Ale nesevřel prsty do pěsti. Při škrcení je nejlepší mít palce vzadu na krku, ale vpředu prsty ohnout. Hrdlo tisknout klouby, ne konečky prstů. Nechal prsty natažené, a tak jsem je mohl chytit a zlomit. Jeho chyba mi zachránila život. O tom nebylo pochyb. Jakmile jsem ho neutralizoval, bylo to dva na jednoho. A s tímto poměrem jsem nikdy problémy neměl.

Pořád to však byl přímočarý pokus mě zabít. Přišli dovnitř, vybrali si mne a pokusili se mě oddělat. A Spivey se náhodou zrovna objevil před koupelnou. On to celé zinscenoval. Najmul Árijské bratrstvo, aby mě zlikvidovalo. Dal pokyn k útoku a čekal poblíž, aby tam mohl vtrhnout a najít mě už mrtvého.

A naplánoval to před desátou včera večer. To bylo jasné. Proto nás zanechal na špatném poschodí. Na druhém, ne na pátém. Na oddělení odsouzených, ne na vazebním. Každý věděl, že jsme měli být na vazebním. Těm dvěma strážným v přijímacím bunkru včera večer to bylo také naprosto jasné. Měli to v papírech na té své otlučené podložce. Ale Spivey nás v deset hodin zavedl na druhé patro, kde věděl, že mě

může nechat zabít. Nařídil Árijcům, aby mě příští den ve dvanáct napadli. A ve dvanáct čekal před koupelnou, připraven tam pak vrazit. A najít mé mrtvé tělo ležet na dlaždičkách.

Ale pak se jeho plán zhatil. Nezemřel jsem. Árijci byli odraženi. Objevili se Rudoši, aby využili situace. Nastala mela. Vězňové se začali bouřit. Spivey zpanikařil. Spustil sirény, povolal úderný oddíl. A nás zavedl sem, do pátého patra, a nechal nás tu. Podle všech papírů jsme tu ale byli celou dobu.

Byl to z jeho strany elegantní ústup. Na druhou stranu pokud šlo o vyšetřování, měl jsem zcela neprůstřelné alibi. Spivey zvolil ústupovou variantu, podle níž jsme dole nikdy nebyli. Měl na krku dvě vážná zranění, možná dokonce i mrtvého. Odhadoval jsem, že šéf se nejspíš udusil. Spivey dozajista ví, že jsem to udělal já, ale nemůže to říct nahlas. Jelikož podle něj jsem tam vůbec nebyl.

Ležel jsem na posteli a díval se na betonový strop. Zlehka jsem si vydechl. Spiveyův plán mi byl zcela jasný. V tom jsem neměl nejmenší pochybnost. Jeho ústupový manévr také vyzněl logicky. Pro případ neúspěchu měl do plánu zařazenou elegantní ústupovou variantu. Ale proč to všechno? To jsem nechápal. Řekněme, že by onen škrtič sevřel pěsti. To by mě byli dostali. Byl bych po smrti. Ležel bych na podlaze koupelny s vyplazeným napuchlým jazykem. Spivey by přišel a našel mě tam. Proč? Jaký měl

Spivey motiv? Co proti mně měl? Nikdy předtím jsem ho neviděl. Nikdy jsem se nedostal do blízkosti jeho ani jeho zatraceného vězení. Tak proč by měl, kčertu, vymýšlet plán na mou likvidaci? To mi vůbec nešlo do hlavy.

08 KAPITOLA

Hubble na protějším kavalci chvíli spal. Pak se pohnul a probudil se. Zavrtěl sebou. Na okamžik vypadal dezorientovaně, než si uvědomil, kde je. Chtěl se podívat na hodinky, ale tam, co míval rolexky, spatřil pouze proužek vybledlé kůže. Sáhl si na kořen nosu a vzpomněl si, že přišel o brýle. Vzdychl a žuchnul hlavou zpátky na pruhovaný vězeňský polštář. Jedna velká hromada neštěstí.

Chápal jsem jeho obavy. Ale on zároveň vypadal poraženě. Jako by si právě hodil kostkou a prohrál. Jako by počítal, že se něco stane, nestalo se to, a tak opět propadl zoufalství.

Pak jsem začal tomuhle rozumět také.

„Ten mrtvý chlapík se vám snažil pomoct, viďte?“ řekl jsem.

Otázka ho vylekala.

„To vám přece nemohu říct, že?“ odpověděl.

„Potřebuji to vědět,“ prohlásil jsem. „Možná jste se na něj obrátil o pomoc. Možná jste mu o tom řekl. A proto možná zemřel. Teď to vypadá, že se možná svěříte mně. Což mi může také přivodit smrt.“

Hubble přikývl a začal se na posteli kývat dopředu a dozadu. Zhluboka se nadechl. Pohlédl zpříma na mě.

„Byl to vyšetřovatel,“ řekl. „Přivedl jsem ho, protože jsem chtěl s celou věcí skoncovat. Už v tom nechci dál pokračovat. Nejsem žádný lump. Jsem jen k smrti vyděšený a chci z toho ven. Chtěl mě z toho dostat a ten podvod odhalit. Jenže nějak uklouzl, teď je mrtvý a já se z toho nikdy nedostanu. A jestli zjistí, že jsem ho sem přivedl já, zabijí mne taky. A jestli mě nezabijí, tak pravděpodobně stejně půjdu do vězení na tisíc let, protože celá ta zatracená záležitost je právě teď velice ohrožená a hrozí velké nebezpečí.“

„Kdo byl ten člověk?“ zeptal jsem se ho.

„Neměl jméno,“ řekl Hubble. „Jen krycí označení. Řekl, že je to tak bezpečnější. Nemohu uvěřit, že ho dostali. Připadal mi tak schopný. Abych pravdu řekl, vy mi ho připomínáte. Také mi připadáte velice schopný.“

„A co dělal u toho skladu?“

Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.

„Já té situaci nerozumím,“ řekl. „Zkontaktoval jsem ho s dalším člověkem a s ním se tam měl setkat, ale copak by toho druhého nezastřelili taky? Nechápu, proč dostali jen jednoho.“

„Kdo byl ten druhý, co se s ním měl setkat?“

Zarazil se a zavrtěl hlavou.

„Už tak jsem vám toho vyzradil příliš,“ řekl. „Nejspíš jsem pěkný hlupák. Oni mě zabijí.“

„Kdo za tím vším vězí?“ zeptal jsem se.

„Copak neslyšíte?“ řekl. „Už neřeknu ani slovo.“

„Já nechci jména. Je to hodně velké?“

„Obrovské. Největší akce, o které jste kdy slyšel.“

„Kolik je v tom lidí?“

Rozhodil ruce a uvažoval. V duchu je počítal.

„Deset. Mě nepočítaje,“

Podíval jsem se na něj a pokrčil rameny.

„Deset lidí nevypadá jako něco extra,“ prohodil jsem.

„No, oni si najali pomocníky,“ řekl. „Zapojují je, když jsou potřeba. Myslím tím, že jádro tvoří deset lidí. Deset jich je zasvěcených, mimo mne. Jde o velmi obtížný, riskantní podnik, ale věřte mi, je to obrovské.“

„Co ten chlapík, kterého jste poslal na schůzku s vyšetřovatelem? Je to jeden z těch deseti?“

Hubble zavrtěl hlavou.

„Toho také nepočítám,“ řekl.

„Takže jste v tom vy, on a deset dalších?“ zeptal jsem se. „A jde o něco velkého?“

Zachmuřeně přikývl.

„Největší akce, o níž jste kdy slyšel,“ opakoval.

„A teď je zrovna velmi ohrožená?“ řekl jsem. „Proč? Protože do toho začal šťourat ten vyšetřovatel?“

Hubble znovu zavrtěl hlavou. Vrtěl sebou, jako kdyby se mu mé otázky zarývaly do kůže.

„Ne,“ odvětil. „Z úplně jiného důvodu. Teď jako by nastalo kritické období, kdy hrozí odhalení. Bylo to od začátku velmi riskantní a pořád se to zhoršovalo. A teď to dospělo do kritického bodu. Jestli ho překonáme, nikdo se nic nedozví. Ale jestli to nezvládneme, bude to největší senzace, jakou jste kdy zažil, věřte mi. V každém případě to bude o chlup.“

Pohlédl jsem na něj. Příliš mi nepřipadal jako člověk, který by způsobil největší senzaci, jakou jsem kdy zažil.

„A jak dlouho tohle kritické období potrvá?“ zeptal jsem se.

„Už je skoro u konce,“ řekl. „Možná týden. Můj odhad je od zítřka týden. Příští neděli. Třeba se jí dožiju.“

„Takže příští neděli nebezpečí pomine? Jak to? Co se stane příští neděli?“

Potřásl hlavou a odvrátil se. Jako kdybych tím, že mě neuvidí, přestal existovat a nemohl klást další otázky.

„Co znamená Pluribus?“ naléhal jsem.

Neodpověděl. Jen stále potřásal hlavou. Oči měl pevně sevřené hrůzou.

„Je to kódové označení pro něco?“

Neslyšel mě. Rozhovor skončil. Vzdal jsem to a ponořili jsme se opět do mlčení. To mi docela vyhovovalo. Víc už jsem vědět nechtěl. Nechtěl jsem vědět nic. Být tu cizí, a

přitom vědět o Hubblově transakci se nezdála být nejšťastnější kombinace. Tomu dlouhánovi s oholenou hlavou nepřinesla mnoho dobrého. Neměl jsem zájem na tom, abych sdílel jeho osud, ležel mrtvý u brány skladu, částečně zakrytý starou lepenkou, s dvěma dírami v hlavě a všemi kostmi roztříštěnými. Chtěl jsem jen nějak přečkat čas do pondělka a pak vypadnout. Příští neděli jsem už hodlal být opravdu hodně daleko odtud.

„Dobrá, Hubble,“ řekl jsem. „Už se nebudu ptát.“

Pokrčil rameny a přikývl. Dlouho seděl mlčky. Pak promluvil, tiše, hlasem naplněným odevzdaností: „Díky. Je to tak lepší.“

Ležel jsem stočený na úzkém kavalci a pokoušel se setrvávat v jakémsi limbu. Ale Hubble byl neklidný. Házel sebou, obracel se a krátce vzdychal. Začal mě opět iritovat. Otočil jsem se k němu.

„Omlouvám se,“ řekl. „Jsem hrozně vynervovaný. Dělalo mi dobře s někým mluvit. Když budu sám se sebou, tak se zblázním. Nemohli bychom mluvit o něčem jiném? Co vy? Povězte mi něco o sobě. Kdo jste, Reachere?“

Rozhodil jsem rukama.

„Nejsem nikdo. Prostě jen projíždím kolem. V pondělí zmizím.“

„Nikdo není nikdo,“ namítl. „Všichni máme nějaký svůj příběh. Povězte mi ho.“

Tak jsem vleže na posteli chvilku mluvil a vylíčil mu svých posledních šest měsíců. On ležel na svém lůžku, díval se na betonový strop, poslouchal a odpoutával se tak od svých problémů. Vyprávěl jsem mu o svém odchodu z Pentagonu. O Washingtonu, Baltimoru, Filadelfii, New Yorku, Bostonu, Pittsburghu, Detroitu, Chicagu. O muzeích, hudbě, laciných hotelech, barech, autobusech a vlacích. O samotě. O cestování po vlasti způsobem chudého turisty. Jak jsem většinu věcí viděl poprvé. Díval se na historii, kterou jsem se učil v zaprášených učebnách na druhém konci světa. Na velké věci, jež utvářely národ. Bojiště, továrny, prohlášení, revoluce. Hledal jsem rovněž ty malé. Rodiště velikánů, kluby, silnice, legendy. Věci velké i malé, které měly představovat domov. Některé z nich jsem našel.

Pověděl jsem Hubblovi o dlouhé pouti nekonečnými pláněmi a deltami z Chicaga až do New Orleansu. Pak podél pobřeží Zálivu až do Tampy. Pak o jízdě Greyhoundem na sever, směrem na Atlantu. O bláznivém rozhodnutí vystoupit poblíž Margrave. O dlouhé chůzi v dešti včera ráno. Okamžitý nápad. Na základě polozapomenutého dopisu mého bratra, v němž mi sděloval, že projížděl nějakým malým městečkem, kde možná před více než šedesáti lety zemřel Slepý Blake. Když jsem o tom Hubblovi vyprávěl, cítil jsem se dost hloupě. Zatímco on bojoval o

přežití, já jsem se vydal na jakousi neplodnou výpravu. Ale on mému nutkání rozuměl.

„Také jsem to jednou udělal,“ řekl. „O našich líbánkách. Jeli jsme do Evropy. Zastavili jsme se cestou v New Yorku a já jsem strávil půl dne hledáním domu Dakota, víte, kde zastřelili Johna Lennona. Pak jsme v Anglii tři dny prochodili po Liverpoolu a hledali Cavern Club. Kde Beatles začínali. Nenašel jsem ho, zřejmě ho už zbourali.“

Nějakou dobu mluvil. Hlavně o cestování. Se svou ženou toho nacestovali hodně. Bavilo je to. Byli všude po Evropě, Mexiku i Karibiku. Po celých Státech a Kanadě. Strávili spolu spoustu krásných chvil.

„Necítíte se někdy osamělý?“ zeptal se mě. „Když pořád cestujete sám?“

Řekl jsem mu, že ne, že se mi to líbí. Že mi vyhovuje samota, anonymita. Jako bych byl neviditelný.

„Jak to myslíte, neviditelný?“ Zdálo se, že ho to zaujalo.

„Cestuji po silnici,“ řekl jsem. „Vždycky po silnici. Trochu pěšky, jinak autobusy. Někdy vlaky. Vždycky platím v hotovosti. Tak člověk nezanechává stopu. Žádné transakce s kreditními kartami, žádné seznamy pasažérů, nic. Nikdo mě nemůže vysledovat. Nikdy neprozrazuji své jméno. Když spím v hotelu, zaplatím hotově a vyplním smyšlené jméno.“

„Proč?“ zeptal se. „Kdo po vás, kčertu, jde?“

„Nikdo. Jen mě to tak baví. Mám rád anonymitu. Mám pocit, že tak vyzrávám na systém. A v téhle chvíli jsem na systém skutečně naštvaný.“

Viděl jsem, jak se ponořil do přemýšlení. Přemýšlel dlouhou dobu. Před mýma očima jako by splaskl, jak se potýkal s problémy, které ne a ne zmizet. Bylo vidět, jak ho zaplavují a opět opouštějí návaly paniky, jako příbojová vlna.

„Poraďte mi tedy ohledně Finlaye,“ řekl. „Až se mě zeptá na to přiznání, řeknu, že jsem byl vystresovaný kvůli nějaké obchodní záležitosti. Řeknu, že tu existuje jakási rivalita, že vyhrožovali mé rodině. Řeknu, že nevím nic ani o mrtvém muži, ani o tom telefonním čísle. Všechno popřu. A pak se prostě pokusím všechno nějak srovnat. Co o tom soudíte?“

Podle mého soudu nebyl jeho plán příliš nadějný.

„Řekněte mi jednu věc,“ pravil jsem. „Aniž byste vyzrazoval další podrobnosti. Vykonáváte pro ně nějakou užitečnou funkci? Anebo jste jen jakýsi pozorovatel?“

Tahal se za prsty a chvíli uvažoval.

„Ano, vykonávám pro ně užitečnou funkci,“ přisvědčil. „Dokonce velmi důležitou.“

„A kdybyste to nemohl dělat vy, museli by si najít někoho jiného?“

„Ano, to by museli. A bylo by to poměrně obtížné, vzhledem k parametrům té funkce.“

Posuzoval své šance na přežití tak, jako kdyby ve svém úřadě posuzoval žádost klienta o půjčku.

„Hm,“ řekl jsem. „Nic lepšího asi v dané situaci nevymyslíte. Udělejte to, jak říkáte.“

Nenapadalo mě, co jiného by mohl udělat. Byl malým kolečkem v nějaké rozsáhlé operaci. Ale důležitým. A podobnou operaci nebude nikdo rušit bez důvodu. Takže jeho budoucnost byla ve skutečnosti přesně vymezená. Jestli kdy zjistí, že to byl on, kdo jim přivedl na stopu vyšetřovatele, tak bude jeho osud zcela jasně zpečetěn. Ale v případě, že na to nepřijdou, bude zcela jasně v bezpečí. Takhle prosté. Odhadoval jsem, že má poměrně dobré šance, vzhledem k jednomu velmi přesvědčivému faktu.

Přiznal se, protože se domníval, že vězení je jakýmsi bezpečným útočištěm, kam se k němu nedostanou. To bylo v pozadí jeho úvah. Předpoklad to byl špatný. Hluboce se mýlil. Nebyl před útokem v bezpečí, právě naopak. Mohli by ho dostat, kdykoli by se jim zamanulo. Ale na druhé straně zde byl fakt, že napaden nebyl. Pravda byla ta, že oním napadeným jsem byl já. Ne Hubble. Podle mého názoru to tudíž byl svým způsobem důkaz toho, že mu nic nehrozí. Nesnažili se ho dostat, protože kdyby ho chtěli zlikvidovat, tak by už měli možnost to udělat, a tudíž by to už udělali. Ale to se nestalo. I když teď byli údajně značně nervózní vzhledem k onomu dočasnému riziku. V mých

očích to tedy byl důkaz. Začínal jsem být přesvědčený, že je v bezpečí.

„Ano, Hubble,“ opakoval jsem. „Udělejte to tak, to bude asi to nejlepší.“

Cela zůstala celý den zavřená. Na poschodí bylo ticho. Po zbytek odpoledne jsme leželi na postelích a toulali se v myšlenkách. Už jsme nemluvili. Vše už bylo řečeno. Nudil jsem se a litoval jsem, že jsem si s sebou nevzal ty noviny z margravské policejní stanice. Mohl jsem si je celé přečíst znovu. Všechno o prezidentovi, který snižuje výdaje na prevenci zločinu, aby ho znovu zvolili. Dnes ušetří dolar na pobřežní stráži, aby zítra mohl utratit deset dolarů na věznicích, jako je tato.

Kolem sedmé přišel starý posluha s večeří. Pojedli jsme. Vrátil se a sebral podnos. Prosnili jsme se prázdným večerem. V deset hodin s cvaknutím vypnuli proud a ocitli jsme se ve tmě. Nastala noc. Nechal jsem si boty na nohou a spal lehkým spánkem. Pro případ, že by Spivey se mnou měl nějaké další plány.

V sedm ráno se světla opět rozsvítila. Neděle. Vzbudil jsem se unavený, ale donutil jsem se vstát a trochu se protáhnout, abych ulevil svému bolavému tělu. Hubble byl vzhůru, ale mlčel. Nepřítomně sledoval mé cvičení. Stále ve

snách. Snídaně dorazila před osmou. Tentýž stařík táhnoucí vozík s jídlem. Posnídal jsem a vypil kávu. Když jsem vyprázdnil termosku, cvaknul zámek v mříži a dveře odskočily. Otevřel jsem je, vystoupil z cely a vrazil do strážného, který mířil dovnitř.

„Váš šťastný den,“ pravil strážný. „Jdete ven.“

„Já?“ zeptal jsem se.

„Oba dva. Reacher a Hubble, propuštěni na příkaz margravského policejního oddělení. Během pěti minut se sbalte, ano?“

Vstoupil jsem zpět do cely. Hubble se nadzdvihl na loktech. Nesnědl snídani. Vypadal velmi ustaraně.

„Já mám strach,“ prohlásil.

„To bude v pohodě,“ řekl jsem.

„Bude?“ opáčil. „Jakmile vypadnu odtud, dostanou se na mě.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Bylo by pro ně jednodušší dostat vás tady,“ řekl jsem. „Věřte mi, kdyby vás chtěli zabít, už byste byl po smrti. Jste mimo nebezpečí, Hubble.“

Pro sebe si přikývl a posadil se. Vzal jsem si kabát a společně jsme čekali před celou. Během pěti minut se strážný vrátil. Vedl nás chodbou a přes dvoje zamčené mříže. Vsadil nás do zadního výtahu. Vstoupil dovnitř a klíčem ho poslal dolů. Když se dveře začaly zavírat, vystoupil.

„Sbohem,“ řekl. „Nevracejte se.“

Výtah nás svezl dolů do haly a pak jsme vyšli ven na rozpálený betonový dvůr. Vězeňská brána se za námi s mlasknutím zavřela a zacvakla. Stál jsem s tváří vystavenou slunci a dýchal svěží vzduch. Musel jsem vypadat jako chlap z nějakého starého kýčovitého filmu, po propuštění z roční samotky.

Na dvoře byla zaparkovaná dvě auta. Jedno z nich byl velký tmavý sedan, anglický bentley, snad dvacetiletý, ale vyhlížel jako nový. V něm seděla blondýnka, podle mého soudu Hubblova žena, jelikož k ní zamířil, jako by to byl ten nejlíbeznější zjev, který kdy viděl. V druhém autě byla policistka Roscoe.

Vystoupila a kráčela přímo ke mně. Vypadala nádherně. Bez uniformy. Na sobě džínsy a měkkou bavlněnou košili. Koženou bundu. Klidný inteligentní obličej. Hebké tmavé vlasy. Veliké oči. V pátek jsem se domníval, že je moc milá. Měl jsem pravdu.

„Dobrý den, Roscoe,“ řekl jsem.

„Dobrý den, Reachere,“ odvětila a usmála se.

Měla překrásný hlas. Nádherný úsměv. Pozoroval jsem ho celou dobu, co trval, což bylo hodně dlouho. Před námi odjížděli Hubblovi v bentleyi a mávali. Zamával jsem také a přemýšlel, jak se pro ně věci vyvinou. Pravděpodobně se to nikdy nedozvím, ledaže by je potkala smůla a já jsem se o nich náhodou dočetl někde v novinách.

Roscoe a já jsme nastoupili do jejího auta. Nebylo vlastně její, vysvětlovala, jen neoznačené služební, které používala. Zbrusu nový chevrolet jakéhosi typu, velký, příjemný a tichý. Nechala běžet motor a zapnutou klimatizaci, takže uvnitř byl chládek. Vypluli jsme z betonového dvora a protlačili se drátěnými automobilovými klecemi. Za poslední klecí na to Roscoe šlápla a už jsme si to hnali silnicí. Předek auta se na měkkém pérování zdvihl a zadek si sedl dolů. Neohlédl jsem se. Jen jsem tam seděl a bylo mi fajn. Výstup z vězení je jednou z životních příjemností. Stejně jako nevědět, co přinese zítřek. Stejně jako tiše uhánět po sluncem ozářené silnici s krásnou ženou za volantem.

„Tak co se stalo?“ řekl jsem asi po míli. „Vyprávějte.“

Vylíčila mi celkem přímočarý sled událostí. V pátek pozdě večer začali pracovat na mém alibi. Ona a Finlay. V setmělé hlavní místnosti. S několika rozsvícenými světly na stolech. Papíry na podložkách. Pohárky s kávou. Telefonní seznamy. Oni dva přilepení ke sluchátkům a okusující tužky. Tiché rozhovory. Trpělivé ověřování. Scéna, ve které jsem se sám nacházel tisíckrát.

Spojili se s Tampou a Atlantou a do půlnoci měli cestujícího z mého autobusu a úředníka od pokladny z

nádraží v Tampě. Oba dva si mě pamatovali. Pak sehnali i řidiče autobusu. Potvrdil, že zastavil u margravské křižovatky, aby mě nechal vystoupit. V pátek v osm hodin ráno. Před půlnocí už tedy mé alibi vypadalo skálopevně, přesně jak jsem říkal.

V sobotu ráno přišel z Pentagonu dlouhý fax o mých služebních záznamech. Třináct let mého života redukovaných na několik svinujících se stránek faxového papíru. Vypadalo to teď jako život úplně někoho jiného, ale potvrdila se tak má výpověď. Na Finlaye to udělalo dojem. Pak přišly mé otisky z databáze FBI. Neúnavný počítač našel v půl třetí ráno shodu s otisky sejmutými pro armádu při odvodu před třinácti lety. Mé alibi bylo pevné, mé výpovědi potvrzeny.

„Finlay byl spokojen,“ pověděla mi Roscoe. „Jste tím, kým jste říkal, že jste, a ve čtvrtek o půlnoci jste byl přes čtyři sta mil daleko. To bylo ověřeno. Zavolal znovu lékaře, co ohledával mrtvolu, jestli třeba nepřehodnotil názor na dobu smrti, ale ne, stále to bylo okolo půlnoci.“

Potřásl jsem hlavou. Finlay byl velmi obezřetný chlapík.

„A co ten mrtvý?“ zeptal jsem se. „Porovnávali jste znovu jeho otisky?“

Soustředila se na předjíždění zemědělského vozidla. Prvního, které jsme za čtvrt hodiny spatřili. Pak na mě pohlédla a přikývla.

„Finlay mi řekl, že jste to po něm chtěl,“ řekla.

„Přišly zpátky moc rychle na negativní výsledek,“ podotkl jsem.

„Moc rychle?“ opáčila.

„Řekla jste mi, že to je pyramidový systém, že? Horních deset, pak horních sto, pak horních tisíc a tak pořád dolů, ne?“

Opět přikývla.

„Takže vezměme za příklad mne,“ řekl jsem. „Jsem v databázi, ale v pyramidě se nacházím dost nízko. Právě jste řekla, že vysledovat mě trvalo čtrnáct hodin, ne?“

„Ano. Odeslala jsem vaše otisky asi v půl jedné po obědě a identifikovány byly v půl třetí ráno.“

„Výborně. Čtrnáct hodin. Čili jestliže to trvá čtrnáct hodin dospět téměř na dno pyramidy, musí to trvat ještě déle dojít až na úplné dno. To je logické, ne?“

„Ano,“ přisvědčila.

„Ale co tedy s tím mrtvým chlápkem? Tělo nalezli v osm, takže otisky tam dorazili v kolik? Nejdříve v půl deváté. Ale Baker mi oznamoval, že nejsou v databázi, už když se mnou mluvil v půl třetí. Pamatuji si čas, protože jsem se zrovna díval na hodiny. To je jen šest hodin. Pakliže trvalo čtrnáct hodin najít tam mě, jak mohli už za šest hodin vědět, že ten mrtvý tam není?“

„Proboha!“ Došlo jí to. „Máte pravdu. Baker to musel zpackat. Finlay sejmul otisky a Baker je poslal. Musel je špatně naskenovat. Musí se to dělat pečlivě, jinak se

nepřenesou zřetelně. Když nejsou čisté, tak se to databáze snaží rozluštit a pak je vrátí jako nečitelné. Baker si musel myslet, že to znamená negativní výsledek. Ty kódy jsou podobné. V každém případě je pošlu znovu, co nejdřív. Brzy se to dozvíme.“

Jeli jsme na východ a Roscoe mi řekla, že donutila Finlaye, aby mě nechal propustit z Warburtonu už včera odpoledne. Finlay neochotně souhlasil, ale nastal problém. Museli počkat do dneška, protože včera odpoledne byl Warburton pod uzávěrou. Sdělili Finlayovi, že došlo k nějaké kolizi v koupelně. Jeden odsouzený zemřel, jeden přišel o oko a vypukly rozsáhlé výtržnosti, černé a bílé gangy se pustily do bitky.

Já jsem jen seděl vedle Roscoe a pozoroval, jak se odvíjí čára horizontu. Jednoho jsem zabil a jednoho oslepil. Budu se teď muset vypořádat se svými pocity. Ale moc jsem toho necítil. V podstatě nic. Žádnou vinu, žádné výčitky. Naprosto nic. Jako kdybych po koupelně honil dva šváby a pak je rozšlápl. Ale šváb je alespoň racionální, rozumný a vyvinutý tvor. Ti Árijci v koupelně byli horší než hmyz. Jednoho z nich jsem kopl do krku a roztříštěný hrtan mu způsobil smrt udušením. Hm, měl pech. Začal si, ne? Tím, že mě napadl, jako kdyby otevřel zakázané dveře. Co čekalo na druhé straně, byl jeho problém. Jeho riziko. Jestli se mu nezamlouvalo, neměl ty zpropadené dveře otvírat Pokrčil

jsem v duchu rameny a přestal na to myslet. Pohlédl jsem na Roscoe.

„Děkuji vám,“ řekl jsem. „Myslím to vážně. Dala jste si velkou práci, abyste mě z toho dostala.“

Odbyla mé díky začervenáním a drobným gestem odmítnutí a opět se soustředila na řízení. Začínala se mi líbit čím dál víc. Pravděpodobně však ne natolik, abych změnil svůj úmysl vypadnout z Georgie, jakmile jen budu moct Zůstanu možná tak hodinu dvě a pak ji poprosím, aby mne zavezla někam na autobusové nádraží.

„Chtěl bych vás pozvat na oběd,“ prohlásil jsem. „Něco jako projev díků.“

Čtvrt míle o tom uvažovala a pak se na mě usmála.

„Dobře.“

Zprudka zatočila doprava na okresní silnici a zamířila na jih směrem na Margrave. Projela kolem Enova nablýskaného nového podniku a pokračovala dál do centra.

09 KAPITOLA

CESTOU JSME SE STAVILI NA STANICI, KDE MI VYZDVIHLA SÁČEK s osobními věcmi, v němž jsem měl peníze. Pak jsme pokračovali do centra Margrave a tam mě vysadila. Byli jsme domluveni, že se za dvě hodiny opět sejdeme u stanice. Vystoupil jsem na chodník do prudkého žáru nedělního dopoledne a zamával jí na rozloučenou. Cítil jsem se mnohem lépe. Opět jsem byl pánem svého osudu. Chtěl jsem se pokusit zjistit něco o Slepém Blakeovi, vzít Roscoe na oběd a pak vypadnout z Georgie a už se nikdy nevrátit.

Takže jsem nějakou dobu strávil prohlídkou města, bloumáním po ulicích a vůbec věcmi, které se spíše hodí dělat v pátek odpoledne. V městečku toho příliš k vidění nebylo. Ze severu na jih jím procházela stará okresní silnice a asi čtyři bloky nesla název Hlavní třída. V prostoru těchto čtyř bloků se nacházely malé obchody a úřady, hledící na sebe přes šířku silnice a oddělené úzkými provozními uličkami, jež vedly dozadu za budovy. Byl tu malý obchod s potravinami, holičství, pánská konfekce, lékařská ordinace, právnická kancelář a zubař. Za těmito budovami se rozkládal městský park s laťkovým plotem a okrasnými

stromy. Obchody a úřady měly z čelní strany umístěné markýzy, vysunuté nad širokými chodníky. Na chodnících byly rozmístěny lavičky, nyní však opuštěné. Vůbec celé to tu bylo opuštěné. Nedělní ráno, odevšud na míle daleko.

Hlavní třída, rovná jak pravítko, pak směrem na sever vedla několika sty metry parku až k policejní a hasičské stanici; asi půl míle za nimi se nacházelo Enovo bistro. Po dalších pár mílích přišla odbočka na západ, směrem na Warburton, kde byla věznice. Za touto křižovatkou jste jeli už jen pustou krajinou, dokud jste nedorazili ke skladům a k mimoúrovňové křižovatce, nějakých čtrnáct mil od středu města.

Na jižním okraji města bylo vidět malou náves s bronzovou sochou a ulicí, která vedla na západ do obytné čtvrti. Vydal jsem se k ní a spatřil diskrétní zelenou tabulku, na které stálo Beckman Drive. Hubblova ulice. Nedalo se dohlédnout příliš daleko, protože kousek odtud se ulice rozdvojovala a vedla po obou stranách širokého náměstí uprostřed s trávníkem, na kterém stál velký bílý dřevěný kostel. Okolo kostela byly zasázeny třešně. Podél trávníku v úhledných řadách parkovala auta decentních barev a s dokonalým lakem. Z kostela zaznívaly hluboké tóny varhan a sborový zpěv.

Socha na návsi představovala muže jménem Caspar Teale, který tu před nějakými sto lety zřejmě to či ono vykonal. Na druhé straně návsi, víceméně naproti Beckman

Drive, se nacházela další obytná ulice, směřující na východ, na jejímž rohu osaměle stál malý krámek. A to bylo všechno. Město se tomu příliš říkat nedalo. Nic moc se tam nedělo. Zabralo mi ani ne třicet minut, abych si prohlédl všechno, co se nabízelo k vidění.

Bylo to však to nejudržovanější město, které jsem kdy viděl. To bylo úžasné. Jeden každý dům byl buď zcela nový, anebo krátce po rekonstrukci. Silnice hladké jako sklo, chodníky rovné a čisté. Žádné výmoly, žádné trhliny, žádná vzedmutá vozovka. Malé úřady a obchody vypadaly, jako by je každý týden malovali. Trávníky, keře a stromy byly perfektně zastřiženy. Bronzová socha dávného Caspara Tealea působila dojmem, jako by ji každé ráno někdo olízal. Nátěr kostela byl ve slunci tak oslnivý, že mě z něj bolely oči. Všude vlály vlajky: zářivě červená a modrá s neposkvrněnou bílou. Ulice byly tak čisté, že jste při chůzi měli strach, abyste někde nenechali špinavou šlápotu.

V krámku na protějším rohu se prodával takový sortiment zboží, aby byl dost dobrý důvod v neděli dopoledne otevřít. Otevřeno, ale prázdno. Nebyl tam nikdo kromě chlapíka za pokladnou. Měl ovšem kávu. Sedl jsem si k malému obslužnímu pultu, objednal si jí velký hrnek a koupil si nedělní noviny.

Prezident byl stále na titulní straně. Teď se nacházel v Kalifornii. Vysvětloval vojenským dodavatelům, proč proud štědrých zakázek po padesáti skvělých letech vyschl. Stále doznívaly reakce na jeho šokující prohlášení z Pensacoly, týkající se Pobřežní stráže. Její čluny se v sobotu večer vrátí do přístavů a nevyplují, dokud se neseženou nové peníze. Všichni komentátoři tím byli pobouřeni.

Přestal jsem číst a vzhlédl, když jsem uslyšel, jak se otevřely dveře. Dovnitř vstoupila žena. Sedla si na stoličku na opačném konci pultu. Byla starší než já, možná čtyřicet. Tmavé vlasy, velmi štíhlá, nákladně oblečená do černého. Měla velmi bledou pleť. Tak bledou, že vypadala téměř průsvitná. Pohybovala se s určitým nervózním napětím. Šlachy v zápěstí jí vystupovaly jako tenké provázky. Obličej měla jakoby stažený strachem. Muž za pultem se k ní přisunul a ona si objednala kávu tak slabým hlasem, že jsem ji stěží slyšel, ačkoli byla dost blízko a v místnosti bylo ticho.

Nezdržela se dlouho. Kávu dokončila jen z poloviny, přičemž neustále vyhlížela z okna. Pak venku zastavila velká černá otevřená dodávka a ona se zachvěla. Bylo to zbrusu nové auto a zjevně nikdy nepřeváželo nic hodného převážení. Zahlédl jsem řidiče, když se kabinou natáhl, aby odemkl dvířka. Vypadal na ostrého hocha. Dost vysoký. Široká ramena a masivní šíje. Černé vlasy. Černými chlupy porostlé dlouhé šlachovité paže. Asi třicetiletý. Bledá žena

sklouzla jako duch ze stoličky a postavila se. Naprázdno polkla. Když otevřela dveře krámku, uslyšel jsem bublání motoru naprázdno. Nastoupila do dodávky, ale ta se nepohnula. Jen tam stála u obrubníku. Otočil jsem se na stoličce směrem k muži za pultem.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se.

Chlapík na mě pohlédl, jako bych byl z jiné planety.

„To je paní Klinerová,“ řekl. „Vy neznáte Klinerovy?“

„Slyšel jsem o nich. Nejsem odtud. Klinerovi patří ty sklady u silnice, viďte?“

„Ano. A kromě toho spousta dalšího. Je to velký zvíře, pan Kliner.“

„Vážně?“ řekl jsem.

„Jistě,“ odvětil chlapík. „Slyšel jste o nadaci?“

Zavrtěl jsem hlavou. Dopil jsem kávu a přistrčil jsem k němu hrnek, aby mi ho znovu dolil.

„Kliner založil Klinerovu nadaci,“ vysvětloval. „Přináší městu užitek v mnoha směrech. Přišel sem před pěti lety a od té doby působí jako Ježíšek.“

Přikývl jsem.

„A co paní Klinerová, je v pořádku?“ zeptal jsem se ho.

Potřásl hlavou, když mi doléval kávu.

„Je nemocná. Velice nemocná. Strašně bledá, viďte? Jako bezkrevná. Má nějakou vážnou nemoc. Možná tuberkulózu. Viděl jsem pár lidí, co s nimi tuberkulóza tohle udělala. Bývala moc pěkná, a teď vypadá jako nějaká kytka,

co ji nechali zavřenou ve sklepě, viďte? Velice nemocná, to je jednou jistý.“

„Kdo je ten chlap v dodávce?“ řekl jsem.

„Nevlastní syn. Klinerův syn z prvního manželství. Paní Klinerová je jeho druhá žena. Slyšel jsem, že s tím klukem moc nevychází.“

Pokývl na znamení ukončení této nezávazné konverzace a odešel leštit jakési pochromované zařízení na druhém konci pultu. Černá dodávka pořád ještě čekala venku. Souhlasil jsem s chlapíkem v tom, že ta žena vypadala jako kytka zavřená ve sklepě. Připomínala nějakou vzácnou orchidej, zbavenou světla a živin. Ale nesdílel jsem jeho názor, že je nemocná. Nemyslel jsem si, že má tuberkulózu, ale že trpí něčím úplně jiným. Něčím, co jsem už jednou či dvakrát viděl. Jevilo se mi, že chřadne čirou hrůzou. Z čeho, to jsem ovšem nevěděl. A vědět jsem to ani nechtěl. Nebyl to můj problém. Vstal jsem a položil na pult pětidolarovku. Nazpátek jsem dostal samé drobné. Chlapík neměl žádné dolarové bankovky. Dodávka pořád ještě stála zaparkovaná u obrubníku. Řidič seděl nakloněný dopředu, hruď na volantu a přes svou macechu hleděl přímo na mne.

Za pultem naproti mně bylo umístěné zrcadlo. Vypadal jsem přesně jako chlápek, co strávil noc v autobuse a pak dva dny ve vězení. Pomyslel jsem si, že bych se měl dát do pořádku před tím, než vezmu Roscoe na oběd. Muž za pultem si všiml mého pohledu.

„Zkuste holičství,“ řekl.

„V neděli?“ zapochyboval jsem.

Pokrčil rameny.

„Vždycky tam někdo je. Nikdy nemají úplně zavřeno. Ani úplně otevřeno.“

Přikývl jsem a vyšel ze dveří. Uviděl jsem hloučky lidí, jak vycházejí z kostela, povídají si na trávníku, nasedají do vozů. Zbytek města byl nadále opuštěný. Ale černá dodávka stála pořád u chodníku přímo před obchodem a řidič stále hleděl přímo na mě.

Vydal jsem se po slunci na sever; dodávka se pomalu rozjela mým směrem a udržovala se mnou tempo. Chlap za volantem byl pořád nakloněný dopředu a hleděl do strany. Na pár kroků jsem zrychlil a dodávka rovněž zvýšila rychlost. Pak jsem se na místě zastavil a on kolem mě přejel. Zůstal jsem stát. Evidentně se rozhodl, že couvání do svého záměru nezahrne. Šlápl na plyn a se zaburácením motoru se odpíchl z místa. Pokrčil jsem rameny a pokračoval v cestě. Došel jsem k holičství. Shýbl jsem se pod pruhovanou markýzu a vzal za kliku. Otevřeno. Vešel jsem dovnitř.

Jako všechno v Margrave, i holičský krám vypadal nádherně. Leskl se starodávnými křesly s láskyplně vyleštěným a udržovaným kováním. Bylo tu holičské náčiní,

kterého se před třiceti lety každý zbavil. Teď ho všichni chtějí zpátky. Zaplatí za něj jmění, protože přináší zpět takovou tvář Ameriky, jakou ji lidé chtějí mít. Takovou, jak podle nich vypadala. Určitě jsem si ji takhle aspoň kdysi představoval já. Posedával jsem někde na školním hřišti v Manile nebo v Mnichově a představoval si zelené trávníky a stromy a vlajky a chromem se lesknoucí holičský krámek, přesně jako byl tenhle.

Provozovali ho dva staří černoši. Jen tam tak posedávali. Ani úplně otevřeno, ani úplně zavřeno. Ale dali najevo, že mě obslouží. Jako že když už tam jsou a já tam jsem, tak proč ne? Navíc jsem tuším vypadal jako naléhavý případ. Požádal jsem o všechno. Oholit, ostříhat, napařit horkým ručníkem, nakrémovat boty. Na zdech byly tu a tam zarámované titulní stránky novin.

Významné titulky. Smrt Roosevelta, vítězství nad Japonskem, zavraždění JFK, vražda Martina Luthera Kinga. Staré mahagonové stolní rádio příjemně hrálo. Na lavici pod oknem ležely perfektně složené nedělní noviny.

Staříci připravili do misky pěnu na holení, obtáhli na řemeni břitvu, propláchli štětku. Pokryli mne ručníky a dali se do práce. Jeden z nich mě holil starodávnou břitvou. Druhý stál opodál a v podstatě nedělal nic. Usoudil jsem, že možná vstoupí do hry později. Ten pracovitý začal povídat, jak to holiči dělají. Pověděl mi o počátcích jejich živnosti. Byli to kamarádi už od dětských let. Celou dobu žili zde v

Margrave. Holiče začali dělat ještě dlouho před druhou světovou válkou. Vyučili se v Atlantě. Jako mladíci si společně otevřeli krámek. Když jejich starou čtvrť zbourali, přestěhovali se sem. Vlastně mi vyprávěl historii okresu z pohledu holiče. Jmenoval osobnosti, které seděly v těchto starých křeslech. Zmínil se o kdekom.

„Povězte mi něco o Klinerových,“ řekl jsem.

Byl to povídavý chlapík, ale tato žádost ho umlčela. Přestal pracovat a přemýšlel o tom.

„V tomhle vám nepomohu, to teda ne,“ prohlásil. „To je téma, o kterém zde raději nemluvíme. Nejlepší bude, když se mě zeptáte na něco úplně jiného.“

Pod hromadou ručníků jsem pokrčil rameny.

„Dobrá. Slyšel jste někdy o Slepém Blakeovi?“

„O tom jsem slyšel, to teda jo,“ přitakal stařík. „To je chlap, o kterým se bavit můžeme bez problémů.“

„Výborně,“ řekl jsem. „Co mi o něm tedy můžete říct?“

„Občas sem chodil, kdysi dávno. Prý se narodil v Jacksonville na Floridě, hned za hranicí. Odtamtud se vydával na sever, tudy, přes Atlantu, až nahoru do Chicaga a pak zas celou cestu zpátky. Zpátky do Atlanty, zpátky sem a domů. Tehdy to bylo úplně jiné, víte? Žádné dálnice, žádné automobily, alespoň ne pro chudého černocha a jeho přátele. Chodilo se pěšky nebo jezdilo na nákladních vlacích.“

„Slyšel jste ho někdy hrát?“ zeptal jsem se.

Opět přestal s holením a podíval se na mne.

„Člověče, mně je čtyřiasedmdesát,“ pravil. „Tohle bylo v době, kdy jsem byl ještě malý chlapec. Mluvíme tu o Slepém Blakeovi. Muzikanti jako on hráli po barech. Když jsem byl malý, tak jsem nikdy v žádném baru nebyl, pochopte. To bych býval dostal pěkně nasekáno, kdybych to zkusil. Měl byste promluvit tady s mým parťákem. Ten je mnohem starší než já. Možná ho slyšel hrát, jenže si to už nemusí pamatovat. On už si toho moc nepamatuje. Ani to, co měl k snídani. Mám pravdu? Hej, kamaráde, copaks měl k snídani?“

Druhý muž se přišoural po vrzající podlaze a opřel se o sousední umyvadlo. Byl to sukovitý stařík stejné mahagonové barvy jako rádio.

„Nevím, co jsem měl k snídani,“ řekl. „Ani nevím, jestli jsem vůbec nějakou měl. Ale poslouchejte mě. Možná jsem starej, ale pravda je, že starý lidi si pamatujou dobře. Ne současné věci, rozumíte, ale minulost. Musíte si představit, že vaše paměť je jako kbelík, víte? Jakmile ji naplníte starýma věcma, už do ní nedostanete ty nový. Prostě se tam už nevejdou, chápete? Takže já si nepamatuju nic novýho, protože můj kbelík je plnej starejch záležitostí, který se staly kdysi dávno. Chápete, co vám povídám?“

„Jistěže chápu,“ přitakal jsem. „Takže tehdy dávno jste ho slyšel hrát?“

„Koho?“ zeptal se.

Střídavě jsem se na oba podíval. Nebyl jsem si jist, jestli si přede mnou nepřehrávají nějakou připravenou scénku.

„Slepého Blakea,“ vysvětlil jsem. „Slyšel jste ho někdy hrát?“

„Ne, nikdy jsem ho neslyšel. Ale má sestra ho slyšela. Mám ještě sestru, tý už je určitě přes devadesát nebo tak, pánbu ji zachovej. Ještě žije. V těch dobách trochu zpívala a se starým Slepým Blakem si zazpívala mnohokrát.“

„Opravdu?“ zeptal jsem se se zájmem. „Ona s ním zpívala?“

„To si pište, že jo,“ odvětil sukovitý stařík. „Zpívala skoro s každým, kdo tudy projížděl. Nesmíte zapomenout, že tohle letitý městečko leží přímo na silnici do Atlanty. Tamta stará okreska vedla tudy rovnou na jih, na Floridu. Byla to jediná silnice, která procházela Georgii ze severu na jih. Teď je samozřejmě dálnice, která tudy nevede, jsou tu letadla a tak. Margrave už není důležitý, už tudy nikdo neprojíždí.“

„Takže Slepý Blake se tu zastavil,“ připomněl jsem mu. „A vaše sestra s ním zpívala?“

„Každej se tu zastavil,“ prohlásil. „Severní část města byla v podstatě jedna velká změť barů a penzionů pro ty, co tudy projížděli. Na místě všech těch pěstěnejch zahrad, co se odtud táhnou až k hasičský stanici, byly bary a hotýlky. Všechno už strhli, popřípadě to samo spadlo. Už strašně dlouhou dobu tudy žádnej obchodní cestující neprojel.

Tehdy to ale bylo úplně jiný město. Ustavičně přijížděly a odjížděly davy lidí. Dělníci, ženci obilí, obchodní cestující, zápasníci, hobové, řidiči náklaďáků, hudebníci. Nejrůznější typy hudebníků se tu objevovali a hráli, a má sestřička s nimi se všemi zpívala.“

„A na Slepého Blakea se pamatuje?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě. Považovala ho za největšího žijícího muzikanta. Tvrdí, že hrával moc fajnově. Fakticky moc fajnově.“

„A co se s ním stalo? Nevíte?“

Stařík usilovně přemýšlel. Probíral se blednoucími vzpomínkami. Několikrát potřásl prošedivělou hlavou. Pak vyjmul vlhký ručník z napařovací skříňky a položil mi ho přes obličej. Začal mi stříhat vlasy. Nakonec jakoby s konečnou platností zavrtěl hlavou.

„To přesně nemůžu říct,“ řekl. „Pořád tak nějak jezdil tam a zpátky, na to si dobře vzpomínám. Trvalo to tři čtyři roky a pak byl najednou pryč. Žil jsem tehdy načas v Atlantě, takže nevím. Slyšel jsem povídat, že ho někdo oddělal, možná právě tady v Margrave, možná taky ne. Dostal se do nějakýho průšvihu a stálo ho to krk.“

Chvíli jsem tam seděl a poslouchal jejich staré rádio. Pak jsem jim dal dvacku ze svého svitku bankovek a vyrazil na Hlavní třídu. Obrátil jsem se na sever. Bylo skoro poledne a slunce pražilo. Až příliš na září. Nikdo jiný po ulici nešel. Z černé vozovky na mě sálalo horko. Slepý Blake tudy chodil,

možná také za poledního žáru. Kdysi dávno, když tihle staří holiči byli ještě chlapci, byla tohle hlavní tepna vedoucí na sever do Atlanty, do Chicaga, za prací, nadějí, penězi. Polední žár by nikomu nezabránil, aby dospěl ke svému cíli. Teď se však z ní stala jen hladká, asfaltová vedlejší silnice, jež nevedla vůbec nikam.

Dojít k budově stanice mi zabralo jen pár minut chůze v sálajícím vedru. Po pružném trávníku jsem přešel kolem další bronzové sochy a otevřel k sobě těžké skleněné vstupní dveře. Vstoupil jsem do chladu uvnitř. Roscoe na mě čekala, opřená o přijímací přepážku. Za ní ve služební místnosti jsem uviděl Stevensona, jak naléhavě mluví do telefonu. Roscoe byla bledá a vypadala velmi znepokojeně.

„Našli jsme další tělo,“ oznámila.

„Kde?“ zeptal jsem se.

„Opět u skladu. Tentokrát na druhé straně silnice, pod mimoúrovňovou křižovatkou. V místě, kde se zvedá.“

„Kdo ho našel?“

„Finlay,“ řekla. „Byl tam dneska ráno, aby se pokusil najít něco, co by nám pomohlo pohnout s tou první mrtvolou. Pěkná pomoc, co? Místo toho najde druhou.“

„Víte, kdo to je?“ otázal jsem se.

Zavrtěla hlavou.

„Nepodařilo se nám ho identifikovat. Stejně jako toho prvního.“

„Kde je teď Finlay?“

„Šel přivést Hubbla,“ řekla. „Myslí si, že ten by o tom něco mohl vědět.“

Přikývl jsem.

„Jak dlouho tam ležel?“ řekl jsem.

„Možná dva nebo tři dny. Finlay se domnívá, že mohlo jít o dvojitou vraždu ve čtvrtek v noci.“

Opět jsem přikývl. Hubble o tom skutečně něco věděl. Tohle byl ten člověk, kterého on poslal na schůzku s vysokým vyšetřovatelem s oholenou hlavou.

Hubble si lámal hlavu nad tím, jak se mu mohlo podařit vyklouznout. Ono se mu to ale nepodařilo.

Z parkoviště venku jsem uslyšel auto a pak se velké skleněné dveře s mlasknutím otevřely. Finlay vstrčil hlavu dovnitř.

„Do márnice, Roscoe,“ řekl. „Vy také, Reachere.“

Vyšli jsme za ním ven do horka. Všichni jsme nasedli do Roscoeina neoznačeného policejního sedanu. Finlayovo auto zůstalo zaparkované. Roscoe řídila. Já byl vzadu. Finlay seděl na předním sedadle, otočený tak, aby mohl s námi oběma hovořit zároveň. Roscoe se odlepila z policejního parkoviště a zamířila na jih.

„Nemohu najít Hubbla,“ řekl Finlay. S pohledem upřeným na mě. „U nich doma nikdo není. Neříkal vám něco o tom, že by se někam chystal?“

„Ne,“ odvětil jsem. „Ani slovo. Po celý víkend jsme skoro nepromluvili.“

Finlay zabručel. „Potřebuji zjistit, co o tom všem ví. Je to pěknej průser a Hubble něco ví, to je zatraceně jistý. Co vám o tom říkal, Reachere?“

Neodpověděl jsem. Nebyl jsem si ještě úplně jistý, na čí straně jsem. Pravděpodobně na Finlayově; jestli ten se ale začne příliš šťourat ve věcech, do kterých byl Hubble zapletený, tak Hubbla i jeho rodinu zabijí. O tom nebylo pochyb. Tak jsem se rozhodl, že zůstanu nestranný a vypadnu odtud, jak rychle to jen bude možné. Nechtěl jsem být do té věci zapletený.

„Zkoušel jste jeho mobilní telefon?“ zeptal jsem se.

Finlay zabručel a zavrtěl hlavou.

„Je vypnutý. Ozval se nějaký automat a sdělil mi to.“

„Přijel si vyzvednout své hodinky?“

„Vyzvednout co?“ zeptal se.

„Hodinky,“ opakoval jsem. „V pátek nechal u Bakera rolexky za deset tisíc. Když nám Baker nasazoval pouta na cestu do Warburtonu. Přišel si je vyzvednout?“

„Ne,“ řekl Finlay. „Nikdo mi to nehlásil.“

„O. K.,“ řekl jsem. „Takže musel mít něco naléhavého. Ani takový hňup jako Hubble přece nezapomene na desetitisícidolarové hodinky, ne?“

„Co naléhavého?“ zeptal se Finlay. „Co vám o tom řekl?“

„Mně neřekl ani popel. Jak jsem vám už povídal, skoro jsme spolu nepromluvili.“

Finlay na mě z předního sedadla vrhl hněvivý pohled.

„Nehrajte si se mnou, Reachere. Dokud nenajdu Hubbla, podržím si tu vás, dokud mi nevyklopíte, co vám řekl. A nevykládejte mi, že mlčel celý víkend, protože chlapi jako on to nedělají. Já to vím a vy to víte, tak si se mnou nehrajte, jasný?“

Jen jsem pokrčil rameny. Nebude mě podruhé zatýkat. Třeba bych mohl chytit autobus od toho místa, kde mají márnici. Oběd s Roscoe budu muset zrušit. Škoda.

„Jak to tedy vypadá s tímhle mrtvým?“ zeptal jsem se ho.

„Zhruba stejně jako s tím minulým,“ řekl Finlay. „Vypadá to, že k tomu došlo ve stejnou dobu. Zastřelen, pravděpodobně stejnou zbraní. Do tohohle sice potom nekopali, ale zřejmě jde o součást téhož případu.“

„Nevíte, kdo to je?“ otázal jsem se.

„Jmenuje se Sherman. Kromě toho nevíme nic.“

„Povězte mi o něm víc,“ řekl jsem, víceméně ze zvyku. Finlay na okamžik uvažoval. Viděl jsem, že se rozhodl mi odpovědět. Jako bychom byli partneři.

„Neidentifikovaný běloch. Stejné okolnosti jako u toho prvního. Žádný doklad, žádná náprsní taška, žádná zvláštní znamení. Tenhle ale měl zlaté náramkové hodinky, na nichž bylo vzadu vyryto: Shermanovi s láskou Judy. Bylo mu tak třicet, pětatřicet. Těžko určit přesně, protože tam ležel tři noci a byl hodně ohryzán drobnými zvířaty, víte? Rty mu chybí, oči také, ale pravá ruka je v pořádku, protože ji měl složenou pod tělem, takže jsem získal slušné otisky. Před hodinou jsme je poslali, a když budeme mít štěstí, tak z toho něco může být.“

„Střelná zranění?“ zeptal jsem se.

Finlay přikývl.

„Vypadá to na stejnou zbraň. Malý kalibr, měkkoplášťové nábojnice. Zdá se, že první výstřel ho pouze poranil a on se dal na útěk. Byl zasažen ještě několikrát, ale podařilo se mu skrýt se pod silnici. Tam zůstal ležet a vykrvácel. Nezkopali ho prostě proto, že ho nemohli najít. Tak se mi to zatím jeví.“

Přemýšlel jsem o tom. V pátek v osm hodin ráno jsem tamtudy šel. Přímo mezi těmito dvěma mrtvolami.

„Máte za to, že se jmenuje Sherman?“ zeptal jsem se.

„Jeho jméno bylo na hodinkách,“ řekl Finlay.

„Nemusely být jeho. Ten chlapík je mohl třeba ukrást. Nebo je zdědit, koupit v zastávárně, najít na ulici.“

Finlay opět zabručel. Už jsme museli být víc než deset mil jižně od Margrave. Roscoe stále udržovala rychlé tempo jízdy. V místě, kde se stará okreska rozdvojovala, zpomalila a odbočila vlevo na silnici, která se táhla rovně až ke vzdálenému obzoru.

„Kam to, kčertu, jedeme?“ ozval jsem se.

„Do okresní nemocnice,“ řekl Finlay. „V Yellow Springs. Přespříští město směrem na jih. Už tam brzo budeme.“

Jeli jsme dál. Yellow Springs se v rozpáleném vzduchu objevilo jako šmouha na obzoru. Okresní nemocnice stála hned za hranicemi města, víceméně nezávisle. Postavili ji tam v dobách, kdy nemoci byly nakažlivé a nemocné izolovali. Byla to velká nemocnice, sestávající z mnoha nízkých budov, rozprostřených na ploše několika akrů. Roscoe zpomalila a vjela do příjezdového pruhu. Přehoupli jsme se přes několik zpomalujících hrbolů a propletli se ke shluku budov, stojících o samotě vzadu. Márnici tvořil dlouhý přístavek s velkými rolovacími dveřmi, které byly dokořán. Zastavili jsme poměrně daleko od dveří a nechali auto na dvoře. Podívali jsme se na sebe a vstoupili dovnitř.

Přivítal nás nějaký doktor a zavedl nás do své kanceláře. Posadil se za kovový psací stůl a Finlayovi s Roscoe ukázal na stoličky. Já jsem se opřel o pult mezi počítačovým terminálem a faxem. Tato instituce zjevně nebyla stavěná z velkého rozpočtu. Kancelář byla zařizovaná levně, již před hezkými pár lety. Všechno bylo opotřebované, oprýskané a neudržované. Velmi odlišné od policejní budovy v Margrave. Chlapík za stolem vypadal unaveně. Ani starý, ani mladý, možná tak ve Finlayově věku. Bílý plášť. Působil dojmem člověka, na jehož úsudku by vám příliš nezáleželo. Nepředstavil se. Bral za samozřejmé, že všichni víme, kdo a k čemu tam je.

„Tak co byste chtěli vědět, vážení?“ pravil.

Postupně se na nás tři podíval. Čekal. My jsme hleděli na něj.

„Jde o stejný případ?“ zeptal se Finlay. Jeho hluboký hlas s harvardskou dikcí působil v zašlé kanceláři nepatřičně. Chlapík pokrčil rameny.

„Druhou mrtvolu mám teprve asi hodinu,“ řekl. „Ale ano, řekl bych, že jde o tentýž případ. Téměř určitě je to stejná zbraň. V obou případech to vypadá na měkkoplášťové střely malého kalibru. Byly pomalé, zdá se, že revolver měl tlumič.“

„Malého kalibru?“ zeptal jsem se. „Jak malého?“

Doktor obrátil svůj unavený pohled mým směrem.

„Nejsem odborník na zbraně. Ale hlasoval bych pro dvaadvacítku. Tak malé se mi zdály. Podle mě šlo o měkkoplášťové střely ráže dvacet dva. Vezměte si například hlavu té první oběti. Dvě malé roztřepené rány na místě vniku a velké nepravidelné otvory, kudy kulky vylétly, charakteristické pro malé měkkoplášťové střely.“

Přikývl jsem. Tohle měkkoplášťová střela udělá. Když vnikne dovnitř, tak se zploští. Stane se z ní hrudka olova zhruba velikosti čtvrťáku, prorážející tkáň. Při východu z těla zanechá velkou díru. A pěkná pomalá měkkoplášťová dvaadvacítka dává s tlumičem smysl. Tlumič má význam používat pouze při podzvukové rychlosti v hlavni. Jinak si kulka vytváří vlastní zvukovou bariéru po celou dráhu letu až k cíli, jako miniaturní tryskáč.

„O. K.,“ řekl jsem. „Byli zastřeleni tam, kde je našli?“

„O tom není pochyb,“ odpověděl. „U obou mrtvol je zcela zřetelná hypostáze.“

Podíval se na mě. Chtěl, abych se ho zeptal, co je hypostáze. Já jsem to věděl, ale chtěl jsem být zdvořilý. Tak jsem se zatvářil nechápavě.

„Posmrtná hypostáze,“ řekl. „Sinalost. Když zemřete, váš krevní oběh se zastaví, že? Srdce už nebije. Vaše krev se podřídí zákonu zemské přitažlivosti. Klesne dolů, do nejníže umístěných cév, obvykle do drobných kapilár v kůži, která se nachází hned u podlahy nebo tam, kam padnete. Jako první se usadí červené krvinky. Ty zabarví kůži červeně.

Kapiláry se jimi ucpou, takže zabarvení zůstává, jako na fotografii. Po několika hodinách jsou již tyto skvrny trvalé. Skvrny na tom prvním muži se zcela shodují s jeho polohou na dvoře skladu. Byl zastřelen, padl mrtev k zemi, pak do něj pár minut kopali v nějakém záchvatu zuřivosti a pak tam ležel asi osm hodin. O tom není sporu.“

„Co si myslíte o tom kopání?“ zeptal se ho Finlay.

Doktor zavrtěl hlavou a pokrčil rameny.

„Nikdy jsem nic podobného neviděl,“ řekl. „Občas jsem o tom četl v odborných časopisech. Zjevně nějaké psychopatické chování. Neumím to vysvětlit. Tomu mrtvému už to bylo jedno. Neublížilo mu to, protože byl po smrti. Takže to muselo nějak uspokojovat toho kopajícího. Neuvěřitelná zuřivost, obrovská síla. Ta zranění jsou těžká.“

„A co ten druhý mrtvý?“ zeptal se Finlay.

„Ten utíkal,“ pravil doktor. „Prvním výstřelem byl zasažen zblízka do zad, ale to ho nesložilo, a tak začal utíkat. Při tom dostal dvě další kulky. Jednu do krku a smrtelnou ránu do stehna. Ta mu otevřela stehenní arterii. Doběhl až k vyvýšené části silnice, pak si lehl a vykrvácel. O tom rovněž není pochyb. Kdyby ve čtvrtek celou noc nepršelo, jsem si jist, že byste na silnici našel stopy krve. Muselo jí tam někde vytéct asi pět litrů, protože v něm už tedy určitě není.“

Všichni jsme mlčeli. Přemýšlel jsem o zoufalém sprintu toho druhého chlapíka přes silnici. Jak se snažil doběhnout

do úkrytu, zatímco se mu kulky zarývaly do masa. Jak se vrhl pod dálniční rampu a pak pomalu umíral uprostřed hemžení drobných nočních živočichů.

„Dobrá,“ řekl Finlay. „Můžeme tedy bezpečně předpokládat, že ony dvě oběti patřily k sobě. Střelec je členem tříčlenné skupiny. Překvapí je, prvního střelí dvakrát do hlavy, zatímco ten druhý utíká a v běhu je zasažen dalšími třemi kulkami, je to tak?“

„Vy předpokládáte, že útočníci byli tři?“ zeptal se doktor.

Finlay pokývl směrem ke mně. Byla to má teorie, tak bylo na mne, abych ji vysvětlil.

„Tři odlišné povahové charakteristiky,“ pravil jsem. „Kompetentní střelec, zuřivý maniak a neschopný ukrývač.“

Doktor pomalu přikývl.

„To beru,“ řekl. „První muž byl zasažen z bezprostřední blízkosti, takže možná můžeme předpokládat, že útočníky znal a dovolil jim se k sobě přiblížit?“

Finlay kývl hlavou.

„Muselo to tak být,“ souhlasil. „Setkání pěti chlapíků. Tři z nich zaútočí na zbylé dva. To už jde o něco většího, že?“

„Víme, kdo byli ti útočníci?“ zeptal se doktor.

„My ani nevíme, kdo jsou oběti,“ vmísila se Roscoe.

„Máte nějaké teorie, pokud jde o zavražděné?“ otázal se Finlay doktora.

„O druhém zatím nevím nic, kromě jeho jména na hodinkách. Dostal jsem ho na stůl teprve před hodinou.“

„O tom prvním tedy nějakou představu máte?“ prohodil Finlay.

Doktor se začal probírat poznámkami na svém psacím stole, ale zazvonil telefon. Zdvihl sluchátko a pak ho podal Finlayovi.

„Pro vás,“ utrousil. Finlay se na stoličce předklonil a převzal sluchátko. Chvíli naslouchal.

„O. K.,“ řekl do telefonu. „Tak to vytiskni a zafaxuj mi to sem, ano?“

Pak podal telefon zpátky doktorovi a zhoupl se na stoličce dozadu. Na tváři se mu objevil zárodek úsměvu.

„To byl Stevenson ze stanice,“ oznámil. „Konečně jsme dostali vyhodnocení otisků toho prvního zavražděného. Zdá se, že jsme udělali dobře, že jsme je poslali znovu. Stevenson nám je během minuty zafaxuje, takže nám, doktore, řekněte, co máte, a dáme to všechno dohromady.“

Unavený chlapík v bílém plášti pokrčil rameny a zdvihl ze stolu list papíru.

„Tak ten první,“ řekl. „Moc toho nemám. Tělo bylo v hrozném stavu. Byl vysoký, v dobré tělesné kondici a měl oholenou hlavu. Nejdůležitější je pro nás jeho chrup. Vypadá to, že mu zuby spravovali, kde to jen šlo. Některé plomby jsou americké, některé by americké být mohly, některé jsou z ciziny.“

Fax vedle mého boku začal pípat a šumět. List tenkého papíru zajížděl do přístroje.

„Co z toho tedy můžeme vyvodit?“ zeptal se Finlay. „Byl to cizinec? Nebo Američan žijící v cizině nebo co?“

Tenký faxový papír se opět vynořil, pokrytý tištěným písmem. Potom se přístroj zastavil a utichl. Sebral jsem papír a pohlédl na něj. Pak jsem si ho dvakrát přečetl. Polil mě mráz. Zcela mne ochromila ledová hrůza a já se nemohl pohnout. Odmítal jsem uvěřit tomu, co jsem viděl napsáno na papíru. Jako by se na mě nebe zhroutilo. Upřel jsem zrak na doktora.

„Vyrostl v zahraničí,“ pravil jsem. „Zuby mu spravovali tam, kde zrovna žil. Když mu bylo osm, zlomil si pravou ruku a tu mu dali dohromady v Německu. Mandle mu vyndávali v nemocnici v Seoulu.“

Doktor na mě pohlédl.

„Tohle všechno dovedou určit z otisků prstů?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ten muž byl můj bratr.“

10 KAPITOLA

Jednou jsem viděl armádní film o expedicích do Arktidy. Kráčeli jste po pevném, zamrzlém ledovci a led se náhle vyboulil a praskl. Působením jakýchsi nepředstavitelných tlaků a pnutí mezi krami. Vznikla tak zcela nová geografie. Strmý sráz tam, kde byla plošina. Obrovská propast za vámi. Nové jezero před vámi. Svět kolem vás se v jedné vteřině úplně změnil. Přesně takovýhle pocit jsem měl teď. Ztuhlý šokem jsem seděl na pultě mezi faxem a počítačovým terminálem a cítil jsem se jako ten člověk v Arktidě, jehož celý svět se během jediného kroku změnil.

Zavedli mne do mraznice vzadu, abych provedl formální identifikaci Joeova těla. Dva výstřely mu utrhly obličej a všechny kosti měl zpřerážené, ale poznal jsem jeho hvězdicovitou jizvu na krku. Přišel k ní před devětadvaceti lety, když jsme si hráli s rozbitou láhví. Pak mě zavezli zpátky na stanici v Margrave. Finlay řídil. Roscoe seděla se mnou vzadu a celou cestu mne držela za ruku. Byla to pouze dvacetiminutová jízda, ale za tu dobu jsem prožil dva kompletní životy. Jeho a můj.

Můj bratr Joe. O dva roky starší než já. Narodil se na základně na Dalekém východě na konci Eisenhowerovy éry.

Pak jsem se narodil já, na základně v Evropě, na počátku éry Kennedyho. Společně jsme potom vyrůstali po celém světě v onom prostředí odloučenosti a přechodnosti, jež si vojenské rodiny pro sebe tvoří. Celý ráz našeho života byl podmíněn nahodilým stěhováním v nepředvídatelných intervalech. Došlo to tak daleko, že jsme se cítili nesví, když jsme absolvovali více než půldruhého semestru na jednom místě. Několikrát uběhly celé roky, aniž jsme zažili zimu. Na začátku podzimu jsme se odstěhovali z Evropy a jeli někam do Pacifiku, kde nám opět začalo léto.

Přátelé nám pořád jen mizeli. Některou jednotku přesunuli jinam a celá skupina dětí byla najednou pryč. Někdy jsme je za pár měsíců opět potkali na jiném místě. Spoustu z nich jsme už nespatřili nikdy. Nikdo nezdravil ani se neloučil. Prostě jste tam buď byli, nebo ne.

Když jsme pak s Joem trochu vyrostli, stěhovali nás častěji. Válka ve Vietnamu způsobila, že armáda začala přesunovat své lidi po světě stále rychleji. Život byl jedna velká rozmazaná šmouha střídajících se základen. Nikdy jsme nic neměli. Do transportních letadel vám povolili na osobu pouze jedno zavazadlo.

V této šmouze jsme spolu strávili šestnáct let. Joe byl jedinou konstantou v mém životě. A já jsem ho měl rád jako bratra. Tato fráze však pro mě má svůj specifický význam. Jako spousta podobných tradičních rčení. Jako když lidé říkají, že spí jako nemluvně. Myslí tím, že spí dobře? Nebo

že se s řevem budí každých deset minut? Měl jsem Joea rád jako bratra, což v naší rodině znamenalo hodně věcí.

Pravda byla, že jsem si nikdy nebyl úplně jistý, zda ho mám rád, nebo ne. Zrovna tak on nikdy neměl jasno v tom, zda má rád mě. Byli jsme od sebe jen dva roky, ale on se narodil v padesátých letech a já v šedesátých. To jako by náš věkový rozdíl podstatně zvětšilo. A jako všichni bratři narození pár let po sobě jsme si lezli příšerně na nervy. Prali jsme se a hádali a zatrpkle vyčkávali, až vyrosteme a dostaneme se z područí toho druhého. Po většinu z těch šestnácti let jsme nevěděli, jestli se máme rádi, nebo jestli se nenávidíme.

Měli jsme však něco, co je vlastní vojenským rodinám. Vaše rodina je jako vaše jednotka. Mužům na základnách byla vštěpována naprostá oddanost své jednotce. To bylo v jejich životě to nejpodstatnější. Chlapci to dělali po nich. Což vnášelo tutéž bezvýhradnou oddanost i do rodin. Takže jste sice občas svého bratra nenáviděli, ale nepřipustili jste, aby mu někdo ubližoval. Takový byl i náš vzájemný vztah. Byli jsme si naprosto oddaní. Stáli jsme spolu, zády k sobě, na hřišti každé nové školy a společně si pěstmi vybojovávali své postavení. Dával jsem pozor na něj a on zase na mě, jak to bratři dělají. Celých šestnáct let. Nebylo to příliš normální dětství, ale bylo to naše dětství. Joe v něm pro mě byl alfou i omegou. A nyní ho někdo zabil. Seděl jsem tam na zadním sedadle policejního chevroletu a naslouchal svému

vnitřnímu hlasu, který se mne ptal, co s tím, ksakru, hodlám udělat.

Finlay projel Margrave a zaparkoval před staniční budovou, u obrubníku přímo před velkými vstupními dveřmi z tabulového skla. S Roscoe vystoupili z auta a čekali na mě, stejně jako před osmačtyřiceti hodinami Baker se Stevensonem. Vylezl jsem a postavil se k nim do poledního žáru. Chvíli jsme vyčkávali, pak Finlay otevřel těžké dveře a vstoupili jsme dovnitř. Kráčeli jsme prázdnou služební místností dozadu do kanceláře z růžového dřeva.

Finlay se posadil k psacímu stolu. Já jsem si sedl do téže židle, ve které jsem seděl v pátek. Roscoe si přitáhla další židli a postavila ji vedle mé. Finlay otevřel se zaskřípěním zásuvku. Vytáhl z ní magnetofon. Zopakoval rituál zkoušení mikrofonu nehtem. Pak chvíli seděl v klidu a pohlédl na mě.

„Je mi velice líto, co se přihodilo vašemu bratrovi,“ řekl.

Kývl jsem hlavou. Neodpověděl jsem.

„Budu vám, bohužel, muset položit spoustu otázek,“ pokračoval.

Jen jsem znovu kývl. Chápal jsem ho. V jeho postavení jsem se sám ocitl mnohokrát.

„Kdo je jeho nejbližší příbuzný?“ zeptal se.

„Já,“ řekl jsem. „Ledaže se oženil, aniž mi o tom řekl.“

„Myslíte, že by to udělal?“

„Neměli jsme spolu důvěrný vztah. Přesto o tom pochybuji.“

„Vaši rodiče zemřeli?“

Přikývl jsem. Finlay rovněž přikývl. Napsal si mě jako nejbližšího příbuzného.

„Jak se jmenoval celým jménem?“

„Joe Reacher. Žádné prostřední jméno.“

„Je to zkrácenina jména Joseph?“

„Ne,“ řekl jsem. „Jmenoval se pouze Joe. Zrovna tak jako já se jmenuji pouze Jack. Měli jsme otce, kterému se líbila prostá jména.“

„O. K.,“ řekl Finlay. „Byl starší nebo mladší?“

„Starší.“ Řekl jsem mu Joeovo datum narození. „Byl o dva roky starší než já.“

„Takže mu bylo osmatřicet?“

Přikývl jsem. Baker předtím řekl, že věk oběti je zhruba čtyřicet. Možná Joe stárnul rychleji.

„Znáte jeho současnou adresu?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne. Washington, D. C, ulici neznám. Jak jsem říkal, nestýkali jsme se.“

„O. K“„ řekl znovu. „Kdy jste ho viděl naposledy?“

„Asi před dvaceti minutami. V márnici.“

Finlay jemně přikývl. „A předtím?“

„Před sedmi lety. Na pohřbu naší matky.“

„Máte jeho fotografii?“

„Viděl jste mé osobní věci,“ řekl jsem. „Nemám žádnou fotografii.“

Opět přikývl. Zmlkl. Bylo to pro něj obtížné.

„Mohl byste mi dát jeho popis?“

„Předtím, než mu ustřelili obličej?“

„Mohlo by nám to pomoct, víte,“ řekl Finlay. „Musíme zjistit, kdo ho tu viděl, kdy a kde.“

Přikývl jsem.

„Řekl bych, že vypadal jako já. Možná o centimetr dva vyšší, možná o pět kilo lehčí.“

„To by měřil kolik, metr devadesát šest?“ zeptal se.

„Ano. A vážil asi devadesát kilo.“

Finlay si to všechno napsal.

„A nosil oholenou hlavu?“

„Když jsem ho naposled viděl, tak ne,“ řekl jsem. „Měl vlasy jako každý druhý.“

„Před sedmi lety, ano?“ zeptal se Finlay.

Pokrčil jsem rameny.

„Možná začal plešatět. A nechtěl, aby to bylo vidět.“

Finlay přikývl.

„Jaké měl zaměstnání?“

„Naposledy, co vím, pracoval pro Ministerstvo financí,“ řekl jsem. „Co přesně dělal, to nevím.“

„Jaké měl vzdělání?“ zeptal se. „Také sloužil v armádě?“

Přikývl jsem.

„U vojenské rozvědky. Po nějaké době toho nechal a pak pracoval pro vládu.“

„On vám napsal, že tu byl, viďte?“

„Zmiňoval se o Slepém Blakeovi. Neříkal, co ho sem přivedlo. Ale to by nemělo být těžké zjistit.“

Finlay kývl.

„Obvoláme to hned zítra ráno,“ řekl. „Než zjistíme něco konkrétnějšího, tak bych se vás chtěl zeptat, jestli náhodou netušíte, proč sem mohl přijet?“

Potřásl jsem hlavou. Neměl jsem nejmenší tušení, proč by měl jezdit právě sem. Ale věděl jsem, že Hubble ano. Joe byl oním vysokým vyšetřovatelem s oholenou hlavou a krycím označením. Hubble ho sem přivedl a on také přesně věděl proč. Nejprve bylo tedy nutné najít Hubbla a zeptat se ho na to.

„Říkal jste, že Hubbla se vám nepodařilo najít?“ zeptal jsem se Finlaye.

„Nemohu ho nikde sehnat. Doma na Beckman Drive není a ve městě ho nikdo neviděl. Hubble o tom všem ví, viďte?“

Jen jsem pokrčil rameny. Měl jsem pocit, že bude lepší nechat si některé karty zakryté. Když bude zapotřebí Hubbla zmáčknout kvůli něčemu, o čem nebude příliš ochotný mluvit, hodlal jsem to učinit v soukromí. Neměl jsem dvakrát zájem na tom, aby se mi Finlay při tom díval přes rameno. Mohl by usoudit, že mačkám příliš tvrdě. A už

vůbec jsem nechtěl být nucen dívat se na něco přes rameno Finlayovi. Žádné mačkání jsem mu přenechat nemínil. Mohl bych třeba usoudit, že nemačká dost tvrdě. V každém případě to Hubble poví dříve mně než policistovi. Už jsme v tom došli na půl cesty. Takže kolik přesně toho Hubble ví, zůstane mým tajemstvím. Prozatím.

„Nemám ponětí, co ví,“ řekl jsem. „To vy tvrdíte, že se sesypal.“

Finlay jen znovu zabručel a upřel na mě pohled přes stůl. Viděl jsem, jak začíná zvažovat další eventualitu. Byl jsem si poměrně jistý, čeho se týká; očekával jsem, že k tomu dojde. Pro vyšetřování vražd totiž platilo zlaté pravidlo, vycházející ze statistik a spousty zkušeností. Znělo takto: nejdřív vždycky hledej v rodině. Spoustu vražd mají na svědomí příbuzní. Manželé, manželky, synové. A bratři. Tak mluvila teorie. Finlay ji během svých dvaceti odsloužených let v Bostonu jistě viděl potvrzenou stokrát. Nyní jsem byl svědkem toho, jak ji v duchu zkouší aplikovat i zde v Margrave. Musel jsem tok jeho úvah nějak přerušit. Nechtěl jsem, aby se ubíraly tímto směrem. Nehodlal jsem znovu marnit svůj čas v cele. Byl jsem přesvědčen, že ho budu potřebovat na jiné věci.

„S mým alibi jste spokojen, ne?“ prohodil jsem.

Viděl, kam mířím. Jako bychom byli kolegové, pracující na obtížném případu. Krátce se na mě zazubil.

„Sedí. V době, kdy se to stalo, jste byl v Tampě.“

„Fajn,“ řekl jsem. „A náčelník Morrison je s tím také srozuměn?“

„Ten o tom neví. Nebere telefon.“

„Nestojím o žádné další omyly. Ten tlustý pitomec řekl, že mě tam viděl. Chci, aby se dozvěděl, že to tvrzení bylo vyvráceno.“

Finlay přikývl. Sáhl po telefonu na stole a vytočil číslo. Ze sluchátka jsem zaslechl tlumené předení volacího tónu. Vyzváněl dlouhou dobu, než Finlay sluchátko opět položil.

„Není doma,“ řekl. „Je neděle.“

Pak ze zásuvky vytáhl telefonní seznam. Otevřel ho na stránkách s H. Našel Hubblovo číslo na Beckman Drive. Vytočil ho, se stejným výsledkem. Dlouhé vyzvánění a nikdo doma. Pak zkusil jeho mobilní telefon. Elektronický hlas mu začal oznamovat, že telefon je vypojen. Finlay zavěsil, aniž vyčkal, až nahrávka skončí.

„Až Hubbla najdu, tak ho sem přivedu,“ prohlásil. „Řekl bych, že leccos ví a měl by nám to povědět. Do té doby toho příliš dělat nemohu, že?“

Rozhodil jsem rukama. Měl pravdu. Nebyla to dost horká stopa. Jediným žhavým uhlíkem v ní byla pro Finlaye Hubblova páteční panika.

„Co budete dělat, Reachere?“ zeptal se mne.

„Musím to zvážit,“ odvětil jsem.

Finlay se na mě upřeně díval. Nikoli nepřátelsky, leč vážně, jako by mi svým přísným pohledem hodlal tlumočit žádost a prosbu zároveň.

„Nechte celou tu věc na mně, ano? Vím, že vám není lehko a že budete chtít, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, ale žádám vás, abyste nepodnikal žádné soukromé kroky, O. K.? Je to záležitost policie. Vy jste civilní osoba. Nechte to na mně, O. K.?“

Pokrčil jsem rameny a přikývl. Vstal jsem a pohlédl na ně na oba.

„Jdu se projít,“ prohlásil jsem.

Opustil jsem je a prošel služební místností. Protlačil jsem se skleněnými dveřmi do horkého odpoledne. Vydal jsem se přes parkoviště a rozlehlý trávník k bronzové soše. Opět představovala onoho záhadného Caspara Tealea, kterého chtěl kdosi takto poctít. Téhož chlapíka, co stál na návsi na jižním okraji města. Opřel jsem se o jeho horký kovový bok a přemýšlel.

Spojené státy jsou obrovská země. Miliony čtverečních mil. Téměř tři sta milionů lidí. Neviděli jsme se s Joem sedm let, ale skončili jsme přesně ve stejném bodě, pouhých osm hodin od sebe. Kráčel jsem ve vzdálenosti necelých padesáti metrů od místa, kde leželo jeho tělo. To byla

zatraceně velká náhoda. Téměř neuvěřitelná. Tudíž Finlay mi prokazoval laskavost, že to bral jako náhodu. Měl by se pokoušet mé alibi rozcupovat. Možná to už dělal. Možná už telefonoval do Tampy, aby vše znovu prověřil.

Nemohl však nic najít, protože to náhoda byla. Nemělo smysl to zkoumat znovu a znovu. Byl jsem v Margrave pouze díky svému ztřeštěnému rozhodnutí na poslední chvíli. Kdybych se na mapu toho chlapíka díval o minutu déle, autobus by už křižovatku přejel a já bych na Margrave zapomněl. Byl bych dojel do Atlanty a nikdy se o Joeovi nedozvěděl. Mohlo to trvat dalších sedm let, než by se ta zpráva ke mně dostala. Takže nemělo žádný význam se nad onou náhodou nějak vzrušovat. Jediná věc, kterou jsem musel udělat, bylo rozhodnout se, co v oné zatracené záležitosti podniknu.

Byly mi asi čtyři roky, když jsem pochopil, jak se to má s oddaností. Pojednou mi došlo, že mám dohlížet na Joea stejně jako on na mě. Po nějaké době se mi to stalo druhou přirozeností, něčím automatickým. Pořád jsem měl na paměti, že se musím dívat kolem sebe a kontrolovat, zda je v pořádku. Mnohokrát jsem vyběhl na nějaké nové hřiště a uviděl hlouček dětí, jak to zkouší na vytáhlém hubeném nováčkovi. Hned jsem se tam hnal, tahal je od něj, rozdal pár štulců. Pak jsem se vrátil ke svým kamarádům a opět proháněl mičudu nebo co jsme zrovna dělali; svou povinnost jsem splnil. Byla to téměř rutina. Rutina, jež trvala dvanáct

let, od mých čtyř let až do doby, kdy Joe konečně odešel z domu. Těchto dvanáct let v mém podvědomí muselo zanechat stopy, protože se ve mně pořád dál ozývala slabá ozvěna té otázky: kde je Joe? Jakmile vyrostl a odešel, už na tom příliš nezáleželo. Ona stará rutina byla stále ve mně. V hloubi duše jsem si byl stále vědom toho, že se za něj musím postavit, kdyby to bylo třeba.

Teď však byl mrtvý. Už nebyl nikde. Opíral jsem se o sochu před policejní stanicí a slyšel, jak mi uvnitř slabý hlas našeptává: musíš s tím něco udělat

Staniční dveře se s mlasknutím otevřely. Přimhouřenýma očima jsem se zadíval do oslnivého žáru. Roscoe vyšla ven. Slunce stálo nad ní a prozářilo jí vlasy jako svatozář. Rozhlédla se a uviděla, jak se uprostřed trávníku opírám o sochu. Vydala se směrem ke mně. Odlepil jsem se od teplého bronzu.

„Jste v pořádku?“ zeptala se mě.

„Ano,“ odvětil jsem.

„Určitě?“

„Nehroutím se. Možná bych měl, ale nedělám to. Abych byl upřímný, cítím se spíš otupělý.“

Byla to pravda. Necítil jsem v podstatě nic. Možná to byla podivná reakce, ale tak jsem to vnímal. Nemělo smysl to zastírat.

„Dobře,“ řekla Roscoe. „Mohu vás někam svézt?“

Možná ji Finlay poslal, aby na mě dohlédla, ale nehodlal jsem proti tomu vznášet příliš mnoho námitek. Stála tam ve slunci a vypadala báječně. Uvědomil jsem si, že pokaždé, když se na ni podívám, se mi líbí víc

„Chcete mi ukázat, kde bydlí Hubble?“

Bylo vidět, že o tom uvažuje.

„Neměli bychom to přenechat Finlayovi?“

„Chci se jen podívat, jestli se už vrátil domů. Já ho přece nesním. Jestli tam bude, tak hned zavoláme Finlayovi, ano?“

„O. K.,“ řekla. Pokrčila rameny a usmála se. „Tak pojďme.“

Kráčeli jsme společně zpátky přes trávník a nasedli do jejího policejního chevroletu. Nastartovala ho a vyjela z parkoviště. Zatočila doleva a vydala se dokonale udržovaným městečkem na jih. Byl nádherný zářijový den. Sluneční paprsky ho proměnily v pohádku. Cihlové chodníky svítily a bíle natřené budovy oslepovaly svou září. Celé město se jen tiše vyhřívalo v nedělním žáru. Ulice byly opuštěné.

Na návsi se Roscoe vydala vpravo a zabočila do Beckman Drive. Projela náměstím, na kterém stál kostel. Bylo po mši. Auta už odjela a všude byl klid. Ulice se náhle

rozšířila, po stranách ji lemovaly stromy. Vedla mírně do kopce. Působila bohatým dojmem. Impozantní, stinná, prosperující. Tohle přesně mají realitní agenti na mysli, když hovoří o dobré čtvrti. Domy nebylo vidět. Stály daleko vzadu za širokými travnatými krajnicemi, vzrostlými stromy a vysokými živými ploty. Příjezdové cesty zahýbaly pryč z dohledu. Občas jsem zahlédl bílé sloupořadí nebo červenou střechu. Čím dále jsme jeli, tím byly parcely větší. Stovky metrů mezi poštovními schránkami domů. Obrovské dospělé stromy. Ulice působila solidním dojmem. Avšak i zde, za fasádami, prosvítajícími mezi listovím, se skrývaly lidské osudy. V Hubblově případě to byl jakýsi nešťastný osud, jenž chtěl, aby hledal pomoc u mého bratra. Osud, který mému bratru přivodil smrt.

U jedné bílé schránky Roscoe zpomalila a zahnula do příjezdové cesty k domu číslo dvacet pět. Nacházel se asi míli od města, nalevo, zády k odpolednímu slunci. Byl to poslední dům v ulici. Dál se až k mlžnému horizontu táhl broskvoňový háj. Pomalu jsme projížděli zatáčkami kolem vyvýšených náspů zahrady. Dům vypadal jinak, než jsem si ho představoval. Myslel jsem, že bude velký a bílý, jako normální dům, jen větší. Byl však mnohem okázalejší. Hotový palác. Obrovský. Každý detail působil nákladně. Rozsáhlé plochy štěrkové cesty a sametového trávníku, obrovské pěstěné stromy, všechno svítilo a pableskovalo v

zářícím slunci. Tmavý bentley, který jsem viděl u věznice, tu však nebyl. Vypadalo to, že nikdo není doma.

Roscoe zastavila poblíž hlavního vchodu a vystoupili jsme. Bylo naprosté ticho. Neslyšel jsem nic kromě šumění odpoledního žáru. Zazvonili jsme a zaklepali na dveře. Zevnitř se neozvala žádná odpověď. Pokrčili jsme na sebe rameny a vydali se trávníkem kolem domu. Trávník pokrýval rozlohu několika akrů. Vysunutou zahradní místnost obklopovaly záhony pestře zářících květů. Pak se objevila široká terasa, od níž se trávník svažoval k obrovskému bazénu. Voda byla ve slunci oslnivě modrá. Ucítil jsem zápach chloru, vznášející se v horkém vzduchu.

„To je teda barák,“ poznamenala Roscoe.

Přikývl jsem. Uvažoval jsem, jestli tu můj bratr byl.

„Slyším auto,“ řekla.

Vrátili jsme se před dům, zrovna když velký bentley zastavoval. Vystoupila blondýnka, kterou jsem viděl u věznice. Měla s sebou dvě děti. Chlapce a holčičku. To byla Hubblova rodina, kterou miloval k zbláznění. Ale nebyl s nimi.

Vypadalo to, že blondýnka Roscoe zná. Pozdravily se a Roscoe mě jí představila. Potřásla mi rukou a pravila, že se jmenuje Charlene, ale že jí mohu říkat Charlie. Byla to movitě vyhlížející žena, vysoká, štíhlá, dobře stavěná, dokonale oblečená a dokonale udržovaná. Ve tváři však měla vepsanou rýhu odhodlanosti, jež jako by ten dokonalý

dojem kazila. Dost odhodlanosti na to, aby mi byla sympatická. Držela mou ruku a usmála se na mne, ale v jejím úsměvu bylo vidět značné úsilí.

„Obávám se, že tohle není nejlepší víkend mého života,“ pravila. „Ale myslím, že vám dlužím nemálo díků, pane Reachere. Můj manžel mi řekl, že jste mu ve vězení zachránil život.“

Řekla to se značnou dávkou ledu v hlase. Nebyl namířen na mě, ale na okolnosti, které ji nutily vyslovit slova „manžel“ a „vězení“ v jedné větě.

„To nestojí za řeč,“ odvětil jsem. „Kde je?“

„Něco vyřizuje,“ řekla Charlie. „Vrátí se později.“

Přikývl jsem. To byl Hubblův plán. Řekl, že jí něco namluví a pak se pokusí uvést věci do normálu. Zajímalo mě, jestli o tom Charlie hodlá mluvit, ale děti stály mlčky vedle ní a bylo zřejmé, že před nimi nic říkat nechce. Tak jsem se na ně usmál. Doufal jsem, že se budou stydět a někam odběhnou, jako to v mé přítomnosti dětí obvykle dělají, ale ony můj úsměv opětovaly.

„Tohle je Ben,“ ukázala Charlie. „A tohle Lucy.“

Byly to hezké děti. Děvčátko mělo ještě baculaté tváře malého dítěte. Chyběly mu přední zuby. Jemné vlasy pískové barvy svázané do copánků. Chlapec nebyl o mnoho větší než jeho sestřička. Měl drobnou postavu a vážný obličej. Žádný malý rošťák, jak někteří hoši bývají. Dvě moc pěkné dětí. Zdvořilé a tiché. Obě si se mnou potřásly

rukou a pak si opět stouply po boku matce. Díval jsem se na všechny tři a téměř jsem viděl, jak se nad nimi vznáší hrozivý stín. Pakliže si Hubble nedá pozor, tak mu je všechny zabijí, jako zabili mého bratra.

„Mohu vás pozvat na chlazený čaj?“ zeptala se nás Charlie.

Stála s hlavou tázavě napřímenou, jak čekala na odpověď. Bylo jí tak třicet, přibližně stejně jako Roscoe. Ale měla chování bohaté ženy. Před sto padesáti lety by byla majitelkou velké plantáže.

„Jistě,“ řekl jsem. „Díky.“

Děti si odběhly někam hrát a Charlie nás hlavními dveřmi uvedla dovnitř. Ve skutečností jsem chuť na ledový čaj neměl, ale chtěl jsem se tam zdržet pro případ, že by se Hubble vrátil. Chtěl jsem si ho vzít na pět minut stranou a položit mu pár velmi naléhavých otázek, dříve než Finlay začne s výčtem práv zatčeného.

Byl to velkolepý dům. Obrovský. Nádherně zařízený. Světlý a příjemný. Stěny ve studené krémové a slunečné žluti. Květiny. Charlie nás vedla do zahradního pokoje, který jsme viděli zvenku. Vypadal jak z fotky nějakého časopisu. Roscoe s ní odešla připravit čaj. Nechaly mě v místnosti samotného. Cítil jsem se nesvůj. Nebyl jsem na

domy zvyklý. Ve svých šestatřiceti jsem ještě nikdy v domě nebydlel. Jen ve spoustě služebních bytů a v příšerné, nezařízené svobodárně na Hudsonu, když jsem studoval ve West Pointu. Takhle jsem žil já. Jako nějaký ohyzdný mimozemšťan jsem se posadil do pohovky z rákosu na květinový polštář a čekal. Nesvůj, otupělý, v onom mrtvém bodě mezi akcí a reakcí.

Ženy se vrátily s čajem. Charlie nesla stříbrný podnos. Byla pohledná, ale ve srovnání s Roscoe to nebylo nic. Roscoe měla v očích jiskru natolik elektrizující, že Charlie vedle ní téměř zneviditelnila.

Pak k něčemu došlo. Roscoe si sedla na rákosovou pohovku vedle mne. Při dosedání vychýlila nohu mým směrem. Mělo to náhodný charakter, ale na mě to zapůsobilo velmi intimně a důvěrně. Znecitlivělé konečky nervů se náhle vzpamatovaly a křičely na mě: také tě má ráda. Také tě má ráda. Způsobil to dotyk její nohy.

Vzpamatoval jsem se a začal věci rekapitulovat v tomto novém světle. Vzpomněl jsem si, jak mi snímala otisky prstů a jak mě fotila. Jak mi přinesla kávu. Na její úsměv a zamrkání. Na její smích. Jak pracovala po celou páteční noc a v sobotu, aby mě mohla dostat z Warburtonu. Jak tam za mnou přijela a odvezla mne. Jak mě držela za ruku poté, co jsem uviděl rozbité tělo svého bratra. Jak mne vezla sem. Měla mě také ráda.

Najednou jsem byl rád, že jsem vyskočil z toho pitomého autobusu. Že jsem se na poslední chvíli takhle bláznivě rozhodl. Ihned jsem se uvolnil. Cítil se mnohem lépe. Slabý hlas tam uvnitř ztichl. V tu chvíli jsem nemohl nic dělat. S Hubblem si promluvím, až ho uvidím. Do té doby budu sedět na pohovce s hezkou, příjemnou tmavovláskou v měkké bavlněné košili. Nepříjemnosti se brzy přihlásí samy. Vždycky to tak je.

Charlie Hubbleová se posadila naproti nám a začala ze džbánu nalévat čaj. Vzduchem zavoněl citron a koření. Zachytila můj pohled a usmála se tímtéž nuceným úsměvem jako předtím.

„Obyčejně bych se vás v této situaci zeptala, jak se vám líbí tady u nás v Margrave,“ řekla s pohledem upřeným na mě.

Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Jen jsem pokrčil rameny. Bylo zřejmé, že Charlie nic neví. Domnívala se, že jejího manžela zatkli nějakým omylem. Ne proto, že se zapletl do jakési temné záležitosti, která právě přinesla smrt dvěma lidem. Přičemž jeden z nich byl bratrem toho cizince, na něhož se zrovna usmívá. Roscoe zachránila situaci a ujala se slova místo mne. Obě dvě pak strávily nějaký čas v živém rozhovoru, zatímco já jen seděl, pil čaj a čekal na Hubbla. Neobjevil se. Pak konverzace odumřela a Charlie se začala chovat neklidně, jako že má něco na práci. Bylo načase

odejít. Roscoe mi položila ruku na rameno. Její dotyk mě pálil jako elektrická jiskra.

„Pojďme,“ řekla. „Odvezu vás zpátky do města.“

Mrzelo mne, že jsem nepočkal na Hubbla. Měl jsem pocit, že nedostál povinnosti vůči Joeovi. Chtěl jsem však být s Roscoe o samotě. Prahnul jsem po tom. Vlivem potlačovaného smutku to bylo možná ještě intenzivnější. Rozhodl jsem se odsunout Joeovy problémy na zítřek. Řekl jsem si, že stejně nemám jinou možnost. Hubble nepřišel. Jiného nebylo co dělat. Tak jsme společně vsedli zpátky do chevroletu a pomalu se propletli zatáčkami příjezdové cesty. Sjeli jsme dolů po Beckman Drive. Ke konci oné míle byly již budovy blíž k sobě. Minuli jsme kostel. Před námi se objevila náves se sochou Caspara Tealea.

„Reachere,“ řekla Roscoe. „Vy se tu nějakou chvíli zdržíte, viďte? Než se vyjasní ta záležitost s vaším bratrem?“

„Zřejmě ano.“

„Kde se ubytujete?“

„To nevím,“ odvětil jsem.

Zastavila u obrubníku blízko trávníku. Páku řazení posunula do parkovací polohy. Měla něžný výraz ve tváři.

„Chtěla bych, abyste šel ke mně domů.“

Měl jsem dojem, že šílím, ale žhnul jsem žádostí, a tak jsem si ji k sobě přitáhl a políbili jsme se. Oním nádherným prvním polibkem. Nová, neznámá ústa, vlasy, chuť i vůně.

Líbala mě silně a dlouho a pevně mne objímala. Několikrát jsme se museli nadechnout, než se znovu rozjela směrem ke svému domu.

Prolétla onu přibližně čtvrtmíli ulice, jež se otevřela naproti Beckman Drive. Ve slunci jsem viděl jen šmouhu zeleně, když se vřítila na svou příjezdovou cestu. Pneumatiky zapištěly, jak šlápla na brzdu. Téměř jsme vypadli z auta a běželi ke dveřím. Odemkla a vešli jsem dovnitř. Přirazila dveře, a ještě než zaklaply, byla znovu v mém náručí. Líbali jsme se a přitom klopýtali do obývacího pokoje. Byla o celou stopu kratší než já a nohama se nedotýkala země.

Strhali jsme si navzájem šaty, jako by na nás hořely. Byla úžasná. Silné, pevné tělo s božskými tvary. Kůži jak hedvábí. Mezi pruhy horkého slunečního světla od okna mě strhla na zem. Bylo to hektické. Váleli jsme se po sobě a nic nás nemohlo zastavit. Jako kdyby byl konec světa. Pak jsme celí rozechvělí ustali a lapali po dechu. Byli jsme zbrocení potem. Úplně vyčerpaní.

Leželi jsme zaklíněni v sobě a hladili se. Pak ze mne sklouzla a vytáhla mě na nohy. Opět jsme se líbali při potácivé chůzi do její ložnice. Stáhla přehoz z postele a klesli jsme do ní. Pevně jsme se objímali a následně jsme upadli do hlubokého transu. Byl jsem zcela zničen. Měl jsem pocit, že všechny mé kosti a šlachy jsou z gumy. Ležel jsem v neznámé posteli a nacházel se kdesi daleko za stavem

uvolnění. Vznášel jsem se. Roscoeino teplé tělo se ke mně tulilo. Dýchal jsem přes její vlasy. Naše ruce lenivě hladily neznámé obrysy.

Zeptala se mě, jestli si chci najít motel. Nebo tu zůstat s ní. Zasmál jsem se a odpověděl, že jediný způsob, jak se mě teď zbavit, je jít si na stanici pro brokovnici a odehnat mne. Řekl jsem jí, že ani to by možná nepomohlo. Zahihňala se a přitulila se blíž.

„Nepůjdu si pro brokovnici,“ zašeptala. „Přinesu si želízka. Připoutám tě k posteli a zůstaneš tu se mnou napořád.“

Odpoledne jsme prospali. V sedm večer jsem zavolal k Hubbleovým. Stále ještě nebyl doma. Dal jsem Charlii Roscoeino číslo a požádal ji, aby mi zavolal hned, jak se vrátí. Zbytek večera jsme strávili v mrákotném stavu. O půlnoci jsme pak tvrdě usnuli. Hubble nezavolal.

V pondělí ráno jsem si jen matně uvědomoval, že Roscoe vstává do práce. Slyšel jsem crčení sprchy, pak jsem cítil, že mě něžně políbila a v domě nastalo ticho a klid. Horko. Spal jsem až do devíti. Telefon nezvonil. To mi nevadilo. Potřeboval jsem trochu klidu na přemýšlení. Musel jsem dospět k nějakým rozhodnutím. Protahoval jsem

se v Roscoeině teplé posteli a začal odpovídat na otázku, kterou mi opět kladl ten neodbytný slabý hlas v mém nitru.

Co budu dělat ohledně Joea? Odpověď jsem našel velmi snadno, přesně jak jsem počítal. Věděl jsem, že ji mám hluboko v sobě připravenou už od chvíle, kdy jsem se octl v márnici vedle rozmláceného Joeova těla. Byla velmi jednoduchá. Postavím se za něj. Dokončím to, co on nestihl. Ať to bylo cokoli. Ať to bude vyžadovat nevím co.

Nepředpokládal jsem žádné větší potíže. Hubble byl jediným pojítkem, které jsem měl, ale byl rovněž jediným, které jsem potřeboval. Byl jsem přesvědčen, že bude spolupracovat. Závisel na Joeovi, aby mu z toho pomohl. Nyní bude záviset na mně. Poskytne mi to, co potřebuji. Jeho kumpáni byli na týden zranitelní. Co to říkal? Kritické období, které potrvá do neděle? Využiji ho k tomu, abych je rozdrtil. Byl jsem rozhodnutý. Nemohl jsem udělat nic jiného. Nemohl jsem to přenechat Finlayovi. Finlay by nerozuměl všem těm rokům naší společné historie. Neschvaloval by typ trestu, kterého bude třeba. Nepochopil by prostou pravdu, kterou jsem se naučil ve čtyřech letech: nestrpím, abyste si zahrávali s mým bratrem. Takže to byla moje záležitost. Jen mezi mnou a Joem. Byla to povinnost.

Ležel jsem tam v Roscoeině vyhřáté posteli a uvažoval. Postup byl jednoduchý. Jednodušší už to být nemohlo. Dopátrat se Hubbla nemohlo být těžké. Věděl jsem, kde bydlí. Znal jsem jeho telefonní číslo. Protáhl jsem se, usmál

se a pocítil v sobě činorodou energii. Vstal jsem z postele a šel najít kávu. U konvice byl postavený lístek. Stálo na něm: Co takhle časný oběd u Ena? V jedenáct? Nech Hubbla Finlayovi, O. K.? Místo podpisu byly spousty polibků a nakreslená pouta. Přečetl jsem si to a usmál se kresbě, ale Hubbla jsem Finlayovi přenechat nehodlal. V žádném případě. Hubble byl mou záležitostí. Takže jsem si znovu našel číslo a zavolal na Beckman Drive. Nikdo nebyl doma.

Nalil jsem si velký hrnek kávy a prošel do obývacího pokoje. Slunce venku bylo oslepující. Další horký den. Chodil jsem po domě. Byl malý. Obývací pokoj, jídelní kuchyně, dvě ložnice, jedna velká a jedna menší koupelna. Byl velmi zánovní, velmi čistý. Jednoduše, pěkně vyzdoben. Jak bych od Roscoe čekal. Prostý styl. Pár ukázek navajského umění, pestré koberce, bílé stěny. Musela být v Novém Mexiku a oblíbit si to tam.

Uvnitř bylo ticho a klid. Roscoe měla stereo soupravu, pár desek a kazet, sladší a melodičtější než ono vytí a bzučení, kterému já říkám hudba. Nalil jsem si v kuchyni další kávu. Vyšel zadním vchodem ven. Byl tam malý dvorek, úhledný nepěstěný trávník a nedávno zasazené trvalky. Rozřezaná stromová kůra k udušení plevele, osázené záhony obehnané plůtkem z hrubých fošen. Stál jsem ve slunci a usrkával kávu.

Pak jsem se opět vrátil dovnitř a znovu vytočil Hubblovo číslo. Žádná odpověd’. Osprchoval jsem se a oblékl. Roscoe

měla malý sprchový kout s nízko nastavenou sprchou a s ženskými mýdly. Ve skříni jsem našel ručník a na toaletním stolku hřeben. Žiletka nikde žádná. Oblékl jsem se a umyl po sobě hrnek. Z kuchyňského telefonu jsem opětovně zkusil Hubblovo číslo. Nechal jsem telefon dlouho vyzvánět. Nikdo doma. Řekl jsem si, že tam zajedu po obědě s Roscoe. Věčně to takhle trvat nemůže. Zamkl jsem zadní dveře a předními vyšel ven.

Bylo asi půl jedenácté. K Enovi to bylo míli a čtvrt. Pohodlná půlhodinová procházka ve slunečném dni. Už teď bylo velmi horko. Dobrých třicet stupňů. Skvělé podzimní počasí jihu. Kráčel jsem mírně se zdvihající zatáčkou čtvrt míle k Hlavní třídě. Všechno bylo nádherně upravené. Všude kolem se rozkládaly magnolie a keře v pozdním květu.

U krámku jsem zahnul a vydal se Hlavní třídou. Chodníky byly zametené. V malých parcích podél silnice pracovaly čety zahradníků. Ti nastavovali samočinné zavlažování a na kolečcích vyváželi materiál z elegantních zelených dodávek se zlatým nápisem „Klinerova nadace“. Párek chlapíků natíral tyčkový plot. Zamával jsem na dva staré holiče v krámku. Postávali opření ve dveřích, jako by čekali na zákazníky. Zamávali mi zpátky a já jsem kráčel dál.

V dohledu se objevilo bistro U Ena. Naleštěné aluminiové obklady se blyštěly ve slunci. Roscoein

chevrolet stál na štěrkovém parkovišti. Vedle něj byla černá dodávka, kterou jsem den předtím viděl před krámkem. Dorazil jsem k bistru a prošel dveřmi. Tudy mě v pátek odváděli v poutech, se Stevensonovou puškou namířenou na břicho. Byl jsem zvědav, zda si mne personál bude pamatovat. Počítal jsem, že pravděpodobně ano. Margrave bylo velmi poklidné městečko. Neprojíždělo tudy příliš mnoho cizinců.

Roscoe byla v boxu, v témže, kde jsem seděl v pátek já. Měla na sobě zpátky uniformu a vypadala jako ta nejsvůdnější bytost na světě. Přistoupil jsem k ní. Něžně se na mě usmála a já se shýbl, abych ji políbil na ústa. Posunula se na koženkovém sedadle k oknu. Na stole byly dva šálky kávy. Ten její jsem přisunul blíž k ní.

U jídelní přepážky seděl řidič z černé dodávky. Mladý Kliner, nevlastní syn oné bledé dámy. Otočil se na stoličce a zády se opřel o pult. Seděl s nohama od sebe, lokty za sebou, planoucí pohled opět upřený na mě. Otočil jsem se k němu zády a políbil Roscoe znovu.

„Nesníží to tvoji autoritu?“ zeptal jsem se jí. „Když lidé uvidí, jak líbáš tuláka, kterého tu v pátek zatkli?“

„Pravděpodobně,“ řekla. „Mně je to ale fuk.“

Takže jsem ji zase políbil. Mladý Kliner nás pozoroval. Cítil jsem v zádech jeho pohled. Obrátil jsem se a podíval se na něj. Asi vteřinu jsme si hleděli do očí, pak sklouzl ze stoličky a odešel. Ve dveřích se otočil a ještě jednou na mě

zlobně pohlédl. Pak se odebral ke své dodávce a odjel. Uslyšel jsem zaburácení motoru a potom se v místnosti rozhostilo ticho. Bylo tam víceméně prázdno, stejně jako v pátek. Párek staříků a dvě servírky. Tytéž co v pátek. Obě blondýny, jedna o něco vyšší a udělanější. V blůzkách a zástěrkách. Ta menší měla brýle. Ač nevypadaly úplně stejně, byly si podobné. Jako sestry či sestřenice. Tytéž geny tam někde uvnitř. Malé město, odevšud na míle daleko.

„Dospěl jsem k rozhodnutí,“ řekl jsem. „Musím zjistit, co se stalo Joeovi. Tak bych se chtěl předem omluvit pro případ, že by to mělo nějak vadit, O. K.?“

Roscoe pokrčila rameny a něžně se usmála. Vypadala, že si o mě dělá starost.

„Nebude to vadit. Není důvod, proč by mělo.“

Usrkával jsem kávu. Byla dobrá. Pamatoval jsem si to už od pátku.

„Identifikovali jsme toho druhého,“ řekla. „Jeho otisky se shodovaly s člověkem, kterého zatkli před dvěma roky na Floridě. Jmenoval se Sherman Stoller. Říká ti to jméno něco?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Nikdy jsem o něm neslyšel.“

Pak spustil její beeper. Byl to malý černý pager, který měla připnutý k opasku. Viděl jsem ho poprvé. Možná ho musela nosit během pracovní doby. Pořád pípal. Sáhla rukou pod stůl a vypnula ho.

„Zatraceně,“ řekla. „Musím se ohlásit. Promiň. Půjdu si zavolat z auta.“

Vysunul jsem se z boxu a ustoupil, aby mohla projít.

„Objednej mi něco k jídlu, ano? Dám si to, co ty.“

„Dobře. Která je naše servírka?“ zeptal jsem se.

„Ta s brýlemi,“ řekla.

Vyšla z bistra. Oknem jsem viděl, jak se naklání do auta a telefonuje. Pak na mě z parkoviště začala gestikulovat. Že je to naléhavé. Že se musí ihned vrátit, ale já že tam mám zůstat. Vskočila do auta a rozjela se na jih. Mechanicky jsem jí zamával, aniž jsem se za ní díval. Místo toho jsem zíral na servírky. Téměř jsem přestal dýchat. Potřeboval jsem Hubbla. A Roscoe mi právě oznámila, že je mrtvý.

11 KAPITOLA

Nepřítomně jsem upíral zrak na blonďaté servírky. Jedna byla možná o sedm centimetrů vyšší než druhá. Možná o sedm kilo těžší. O pár let starší. Ta menší vypadala v porovnání s ní drobná. Pohlednější. Měla delší a světlejší vlasy. Hezčí oči za brýlemi. Když stály vedle sebe, jistým povrchním způsobem se obě ženy podobaly. Ale nebyly stejné. Bylo mezi nimi milion rozdílů. Nedalo vůbec žádnou práci je odlišit.

Zeptal jsem se Roscoe, která z nich je naše servírka. A jak odpověděla? Ne, že to je ta menší, ta s delšími vlasy, ta světlejší, ta štíhlejší, ta hezčí nebo ta mladší. Řekla, že je to ta s brýlemi. Jedna měla brýle, druhá ne. Naše byla s brýlemi. Brýle tedy byl ten hlavní rozdíl mezi nimi; potlačil všechny ostatní rozdíly. Ty spočívaly ve stupni. Vyšší, těžší, menší, hezčí, tmavší, mladší. Brýle nebyly otázkou stupně. Jedna je měla, druhá nikoli. Šlo o absolutní rozdíl. Nepřipouštějící záměnu. Naše servírka byla ta s brýlemi.

Roscoe viděla přesně totéž, co v pátek večer Spivey. Přišel do přijímacího bunkru krátce po desáté. S brokovnicí a papíry v ohromných červených farmářských rukou. Zeptal se, který z nás je Hubble. Pamatoval jsem si, jak jeho

vysoký hlas zazněl tichem bunkru. Ke své otázce neměl důvod. Proč by se měl, kčertu, Spivey zajímat o to, kdo z nás je který? Nepotřeboval to vědět. Ale zeptal se. Hubble zdvihl ruku. Spivey si ho prohlédl svýma malýma hadíma očima. Viděl, že Hubble je menší, drobnější, lehčí, rezavější, plešatější a mladší než já. Ale jaký byl hlavní rozdíl, na který se upnul? Hubble měl brýle. Já ne. Tenké zlaté obroučky. Absolutní rozdíl. Spivey si té noci řekl: Hubble je ten s brýlemi.

Avšak na druhý den jsem tím s brýlemi byl já, ne Hubble. Jelikož Hubblovy zlaté obroučky rozšlapali Rudí hoši venku před naší celou. Hned po ránu. Tenké zlaté obroučky byly tytam. A já jsem si vzal od jednoho z nich sluneční brýle jako trofej. Vzal jsem si je a zapomněl na ně. Pak jsem se v umývárně nakláněl nad umyvadlem a prohlížel si pohmožděné čelo v ocelovém zrcadle. Ucítil jsem brýle v kapse. Vytáhl jsem je a nasadil si je. Nebyly tmavé, protože reagovaly na sluneční světlo. V místnosti vypadaly jako normální brýle. Stál jsem tam v nich zrovna ve chvíli, kdy do koupelny vpadli Árijci. Spivey jim totiž právě řekl: najděte ty dva nové a zabijte toho s brýlemi. Snažili se. Velmi poctivě se snažili zabít Paula Hubbla.

Napadli místo toho mě, protože popis, který dostali, byl najednou špatný. Spivey o tom už dávno podal zprávu. Ti, co měli políčeno na Hubbla, se nevzdávali. Učinili druhý pokus. A ten se jim zdařil. Celé policejní oddělení bylo

odesláno na Beckman Drive. Do čísla dvacet pět. Protože někdo tam objevil příšernou scenerii. Masakr. Byl mrtvý. Všichni čtyři byli mrtví. Mučeni a zavražděni. Byla to moje chyba. Nepřemýšlel jsem dost usilovně.

Běžel jsem k pultu. Oslovil naši servírku. Tu s brýlemi.

„Můžete mi zavolat taxi?“ zeptal jsem se jí.

Kuchař nás pozoroval z kuchyňského okénka. Možná to byl sám Eno. Malý, podsaditý, tmavý, plešatící. Starší než já.

„Ne, to nemůžeme,“ zavolal na mě. „Kde si myslíte, že jste? V hotelu? Tohle není Waldorf-Astoria, kamaráde. Jestli chcete taxíka, tak si ho najděte sám. Vy tu totiž nejste zrovna vítán, abyste věděl. Jsou s vámi potíže.“

Jen jsem na něj zachmuřeně hleděl. Příliš vyčerpaný na nějakou reakci. Ale servírka se mu vysmála. Položila mi ruku na rameno.

„Ena si nevšímejte,“ řekla. „Je to takový starý bručoun. Já vám taxíka zavolám. Počkejte venku na parkovišti, ano?“

Čekal jsem na silnici. Pět minut. Přijelo taxi. Zbrusu nové, bez poskvrnky, jako všechno ostatní v Margrave.

„Kam to bude, pane?“ zeptal se řidič.

Dal jsem mu Hubblovu adresu a on se pomalu, širokým obloukem od krajnice ke krajnici obrátil a vydal se nazpátek

k městu. Minuli jsme hasičskou a policejní stanici. Parkoviště bylo prázdné. Roscoein chevrolet tam nebyl. Žádné hlídkové vozy. Všechny byly pryč. U Hubbleů. Na návsi jsme zamířili vpravo a projeli kolem opuštěného kostela. Stoupali po Beckman Drive. Za necelou míli uvidím vozidla, shromážděná před číslem dvacet pět. Hlídkové vozy s otáčejícími se a blikajícími střešními majáky. Neoznačená auta Finlaye a Roscoe. Jednu nebo dvě sanitky. Bude tam i patolog z oprýskané kanceláře nemocnice v Yellow Springs.

Ale ulice byla prázdná. Vstoupil jsem na příjezdovou cestu, vedoucí k domu. Taxi se otočilo a vracelo se do města. Pak nastalo ticho. Ono tíživé ticho, které panuje v klidných ulicích za horkých dnů. Obešel jsem vysoké svahy zahrady. Nikdo tam nebyl. Žádné policejní vozy, sanitky či vzrušené hlasy. Žádná drkotající pojízdná lehátka a výkřiky hrůzy. Žádní policejní fotografové a plastikové pásky, zabraňující v přístupu.

Velký tmavý bentley byl zaparkován na štěrkové cestě. Prošel jsem kolem něj a směřoval k domu. Hlavní dveře se prudce otevřely. Vyběhla Charlie Hubbleová. Vřískala. Byla hysterická. Ale byla naživu.

„Hub se ztratil,“ volala na mě.

Přeběhla přes štěrk a zastavila se přede mnou.

„Hub je pryč,“ vyrážela ze sebe. „Zmizel. Nemůžu ho najít.“

Takže to byl pouze Hubble. Odvezli ho a někam pohodili. Někdo našel jeho tělo a zavolal policii. Rozčileným, zajíkavým hlasem. Shluk aut a sanitek byl tudíž tam. Ne tady na Beckman Drive. Někde jinde. Ale byl to jen Hubble sám.

„Něco se stalo,“ naříkala Charlie. „To kvůli tomu zatčení. Něco se stalo v bance. To musí být ono. Hub byl tak nervózní. A teď je pryč. Zmizel. Něco se mu stalo, já to vím.“

Měla víčka pevně sevřená. Začala vřískat. Neovládala se. Byla čím dál víc hysterická. Nevěděl jsem, jak ji zvládnout.

„Vrátil se včera pozdě v noci,“ křičela. „Dnes ráno tu ještě byl. Odvezla jsem Bena a Lucy do školy. A teď je pryč. Nešel do práce. Z banky mu zavolali, aby zůstal doma, a jeho aktovka tu je. Má tu telefon, má tu sako, má tu náprsní tašku, všechny kreditní karty jsou v ní, řidičák taky. Klíče má v kuchyni. Venkovní dveře byly dokořán otevřené. Nešel do práce. Prostě zmizel.“

Zůstal jsem bez hnutí. Jako ochromený. Odtáhli ho odtud násilím a zabili ho. Charlie stála sklesle přede mnou. Pak na mě začala šeptat. Bylo to ještě horší než křik.

„Má tu auto,“ šeptala. „Nemohl jít nikam pěšky. Nikdy nechodí nikam pěšky. Vždycky si bere svůj bentley.“

Mávla neurčitě směrem za dům.

„Hubův bentley je zelený. Je v garáži. Byla jsem se tam podívat. Musíte nám pomoct. Musíte ho najít. Pane

Reachere, prosím vás, najděte ho. S Hubem se něco stalo, já to vím. Zmizel. Říkal, že byste mu třeba pomohl. Zachránil jste mu život. Říkal, že vy se vyznáte.“

Byla zoufalá, hysterická, prosila mne. Ale pomoci jsem jí nemohl. Brzy se to dozví. Baker nebo Finlay za ní přijdou. Oznámí jí zdrcující zprávu. Pravděpodobně to zařídí Finlay. Určitě v tom byl velmi dobrý. Určitě to v Bostonu dělal tisíckrát. Měl patřičnou důstojnost a vážnost. Sdělí jí tragickou zprávu, zaretušuje podrobnosti, doprovodí ji do márnice, aby identifikovala tělo. Zaměstnanci márnice ho zabalí do těžkého plátna, aby zakryli hrůzné rány.

„Pomůžete nám?“ zeptala se mě Charlie.

Rozhodl jsem se, že tu s ní čekat nebudu. Zajedu napřed na stanici. Zjistit podrobnosti jako kde, kdy a jak. Ale vrátím se sem s Finlayem. Byla to moje vina, takže bych to udělat měl.

„Zůstaňte tady,“ řekl jsem. „Budete mi muset půjčit auto, O. K.?“ Zalovila v kabelce a vytáhla velký svazek klíčů. Podala mi je. Klíček od auta měl na sobě vyražené velké písmeno „B“. Nepřítomně přikývla a zůstala stát na místě. Přistoupil jsem k autu a vmáčkl se do sedadla řidiče. Posunul jsem si ho dozadu a otočil se po kruhové cestě. V tichosti jsem sjel po Beckman Drive. Zabočil vlevo na Hlavní třídu, směrem ke staniční budově.

Po celém policejním parkovišti byly rozestavěny hlídkové vozy a neoznačená auta. Nechal jsem Charliin bentley u obrubníku a vstoupil dovnitř. Všichni se nacházeli v otevřeném prostoru služebny. Uviděl jsem Bakera, Stevensona, Finlaye. Uviděl jsem Roscoe. Poznal jsem záložní tým z pátku. Morrison chyběl. Ani policista od příjmu. Za dlouhou recepční přepážkou nikdo nebyl. Všichni vypadali jako omráčení. Nepřítomně zírali. Otřesení zažitou hrůzou. Nevšímaví. Nikdo mne neoslovil. Jen se na mě lhostejně dívali. Prázdnými pohledy, jako by mě vlastně vůbec neviděli. Bylo naprosté ticho. Konečně se přiblížila Roscoe. Měla uplakané oči. Přistoupila ke mně a zabořila mi obličej do prsou. Byla zničená. Rukama mne obejmula kolem těla a držela.

„To bylo příšerné,“ vypravila ze sebe. Nic víc neřekla.

Odvedl jsem ji k jejímu stolu a posadil ji na židli. Stiskl jsem jí konejšivě rameno a přešel k Finlayovi. Seděl na psacím stole a vypadal nepřítomně. Pokývl jsem směrem k velké kanceláři vzadu. Potřeboval jsem informace a on byl tím člověkem, který mi je sdělí. Následoval mě do kanceláře. Sedl si na židli před psacím stolem. Tam, kde jsem v pátek seděl v náramcích. Já jsem se posadil za stůl. Role se vyměnily.

Chvíli jsem ho pozoroval. Byl doopravdy otřesen. Znovu mě uvnitř zamrazilo. Museli Hubbla nechat ve skutečně

příšerném stavu, když muž jako Finlay reagoval takhle. Byl to ostřílený veterán s dvacetiletou praxí ve velkoměstě. Musel už v životě vidět všechno. Ale tohle s ním otřáslo. Seděl jsem tam a propadal se hanbou. Žádné strachy, Hubble, řekl jsem mu tehdy, jste mimo nebezpečí.

„Tak povídejte, jak to bylo,“ řekl jsem.

S úsilím zdvihl hlavu a podíval se na mě.

„Proč vás to zajímá?“ zeptal se. „Co pro vás znamenal?“

Dobrá otázka. Na niž jsem nemohl odpovědět. Finlay nevěděl, co o Hubblovi vím. Neprozradil jsem mu to. Tím pádem nevěděl, proč je pro mne Hubble tak důležitý.

„Prostě mi povězte, co se stalo.“

„Bylo to dost hrozné,“ řekl. Dál nic.

Znepokojovalo mě to. Mého bratra střelili do hlavy. Trhavá síla dvou kulek mu utrhla obličej. Pak někdo z mrtvoly udělal beztvarou hmotu. Finlay se z toho ale nezhroutil. Ten druhý chlap byl celý ohlodaný krysami. Nezbyla v něm kapka krve. Z toho ale rovněž nijak zvlášť špatný nebyl. Hubble byl ovšem místní, a tím to bylo poněkud horší, to jsem chápal. Nicméně ještě v pátek ho Finlay vůbec neznal. A teď se chová, jako by spatřil přízrak. Takže to musela být výjimečně působivě provedená práce.

Což znamenalo, že se v Margrave děje něco opravdu velkého. Protože působivě provedená poprava by postrádala smysl, pokud by nesloužila nějakému účelu. Jako hrozba má účinek na samu zamýšlenou oběť. Dozajista měla účinek na

Hubbla, bral ji nepochybně velice vážně. V tom je smysl hrozby. Ale něco takového doopravdy udělat slouží jinému účelu. Má jiný smysl. Nejde již o samu oběť, ale o hrozbu vůči tomu dalšímu v pořadí. V podstatě vyjadřuje: vidíš, co se stalo tomu před tebou? Totéž se může stát tobě. Takže tím, že působivě popravil Hubbla, ten někdo vlastně odhalil, že se jedná o nějakou vysokou hru, kde těmi dalšími v pořadí jsou lidé přímo zde ve městě.

„Povězte mi, co se stalo, Finlayi,“ opakoval jsem.

Naklonil se dopředu. Zabořil ústa a nos do dlaní a těžce do nich vzdychl.

„O. K.,“ řekl. „Bylo to opravdu hrozné. Jedna z nejhorších vražd, které jsem kdy viděl. A že jsem jich pár viděl, to vám nemusím povídat. Viděl jsem už pár otřesných záležitostí, ale tohle bylo něco jiného. Svlékli ho do naha a přibili ho ke zdi. Šest nebo sedm velkých tesařských hřebíků mu zatloukli do rukou a paží. V místech, kde bylo maso. Nohy mu přibili k zemi. Pak mu uřízli varlata. Prostě mu je ufikli. Všude spousta krve. Dost úděsné, to vám povídám. Nakonec mu podřízli krk. Od ucha k uchu. Nelítostní, krutí lidé, Reachere. Opravdu krutí. S něčím podobným jsem se ještě nesetkal.“

Smysly jsem měl otupělé. Finlay čekal na mou reakci. Nic mě nenapadalo. Myslel jsem na Charlie. Zeptá se mne, zda jsem něco zjistil. Finlay by tam měl zajet. Měl by tam zajet rovnou a sdělit jí to. Byla to jeho povinnost, ne moje.

Chápal jsem, proč váhá. Byl to nesnadný úkol. Zpráva, o níž se nesnadno hovoří. Ale patřilo to k jeho povinnostem. Půjdu s ním. Protože to byla moje vina. Nemělo smysl před tím utíkat.

„Ano,“ pravil jsem posléze. „Zní to dost úděsně.“

Zdvihl hlavu a rozhlédl se. S pohledem upřeným ke stropu opět těžce vzdychl. Zasmušile seděl.

„A to není to nejhorší,“ dodal. „Měl byste vidět, co udělali jeho ženě.“

„Jeho ženě?“ nechápal jsem. „Co tím, ksakru, myslíte?“

„No jeho ženu. To byla hotová jatka.“

Chvíli jsem nemohl promluvit. Svět jako by se otáčel pozpátku.

„Ale vždyť jsem ji před chvílí viděl,“ řekl jsem. „Před dvaceti minutami. Je v pořádku. Nic se jí nestalo.“

„Koho jste viděl?“ zeptal se Finlay.

„Charlii.“

„Kdo je, kčertu, Charlie?“

„No Charlie,“ opakoval jsem nepřítomně. „Charlie Hubbleová. Jeho žena. Je v pořádku. Tu nedostali.“

„Co s tím má co společného Hubble?“ zeptal se.

Zůstal jsem na něj zírat.

„O kom to vlastně mluvíme?“ řekl jsem. „Koho zabili?“

Finlay se na mě podíval, jako kdybych se zbláznil.

„Myslel jsem, že to víte. Náčelníka Morrisona. Šéfa policie. Morrisona a jeho ženu.“

12 KAPITOLA

Velmi pozorné jsem se na Finlaye díval a snažil se odhadnout, nakolik mu mohu věřit. Byla to otázka života a smrti. Nakonec jsem své rozhodováni postavil na tom, jak odpoví na jednu prostou otázku.

„Udělají vás teď náčelníkem?“ zeptal jsem se ho.

Zavrtěl hlavou.

„Ne. Neudělají mě náčelníkem.“

„Jste si jistý?“

„Jsem.“

„Kdo o tom rozhoduje?“ zeptal jsem se.

„Starosta,“ řekl Finlay. „Šéfa policie dosazuje městský starosta. Přijde sem. Jmenuje se Teale. Ze staré georgijské rodiny. Nějaký jeho předek byl železniční magnát, kterému patřilo všechno, co vidíte kolem.“

„To je ten chlápek na těch sochách?“

Finlay přikývl.

„Caspar Teale. Ten byl první. Tealeové jsou tu od té doby pořád. Tenhle starosta musí být jeho pravnuk nebo něco takového.“

Nacházel jsem se v minovém poli. Musel jsem odtamtud najít bezpečnou cestu ven.

„Co mi povíte o tomhle Tealeovi?“ nadhodil jsem.

Finlay pokrčil rameny a pokusil se mě krátce zasvětit.

„Obyčejný jižanský ňouma,“ řekl. „Ze staré georgijské rodiny, pravděpodobně z dlouhé řady jižanských ňoumů. Od samého začátku dělali starosty. Troufám si říct, že tenhle není o nic horší než ti ostatní.“

„Rozrušilo ho to? Když jste mu zavolal ohledně Morrisona?“

„Znepokojilo, řekl bych. Nemá rád trable.“

„Proč vás neudělá náčelníkem?“ zeptal jsem se. „Jste služebně nejstarší, ne?“

„Prostě to neudělá,“ odvětil Finlay. „Proč, to je moje věc.“

Ještě chvíli jsem se na něj díval. Životní rozhodování. „Můžeme zajít někam, kde bychom si mohli popovídat?“ řekl jsem. Podíval se přes stůl na mě. „Vy jste si myslel, že zabili Hubbla, viďte? Proč?“ „Hubbla zabili,“ pravil jsem. „Skutečnost, že Morrisona taky, na tom nic nemění.“

Šli jsme do krámku na rohu. Posadili jsme se vedle sebe k prázdnému pultu, poblíž okna. Seděl jsem na témže místě jako bledá paní Klinerová den předtím. Zdálo se to tak dávno. Svět se od té doby změnil. Dostali jsme velké hrnky s kávou a velký talíř koblih. Nedívali jsme se na sebe přímo, ale na své odrazy v zrcadle za barem.

„Proč vás nepovýší?“ zeptal jsem se.

Jeho odraz v zrcadle pokrčil rameny. Vypadal zmateně. Nechápal souvislost. Zanedlouho ji však pochopí.

„Měli by,“ řekl. „Mám větší kvalifikaci než všichni ostatní dohromady. Odsloužil jsem si dvacet let ve velkém městě. V opravdovém policejním oddělení. A co oni, proboha? Vezměte si Bakera, například. Myslí si, kdovíjak mu to nepálí. Ale co má za sebou? Patnáct let služby v balíkově? V téhle zapomenuté díře? Co tak asi může znát?“

„Tak proč to nedostanete vy?“ naléhal jsem.

„To je osobní věc.“

„Myslíte si, že to prodám do novin?“ zeptal jsem se.

„Je to dlouhá historie,“ namítl.

„Tak mi ji povězte. Potřebuju to vědět.“

Podíval se do zrcadla na mě. Zhluboka se nadechl.

„V březnu jsem skončil v Bostonu,“ začal. „Odsloužil si svých dvacet let. Bez jediného škraloupu. S osmi pochvalami. Byl jsem vzorový detektiv, Reachere. Mohl jsem se těšit na odchod do výslužby s plnou penzí. Ale má žena začala vyvádět. Už od podzimu byla nervózní a podrážděná. To byla opravdová ironie. Byli jsme spolu celých těch dvacet let. Já jsem trávil veškerý čas v práci. Bostonské policejní oddělení byl jeden velký blázinec. Makali jsme sedm dní v týdnu. Dnem i nocí. Všude kolem mě se chlapům rozpadala manželství. Všichni se rozváděli, jeden po druhém.“

Zmlkl a dal si dlouhý doušek kávy. Kousl si koblihy.

„Já ale ne. Moje žena to zvládla. Nikdy si nepostěžovala, ani jednou. Hotový anděl. Nikdy mi nic nevyčítala.“

Znovu se odmlčel. Vzpomínal na těch dvacet let v Bostonu. Na nepřetržitou službu v tomto rušném, starobylém městě. Zašlé prostory policejních okrsků z minulého století. Přetížené služebny. Neustálý tlak. Nekonečné řady cvoků, zloduchů, politiků a problémů. Finlay se musel opravdu činit, když tohle všechno přečkal.

„Všechno to začalo na podzim,“ řekl znovu. „Za půl roku mi měla vypršet služba. Mělo to skončit. Uvažovali jsme o tom, že si možná pořídíme někde chalupu. Budeme cestovat. Mít na sebe spoustu času. Ale ona začala panikařit. Nechtěla, abychom na sebe měli spoustu času. Nechtěla, abych šel do výslužby. Nechtěla mě mít doma. Řekla mi, že se jednoho dne probudila a zjistila, že mě nemá ráda. Nemiluje mne. Nechce být vedle mě. Těch uplynulých dvacet let jí vyhovovalo. Nepřála si, aby se to změnilo. Nevěřil jsem vlastním uším, když mi to říkala. Celou dobu to byl můj velký sen. Odpracovat si dvacet let a v pětačtyřiceti odejít do výslužby. Pak se možná dalších dvacet let věnovat sobě, ještě než budeme moc staří, rozumíte? O tom jsem snil a celých dvacet let pro to pracoval. A najednou zjistím, že ona to nechce. Nakonec mi pověděla, že při pomyšlení na dalších dvacet let se mnou na chalupě někde v le
se jí naskakuje husí kůže. Začalo to být opravdu ošklivé. Náš vztah se rozpadl. Byl jsem úplně na dně.“

Opět se odmlčel. Nechali jsme si dolít další kávu. Byl to smutný příběh. Jako všechny příběhy o zhroucených snech.

„Takže logicky jsme se rozvedli,“ řekl. „Nic jiného se nedalo dělat. Trvala na tom. Bylo to hrozné. Byl jsem totálně vyšinutý. Během svého posledního měsíce ve funkci jsem pak znovu začal pročítat seznamy pracovních nabídek. Dozvěděl jsem se o tomhle místě. Zavolal jsem dávnému kamarádovi z atlantské FBI, abych se informoval. Odrazoval mě od mého úmyslu. Řekl, abych to pustil z hlavy. Že prý se jedná o jakési směšné pseudooddělení v městečku, které není ani na mapě. Jedná se o místo šéfa detektivů, ale detektiv tam je jenom jeden. Ten předchozí byl podivín, který se oběsil. Náčelníkem je tlustý idiot. Město spravuje nějaký týpek ze staré georgijské rodiny, který jaksi pozapomněl, že otroctví už bylo zrušeno. Doporučil mi, abych tuhle nabídku pustil z hlavy. Ale já jsem byl v takovém stavu, že jsem o to místo stál. Myslel jsem si, že se tady zahrabu jako za trest, chápete? Jakýsi druh pokání. Navc jsem potřeboval peníze. Nabízeli královský plat a mě čekalo rozvodové vyrovnání a účty advokátů, víte? Takže jsem se rozhodl o místo se ucházet a přijel jsem sem. Přijal mne starosta Teale a Morrison. Byl jsem úplně na dně, Reachere. Zničený. Nedokázal jsem říct souvislou větu. Musel jsem být ten nejhorší uchazeč o práci, kterého kdy svět viděl. Museli mě pokládat za totálního idiota. Ale místo jsem dostal. Hádám, že černoch se jim hodil, aby vypadali dobře. Jsem prvním černým policistou v celé historii Margrave.“

Obrátil jsem se na stoličce a zadíval se přímo na něho.

„Takže se domníváte, že tu jste jen jako figurka?“ zeptal jsem se. „A proto vás Teale neudělá náčelníkem?“

„Myslím, že to je jasné,“ řekl. „Zařadil si mě jako figurku a idiota. Bez šance na povýšení. Svým způsobem to dává smysl. Nechápu, že mě vůbec na tohle místo přijali, ať už jako figurku nebo ne.“

Zamával jsem na chlapíka za barem, že chci platit. Finlayův příběh mě uspokojil. Nebude náčelníkem. Takže jsem mu věřil. A věřil jsem Roscoe. Budeme to my tři, ať už proti komukoli. Zavrtěl jsem na něj do zrcadla hlavou.

„Mýlíte se,“ odvětil jsem. „To není ten pravý důvod. Neudělá z vás náčelníka, protože nejste gauner.“

Zaplatil jsem účet desetidolarovkou a dostal nazpět ve čtvrťácích. Chlapík pořád ještě neměl dolarové bankovky. Pak jsem Finlayovi řekl, že musím vidět Morrisonovic dům. Že potřebuju znát všechny podrobnosti. Jen pokrčil rameny a vyšli jsme ven. Zahnuli jsme a kráčeli na jih. Prošli jsme kolem návsi a nechali město za sebou.

„Já jsem tam přijel první,“ řekl. „Kolem desáté dnes dopoledne. Neviděl jsem Morrisona od pátku a musel jsem ho informovat o vývoji událostí, ale nemohl jsem ho zastihnout po telefonu. Byla už půlka pondělního dopoledne a my jsme od čtvrtka v noci ohledně oné dvojité vraždy neudělali nic, co by stálo za řeč. Bylo nutné, abychom na to konečně pořádně sedli. Tak jsem se vydal k jeho domu, abych se ho pokusil zastihnout.“

Zmlkl a pokračoval v chůzi. V duchu si znovu promítal scénu, kterou spatřil.

„Přední dveře byly pootevřené,“ pokračoval. „Tak na centimetr. To nevěstilo nic dobrého. Vešel jsem dovnitř a nalezl je nahoře v hlavní ložnici. Vy padalo to jako v řeznickém krámu. Všude krev. Byl přibitý ke zdi, tak nějak z ní visel. Oba podřezaní, on i jeho žena. Bylo to strašlivé. Už asi čtyřiadvacet hodin v rozkladu. V teplém počasí. Velmi nepříjemný zápach. Tak jsem svolal celou partu, prolezli jsme každou píď a složili to všechno dohromady.“

Znovu se odmlčel.

„Takže k tomu došlo v neděli ráno?“ zeptal jsem se.

Přikývl.

„V kuchyni na stole ležely nedělní noviny. Několik oddílů bylo otevřených, zbytek nedotčený. Na stole věci od snídaně. Policejní lékař to odhaduje asi na deset hodin ráno.“

„Našly se nějaké stopy?“

Opět přikývl. Chmurně.

„Otisky bot v krvi. Všude byla jezera krve. Litry. Samozřejmě částečně vyschlé. Nechali šlápoty úplně všude. Ale měli gumové návleky, víte? Jako se na severu nosí v zimě. Ty se nedají vysledovat. Každoročně jich musí prodat miliony.“

Přišli připraveni. Věděli, že poteče spousta krve. Přinesli si s sebou návleky. Museli si přinést také ochranné oblečení. Jako například nylonové kombinézy, které se nosí na jatkách. Na porážkovém dvoře. Velké bílé nylonové kombinézy s kapucemi, postříkané a umazané jasné červenou krví.

„Rukavice měli také,“ řekl. „V krvi na stěnách jsou gumové šmouhy.“

„Kolik jich bylo?“ otázal jsem se. Pokoušel jsem si udělat obrázek.

„Čtyři. Otisky bot jsou velmi nepřehledné, ale podle mě se dají rozeznat čtvery.“

Přikývl jsem. To tak odpovídalo. Čtyři bylo minimum, odhadoval jsem. Morrison a jeho žena jistě zápasili o holé životy. Byli tudíž zapotřebí nejméně čtyři. Čtyři z deseti, o kterých mluvil Hubble.

„Způsob dopravy?“ řekl jsem.

„Nelze s určitostí říct. Štěrková příjezdová cesta je tu a tam vyježděná. Viděl jsem široké stopy kol, které vypadaly nové. Zřejmě po velkých pneumatikách. Vozidlo se čtyřkolovým náhonem nebo malá dodávka.“

Byli jsme pár set metrů jižně od místa, kde končila Hlavní třída. Zabočili jsme na západ po štěrkové cestě, která musela být zhruba paralelní s Beckman Drive. Na jejím konci stála Morrisonova rezidence. Byl to veliký, formálně vypadající dům, vpředu se sloupovím a symetricky vysázenými jehličnany. Poblíž vchodu stál zaparkovaný nový lincoln a mezi sloupy byly v úrovni pasu nataženy spousty policejní pásky.

„Půjdeme dovnitř?“ zeptal se Finlay.

„Proč ne?“ odvětil jsem.

Podlezli jsme pod páskou a vešli do hlavních dveří. Dům byl vzhůru nohama. Všude šedý kovový prášek na snímání otisků prstů. Všechno zpřevrácené, prohledané a ofotografované.

„Nic tu nenajdete,“ řekl Finlay. „Všechno jsme už prohledali.“

Přikývl jsem a zamířil ke schodišti. Vyšel jsem nahoru a našel hlavní ložnici. Zastavil jsem se u dveří a nakoukl dovnitř. Nebylo tam nic k vidění až na kostrbatou siluetu děr po hřebících ve zdi a obrovské skvrny zčernalé krve. Vypadalo to, jako by tu někdo rozlil kbelíky dehtu. Tvořila na koberci zaschlý škraloup. Na parketách mezi dveřmi jsem viděl otisky od gumových návleků. Bylo možné rozeznat jemný vzorek švů. Vrátil jsem se zpátky dolů a našel Finlaye, jak se opírá o sloup verandy vpředu.

„O. K.?“ zeptal se mě.

„Je to děs,“ řekl jsem. „Prohledávali jste auto?“

Zavrtěl hlavou.

„To je Morrisonovo. Hledali jsme jen stopy, které po sobě mohli zanechat vrazi.“

Přistoupil jsem k lincolnu a zkusil dveře. Nezamčené. Uvnitř byla intenzivní vůně novoty a nic moc jiného. Bylo to náčelníkovo auto. Nedalo se čekat, že se tam budou válet obaly od cheeseburgerů a prázdné plechovky od limonád jako v nějakém hlídkovém voze. Ale prohlédl jsem si ho. Podíval se do dveřních kapes a pod sedadla. Vůbec nic. Pak jsem otevřel palubní přihrádku a tam jsem něco našel. Ležel tam vyhazovací nůž. Byla to pěkná práce. Ebenová rukojeť s vyrytým a zlatě vyvedeným Morrisonovým jménem. Vystřelil jsem čepel. Oboustranně broušená, dobrých osmnáct centimetrů dlouhá, z japonské chirurgické oceli. Nůž byl úplně nový, ještě nepoužitý. Zacvakl jsem ho a strčil do kapsy. Neměl jsem zbraň a čekaly mě potíže. Morrisonův vyhazovací nůž se mi mohl hodit. Vysunul jsem se z Lincolnu a vrátil se k Finlayovi, postávajícímu opodál.

„Našel jste něco?“ zeptal se.

„Ne. Pojďme.“

Vydali jsme se po chroupajícím štěrku cesty nazpět a na okresní silnici zabočili na sever, zpátky do města. V dálce jsem viděl věž kostela a bronzovou sochu, čekající na nás.

13 KAPITOLA

„MUSÍM SI S VÁMI NĚCO UJASNIT,“ ŘEKL JSEM. Finlayovi začínala docházet trpělivost. Podíval se na hodinky.

„Doufám, že to nebude maření času, Reachere.“

Kráčeli jsme na sever. Slunce už sice začalo klesat, ale pořád bylo příšerné vedro. Nechápal jsem, jak Finlay může vydržet v tvídovém saku. A v sametové vestě. Vedl jsem ho k návsi. Přešli jsme přes trávník a opřeli se vedle sebe o sochu starého Caspara Tealea.

„Uřízli mu varlata, viďte?“ zeptal jsem se.

Přikývl. Vyčkávavě na mě hleděl.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Moje otázka tedy zní: našli jste je?“

Zavrtěl hlavou.

„Ne. Celé jsme to prohledali. My i doktor. Nebyly tam. Jeho varlata chyběla.“

Usmál se, když to vyslovil. Začínal se mu opět vracet smysl pro humor.

„Výborně. To jsem potřeboval vědět.“

Jeho úsměv se rozšířil. Zasáhl i oči.

„Proč?“ zeptal se. „Vy víte, kde jsou?“

„Kdy bude pitva?“

Stále se usmíval.

„Pitva nepomůže. Uřízli mu je. Už nejsou součástí jeho těla. Jsou pryč, nenašly se. Tak jak je u něj mohou najít při pitvě?“

„Ne při jeho pitvě,“ řekl jsem. „Při její. Jeho ženy. Až budou zjišťovat, co jedla.“

Finlay se přestal usmívat. Mlčky na mě hleděl.

„Mluvte, Reachere.“

„Jo. Kvůli tomu jsme zde, že? Takže mi odpovězte na další otázku. Ke kolika vraždám v Margrave došlo?“

Přemýšlel o tom. Pokrčil rameny.

„K žádné,“ odvětil. „Alespoň ne za posledních zhruba třicet let. Myslím, že ne od doby zavedení registrace voličů.“

„A teď máte během čtyř dnů čtyři. A velmi brzy najdete pátou.“

„Pátou? Kdo je ten pátý?“

„Hubble,“ řekl jsem. „Můj bratr, ten Sherman Stoller, Morrisonovi a Hubble, to je dohromady pět. Za třicet let ani jedna vražda, a teď najednou pět. To nemůže být žádná náhoda, že?“

„Jistěže ne. To je vyloučené. Mezi nimi je spojitost.“

„Správně. A teď vám prozradím další spojitosti. Ale nejdřív ze všeho bych rád zdůraznil jednu věc. Já tímhle městem jen projíždím. V pátek, v sobotu i v neděli až do chvíle, kdy přišly ty otisky mého bratra, jsem se o celou záležitost naprosto nezajímal. Měl jsem za to, že se tu chvíli zdržím a vypadnu odtud, jak jen to bude možné.“

„No a?“ řekl.

„No a leccos jsem vyslechl. Hubble mi ve Warburtonu vyprávěl různé věci, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nezajímal mě, rozumíte? Povídal mi věci, které jsem nesledoval a pravděpodobně si na některé ani nevzpomenu.“

„Jaké věci?“

Řekl jsem mu tedy to, co jsem si pamatoval. Začal jsem stejně jako předtím Hubble. Že je zapleten do jakési vyděračské akce, že vyhrožují jemu i jeho ženě. Vyhrožují mu, slovo od slova, stejnými věcmi, jaké Finlay onoho rána viděl na vlastní oči.

„Jste si tím jist?“ zeptal se. „Přesně stejnými?“

„Naprosto. Úplně totéž. Že ho přibijí ke zdi, uříznou mu varlata, donutí jeho ženu, aby je snědla, a pak jim podříznou krky. Slovo od slova totéž, Finlayi. Čili pakliže se nejedná o dvě různé skupiny vyděračů ve stejnou dobu na stejném místě, kteří vyhrožují naprosto stejnými věcmi, je tu další spojitost.“

„Takže Morrison jel ve stejných machinacích jako Hubble?“ pravil Finlay.

„Řízených a provozovaných stejnými lidmi,“ upřesnil jsem.

Pak jsem mu sdělil, že Hubble hovořil s vyšetřovatelem. A vyšetřovatel že se zkontaktoval s oním Shermanem Stollerem.

„Kdo byl ten vyšetřovatel?“ zeptal se. „A jak do toho zapadá Joe?“

„Byl to právě Joe. Hubble mi řekl, že vysoký chlapík s oholenou hlavou byl vyšetřovatel, který se ho z toho snažil dostat.“

„Jakého druhu vyšetřovatel byl váš bratr? Pro koho, kčertu, pracoval?“

„To nevím,“ odvětil jsem. „Když jsem s ním mluvil naposled, pracoval pro Ministerstvo financí.“

Finlay se odlepil od sochy a pokračoval v cestě dál na sever.

„Musím zavolat na pár míst,“ řekl. „Je načase začít na té věci pracovat.“

„Pojďte pomaleji,“ pravil jsem. „Ještě jsem neskončil.“

Finlay kráčel po chodníku, kdežto já šel silnicí, abych se tak vyhnul nízko zavěšeným markýzám před obchody. Nemusel jsem se obávat projíždějících aut; pondělí, dvě odpoledne, a tohle město bylo vylidněné.

„Jak víte, že Hubble je mrtev?“ zeptal se mě Finlay.

Tak jsem mu pověděl, jak to vím. Přemýšlel o tom. Souhlasil se mnou.

„Protože mluvil s vyšetřovatelem?“ otázal se.

Zavrtěl jsem hlavou. Zastavil jsem před holičstvím.

„Ne,“ řekl jsem. „O tom nevěděli. Kdyby ano, tak by ho dostali mnohem dřív. Nejpozději ve čtvrtek. Domnívám se, že se rozhodli ho zlikvidovat v pátek, tak kolem páté. Protože jste ho nechal předvést kvůli tomu telefonnímu číslu v Joeově botě. Usoudili, že mu nesmí umožnit, aby něco vyzvonil policii nebo bachařům. Tak zangažovali Spiveye. Jenže Spiveyovi hoši to zbabrali, tak se pokusili znovu. Jeho žena řekla, že mu volali z práce, aby dnes zůstal doma. Organizovali druhý pokus. Vypadá to, že byl úspěšný.“

Finlay pomalu přikývl.

„Sakra. On byl jediný, kdo nás mohl přivést k tomu, co se tady vlastně děje. Měl jste na něj udeřit, dokud jste měl šanci, Reachere.“

„Díky, Finlayi. Kdybych byl věděl, že ten mrtvý chlap je Joe, tak bych na něj udeřil tak tvrdě, že byste ho slyšel křičet až sem.“

Jen zabručel. Přesunuli jsme se a sedli si na lavičku pod oknem holičství.

„Zeptal jsem se ho, co znamená Pluribus,“ řekl jsem. „Neodpověděl. Řekl jen, že v tom podvodu jelo deset místních lidí, navíc občas někoho najmuli zvenčí, když to bylo zapotřebí. A také to, že celá věc je teď vystavena nějakému riziku, až do neděle, kdy se má něco stát. Je nějakým způsobem ohrožená.“

„Co se má stát v neděli?“ zeptal se Finlay.

„To mi neřekl.“

„A vy jste na něj nenaléhal?“

„Moc mě to nezajímalo. Už jsem vám to říkal.“

„A nenaznačil ani v nejmenším, čeho by se ten podvod měl týkat?“

„Ani v nejmenším.“

„Řekl, kdo je těch deset lidí?“

„Ne.“

„Prokrista, Reachere, vy jste mi tedy pomocník, uvědomujete si to?“ vyhrkl Finlay.

„Lituji, Finlayi,“ odvětil jsem. „Myslel jsem, že Hubble je prostě nějaký trouba. Kdybych to celé mohl vrátit a udělat znovu, udělal bych to zcela jinak, to mi věřte.“

„Deset lidí?“ zeptal se znovu.

„Do toho nepočítal sebe. Nepočítal do toho ani Shermana Stollera. Ale předpokládám, že do toho zahrnul náčelníka Morrisona.“ „Skvělé,“ povzdechl si Finlay. „Takže jich musím najít už jen devět.“ „Jednoho z nich najdete ještě dnes,“ řekl jsem.

Černá dodávka, kterou jsem naposledy viděl odjíždět z parkoviště bistra U Ena, zastavila u protějšího chodníku. Motor zůstal běžet. Mladý Kliner si položil hlavu na předloktí opřené v okénku a přes ulici na mě zíral. Finlay ho neviděl, zrak měl upřený na chodník.

„Měl byste uvažovat o Morrisonovi,“ řekl jsem mu.

„A o čem?“ zeptal se. „Je mrtvý, ne?“

„Ano, ale jak? Co by vám to mělo říct?“

Pokrčil rameny. „Udělali z něj výstražný příklad? Varování?“

„Správně, Finlayi,“ pravil jsem. „Ale co udělal špatně?“

„Asi něco zbabral.“

„Správně, Finlayi,“ opakoval jsem. „Měl zamaskovat to, co se ve čtvrtek v noci stalo u skladu. To dostal ten den za úkol. On tam o půlnoci byl, víte?“

„Byl?“ opáčil Finlay. „Vždyť jste říkal, že ta jeho historka je vylhaná.“

„Ne,“ řekl jsem. „Pouze tam neviděl mě. Tahle část byla vylhaná. Ale on sám tam byl. Uviděl Joea.“

„Skutečně? A jak to víte?“

„Poprvé mě viděl v pátek, že?“ řekl jsem. „V kanceláři. Díval se na mne, jako by mě už předtím viděl, ale nevěděl, kam mě zařadit. To proto, že viděl Joea. Zmátla ho naše podoba. Hubble mi řekl totéž. Že mu připomínám jeho vyšetřovatele.“

„Takže Morrison tam byl?“ prohlásil Finlay. „Byl tím střelcem on?“

„To se mi nezdá. Joe byl poměrně bystrý. Nenechal by se zastřelit od tlustého idiota, jako byl Morrison. Střelcem musel být někdo jiný. Morrison mi nesedne ani jako ten maniak. Tolik fyzického úsilí by mu muselo přivodit infarkt. Řekl bych, že byl tím třetím. Tím, co uklízel. Ale neprohledal Joeovi boty. A kvůli tomu byl do hry zavlečen Hubble. To někoho naštvalo. Znamenalo to, že Hubbla budou muset obětovat, a tak jako trest obětovali i Morrisona.“

„To byl tedy trest,“ řekl Finlay.

„A také výstraha. Takže o tom uvažujte.“

„O čem mám uvažovat? Ta výstraha nebyla pro mě.“

„A pro koho byla?“ zeptal jsem se.

„Pro koho je každá podobná výstraha?“ pravil. „Pro toho dalšího na řadě, že?“

Přikývl jsem. „Tak už víte, proč mě zajímalo, kdo bude příští náčelník?“

Finlay opět sklonil hlavu a zadíval se na chodník.

„Prokrista,“ řekl. „Vy myslíte, že příští náčelník v tom pojede?“

„Musí. Proč by tam brali Morrisona? Určitě ne pro jeho milou povahu, že? Vzali ho do hry, protože tam potřebovali mít šéfa policie. Protože je to pro ně z nějakého konkrétního důvodu užitečné. Takže by Morrisona neoddělali, kdyby za něj neměli připravenou náhradu. A ať už je to kdo chce, bude to velmi nebezpečný chlapík. Půjde tam s Morrisonovým příkladem stále před očima. Bude stačit mu jen pošeptat: vidíš, co jsme udělali s Morrisonem? Totéž uděláme s tebou, jestli něco zbabráš tak jako on.“

„Kdo to tedy je?“ zeptal se Finlay. „Kdo bude novým náčelníkem?“

„Na to jsem se chtěl zeptat já vás.“

Chvíli jsme tiše seděli na lavičce před holičstvím. Vyhřívali se ve slunci, které se už spustilo pod okraj pruhované markýzy.

„Chceme-li si být v téhle situaci naprosto jistí,“ řekl jsem, „musíme předpokládat, že kromě vás, mě a Roscoe v tom všichni ostatní jedou.“

„Proč Roscoe?“

„Ze spousty důvodů. Hlavně však proto, že se mne usilovně snažila dostat z Warburtonu. Morrison na mě chtěl svalit tu čtvrteční vraždu, že? Čili kdyby v tom Roscoe byla také, tak by mě tam nechala. Ale ona mne dostala ven. Zachovala se zcela opačně než Morrison. Takže jestli on byl křivý, ona ne.“

Podíval se na mě. Zabručel.

„Jen my tři? Jste velice opatrný, Reachere.“

„To si pište, že jsem opatrný, Finlayi. Lidé tu přicházejí o život. Jedním z nich byl můj jediný bratr.“

Zvedli jsme se z lavičky. Klinerův syn na druhé straně ulice vypnul motor a vylezl z dodávky. Vydal se pomalu k nám. Finlay si mnul obličej rukama, jako by se myl bez vody.

„Co teď?“ řekl.

„Vy máte co dělat,“ odvětil jsem. „Musíte si vzít Roscoe stranou a zasvětit ji do podrobností, O. K.? Povězte jí, aby byla hodně opatrná. Pak je nutné zavolat na pár míst a zjistit ve Washingtonu, co tu Joe dělal.“

„O. K. A co vy?“

Kývl jsem směrem k mladému Klinerovi.

„Já si promluvím s tamtím chlapíkem. Pořád se na mě dívá.“

Jak se mladík přibližoval, odehrály se dvě věci. Zaprvé Finlay spěšně odešel. Bez dalšího slova se prostě vydal směrem na sever. A pak jsem uslyšel, že se v okně holičství za mnou zatáhly rolety. Rozhlédl jsem se kolem. Na celé planetě jako by nebyl nikdo jiný než Klinerův syn a já.

Zblízka tvořil zajímavou studii. Nebyl žádné tintítko. Pravděpodobně metr osmaosmdesát, zhruba devadesát kilo, nabitý jakousi neklidnou energií.

V očích se mu skrývalo hodně inteligence, ale také jako by tam hořelo jakési přízračné světlo. Jeho pohled mi prozradil, že to zřejmě nebude ten nejracionálněji smýšlející tvor, kterého jsem v životě potkal. Přistoupil přede mne a zastavil se. Upřeně na mě zíral.

„Jste v cizím rajonu,“ prohlásil.

„Tohle je váš chodník?“ zeptal jsem se.

„To tedy je. Každej centimetr byl zaplacenej z nadace mého táty. Každá dlažební kostka. Ale já nemluvím o chodníku. Mluvím o slečně Roscoe. Ta je moje. Je moje od chvíle, kdy jsem ji poprvé spatřil. Čeká na mě. Už pět let na mě čeká, až přijde čas.“

Opětoval jsem jeho pohled.

„Rozumíte anglicky?“ otázal jsem se.

Mladík znervózněl. Téměř poskakoval z nohy na nohu.

„Já jsem rozumnej člověk. Jakmile mi slečna Roscoe řekne, že chce vás místo mě, tak se klidím. Do tý doby si ale dejte pohov. Je to jasný?“

Doslova vřel. Pak se ale náhle proměnil. Úplně jako kdyby byl na dálkové ovládání a někdo právě přepnul kanál. Uvolnil se, pokrčil rameny a zeširoka, chlapecky se usmál.

„Fajn,“ řekl. „Nic ve zlým, ano?“

Napřáhl ke mně ruku, aby mi ji podal, a málem mě oklamal. V posledním zlomku vteřiny jsem svou ruku o kousíček stáhl a uchopil ho za prsty, ne za celou dlaň. Je to fígl, oblíbený v armádě. Součást zasvěcovacího rituálu nováčků. Přijdou vám podat ruku a místo toho vám ji začnou drtit. Musíte na to být připraveni. Ruku trochu stáhnete dozadu a místo dlaně jim stisknete pouze prsty. Nemohou vás zmáčknout plnou silou a jejich sevření tudíž zneutralizujete. Provedete-li to správně, nemůžete prohrát.

Začal mě mačkat, ale neměl šanci. Chtěl mě pevně sevřít, aby mi mohl upřeně hledět do očí, zatímco já se budu kroutit. Ale vůbec se k tomu nedostal. Stiskl jsem mu prsty jednou, pak podruhé, trochu silněji a pak jsem mu ruku pustil, obrátil se k němu zády a vydal se na sever ke stanici. Ušel jsem dobrých padesát metrů, než jsem zaslechl, jak dodávka nastartovala a rozjela se opačným směrem. Její rachocení pomalu sláblo, až se rozplynulo v bzučení odpoledního žáru.

14 KAPITOLA

U BUDOVY STANICE BYL ZAPARKOVANÝ VELKÝ BÍLÝ CADILLAC. Přímo před vchodem. Zbrusu nový, kompletně vybavený. Všude černá kůže, měkce polstrovaná a imitace dřeva. Vedle staré usně a strohého ořechu Charliina bentleye vypadal jako nevěstinec z Las Vegas. Urazil jsem pět kroků, než jsem se kolem kapoty dostal ke dveřím.

V chládku uvnitř se všichni točili kolem vysokého staříka s bílými vlasy. Byl oblečený do staromódního obleku, místo vázanky stužku se stříbrnou sponou. Vypadal jako nefalšovaný hňup. Typ politika. Co jezdí v cadillacu. Muselo mu být tak pětasedmdesát. Napadal na nohu a při chůzi se opíral o tlustou hůl nahoře s velikým stříbrným knoflíkem. Hádal jsem, že to bude starosta Teale.

Z velké zadní kanceláře vyšla Roscoe. Z toho, co viděla v Morrisonovic domě, byla dost otřesená. Nevypadala teď zvlášť dobře, ale zamávala na mě a pokusila se o úsměv. Naznačila mi, abych šel za ní. Chtěla jít se mnou do kanceláře. Vrhl jsem další rychlý pohled na starostu Tealea a vydal se k ní.

„Jak je ti?“ zeptal jsem se.

„Už jsem zažila lepší dny,“ odvětila.

„Jsi připravena na věc? Finlay tě informoval?“

Přikývla.

„Řekl mi všechno.“

Zapadli jsme do velké kanceláře z růžového dřeva. Za psacím stolem seděl Finlay. Starožitné hodiny nad ním ukazovaly tři čtvrtě na čtyři. Roscoe zavřela dveře a já jsem se střídavě na oba díval.

„Tak kdo to dostane?“ řekl jsem. „Kdo bude náčelník?“

Finlay se na mě podíval zpoza stolu a potřásl hlavou.

„Nikdo. Starosta Teale bude oddělení řídit sám.“

Vrátil jsem se ke dveřím a maličko je pootevřel. Vykoukl jsem ven a přes služební místnost jsem pohlédl na Tealea. Měl před sebou ke zdi přišpendleného Bakera a zdálo se, že mu kvůli něčemu dává do těla. Chvíli jsem ho pozoroval.

„A co si o tom myslíte?“ zeptal jsem se jich.

„Že zbytek oddělení je čistý,“ řekla Roscoe.

„Vypadá to tak, myslím,“ souhlasil jsem. „Což ale dokazuje, že Teale sám v tom jede. Teale nahradí Morrisona, musí tedy být jejich člověk.“

„Jak víme, že je jen jejich člověk?“ namítla. „Třeba je to sám velký šéf. Třeba celou tu věc řídí.“

„Ne,“ řekl jsem. „Jejich šéf nechal Morrisona přibít ke zdi jako výstrahu. Kdyby to byl Teale, proč by posílal výstrahu sám sobě? Ten někomu podléhá. Dosadili ho sem, aby uhlazoval cestu.“

„O tom není sporu,“ prohlásil Finlay. „Už s tím začal. Oznámil nám, že Joea se Stollerem prozatím odsuneme do pozadí a veškerá činnost se soustředí na Morrisona. Budeme na tom pracovat sami, bez pomoci zvenčí, bez FBI, bez nikoho. Že prý je v sázce čest oddělení. A hned nás už vede do slepé uličky. Tvrdí, že je nepochybné, že Morrisona oddělal někdo, koho právě propustili z vězení. Člověk, kterého Morrison dal někdy v minulosti zavřít a teď se mu pomstil.“

„A tahle slepá ulička je pěkně dlouhá,“ dodala Roscoe. „Budeme se muset probírat dvaceti lety záznamů, porovnat každé jméno z každého záznamu se jmény propuštěných vězňů v celé zemi. To nám může zabrat celé měsíce. Vzal na to z patroly i Stevensona. Dokud neskončíme, bude mít místo volantu počítač. Já zrovna tak.“

„Je to horší než slepá ulička,“ řekl Finlay. „Je to skrytá pohrůžka. V našich záznamech není nikdo, ke komu by seděla vražedná pomsta. Tento druh zločinu jsme tu nikdy neměli. Všichni to víme. A Teale ví, že to víme. Ale nemůžeme otevřeně říct, že to je zástěrka, že?“

„Nemůžete ho prostě ignorovat?“ zeptal jsem se. „Dělat prostě to, co je třeba?“

Opřel se zpátky do židle. Vydechl s pohledem upřeným na strop a zavrtěl hlavou.

„Ne. Pracujeme nepříteli přímo na očích. Teale prozatím nemá důvod si myslet, že bychom o té věci něco mohli vědět. A při tom ho musíme nechat. Musíme dělat hloupé a předstírat, že nic netušíme, rozumíte? To nám samozřejmě omezí pole působnosti. Největší problém ale představuje zplnomocnění. Když budu potřebovat zatykač nebo tak něco, musím mít jeho podpis. A ten teď nedostanu, že?“

Pokrčil jsem rameny.

„Neměl jsem na mysli zatykače,“ řekl jsem. „Volal jste do Washingtonu?“

„Zavolají mi zpátky. Jen doufám, že Teale nepopadne telefon dřív než já.“

Přikývl jsem.

„Potřeboval byste pracovat někde jinde. Co ten váš kamarád z atlantské FBI? Ten, o kterém jste mi říkal? Nemohl byste používat jeho kancelář jako soukromou pracovnu?“

Finlay o tom uvažoval. Přikývl.

„To není špatný nápad,“ řekl. „Budu muset postupovat mimoúřední cestou. Nemohu Tealeovi říct o formální žádost, že? Zavolám večer z domova. Chlapíkovi jménem Picard. Fajn člověk, bude se vám líbit. Je z Francouzské čtvrti, z New Orleansu. Asi před milionem let sloužil nějakou dobu v Bostonu. Veliký, mohutný, velmi chytrý, velmi houževnatý.“

„Povězte mu, že je nutné držet to pod pokličkou. Nechceme tu jeho lidi do té doby, než budeme připraveni.“

„A co hodláš udělat ohledně Tealea?“ zeptala se mě Roscoe. „Pracuje pro chlápky, co zabili tvého bratra.“

Opět jsem pokrčil rameny.

„Záleží, nakolik je v tom namočen,“ řekl jsem. „On nebyl tím střelcem.“

„Nebyl?“ opáčila Roscoe. „Jak to víš?“

„Není dost rychlý. Kulhá, nosí hůl. Je moc pomalý na to, aby vytáhl pistoli. Určitě moc pomalý na Joea. Nebyl ani tím, co ho kopal. Příliš starý, málo energie. A nebyl tím uklízečem, tím byl Morrison. Jestli si začne vyskakovat na mě, pak bude v průšvihu. Jinak ale k čertu s ním.“

„Takže co teď?“ zeptala se.

Pokrčil jsem rameny a neodpověděl.

„Myslím, že rozhodující bude neděle,“ pravil Finlay. „V neděli se jim vyřeší nějaký problém. Tealeovo dosazení vypadá velmi dočasné, víte? Je mu pětasedmdesát. Nemá žádnou zkušenost s prací policie. Je to dočasné opatření, aby přečkali úspěšně do neděle.“

Ozval se bzučák na psacím stole. Z domácího telefonu zazněl Stevensonův hlas, žádající Roscoe. Měla s ním jít prověřovat záznamy. Otevřel jsem jí dveře. Ona se však zastavila. Něco ji napadlo.

„A co Spivey? Z Warburtonu? Tomu nařídili, aby zorganizoval útok na Hubbla, že? Takže musí vědět, kdo mu ten příkaz dal. Měl by ses ho jít zeptat. To by nás mohlo někam zavést.“

„Možná,“ řekl jsem a zavřel za ní dveře.

„To je ztráta času,“ prohlásil Finlay. „Myslíte, že Spivey vám takovouhle věc jen tak poví?“

Usmál jsem se na něj.

„Když to bude vědět, tak to poví. Záleží, jakým způsobem se člověk zeptá, že?“

„Buďte opatrný, Reachere,“ řekl. „Jestli zjistí, že jste nějak blízko tomu, co věděl Hubble, zlikvidují vás stejně, jako zlikvidovali jeho.“

Na mysli mi vytanula Charlie s dětmi a zachvěl jsem se. Dojdou k závěru, že Charlie byla blízko tomu, co věděl Hubble. To bylo nevyhnutelné. Dokonce možná i děti. Obezřetný člověk by předpokládal, že děti mohou leccos zaslechnout. Byly čtyři hodiny. Dětem už skončila škola. Někde poblíž se pohybovali lidé, vybavení gumovými návleky, nylonovými kombinézami a chirurgickými rukavicemi. A ostrými noži. A pytlíkem hřebíků. A kladivem.

„Finlayi, zavolejte prosím svému kamarádovi Picardovi hned teď,“ pravil jsem. „Potřebujeme jeho pomoc. Musíme odklidit Charlii Hubblovou někam do bezpečí. I její děti. Okamžitě.“

Finlay vážně přikývl. Viděl to. Pochopil.

„To určitě. Vy hned odjeďte na Beckman Drive a zůstaňte tam. Já seženu Picarda. Nehněte se z místa, dokud nedorazí, O. K.?“

Zdvihl sluchátko a zpaměti vytočil číslo do Atlanty.

Roscoe seděla zpátky u svého stolu. Starosta Teale jí podával tlustý svazek pořadačů. Přistoupil jsem k ní a přitáhl si volnou židli. Sedl jsem si vedle ní.

„V kolik budeš končit?“ zeptal jsem se.

„Tak v šest, myslím,“ řekla.

„Přines domů nějaká želízka, ano?“

„Jsi cvok, Jacku Reachere.“

Teale mě sledoval, když jsem vstal a políbil ji na vlasy. Vyšel jsem ze dveří a zamířil k bentleyi. Odpolední slunce už klesalo k obzoru a žár byl tentam. Stíny se prodlužovaly. Vypadalo to, že se už blíží podzim. Zaslechl jsem za sebou zavolání. Starosta Teale šel za mnou ven z budovy a volal na mě, abych se vrátil. Zůstal jsem stát na místě a donutil ho, aby přišel sám. Kulhal směrem ke mně, ťukal hůlkou a usmíval se. Napřáhl ruku a představil se jako Grover Teale. Měl onu schopnost politika znehybnit vás pohledem a úsměvem jako zvěř v hledáčku reflektoru. Jako by byl bez sebe radostí, že se mnou může mluvit.

„Jsem rád, že jsem vás dostihl,“ řekl. „Seržant Baker mě seznámil s průběhem vyšetřování těch skladištních vražd. Mně se to celé jeví poměrné jasné. Udělali jsme politováníhodnou chybu, že jsme vás zatkli, a všichni velice litujeme toho, co se stalo vašemu bratrovi. Samozřejmě vám dáme vědět hned, jak dospějeme k nějakým závěrům. Takže předtím, než odjedete, bych byl moc rád, kdybyste ode mne jménem tohoto oddělení laskavě přijal omluvu.

Nechtěl bych, abyste si ohledně nás odvážel špatný dojem. Mohli bychom to prostě označit za omyl?“

„Dobrá, Tealei,“ řekl jsem. „Ale z čeho usuzujete, že odjíždím?“

Zareagoval hladce, jen s nepatrným zaváháním.

„Měl jsem za to, že tudy jen projíždíte. V Margrave hotel nemáme, a tak jsem se domníval, že nemáte příležitost tu zůstat.“

„Zůstávám tu. Bylo mi velmi štědře nabídnuto pohostinství. Domnívám se, že tím je právě Jih proslulý, ne? Pohostinností?“

Věnoval mi zářivý úsměv a uchopil se za vyšívanou klopu.

„Á, to máte naprostou pravdu, pane,“ prohlásil. „Jih vůbec a Georgia obzvlášť jsou proslulé svou srdečností a pohostinností. Avšak, jak víte, právě v této chvíli se nacházíme ve velice obtížné situaci. Za těchto okolností by pro vás byl nepochybně daleko vhodnější nějaký motel v Atlantě nebo v Maconu. Zůstaneme přirozeně v úzkém kontaktu a poskytneme vám všemožnou pomoc při zařizování pohřbu vašeho bratra, až tato smutná chvíle nastane. Bojím se však, že zde v Margrave budeme mít všichni velice napilno. Bude to pro vás nudné. Důstojník Roscoe bude mít spoustu práce. Neměla by být zrovna v této době rozptylována, nemyslíte?“

„Já ji rozptylovat nebudu,“ řekl jsem vyrovnaným hlasem. „Vím, že dělá velmi důležitou práci.“

Upřel na mě pohled. Bezvýrazný. Z očí do očí, ale nebyl na to dost vysoký. Dostane křeč do svého vychrtlého starého krku. A jestli na mě bude takhle zírat dlouho, tak si ten svůj vychrtlý starý krk zlomí. Mrazivě jsem se na něj usmál a odešel k bentleyi. Odemkl jsem ho a nastoupil. Prošlápl silný motor a spustil okénko dolů.

„Na shledanou, Tealei,“ zavolal jsem, když jsem se rozjížděl.

Konec školního dne byl tím nejrušnějším okamžikem, který jsem dosud ve městečku zažil. Minul jsem dva lidi na Hlavní třídě a zahlédl další čtyři v hloučku blízko kostela. Nějaký odpolední zájmový klub, možná. Čtení z bible či zavařování broskví na zimu. Projel jsem kolem nich a hnal velký vůz luxusním mílovým úsekem Beckman Drive.

Zahnul jsem u Hubblovic bílé poštovní schránky a pak točil staromódním bakelitovým volantem zatáčkami příjezdové cesty.

Problém ohledně varování Charlie tkvěl v tom, že jsem si nebyl jist, kolik jí toho chci říct. Rozhodně jsem jí nehodlal sdělovat podrobnosti. Cítil jsem, že jí ani nemám právo oznámit, že Hubbla zabili. Jako bychom uvázli v jakémsi mrtvém bodě. Ale nemohl jsem ji udržovat v nevědomosti věčně. Potřebovala situaci vidět v nějakém kontextu. Jinak na varování nebude dbát.

Zaparkoval jsem její auto u vchodu a zazvonil. Děti odněkud přiběhly v okamžiku, kdy Charlie otevřela a pustila mě dovnitř. Vypadala dost unaveně a napjatě. Zato děti byly zřejmě docela spokojené. Nenakazily se starostmi své matky. Poslala je pryč a vedla mě dozadu do kuchyně. Byla to velká, moderně zařízená místnost. Požádal jsem ji, aby mi udělala kávu. Bylo vidět, že by se ráda pustila do řeči, ale nevěděla, jak začít. Pozoroval jsem ji, jak se potýká s kávovarem.

„Vy nemáte služebnou?“ zeptal jsem se jí.

Zavrtěla hlavou.

„Já ji nechci. Dělám si věci raději sama.“

„Je to velký dům,“ řekl jsem.

„Vyhovuje mi, když mám pořád co dělat.“

Pak jsme mlčeli. Charlie zapnula kávovar a ten začal tiše syčet. Seděl jsem u stolu v okenním výklenku. Za oknem se rozkládal akrový sametový trávník. Přišla ke stolu a sedla si naproti mně. Složila si ruce před sebe.

„Doslechla jsem se o Morrisonových,“ pravila konečně. „Je do toho všeho zapleten můj manžel?“

Začal jsem přemýšlet, co přesně jí mohu říci. Čekala na odpověď. Ve velké tiché kuchyni bublal kávovar.

„Ano, Charlie. Bojím se, že ano. Ale on se do toho zaplést nechtěl, chápete? Nějakým způsobem ho vydírali.“

Vzala to dobře. Musela si to zřejmě sama spočítat. Hlavou jí musela proběhnout každá myslitelná hypotéza. Tohle vysvětlení bylo z těch, která seděla. Proto nevypadala překvapeně či pobouřeně. Jen kývla. Pak se uvolnila. Zdálo se, že jí udělalo dobře, že to slyšela od někoho jiného. Teď už to bylo venku. Potvrzeno. Mohlo se s tím pracovat.

„Obávám se, že to dává smysl,“ řekla.

Vstala, aby nalila kávu. Při chůzi pokračovala v hovoru.

„To je jediný způsob, jak si mohu vysvětlit jeho chování. Je v nebezpečí?“

„Charlie, já bohužel nemám ponětí, kde je,“ řekl jsem.

Podala mi hrnek s kávou a šla si zpátky sednout na kuchyňský pult.

„Je v nebezpečí?“ opakovala.

Neodpověděl jsem. Nemohl jsem ze sebe vypravit slovo. Seskočila z pultu a přišla si opět sednout ke mně ke stolu. Oběma rukama držela svůj hrnek před sebou. Byla to pohledná žena. Blond vlasy, perfektní zuby, dobře stavěné kosti, štíhlá, sportovní. Plná odhodlání. Předtím jsem si říkal, že takhle nějak by vypadala dívka z plantážnické rodiny. Typ jižanské krásky. A že před sto padesátí lety by byla majitelkou otroků. Začínal jsem si však tento názor opravovat. Vycítil jsem, že z ní vyzařuje určitá houževnatost. Vyhovovalo jí to, že je bohatá a nemusí pracovat, jistě. Kosmetické salony a obědy s kamarádkami v Atlantě. Bentley a zlaté kreditní karty. Obrovská kuchyně, která stála víc, než jsem kdy vydělal za rok. Ale když na to přišlo, dovedla se postavit do špíny a bojovat. Možná že by před sto padesáti lety seděla na nákladním vlaku, jedoucím na západ. Měla k tomu dostatek nezlomného ducha. Ostře na mě pohlédla přes stůl.

„Dnes ráno jsem zpanikařila,“ řekla. „Takhle se normálně nechovám. Bojím se, že jste si o mně musel udělat špatný obrázek. Když jste odešel, uklidnila jsem se a začala o tom všem přemýšlet. Dospěla jsem k témuž závěru, který jste mi teď sdělil vy. Hub se do něčeho zamotal a teď z toho nemůže ven. Co s tím tedy budu dělat? No, prostě přestanu panikařit a začnu reálně uvažovat. Od pátku jsem úplně bez sebe a stydím se za to. To vůbec nejsem já. Takže jsem se nějak zachovala a doufám, že mi to můžete prominout.“

„Pokračujte,“ řekl jsem.

„Volala jsem Dwightu Stevensonovi. Předtím se mi zmínil o tom, že viděl fax z Pentagonu ohledně vaší služby vojenského policisty. Požádala jsem ho, aby ho našel a přečetl mi ho. Pomyslela jsem si, že vaše hodnocení je vynikající.“

Usmála se na mě. Přitáhla si židli blíž.

„Takže jsem se rozhodla, že si vás najmu. Chtěla bych si vás soukromě najmout, abyste vyřešil patálii mého manžela. Myslíte, že byste to pro mne mohl udělat?“

„Ne,“ řekl jsem. „To udělat nemohu, Charlie.“

„Nemůžete nebo nechcete?“

„Došlo by ke konfliktu zájmů. To by mohlo znamenat, že bych vám nemohl odvést odpovídající práci.“

„Konflikt?“ zeptala se. „Jakého druhu?“

Na dlouhou chvíli jsem se odmlčel. Snažil jsem se přijít na to, jak jí to vysvětlit.

„Váš manžel měl špatné svědomí, chápete?“ pravil jsem. „Zkontaktoval tedy jakéhosi vyšetřovatele, člověka, co pracoval pro vládu, a společně se snažili situaci vyřešit. Ale toho vyšetřovatele zabili. A mám, bohužel, větší zájem na tomto člověku než na vašem manželovi.“

Pozorně mě sledovala a přikývla.

„Ale proč? Vy přece nepracujete pro vládu.“

„Ten vyšetřovatel byl můj bratr. Je to nesmyslná shoda okolností, já vím, ale nemohu s tím nic dělat.“

Mlčela. Viděla, v čem by onen konflikt spočíval.

„Je mi to velice líto,“ řekla posléze. „Nechcete tím říct, že Hub vašeho bratra zradil?“

„Ne. To je to poslední, co by udělal. Závisel na něm, aby ho z toho dostal. Něco se zvrtlo, to je všechno.“

„Mohu se vás na něco zeptat?“ řekla. „Proč o mém muži mluvíte v minulém čase?“

Podíval jsem se jí přímo do očí.

„Protože je mrtvý. Je mi to moc líto.“

Charlie se držela dobře. Zbledla a zaťala pěsti, až jí klouby zbělely, ale nezhroutila se.

„Já si nemyslím, že je mrtvý,“ zašeptala. „Věděla bych to. Byla bych schopná to cítit. Domnívám se, že se jen někde skrývá. Chci, abyste ho našel. Zaplatím vám, kolik si řeknete.“

S pohledem upřeným na ni jsem jen pomalu zavrtěl hlavou.

„Prosím vás,“ řekla.

„To neudělám, Charlie. Nevezmu si za to vaše peníze. To bych vás využíval. Nemohu vaše peníze přijmout, protože vím, že už je mrtev. Moc mě to mrzí, ale je to tak.“

V kuchyni zavládlo dlouhé ticho. Seděl jsem u stolu a svíral v ruce kávu, kterou pro mě připravila.

„Udělal byste to, kdybych vám neplatila? Třeba byste se jen mohl po něm poohlédnout, zatímco budete pátrat ve věci vašeho bratra?“

Zamyslel jsem se nad tím a shledal, že to dost dobře odmítnout nelze.

„Dobrá. Udělám to tedy, Charlie. Ale jak říkám, neočekávejte zázraky. Myslím, že se tu jedná o něco opravdu ošklivého.“

„Jsem přesvědčená, že žije,“ řekla. „Poznala bych, kdyby nežil.“

Začal jsem si dělat starosti s tím, co se stane, až najdou jeho tělo. Přijde do přímého kontaktu s realitou stejné neodvratně jako rozjetý náklaďák se stěnou budovy.

„Budete potřebovat peníze na výlohy,“ pravila Charlie.

Nebyl jsem si jist, jestli je mám vzít, ale ona mi podala tlustou obálku.

„Bude to stačit?“

Nahlédl jsem do obálky. Byl tam objemný svazek stodolarovek. Přikývl jsem. To bude stačit.

„A ponechte si prosím auto. Používejte ho tak dlouho, jak budete potřebovat.“

Opět jsem přikývl. Uvažoval jsem, o čem ještě musím mluvit, a donutil se použít přítomného času.

„Kde pracuje?“ zeptal jsem se.

„V Sunrise International. To je banka.“

Odříkala mi atlantskou adresu.

„O. K., Charlie. Teď se vás zeptám na něco jiného. Je to velmi důležité. Použil váš manžel někdy slovo ‘Pluribus’?“

Přemýšlela o tom a pokrčila rameny.

„Pluribus? Nemá to něco společného s politikou? Není to na pódiu, když hovoří prezident? Nikdy jsem Huba o tom neslyšela mluvit. On vystudoval bankovnictví.“

„Nikdy jste ho neslyšela to slovo použít?“ zeptal jsem se znovu. „Ani v telefonu, ani ze spaní nebo někde jinde?“

„Ne, nikdy.“

„A co o příští neděli? Nezmínil se o příští neděli? Něco o tom, co se stane?“

„O příští neděli?“ opakovala. „Ne, o té se myslím nezmiňoval. Proč? Co se má stát příští neděli?“

„Nevím. To se právě pokouším zjistit.“

Znovu o tom hodnou chvíli uvažovala, ale pak zavrtěla hlavou a rozhodila ruce, dlaněmi vzhůru, jako že jí to nic neříká.

„Je mi líto,“ řekla.

„Nedělejte si s tím hlavu. Teď ale musíte něco udělat.“

„Co musím udělat?“

„Musíte odtud odejít.“

Klouby měla pořád bílé, ale ovládala se.

„Musím utéct a schovat se?“ otázala se. „Ale kam?“

„Jeden agent FBI si vás přijde vyzvednout.“

Pohlédla v panice na mne.

„FBI?“ Zbledla ještě víc. „Tak to je opravdu vážné, viďte?“

„Smrtelně vážné. Musíte se připravit k odchodu hned teď.“

„Dobře,“ řekla. „Pořád tomu všemu nemohu uvěřit.“

Opustil jsem kuchyň a vstoupil do zahradní místnosti, kde jsme den předtím pili ledový čaj. Francouzskými dveřmi jsem vyšel ven a pomalu obešel dům. Pak jsem se vydal příjezdovou cestou, kolem břehů zeleně, až na Beckman Drive. Opřel jsem se o bílou poštovní schránku u krajnice. Všude bylo ticho. Neslyšel jsem vůbec nic, až na tiché šustění chladnoucí trávy pod nohama.

Pak ke mně dolehl zvuk auta, přijíždějícího od východu, z města. Zpomalilo těsně před vrcholem kopce a uslyšel jsem, jak se v automatické převodovce přeřadila rychlost. Pak se auto vyhouplo přes vrcholek do mého zorného pole. Byl to hnědý buick, velmi neokázalý, s dvěma muži uvnitř. Byli drobní a tmaví, Hispánci, v křiklavých košilích. Zvolnili a drželi se levého okraje silnice; hledali Hubblovu schránku. Opíral jsem se o ni a díval se na ně. Naše oči se střetly. Auto znovu akcelerovalo a prudce se odklonilo. Řítilo se do prázdné krajiny broskvoní. Vykročil jsem do silnice a hleděl za nimi. Za autem se zdvihl oblak prachu, jak z perfektní margravské asfaltky sjeli na prašnou polní cestu. Pak jsem se rozběhl zpátky k domu. Chtěl jsem, aby si Charlie pospíšila.

Chodila rozčileně po místnosti a povídala si pro sebe jako dítě, které se chystá na prázdniny. Nahlas vypočítávala, co všechno si má vzít s sebou. Byl to jakýsi obranný mechanizmus, který jí pomáhal překonat stav paniky, v němž se nacházela. Ještě v pátek to byla bohatá žena v domácnosti, provdaná za bankéře. Teď v pondělí jí cizí člověk přišel říct, aby si spasila život útěkem, když jí napřed oznámil, že její manžel je mrtev.

„Vezměte si s sebou mobilní telefon,“ zavolal jsem na ni.

Neodpověděla. Slyšel jsem jen znepokojené ticho. Kroky a bouchání dveřmi od skříní. Se zbytkem kávy jsem v její kuchyni proseděl větší část hodiny. Pak jsem uslyšel zvuk klaksonu a skřípám těžkých kroků na štěrku. Hlasité zaklepání na přední dveře. Dal jsem si ruku do kapsy a uchopil ebenovou rukojeť Morrisonova vyhazovacího nože. Vyšel jsem do chodby a otevřel.

Vedle bentleye stál úhledný modrý sedan a o krok nazpět za prahem obrovský černoch. Byl stejně vysoký jako já, možná i vyšší, ale musel mít snad o padesát kilo víc. Mohl vážit tak sto čtyřicet, sto pětačtyřicet. Vedle něj jsem vypadal jak muší váha. Přistoupil ke mně s lehkostí a pružností sportovce.

„Reacher?“ promluvil obr. „Těší mě, že vás poznávám. Jsem Picard, FBI.“

Potřásli jsme si rukama. Byl to skutečný kolos. Vyzařovala z něj jakási samozřejmá kompetence, která mě přiměla cenit si toho, že je na mé straně. Jevil se mi jako můj typ člověka. Co si ví rady v nesnázích. Náhle jsem pocítil obrovskou vlnu povzbuzení. Ustoupil jsem stranou, abych mu umožnil přístup do Charliina domu.

„O. K.,“ řekl mi Picard. „Finlay mě seznámil se všemi podrobnostmi. Moc mé mrzí, co se stalo vašemu bratru, příteli. Opravdu moc. Můžeme si někde promluvit?“

Vedl jsem ho do kuchyně. Rázoval vedle mne a překonal onu vzdálenost několika málo kroky. Rozhlédl se po místnosti a nalil si zbytek kávy z kávovaru. Pak přistoupil ke mně a spustil mi ruku na rameno. Měl jsem obdobný pocit, jako kdyby mi tam hodili pytel cementu.

„Základní pravidlo,“ prohlásil. „Celá tahle záležitost půjde mimoúřední cestou, ano?“

Kývl jsem hlavou. Hlas měl úměrný své mohutnosti, hluboký a dunivý. Takhle nějak by zněl medvěd brtník, kdyby se naučil mluvit. Nedokázal jsem odhadnout, kolik je mu let. Patřil k oněm udržovaným tlouštíkům, jejichž vrcholná forma se táhne celá desetiletí. Rovněž přikývl a vzdálil se. Obrovité tělo si opřel o pult.

„Pro mě to představuje obrovský problém,“ řekl. „Náš úřad nemůže zasahovat, aniž ho o to požádá kompetentní představitel místní jurisdikce. To by byl ten stařík Teale, že? A z toho, co mi vyprávěl Finlay, soudím, že ten nás o to žádat nebude. Takže tím, že tohle nařízení obejdu, bych se mohl dostat do pěkného maléru. Kvůli Finlayovi to ale udělám. Známe se už hezkou řádku let. Musíte však mít stále na paměti, že to všechno bude neoficiální, O. K.?“

Znovu jsem přikývl. To se mi zamlouvalo. Velice. Neoficiální pomoc byla přesně tím, co jsem potřeboval. Umožňovalo mi to vykonat potřebné, aniž bych byl vázán procedurálními záležitostmi. Do neděle mi zbývalo jen pět dní. Ještě dnes ráno se tato doba zdála být víc než dostatečná. Avšak teď, když zmizel Hubble, jsem měl pocit, že mám času velice málo. Příliš málo na to, abych ho mařil úředními formalitami.

„Kam je odvezete?“ zeptal jsem se ho.

„Do jedné tajné rezidence v Atlantě,“ odvětil Picard. „Patří FBI, máme ji už léta. Tam budou v bezpečí, ale neřeknu vám, kde přesně je, a musím vás požádat, abyste se potom na ni nevyptával paní Hubbleové, ano? Musím si krýt záda. Kdybych shodil tajný dům, pak jsem opravdu v průseru.“

„O. K., Picarde,“ řekl jsem. „Nezpůsobím vám žádné problémy. A velmi oceňuji vaši pomoc.“

Přikývl, závažně, jako by se skutečně nacházel v krajně prekérní situaci. Pak do místnosti vpadla Charlie s dětmi. Obtěžkaní spěšně nacpanými zavazadly. Picard se představil. Viděl jsem, že Charliina dcerka byla jeho mohutností vystrašená. Chlapci se rozšířily oči, když si prohlížel odznak zvláštního agenta FBI, který mu Picard ukázal. Pak nás pět odneslo zavazadla ven a naskládalo je do kufru modrého sedanu. Potřásl jsem si rukou s Picardem a s Charlii. Všichni nasedli do auta a Picard je odvážel pryč. Mával jsem jim na cestu.

15 KAPITOLA

Ujížděl jsem do Warburtonu o poznání rychleji než vězeňský řidič a dorazil jsem tam ani ne za padesát minut. Naskytl se mi impozantní pohled. Ze západu se sem hnala bouře: zpod černých mraků tryskaly sloupce nízkého odpoledního slunce a dopadaly na vězeňský komplex. Oranžové paprsky se třpytily na kovových věžích a střílnách. Zpomalil jsem a přiblížil se k bráně. Zastavil jsem před první automobilovou klecí. Nehodlal jsem tam zajíždět. Už jsem si toho užil dost. Spivey bude muset přijít za mnou. Vystoupil jsem z bentleye a kráčel ke strážnému. Vypadal celkem přátelsky.

„Je Spivey ve službě?“ zeptal jsem se ho.

„Chcete ho?“ řekl strážný.

„Řekněte mu, že tu je pan Reacher.“

Muž zapadl zpátky do kukaně z plexiskla a telefonoval. Pak znovu vystrčil hlavu a zavolal na mě. „Nezná žádného pana Reachera.“

„Řekněte mu, že mne posílá náčelník Morrison. Z Margrave.“

Vrátil se zas do kukaně a mluvil do telefonu. Po minutě vylezl.

„Dobře, můžete projet. Spivey za vámi přijde do recepce.“

„Vyřiďte mu, aby přišel sem,“ řekl jsem. „Budu ho čekat na silnici.“

Odešel jsem stranou a postavil se do prachu na okraji asfaltu. Byla to válka nervů. Vsadil jsem na to, že Spivey přijde. Za pět minut se to dozvím. Cítil jsem déšť, přicházející ze západu. Do hodiny se spustí přímo na nás. Stál jsem a vyčkával.

Spivey přišel. Uslyšel jsem vrzání mříží vozidlové klece. Otočil jsem se a spatřil špinavou fordku, jak projíždí skrz. Vyjela ven a zastavila vedle bentleye. Vysoukal se z ní Spivey a kráčel ke mně. Tlustý, zpocený, zarudlý obličej a ruce. Uniformu měl špinavou.

„Pamatujete se na mě?“ zeptal jsem se ho.

Jeho malé hadí oči po mně přejely. Vypadal bezmocně a znepokojeně.

„Jste Reacher. A co?“

„Správně. Jsem Reacher. Z pátku. Tak o co šlo?“

Přešlápl z nohy na nohu. Bude dělat drahoty. Ale karty už ukázal; přišel za mnou. Hru už prohrál. Avšak nepromluvil.

„O co šlo v pátek?“ opakoval jsem.

„Morrison je mrtvý,“ pravil. Pak pokrčil rameny a sevřel své tenké rty. Víc toho neřekne.

Ledabyle jsem se přesunul víc doleva. Tak třicet centimetrů, aby stál mezi mnou a strážným od brány. Aby strážný nic neviděl. V ruce se mi objevil Morrisonův vyhazovací nůž. Přidržel jsem ho na vteřinu Spiveyovi před očima. Dost dlouho na to, aby mohl přečíst zlatý nápis vyrytý v ebenu. Potom s hlasitým cvaknutím vyskočila čepel. Spiveyova malá očka se na ni upřela.

„Myslíte, že jsem tohle použil na Morrisonovi?“ řekl jsem.

Zíral na čepel. V bouřkovém slunci zářila modře.

„To jste nebyl vy. Ale možná jste měl dobrý důvod.“

Usmál jsem se na něj. Věděl, že jsem to nebyl já, kdo zabil Morrisona. Tudíž věděl, kdo to byl. Tudíž věděl, kdo byli Morrisonovi šéfové. Jednoduché. Tři slůvka a někam jsem se dostal. Přiblížil jsem čepel o kousíček blíž k jeho velkému červenému obličeji.

„Chcete, abych to použil na vás?“

Spivey se divoce rozhlédl. Uviděl strážného od brány, na třicet metrů daleko.

„Ten vám nepomůže,“ řekl jsem. „Ten vaši nanicovatou špekounskou osobu z duše nenávidí. Je jen strážný. Kdežto vy jste si patolízalstvím vymohl povýšení. Kdybyste hořel, tak by se na vás ani nevymočil. Proč by taky měl?“

„Co tedy chcete?“ zeptal se Spivey.

„Jde mi o pátek. O co šlo?“

„A když vám to řeknu?“

Pokrčil jsem rameny.

„Záleží, co mi řeknete. Když se dozvím pravdu, nechám vás jít zpátky dovnitř. Chcete mi říct pravdu?“

Neodpověděl. Jen jsme tam stáli u silnice. Válka nervů. Ty jeho byly napnuté k prasknutí. Tudíž prohrával. Malýma očkama střílel kolem sebe. Vždycky je nakonec vrátil k čepeli v mé ruce.

„Dobrá, řeknu vám to. Čas od času jsem Morrisonovi vypomohl. V pátek mi zavolal. Řekl, že posílá dva chlápky. Jména mi nic neříkala. Nikdy jsem o vás neslyšel, ani o tom druhém. Měl jsem nechat Hubbla oddělat. To je všechno. Vám se nemělo nic stát, to vám přísahám.“

„Co se tedy zvrtlo?“ zeptal jsem se.

„Mí hoši to zpackali. To je všecko, přísahám. Šli jsme po tom druhém chlapovi. Vám se nemělo nic stát. Dostal jste se odtamtud, ne? Nic se vám nestalo, ne? Proč na mě tedy takhle tlačíte?“

Velice rychle jsem šlehl čepelí a špičkou ho ťal do brady. Šokem ztuhl. Za chvilku z rány vyhřezl tlustý červ tmavé krve.

„Jaký byl důvod?“ otázal jsem se ho.

„Nikdy nevím důvod. Prostě udělám, co mi nařídí.“

„Uděláte, co vám nařídí?“

„Udělám, co mi nařídí,“ opakoval. „Nechci znát žádné důvody.“

„Kdo vám tedy nařídil, co máte udělat?“

„Morrison,“ řekl. „Morrison mi to nařídil.“

„A kdo to nařídil Morrisonovi?“

Držel jsem mu ostří na palec od tváře. Jen tak tak, že nekňučel hrůzou. Upřeně jsem se mu díval do malých, hadích očí. Věděl odpověď. Bylo to vidět, hluboko vzadu v těch očích. Věděl, kdo nařídil Morrisonovi, co má udělat.

„Kdo mu nařídil, co má udělat?“ zeptal jsem se znovu.

„Nevím. Přísahám. Na hrob své matky.“

Dlouhou dobu jsem se na něj díval. Pak jsem zavrtěl hlavou.

„Špatně, Spiveyi. Vy to víte. A řeknete mi to.“

Teď hlavou zavrtěl Spivey. Velký červený obličej sebou škubal ze strany na stranu. Krev mu pomalu stékala na povislý podbradek.

„Zabijí mě, když to řeknu,“ vypravil ze sebe.

Švihl jsem mu nožem přes břicho. Rozpáral jeho umaštěnou košili.

„Já vás zabiju, když to neřeknete.“

Člověk jako Spivey uvažuje v krátkých termínech. Když mi to poví, zemře zítra. Když mi to nepoví, zemře už dnes. Takhle uvažoval. Krátkodobě. Takže se rozhodl mi to říci. Ohryzek se mu začal pohybovat nahoru a dolů, jako by měl vyschlo v krku. Zíral jsem mu do očí. Nemohl ze sebe nic vypravit. Byl jako ten chlapík ve filmu, co se v poušti vyšplhá na vrchol duny a vyprahlými ústy se pokouší volat po vodě. Ale byl rozhodnutý mi to povědět.

Pak ale už ne. Přes jeho rameno jsem daleko na východě zahlédl oblak prachu. Potom jsem uslyšel vzdálený hluk dieselového motoru. Potom jsem rozeznal šedý obrys vězeňského autobusu, který se k nám blížil. Spivey otočil hlavu, aby se podíval na svou záchranu. Strážný od brány vyšel autobusu naproti. Spivey trhl hlavou zpátky a pohlédl na mě. V očích měl zlý plamínek triumfu. Autobus už byl blízko.

„Kdo to byl, Spiveyi? Řekněte mi to, nebo si pro vás přijdu.“

Ale on jen ucouvl, obrátil se a spěchal ke své špinavé fordce. Autobus se přiřítil k nám a celého mě pokryl prachem. Zacvakl jsem nůž a dal si ho zpátky do kapsy. Doklusal jsem k bentleyi a odjel.

Přicházející bouře mne pronásledovala celou cestu zpátky na východ. Měl jsem pocit, že mě toho stíhá víc než jen bouřka. Byl jsem frustrovaný a znechucený. Dnes ráno mne dělila jen jedna věta od toho, abych věděl všechno. Nyní jsem nevěděl nic. Situace rázem vypadala bezvýchodně.

Neměl jsem k dispozici ani zálohy, ani zázemí, ani žádnou pomoc. Nemohl jsem se spoléhat ani na Roscoe, ani na Finlaye. Ani u jednoho jsem nemohl předpokládat, že bude souhlasit s mou agendou. Navíc měli dost vlastních problémů na stanici. Co to říkal Finlay? Pracují nepříteli přímo na očích? A od Picarda jsem také nemohl očekávat

příliš. Sám se nacházel v choulostivé situaci. Nemohl jsem počítat s nikým jiným než se sebou.

Na druhé straně jsem se nemusel ohlížet na žádné zákony, v mém úkolu mi nic nezabraňovalo, nic mne nerozptylovalo. Nemusel jsem myslet na práva zatčených, důvodnou pochybnost, ústavní svobody. Nemusel jsem se zabývat presumpcí neviny či důkazním řízením. Žádným odvoláním těchto lidí k vyšším instancím. Bylo to tak spravedlivé? To si pište. Šlo o vyvrhele. Už dávno překročili všechny meze. Jak to říkal Finlay? Nelítostní, krutí lidé. A zavraždili Joea Reachera.

Spustil jsem bentleye z mírného kopce dolů k Roscoeinu domu. Zaparkoval na silnici před ním. Nebyla doma. Chevrolet tam neparkoval. Velké chromované hodiny na palubní desce bentleye ukazovaly za deset šest. Deset minut čekání. Vylezl jsem z předního sedadla a přešel na zadní. Natáhl jsem se na koženou lavici velkého, starého auta.

Chtěl jsem na večer z Margrave vypadnout. Chtěl jsem vypadnout z Georgie vůbec. V kapse na zadní straně řidičova sedadla jsem našel mapu. Podíval jsem se do ní a zjistil, že kdybychom jeli tak hodinu, hodinu a půl na západ, ještě za Warburton, přejeli bychom hranici státu do Alabamy. Přesně to jsem hodlal udělat. Odfrčet s Roscoe na západ do Alabamy a zajet do prvního baru s živou hudbou, na který narazíme. Všechny starosti odložit do zítřka. Dát si laciné jídlo, pár studených piv a poslouchat nějakou

rozvrzanou kapelu. Společně s Roscoe. Má představa skvělého večera. Uvelebil jsem se na sedadle a čekal na ni. Začalo se stmívat. Pocítil jsem slabý závan večerního chladu. Přibližně v šest začaly na střechu bentleye bubnovat obrovské kapky. Zdálo se, že se přihnala velká večerní bouřka, ale vůbec nepřišla. Vůbec doopravdy nespustila. Jen pleskání těch ohromných prvních kapek, jako kdyby se nebe snažilo si jen trochu odlehčit, ale záklopku neotevřelo. Udělalo se temno a těžké auto se jemně kolébalo ve vlhkém větru.

Roscoe přišla pozdě. Bouře hrozila propuknutím asi dvacet minut, než jsem z kopečka uviděl sjíždět její bílý chevrolet. Přední světla sebou v zatáčkách smýkala napravo nalevo. Přejela po mně, když Roscoe zahýbala do své příjezdové cesty, a zasvítila na dveřích od garáže. Pak zhasla. Vystoupil jsem z bentleye a přišel k ní. Obejmuli jsme se a políbili. Pak jsme se odebrali dovnitř.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se jí.

„Ale jo,“ řekla. „To byl teda den.“

Přikývl jsem. Byl.

„Otřáslo to tebou?“

Chodila po místnosti a rozsvěcovala lampy. Zatahovala závěsy.

„Dnešní ráno mi přineslo to nejhorší, co jsem kdy viděla,“ řekla. „Zdaleka nejhorší. Ale povím ti něco, co bych nikomu jinému nikdy neřekla. Neotřáslo mnou to, co se stalo Morrisonovi. Chlap jako on na tebe nezapůsobí. Ale zapůsobilo na mě, jak skončila jeho žena. Dost zlé už pro ni asi bylo žít s ním, natož pak kvůli němu zemřít, nemyslíš?“

„A co to ostatní? Co Teale?“

„To mě nepřekvapuje. Ta rodina je prohnilá už dvě stě let. Vím o nich všechno. Jejich rodina a naše mají dlouhou společnou historii. Proč by zrovna on měl být jiný? Ale, panebože, jsem tak ráda, že všichni ostatní z oddělení jsou čistí. Strašně jsem se bála, že v tom jeden z nich třeba bude taky. Nevím, jestli bych se s tím dokázala vyrovnat.“

Šla do kuchyně a já za ní. Mlčela. Nehroutila se, ale nebyla ve své kůži. Otevřela dvířka lednice dokořán. Bylo to gesto, které znamenalo: není nic k jídlu. Unaveně se na mne usmála.

„Chceš mě pozvat na večeři?“

„Jasně. Ale ne tady. V Alabamě.“

Řekl jsem jí, k čemu jsem se rozhodl. Můj plán se jí líbil. Rozjasnil se jí obličej a šla se osprchovat. Napadlo mě, že by mi sprcha rovněž přišla vhod, a tak jsem šel s ní. Ale nabrali jsme zpoždění, protože jakmile si začala rozepínat naškrobenou košili své uniformy, mé priority se změnily. Lákadlo alabamského baru ustoupilo do pozadí. A sprcha také mohla počkat. Pod uniformou měla černé spodní

prádlo. Poměrně sporé oblečení. V horečné posedlosti jsme skončili na podlaze ložnice. Bouře venku konečně propukla naplno. Malý domek bičoval déšť. Nebe ozařovaly blesky a rozléhalo se burácení hromu.

Konečně jsme se dostali do sprchy. To už jsme ji opravdu potřebovali. Potom jsem ležel na posteli, zatímco Roscoe se oblékala. Vzala si vybledlé džíny a hedvábnou košili. Zhasli jsme opět lampy, zamkli a v bentleyi vyrazili. Bylo půl osmé a bouře se přesouvala k východu, směrem na Charleston, než se rozplyne nad Alantikem. Zítra možná zasáhne Bermudy. My jsme směřovali na západ, k růžovějšímu nebi. Namířil jsem si to silnicí zpátky na Warburton. Po farmářských komunikacích jsem projížděl mezi nekonečnými tmavými poli a prosvištěl kolem věznice. Tyčila se tam žhnoucí přízračným žlutým světlem.

Půl hodiny za Warburtonem jsme zastavili, abychom naplnili gigantickou nádrž auta. Projeli jsme krajinou osetou tabákovníky a ve Franklinu jsme po starém mostě přejeli řeku Chattahoochee. Pak už jen dojezd ke státní hranici. Před devátou jsme byli v Alabamě. Dohodli jsme se, že zkusíme štěstí a zastavíme u prvního baru.

Asi po míli jsme u silnice uviděli starý hostinec. Zajeli jsme na parkoviště a vylezli z auta. Vypadal dobře. Poměrně velká budova, nízká a široká, postavená z dehtovaných prken. Spousta neonů, spousta aut na parkovišti a zevnitř se ozývala hudba. Nápis na dveřích hlásal: The Pond, živá

hudba denně od půl desáté. Vzali jsme se s Roscoe za ruce a vstoupili dovnitř.

Rázem nás ohlušila vřava od baru a hudba z jukeboxu. Vzduch silně čpěl pivem. Protlačili jsme se dozadu a našli řadu boxů, rozestavěných v širokém kruhu kolem parketu, za nímž se nacházelo pódium. Ve skutečnosti to byla jen nízká betonová plošina. Kdysi možná sloužila jako jakési překladiště. Strop byl nízký a světla tlumená. Našli jsme si prázdný box a vklouzli do něj. Pozorovali jsme kapelu, připravující se na vystoupení, a čekali, až nás obslouží. Servírky se míhaly kolem jako basketbalistky po středu hřiště. Jedna sestoupila k nám a my si poručili pivo, cheeseburgery, hranolky a smažené cibulové kroužky. Téměř okamžitě se přihnala zpátky s plechovým podnosem, na kterém byla naše objednávka. Jedli jsme a pili a pak si objednali další.

„Tak co budeš dělat ohledně Joea?“ zeptala se mě Roscoe.

Dokončím jeho úkol. Ať je to cokoli. Ať to bude vyžadovat nevím co. To bylo předsevzetí, které jsem ráno učinil v její vyhřáté posteli. Ale byla policistkou. Zavázala se k dodržování všech možných zákonů. I zákonů, které vytvořili, aby mi stály v cestě. Nevěděl jsem, co říct. Ale ona nečekala, až odpovím.

„Myslím, že bys měl zjistit, kdo ho zabil.“

„A co potom?“ zeptal jsem se jí.

Ale dál jsme se už nedostali. Kapela začala hrát. Nebylo už možné mluvit. Roscoe se na mě omluvně usmála a potřásla hlavou. Hudba byla velmi hlasitá. Pokrčila rameny, omlouvajíc se za to, že ji už nemohu slyšet. Přes stůl mi naznačila, že hovor dokončíme později, a otočili jsme se čelem k pódiu. Litoval jsem, že jsem nezaslechl její odpověď.

Bar se jmenoval The Pond a kapela měla název Pond Life. Začali docela dobře. Klasické trio. Kytara, basa, bicí. Výhradně repertoár Stevieho Raye Vaughana. Od té doby, co Stevie Ray zahynul ve svém vrtulníku poblíž Chicaga, se zdálo, že můžete jednoduše spočítat všechny bělochy pod čtyřicet, žijící v jižních státech unie, vydělit je třemi a dostanete počet revivalových skupin Stevieho Raye Vaughana. Dělal to každý. Jelikož to nevyžadovalo příliš. Nezáleželo na tom, jak vypadáte ani jakou máte aparaturu. Stačilo jen sklonit hlavu a hrát. Nejlepší z nich dokázali napodobit jeho okamžité přechody z volného barového rocku do starého texaského blues.

Tahle parta byla docela dobrá. Pond Life, život v rybníce. Jejich ironické jméno je docela vystihovalo. Basák i bubeník byli oba tlustí a neupravení: spousty vlasů, sádla a špíny. Kytarista byl malý tmavý chlapík, ne nepodobný

samotnému Steviemu Rayovi. Tentýž úsměv, odhalující řídké zuby. Hrát také uměl. Měl černou kytaru Les Paul a velký zesilovač Marshall. Starý dobrý rockový zvuk. Volné těžké struny a velké snímače, přebuzující starodávné marshallovské elektronky, vydávaly onen proslulý sytý vrčivě ječivý zvuk, kterého se nedá docílit jiným způsobem.

Dobře jsme se bavili. Vypili jsme spoustu piva, seděli jsme přitisknuti k sobě v boxu. Pak jsme nějakou dobu tančili. Nemohli jsme odolat. Kapela hrála a hrála. Místnost se zaplnila a začalo být horko. Hudba byla stále hlasitější a rychlejší. Servírky běhaly tam a zpátky s pivem v dlouhých láhvích.

Roscoe vypadala skvěle. Hedvábnou košili měla zavlhlou. Pod ní neměla nic. Poznal jsem to podle toho, jak jí vlhká látka přilnula ke kůži. Cítil jsem se jako v ráji. Byl jsem v starém dobrém baru s fantastickou ženskou a se slušnou kapelou. Joe byl odsunut na zítřek. Margrave zůstal na milion mil daleko. Neměl jsem žádné problémy. Nechtěl jsem, aby tenhle večer skončil.

Kapela hrála až do poměrně pozdní hodiny. Muselo být hodně přes půlnoc, když skončila. Byli jsme podnapilí a vratcí. Neodvažoval jsem se vydat se zpátky. Opět pršelo, i když jen mírně. Nechtěl jsem řídit hodinu a půl v dešti. Ne po tolika pivech. Mohl bych skončit v příkopě. Nebo ve vězení. Poutač na silnici ohlašoval motel za další míli. Roscoe prohlásila, že bychom tam měli jít. Celá rozhihňaná.

Jako bych ji unášel z domu nebo tak něco. Jako bych ji byl převezl přes státní hranici přesně za tím účelem. Tak to sice zrovna nebylo, ale nehodlal jsem proti tomu vznášet kdovíjaké námitky.

Takže jsme se zvoněním v uších vyklopýtali z baru a nasedli do bentleye. Vezli jsme velký starý bourák pomalu a opatrně jednu míli po úplně rovné silnici. Zahlédli jsme před sebou motel. Dlouhé, nízké, staré stavení, úplně jako z filmu. Zajel jsem na parkoviště a vešel do recepce. Vzbudil noční službu za psacím stolem. Zaplatil jsem mu a zařídil časné probuzení. Převzal jsem klíč a vrátil se k autu. Zajel jsem dozadu před naši buňku a odebrali jsme se dovnitř. Byl to celkem pěkný, anonymně vyhlížející pokoj. Mohl se nacházet kdekoli v Americe. Ale působil teple a útulně, v dešti bubnujícím na střechu. A měl velikou postel.

Nechtěl jsem, aby se Roscoe nachladila. Musela si svléknout tu vlhkou košili. To jsem jí také řekl. Začala se hihňat. Že prý nevěděla, že mám lékařské vzdělání. Odpověděl jsem, že pro základní krizové situace nás vyškolili dostatečně.

„Je tohle základní krizová situace?“ řehnila se.

„Brzy bude,“ smál jsem se také. „Jestli si tu košili nesundáš.“

Takže si ji sundala. Pak jsem byl náhle na ní. Byla tak krásná, tak svůdná. Byla svolná ke všemu.

Poté jsme vyčerpaně leželi, spleteni v objetí, a hovořili. O tom, kdo jsme a co jsme dělali. O tom, kým chceme být a co chceme udělat. Pověděla mi o své rodině a předcích. Pronásledovala je smůla, táhnoucí se celé generace. Vyprávěla mi, že to byli poctiví lidé. Farmáři. Lidé, kteří to téměř dokázali, ale vždy jen téměř. Lidé, kteří se protloukali těžkými časy předtím, než přišly chemikálie a stroje, vystaveni na milost rozmarům přírody. Jednomu z předků se už už počalo dařit, ale přišel o svou nejlepší půdu, když pradědeček starosty Tealea začal stavět železnici. Došlo ke stažení některých hypoték a zášť se přelévala přes všechna ta léta, takže ona dnes sice miluje Margrave, ale Tealea nenávidí. Nesnáší to, jak chodí městem, jako by ho vlastnil; jistě, on ho vlastní, Tealeové ho vždycky vlastnili.

Já jsem jí povídal o Joeovi. Řekl jsem jí věci, které bych nikomu jinému nikdy neřekl. Všechno to, co jsem si nechával pro sebe. O všech svých citech k němu a o tom, proč jsem se cítil povinován zabývat se jeho smrtí. A jak jsem byl rád, že to mohu udělat. Probrali jsme spolu spoustu osobních věcí. Ještě dlouho jsme hovořili a pak jsme si usnuli v náručí.

Zdálo se, že víceméně v témže okamžiku nám chlapík z recepce zabušil na dveře naše časné probuzení. Úterý. Vstali

jsme a vypotáceli se do koupelny. Vlhkým ránem se již začalo prodírat vycházející slunce. Během pěti minut jsme seděli zase v bentleyi a uháněli na východ. Sluneční paprsky nás oslepovaly přes zarosené přední sklo.

Pomalu jsme se probouzeli. Přejeli jsme hranici zpátky do Georgie. Překročili ve Franklinu řeku. Pravidelnou, rychlou jízdou pak projížděli prázdnou farmářskou krajinou. Pole byla schovaná pod vznášející se pokrývkou ranní mlhy. Visela nad červenou zemí jako pára. Slunce se šplhalo vzhůru a začalo ji rozpouštět.

Žádný z nás nemluvil. Chtěli jsme zachovat tichý příkrov intimity tak dlouho, jak to jen půjde. Příjezdem do Margrave nám naše kouzelná bublina stejně brzy splaskne. Takže jsem hnal veliké důstojné auto po venkovských silnicích a doufal. Doufal, že bude ještě spousta podobných nocí. A stejně tichých rán. Roscoe seděla schoulená na velkém koženém sedadle vedle mne. Ponořená v myšlenkách. Vypadala velmi spokojeně. Doufal jsem, že je.

Opět jsme prosvištěli kolem Warburtonu. Věznice se vznášela na koberci nízko se plazící mlhy jako nějaké město z jiné planety. Minuli jsme malou remízku mlází, kterou jsem viděl z vězeňského autobusu. Neviditelné řady keřů v poli. Dojeli jsme ke křižovatce a zahnuli na jih na okresní silnici. Minuli jsme Enovo bistro, policejní i požární stanici. Vjeli na Hlavní třídu. Zabočili vlevo kolem sochy muže, který zabral dobrou půdu na železnici. Z kopce dolů k

Roscoeinu domku. U chodníku jsem zaparkoval. Vylezli jsme, zívali a protahovali se. Krátce jsme se na sebe zazubili. Strávili jsme hezkou noc. Ruku v ruce jsme vešli na příjezdovou cestu.

Dveře byly otevřeny. Ne dokořán, jen na pár centimetrů. Byly otevřeny proto, že zámek byl uražen. Někdo na něj vzal sochor. Vyčnívající odštíply zámek a třísky bránily v tom, aby se dveře daly zavřít. Roscoe si položila ruku na ústa a přidušeně vyjekla. Oči měla široce rozevřené. Ze dveří jí sklouzly na mě.

Popadl jsem ji za loket a odtáhl pryč. Přitiskli jsme se ke dveřím do garáže. Přikrčili se a podél zdí obešli zprava dům. U každého okna jsme bedlivě naslouchali a riskli krátké nahlédnutí do místností. Dorazili jsme zpět k vyraženým předním dveřím. Byli jsme mokří od klečení na promoklé zemi a prodírání se mezi stromy. Postavili jsme se. Podívali se na sebe a pokrčili rameny. Otevřeli dveře a vstoupili dovnitř.

Prošli jsme všechno. V domě nikdo nebyl. Žádná škoda. Žádný nepořádek. Nic nebylo ukradeno. Stereo souprava tam pořád byla, televize také. Roscoe si prohlédla skříň. Policejní revolver byl stále v pouzdře na pásku. Zkontrolovala zásuvky a prádelník. Vše nedotčené. Nic nebylo prohledávané, nic nechybělo. Stáli jsme zpátky v chodbě a dívali se na sebe. Pak jsem si něčeho všiml.

Nízké ranní slunce svítilo otevřenými dveřmi dovnitř a úzký paprsek dopadal na parkety podlahy. V něm jsem spatřil šlépěje. Spoustu šlépějí. Několik lidí šlo od vstupních dveří do obýváku. Tady stopy mizely na pestrém koberci. Objevily se znovu na dřevěné podlaze vedoucí do ložnice. Odtamtud vycházely zase zpátky přes obývák k předním dveřím. Zanechali je lidé, přicházející z deštivé noci. Tenký film blátivé dešťové vody na dřevě zaschl a zanechal nezřetelné skvrny. Nezřetelné, ale dokonale zachované. Viděl jsem stopy alespoň čtyř lidí. Chodících sem a tam. Rozeznal jsem i vzorek na podrážkách. Měli na nohou gumové návleky. Jako se nosí v zimě na severu.

16 KAPITOLA

PŘIŠLI SI V NOCI PRO NÁS. OČEKÁVALI SPOUSTU KRVE, PROTO si vzali všechno svoje vybavení. Gumové návleky a nylonové kombinézy. Nože, kladivo, pytlík hřebíků. Přišli vykonat práci na nás, stejně jako ji vykonali na Morrisonovi a jeho ženě.

Pootevřeli ony zakázané dveře. Jejich druhá fatální chyba. Sami se odsoudili k smrti. Dostanu je a budu se na ně usmívat, až budou umírat. Protože napadnout mne, znamenalo napadnout podruhé Joea. Ten už tu nebyl, aby se za mě postavil. Byla to druhá výzva. Druhé ponížení. Tady nešlo o sebeobranu, ale o ctění jeho památky.

Roscoe sledovala stopy šlépějí. Projevovala tak klasickou reakci: popření toho, co se stalo. Čtyři muži ji v noci přišli zavraždit. Ač o tom věděla, odmítala si to připustit. Vytěsnila to z mysli. Vyrovnávala se s tím tak, že se s tím vyrovnat odmítla. To sice není špatný přístup, ale ne nadlouho. Dříve nebo později ji realita zasáhne. Prozatím se koncentrovala na neznatelné šlápoty na podlaze.

Šli evidentně po nás. V ložnici se rozdělili, prohledali zbylé místnosti, pak se tam zase sešli a společně opustili dům. Venku na silnici jsme pátrali po otiscích pneumatik, ale nic jsme nenašli. Hladký asfalt byl vlhký a vystupovala z něj pára. Vrátili jsme se zpátky dovnitř. Vůbec žádné stopy, kromě vypáčeného zámku a sotva patrných šlépějí všude po domě.

Nikdo z nás nepromluvil. Planul jsem zlostí. Pořád jsem se díval po Roscoe. Čekal, až se hráz protrhne. Ona viděla mrtvoly Morrisonových. Já ne. Finlay mi vyprávěl podrobnosti. To bylo zlé dost. On tam byl a silně to s ním otřáslo. Roscoe tam byla také. Viděla přesně to, co někdo chtěl udělat nám dvěma.

„Po kom tedy šli?“ zeptala se nakonec. „Po mně, po tobě, po obou?“

„Šli po nás obou,“ řekl jsem. „Usoudili, že Hubble se mi ve vězení svěřil. A že já jsem ti to všechno pověděl. Myslí si, že oba víme to, co věděl Hubble, ať už to bylo cokoli.“

Nepřítomně přikývla. Pak poodešla a opřela se o zeď poblíž zadních dveří. Dívala se na upravenou zahradu, osázenou jehličnany. Viděl jsem, jak zbledla. Začala se chvět. Obranné mechanizmy se zhroutily. Přitiskla se do rohu u dveří. Jako kdyby se chtěla vtlačit do stěny. Zírala do prázdna, jako by se jí před očima odvíjela bezejmenná hrůza. Začala zoufale štkát. Přistoupil jsem k ní a pevně ji objal. Přitiskl si ji k sobě a držel ji, zatímco se vyplakávala ze strachu a napětí. Plakala dlouho. Její tělo bylo horké a ochablé. Košili jsem měl promáčenou jejími slzami.

„Díky bohu, že jsme tu včera v noci nebyli,“ zašeptala.

Věděl jsem, že musím působit jistě. Strach ji nikam nepřivede. Jen jí odčerpá energii. Bude se tomu muset postavit. A bude dnes muset čelit další tmavé, tiché noci. A všem ostatním, co v jejím životě přijdou.

„Lituju, že jsme tu nebyli,“ prohlásil jsem. „Mohli jsme se pár věcí dozvědět.“

Pohlédla na mě, jako bych zešílel. Potřásla hlavou.

„Co bys byl udělal? Zabil čtyři muže?“

„Jen tři. Ten čtvrtý by nám odpověděl na otázky.“

Řekl jsem to s naprostou sebejistotou. S totálním přesvědčením. Jako by vůbec neexistovala jiná možnost. Dívala se na mě. Chtěl jsem, aby viděla tohohle velikého chlapa, co byl třináct dlouhých let vojákem. Co dokáže zabít holýma rukama. S ledově modrýma očima. Dal jsem do toho všechno. Snažil jsem se, aby ze mne vyzařovala veškerá neporazitelnost, neúprosnost a jistota, kterou jsem cítil. Upíral jsem na ni ten nesmiřitelný pohled bez jediného mrknutí, jímž jsem odzbrojoval opilé mariňáky po dvou. Přál jsem si, aby se Roscoe cítila v bezpečí. Po tom všem, co mi dala, jsem jí chtěl na oplátku poskytnout tohle. Nechtěl jsem, aby měla strach.

„Na to, aby mě dostali, budou potřebovat víc než čtyři vesnické hošíky. Koho se pokoušejí zastrašit? Vyřídil jsem už jinačejší protivníky. Jestli sem přijdou znovu, vynesou je v kýblu. A něco ti řeknu, Roscoe, jestli některý z nich jen pomyslí na to, že by ti chtěl ublížit, tak zemře dřív, než tu myšlenku dokončí.“

Fungovalo to. Přesvědčil jsem ji. Potřeboval jsem, aby jí to myslelo, aby byla houževnatá a sebejistá. Svou vůlí jsem ji nabádal, aby se vzchopila. Účinkovalo to. Její úžasné oči se plnily odhodláním.

„Myslím to vážně, Roscoe. Drž se mě a budeš v bezpečí.“

Opět se na mne podívala. Odhodila si vlasy dozadu.

„Slibuješ?“ řekla.

„Že váháš,“ odvětil jsem a zadržel dech.

Přerývaně vydechla. Odstrčila se od stěny a popošla ke mně. Zkusila neohrožený úsměv. Krize byla zažehnána. Už se dostala zpátky do normálu.

„Teď odtud co nejdřív vypadneme,“ řekl jsem. „Nemůžeme jim tu dělat živé terče. Takže si do tašky sbal, co potřebuješ.“

„Dobře. Nespravíš mi napřed dveře?“

Přemýšlel jsem o její otázce. Byl to důležitý taktický bod.

„Ne. Když to spravíme, znamená to, že jsme to viděli. Což dále znamená, že víme, že po nás jdou. Lepší bude, když si budou myslet, že to nevíme. Protože tak se mohou nechat ukolébat v přesvědčení, že napříště nebudou muset být tak opatrní. Takže vůbec nezareagujeme. Budeme dělat, že jsme tu nebyli. Že jsme ty dveře neviděli. Budeme předstírat, že jsme slepí a hloupí. Jestli nám to spolknou, přestanou si dávat takový pozor. Snadněji je tak uvidíme, až přijdou příště.“

„O. K.,“ řekla.

Nevypadala přesvědčeně, ale souhlasila.

„Takže si dej do tašky všechno, co potřebuješ,“ opakoval jsem.

Netvářila se nadšeně, ale šla si sbalit věci. Hra začala. Netušil jsem, kdo jsou ostatní hráči. Ani jsem přesně nevěděl, o jakou hru se jedná. Ale věděl jsem, jak hrát. Mým prvním tahem bylo to, že jsem chtěl, aby měli pocit, že jsou vždycky o krok napřed.

„Mám jít dneska do práce?“ zeptala se Roscoe.

„Rozhodně. Nic nesmíš udělat jinak než obvykle. A musíme si promluvit s Finlayem. Čeká telefon z Washingtonu. Potřebujeme co možná nejvíc informací o Shermanu Stollerovi. Ale neboj se, neodstřelí nás uprostřed služební místnosti. Udělají to někde tiše a nenápadně, nejspíš v noci. Teale je tam jediný, kdo v tom jede, tak se snaž s ním nebýt o samotě. Drž se pořád vedle Finlaye, Bakera nebo Stevensona, ano?“

Přikývla. Šla se osprchovat a obléknout do práce. Za dvacet minut vyšla z ložnice ve své uniformě. Upravovala si ji na těle. Připravena do nového dne. Pohlédla na mě.

„Slibuješ?“ zeptala se.

Znělo to jako otázka, omluva i ujištění současně. Podíval jsem se jí do očí.

„To si piš, kočko,“ odvětil jsem a mrkl na ni.

Přikývla. Mrkla na mě zpátky. Bylo to v pohodě. Vyšli jsme předními dveřmi a nechali je trochu pootevřené, přesně tak, jak jsme je našli.

Schoval jsem bentley k ní do garáže, abych podpořil zdání, že jsme u domu nebyli. Pak jsme nasedli do jejího chevroletu a rozhodli se začít snídaní u Ena. Nastartovala a rozjela auto do kopce. Po vzpřímeném bentleyi se zdálo být nízké a rozviklané. Ze svahu proti nám jela skříňová dodávka.

Elegantně tmavozelená, velmi čistá, úplně nová. Vypadala jako běžná komerční dodávka, ale na boku měla zlatem vyvedený ozdobný nápis Klinerova nadace. Stejná, jako měli tehdy zahradníci.

„Co je to za auto?“ zeptal jsem se Roscoe.

U krámku zahnula doprava na Hlavní třídu.

„Nadace má spoustu aut,“ řekla.

„Co vlastně dělají?“

„To je tu velká věc. Patří starému Klinerovi. Město mu prodalo pozemek na jeho sklady a součástí smlouvy bylo, že tady založí dobročinnou nadaci. Teale ji řídí z úřadu starosty.“

„Teale ji řídí? Nepřítel Teale?“

„Řídí ji z titulu starosty,“ řekla. „Ne proto, že je Teale. Nadace dostává spoustu peněz, které vynakládá na obecní věci, na silnice, knihovnu, místní obchodní granty. Policejní oddělení dostává značnou částku. Mně přidávají na hypotéku, protože pracuji pro oddělení.“

„To dává Tealeovi velkou moc. A jak je to s tím mladým Klinerem? Snažil se mě od tebe odradit. Že prý na tebe má už dávno spadeno on.“

Otřásla se.

„Je to mizera. Vyhýbám se mu, jak jen můžu. Ty bys měl udělat totéž.“

Pokračovala v jízdě a vypadala nervózně. Vyplašeně se rozhlížela kolem. Jako by se cítila ohrožená. Jako by nám někdo měl vyskočit před auto a postřílet nás. Její klidný život na georgijském venkově byl tentam. Zničili ho čtyři muži, kteří se v noci vloupali do jejího domu.

Zajeli jsme na Enovo parkoviště a velký chevrolet se jemně zhoupl na měkkém pérování. Zvedl jsem se z nízkého sedadla a společné jsme se skřípavým štěrkem vydali ke dveřím bistra. Byl šedivý den. Noční déšť ochladil vzduch a zanechal všude po nebi roztrhané mraky. Kovové panely na stěně odrážely šeď oblohy. Bylo chladno. Jako by začínalo nové roční období.

Vešli jsme dovnitř. V bistru bylo prázdno. Posadili jsme se do boxu a žena s brýlemi nám přinesla kávu. Objednali jsme si vajíčka se slaninou a se spoustou příloh. Na parkoviště vjela černá dodávka. Stejná, jako jsem už viděl třikrát. Jiný řidič. Ne mladý Kliner. Tohle byl starší muž. Možná se mu blížila šedesátka, ale byl šlachovitý a štíhlý. Ocelově šedé vlasy měl ostříhané velice nakrátko. Byl oblečen do džínového jako rančer. Vypadal, že žije někde v přírodě na slunci. I přes okno bistra jsem cítil jeho sílu a přísný pohled jeho očí. Roscoe do mě šťouchla a kývla směrem k němu.

„To je Kliner,“ řekla. „Starý pán osobně.“

Vešel do dveří a na okamžik se zastavil. Podíval se vlevo, vpravo a zamířil k jídelnímu pultu. Eno přišel zezadu z kuchyně. Tiše spolu hovořili. Hlavy skloněné k sobě. Pak se Kliner znovu postavil. Obrátil se ke dveřím.

Pohlédl vlevo a vpravo. Na vteřinu spočinul pohledem na Roscoe. Obličej měl hubený, plochý a drsný. Do něj vyrytou čáru úst. Pak přesunul oči na mne. Měl jsem pocit, jako by mě ozářil světlometem. Rty se mu rozdělily do zvědavého úsměvu. Měl úžasné zuby. Dlouhé špičáky, zkosené dovnitř a ploché hranaté řezáky. Žluté jako starý vlk. Rty se mu opět sevřely, odtrhl pohled. Otevřel dveře a kráčel štěrkem ke své dodávce. Za řevu velkého motoru a ve spršce kamínků odjel.

Pozoroval jsem ho a pak se otočil k Roscoe.

„Tak mi o těch Klinerových ještě něco pověz.“

Stále vypadala nervózně.

„Proč?“ řekla. „Nám tady jde o život, a ty se chceš bavit o Klinerových?“

„Sháním informace. Klinerovo jméno se objevuje všude. Zdá se, že to je zajímavý člověk. Jeho syn je kus syčáka. A viděl jsem jeho ženu. Vypadá nešťastně. Tak si říkám, jestli to s něčím nějak nesouvisí.“

Pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.

„Nevidím jak. Jsou tu noví, jen pět let. Jejich rodina před pár generacemi vydělala někde v Mississippi jmění při zpracování bavlny. Objevili nějakou novou chemikálii, novou technologii či co. Něco s chlorem nebo sodíkem, nevím to jistě. Nadělali obrovské jmění, ale dostali se do konfliktu s ekology, víš, asi před pěti lety, kvůli znečišťování prostředí. Vypouštěli nějaké svinstvo a v řece hynuly ryby; po celé délce až dolů do New Orleansu.“

„A co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Kliner továrnu přestěhoval. V té době už byla jeho. Celý mississippský závod zavřel a postavil ho znovu někde ve Venezuele nebo kde. Pak se rozhodl diverzifikovat. Takže před pěti lety přijel sem do Georgie se svým velkoskladem a spotřebním zbožím, elektronikou a tak podobně.“

„Čili nejsou místní?“

„Poprvé jsem je viděla až před těmi pěti lety. Moc toho o nich nevím. Ale nikdy jsem neslyšela nic špatného. Kliner asi bude dost tvrdý chlap, možná dokonce bezohledný, ale jinak myslím bude v pořádku, pokud ovšem nejsi zrovna ryba.“

„Tak proč je jeho žena tak vystrašená?“

Roscoe udělala obličej.

„Není vystrašená, je nemocná. Možná je vystrašená, protože je nemocná. Zřejmě umře, že? To není Klinerova vina.“

Přišla servírka s jídlem. Snídali jsme v tichu. Byly to obrovské porce. Slanina i hranolky chutnaly skvěle. Vejce zrovna tak. Eno to s vejcemi skutečně uměl. Všechno jsem to spláchl litry kávy. Servírka musela pořád přibíhat s konvičkou a dolévat mi.

„A říká ti něco ten Pluribus?“ zeptala se Roscoe. „Vy dva jste se s tím slovem nikdy nesetkali? Když jste byli dětí?“

Usilovně jsem přemýšlel a pak zavrtěl hlavou.

„To je latinsky?“ pokračovala.

„Je to součást mota Spojených států, že?“ řekl jsem. „E Pluribus Unum. Což znamená z mnoha jeden. Jeden národ vybudovaný z mnoha bývalých kolonií.“

„Takže Pluribus znamená mnoho? Uměl Joe latinu?“

Pokrčil jsem rameny.

„Nemám zdání. Pravděpodobně. Byl to chytrý kluk. Asi sem tam něco z latiny znal. Nejsem si jist.“

„O. K.,“ řekla. „Jinak vůbec netušíš důvod, proč sem Joe přijel?“

„Možná v tom byly peníze. Jiného mě nic nenapadá. Joe, pokud vím, pracoval pro Ministerstvo financí. Hubble dělal v bance. Jediným pojítkem tu jsou peníze. Třeba se to dozvíme z Washingtonu. Jestli ne, budeme muset začít znovu od počátku.“

„Dobrá. Potřebuješ ode mne něco?“

„Budu potřebovat tu zprávu o zatčení na Floridě.“

„Ohledně Shermana Stollera? Ta je dva roky stará.“

„Musím někde začít“

„O. K., vyžádám si ji,“ pokrčila rameny. „Zavolám na Floridu. Ještě něco dalšího?“

„Potřebuju pistoli,“ řekl jsem.

Neodpověděla. Na laminátový stůl jsem položil dvacetídolarovku, vysunuli jsme se z boxu a vstali. Odešli k jejímu neoznačenému autu.

„Potřebuju pistoli,“ opakoval jsem. „Tohle není legrace, vždyť víš. Takže potřebuju zbraň. Nemůžu jen tak zajít do krámu a koupit si ji. Nemám žádný průkaz ani adresu.“

„Dobrá,“ řekla. „Seženu ti ji.“

„Nemám povolení. Budeš mi ji muset sehnat bokem, O. K.?“

Přikývla.

„To nevadí,“ pravila. „Mám jednu, o které nikdo neví.“

Na policejním parkovišti jsme si dali dlouhý, důkladný polibek. Pak jsme vystoupili z auta a vešli do těžkých skleněných dveří. Víceméně narazili do Finlaye, když při cestě ven obcházel přijímací přepážku.

„Musím jet znovu do márnice,“ řekl. „Vy dva pojeďte se mnou, ano? Musíme si promluvit. O spoustě věcí.“

Takže jsme vyšli zpátky do kalného rána. Opět vsedli do Roscoeina chevroletu. Stejně rozsazení jako předtím. Ona řídila, já seděl vzadu veprostřed a Finlay na předním sedadle, pootočený, aby se na nás oba mohl dívat zároveň. Roscoe nastartovala a zamířila na jih.

„Měl jsem dlouhý telefonát s Ministerstvem financí,“ řekl Finlay. „Musel trvat dvacet minut, možná půl hodiny. Byl jsem nervózní kvůli Tealeovi.“

„Co vám řekli?“ zeptal jsem se ho.

„Nic. Žvanili půl hodiny a neřekli nic.“

„Nic?“ zeptal jsem se. „Co to, kčertu, znamená?“

„Nesdělili mi žádné informace. Chtějí stohy formálních žádostí od Tealea, než řeknou jediné slovo.“

„Ale potvrdili, že tam Joe pracoval, ne?“ řekl jsem.

„Jistě, aspoň tam jsme se dostali,“ odvětil Finlay. „Přišel k nim před deseti lety od vojenské rozvědky. Přetáhli ho. Rekrutovali speciálně jeho.“

„Kvůli čemu?“

Finlay jen pokrčil rameny.

„To mi neřekli. Přesně před rokem začal pracovat na nějakém novém projektu, ale celá věc je přísně tajná. Byl tam nějaké hodně velké zvíře, Reachere, to je jisté. Měl jste je slyšet o něm mluvit. Jako by to byl pánbu.“

Chvíli jsem mlčel. Nevěděl jsem o Joeovi nic. Vůbec nic.

„A to je všechno?“ zeptal jsem se. „Všechno, co vám řekli?“

„Ne. Naléhal jsem dál, až mě přepojili na nějakou Molly Beth Gordonovou. Slyšel jste to jméno někdy?“

„Ne,“ řekl jsem. „Měl jsem?“

„Zdá se, že Joe jí byl velmi blízký,“ pokračoval Finlay. „Možná to nějak spolu táhli. Byla hrozně rozrušená. Rozplývala se v slzách.“

„Co vám řekla?“

„Nic. Neměla oprávnění. Ale slíbila, že vám poví, co bude moct. Kvůli vám že obejde předpisy, protože jste Joeův bratr.“

Kývl jsem. „Fajn, to je lepší. Kdy s ní budu mluvit?“

„Zavolejte jí kolem půl druhé. V obědové pauze, až v její kanceláři nikdo nebude. Bere na sebe velké riziko, ale pro vás to udělá. To mi aspoň řekla.“

„Fajn,“ opakoval jsem. „Řekla ještě něco jiného?“

„Jednu věc mi prozradila,“ řekl Finlay. „Joe měl podat hlášení o své operaci na nějaké velké schůzi, příští pondělí dopoledne.“

„V pondělí? Čili den po neděli?“

„Správně,“ řekl. „Zdá se, že Hubble měl pravdu. Něco se má stát v neděli nebo před. Ať už Joe dělal cokoli, vypadá to, že věděl, že do té doby se to rozhodne. Dalšího ale už nic neřekla. Porušila předpisy už tím, že se mnou vůbec mluvila, a chovala se, jako by ji odposlouchávali. Takže jí zavolejte, ale nedělejte si příliš velké naděje, Reachere. Možná nic neví. Tam u nich neví pravá ruka, co dělá levá. Přísně tajná operace, rozumíte?“

„Byrokracie,“ ulevil jsem si. „Kdo ji, kčertu, potřebuje? Dobrá, musíme tedy předpokládat, že v tom jsme sami. Alespoň prozatím. Budeme znovu potřebovat Picarda.“

Finlay přikývl.

„Udělá, co bude moct. Včera večer mi volal. Hubblovic jsou v bezpečí. Zatím dohlíží na ně, ale když to bude třeba, pomůže nám.“

„Měl by začít sledovat Joeovy stopy,“ řekl jsem. „Musel tu mít auto. Pravděpodobně přiletěl z Washingtonu do Atlanty, našel si hotel a pronajal si auto, nemyslíte? Měl by pátrat po tom autu. Musel jím sem přijet ve čtvrtek v noci. Nejspíš bude uklizené někde v okolí. Mohlo by nás přivést k tomu hotelu. Třeba bychom v Joeově pokoji něco našli. Nějaké záznamy nebo tak.“

„To Picard udělat nemůže,“ zavrtěl Finlay hlavou. „FBI není zařízena na to, aby pátrala po ztracených nájemních autech. A my sami také ne, když máme za zadkem Tealea.“

Pokrčil jsem rameny.

„Udělat to musíme. Není jiné řešení. Tealeovi můžete něco namluvit. Dostaňte ho na jeho vlastní povídačku. Řekněte mu, že se domníváte, že ten uprchlý vězeň, který podle něj zavraždil Morrisonovy, měl pronajaté auto. A že to musíte prověřit. Na to nemůže říct ne, protože by tak popíral vlastní tvrzení, nemyslíte?“

„O. K.,“ řekl Finlay. „Pokusím se. Možná by to mohlo vyjít.“

„Joe musel mít telefonní kontakty,“ pokračoval jsem. „To číslo, které jste našel v jeho botě, bylo utržené z nějakého výpisu z počítače, že? Vsadím se, že zbytek toho papíru leží v jeho pokoji, popsaný telefonními čísly, přičemž to Hubblovo na začátku chybí. Takže najděte auto a pokuste se Picarda přesvědčit, aby přes tu půjčovnu našel hotel, O. K.?“

„O. K. Udělám, co budu moct.“

V Yellow Springs jsme odbočili do pruhu vedoucího k nemocnici a zpomalili na rychlostních hrbolech. Objeli jsme komplex k zadnímu areálu a zaparkovali u dveří do márnice. Nechtělo se mi jít dovnitř. Joe tam stále ještě byl. Začal jsem letmo uvažovat o záležitostech ohledně pohřbu. Nikdy jsem to ještě nemusel dělat. Námořnictvo se postaralo o mého otce, Joe pak o mou matku.

Vystoupil jsem nicméně z auta s nimi a chladným ránem jsme kráčeli ke dveřím. Prošli jsme chodbou dozadu k obstarožní kanceláři. U psacího stolu seděl tentýž doktor. Opět v bílém plášti. Opět vypadal unaveně. Pokynul nám, abychom vešli. Posadili jsme se. Vybral jsem si jednu ze stoliček. Nechtěl jsem zase sedět u faxu. Doktor na nás po řadě pohlédl a my na něj.

„Co pro nás máte?“ zeptal se Finlay.

Unavený muž za stolem se chystal k odpovědi. Jako by se připravoval k přednášce. Z levé strany stolu vzal trojici desek se záznamy a položil je na psací podložku před sebe. Otevřel vrchní desky, pak vytáhl druhé a rovněž je otevřel.

„Morrisonovi,“ pravil. „Pan a paní.“

Znovu nás všechny přejel pohledem. Finlay přikývl.

„Mučeni a zavražděni,“ pokračoval patolog. „Posloupnost je poměrně jasná. Ženu drželi dva muži, řekl bych, každý za jednu ruku: svírali je a kroutili. Má silné podlitiny na předloktích i na horních částech paží, na několika místech poškozené vazivo od toho, jak jí ohýbali ruce za záda. Je zřejmé, že pohmoždění postupovalo od chvíle, kdy ji uchopili, až do okamžiku smrti. Podlitiny se přestávají tvořit, když se zastaví krevní oběh, rozumíte?“

Přikývli jsme. Rozuměli jsme.

„Stanovil bych to na takových deset minut,“ řekl. „Deset minut od začátku až do konce. Takže ženu drželi. Muž byl přibit ke zdi. Řekl bych, že to už byli oba nazí. Před napadením měli na sobě noční úbor, že?“

„Župany,“ pravil Finlay. „Právě snídali.“

„O. K., župany. Ty sundali hned na začátku. Muže přibili ke zdi, technicky vzato i k podlaze, protože mu přibili i chodidla. Oblast genitálií byla poškozena. Šourek oddělen od těla. Pitva ukázala, že žena byla zřejmě přinucena amputovaná varlata spolknout.“

V kanceláři nastalo ticho. Jako v hrobě. Roscoe se podívala na mě. Chvíli mi hleděla do očí, pak obrátila zrak zpět k doktorovi.

„Našel jsem je v jejím žaludku,“ řekl doktor.

Roscoe byla bílá jako jeho plášť. Myslel jsem, že se složí ze stoličky. Zavřela oči a pokoušela se ovládnout. Právě se dozvěděla, co někdo minulou noc chystal pro nás.

„A dál?“ zeptal se Finlay.

„Žena byla zmrzačena. Odřízlé prsy, poškozené genitálie, podřízlé hrdlo. Pak podřízli krk muži. To bylo poslední způsobené zranění. Krev tryskající z arterie překryla ostatní skvrny po krvi, jež byly v místnosti.“

Kanceláří opět zavládlo hrobové ticho. Trvalo poměrně dlouho.

„A zbraně?“ zeptal jsem se.

Muž za stolem obrátil svůj unavený pohled ke mně.

„Něco ostrého, evidentně,“ řekl se slabým úsměvem. „Rovná čepel, tak dvanáct centimetrů dlouhá.“

„Břitva?“ navrhljsem.

„Ne. Něco stejně ostrého jako břitva, ale s pevnou rukojetí, ne skládací, a s oboustranným ostřím.“

„Proč?“ dotázal jsem se ho.

„Zbraň byla prokazatelně použita v obou směrech,“ řekl doktor. Otočil zápěstím malým obloukem tam a zpět. „Takhle. Na ženiných prsech. Řezali na obě strany. Jako by porcovali rybu.“

Přikývl jsem. Roscoe i Finlay mlčeli.

„A co ten druhý muž?“ řekl jsem. „Stoller?“

Patolog odstrčil obě složky Morrisonů na stranu a otevřel třetí. Pohlédl do ní a pak zdvihl zrak ke mně. Třetí složka byla tlustší než předchozí dvě.

„Jmenoval se Stoller?“ pravil. „Máme ho vedeného jako John Doe.“

Roscoe vzhlédla.

„Posílali jsme vám fax. Včera ráno. Vysledovali jsme jeho otisky.“

Patolog se začal přehrabovat nepořádkem na svém stole. Našel zkroucenou faxovou stránku. Přečetl si ji a přikývl. Přeškrtl jméno John Doe na deskách a napsal tam Sherman Stoller. Znovu se na nás slabě usmál.

„Mám ho od neděle,“ řekl. „Podařilo se mi ho ohledat důkladněji, víte? Trochu ho sice ohlodaly krysy, ale nebyl rozmlácený jako ten první a rozhodně dopadl lépe než Morrisonovi.“

„Co nám tedy můžete sdělit?“ zeptal jsem se.

„Mluvili jsme o kulkách, že? Nic dalšího nemohu dodat, pokud jde o přesnou příčinu smrtí.“

„A co dalšího jste zjistil?“

Složka byla příliš objemná na to, aby pojednávala pouze o střílení, útěku a vykrvácení. Bylo jasné, že pro nás ten chlapík má ještě něco. Viděl jsem, jak položil prsty na stránky a lehce přitlačil. Jako kdyby z nich cítil nějaké vibrace nebo četl Braillovo písmo.

„Byl to řidič nákladního auta,“ řekl.

„Ano?“ opáčil jsem.

„Řekl bych, že ano,“ potvrdil. Vypadal, že si tím je jistý.

Finlay se na něj podíval. Zaujalo ho to. Miloval dedukci, fascinovala ho. Jako když jsem se trefil ve svých odhadech v tom, že chodil na Harvard, rozvedl se a přestal kouřit.

„Pokračujte,“ řekl.

„Dobrá, jen krátce,“ pravil patolog. „Zjistil jsem jisté přesvědčivé faktory. Měl sedavé zaměstnání, protože měl ochablé svalstvo, špatné držení těla a měkké hýždě. Poměrně hrubé ruce a určité množství motorové nafty dlouhodobě vstřebávané do kůže. Stopy staré nafty měl také na podrážkách bot. Pokud jde o vnitřní orgány, měl špatnou výživu s vysokým obsahem tuků, dále měl příliš mnoho hydrosulfidů v krevních plynech a tkáních. Ten chlapík strávil život na silnici a čichal výfukové plyny. Vzhledem k naftě bych ho tipoval na řidiče náklaďáku.“

Finlay přikývl. Já rovněž. Stoller neměl žádné doklady, žádnou historii, nic než své hodinky. Tenhle člověk nebyl jako patolog vůbec špatný. Sledoval nás, jak souhlasně kýváme. Vypadal potěšené. Jako by toho měl ještě na srdci víc „Ale nějakou dobu už byl bez práce,“ řekl.

„Proč?“ zeptal se ho Finlay.

„Protože všechny tyto stopy jsou staré. Připadá mi, že dlouhou dobu hodné jezdil, ale pak přestal. Posledních devět měsíců, možná rok toho najezdil velmi málo. Takže usuzuji na řidiče náklaďáku, ale nezaměstnaného.“

„Výborně, doktore, dobrá práce,“ řekl Finlay. „Máte to všechno pro nás písemně?“

Doktor mu přes stůl přisunul velkou obálku. Finlay udělal krok dopředu a vzal si ji. Pak jsme se všichni zdvihli.

Přál jsem si už odejít. Nechtěl jsem chodit znovu do lednice. Roscoe s Finlayem to vycítili a kývli na sebe. Vypochodovali jsme odtamtud, jako bychom měli bůhvíjaké zpoždění. Chlapík u stolu nevzrušeně sledoval náš kvapný odchod. Musel už vidět spousty lidí, co spěchali z jeho kanceláře, jako by měli bůhvíjaké zpoždění.

Nasedli jsme do Roscoeina auta. Finlay otevřel velkou obálku a vytáhl zprávu o Shermanu Stollerovi. Složil si ji do kapsy.

„Tohle je prozatím naše,“ řekl. „Mohlo by nás to někam přivést.“

„Já si vyžádám tu zprávu o zatčení z Floridy,“ prohlásila Roscoe. „A zjistíme nějakou jeho adresu. Kolem takového řidiče musí být spousta papírů, že? Odbory, pojištění, osvědčení. To by nemělo být těžké.“

Zbytek cesty nazpátek do Margrave jsme mlčeli. Budova stanice byla prázdná, až na přijímacího chlapíka. Polední přestávka v Margrave, polední přestávka ve Washingtonu. Stejná časová zóna. Finlay mi z kapsy podal útržek papíru a postavil se na stráž ke dveřím do velké kanceláře. Já jsem vešel dovnitř, abych zavolal ženě, která možná byla milenkou mého bratra.

Číslo, které mi dal Finlay, byla soukromá linka Molly Beth Gordonové. Ozvala se hned na první zazvonění. Řekl jsem jí své jméno. Rozplakalo ji to.

„Máte hlas úplně jak Joe,“ řekla.

Neodpověděl jsem. Nechtěl jsem zabřednout do přílišného vzpomínání. Neměla by ani ona, jestliže porušuje předpisy a hrozí jí nebezpečí odposlechu. Měla by se omezit pouze na sdělení toho, co mi sdělit chtěla, a rozhovor ukončit.

„Tak co tu Joe vlastně dělal?“ zeptal jsem se jí.

Slyšel jsem ji posmrkávat a pak opět promluvila jasným hlasem.

„Vedl vyšetřování. Konkrétní podrobnosti neznám.“

„Ale čeho se to vůbec týkalo? Jaké měl zaměstnám?“

„Cožpak to nevíte?“

„Ne. Bylo pro nás těžké udržovat spolu kontakt, bohužel. Budete mi to muset vypovědět od začátku.“

Na lince bylo dlouho ticho.

„Dobře,“ souhlasila nakonec. „Neměla bych vám to říkat. Nemám k tomu oprávnění. Ale řeknu. Šlo o padělání. Řídil protipadělatelskou operaci ministerstva.“

„Padělání? Myslíte padělané peníze?“

„Ano. Byl šéfem oddělení, celou tu akci řídil. Joe byl opravdu skvělý.“

„Ale proč byl tady, v Georgii?“ zeptal jsem se.

„To nevím. Opravdu ne. Ale pokusím se vám to zjistit. Mohu zkopírovat soubory z jeho počítače. Znám heslo.“

Nastala další odmlka. Nyní jsem věděl něco o Molly Beth Gordonové. Počítačovým heslům jsem se kdysi věnoval hodně. Jako každý vojenský policista. Studoval jsem psychologii uživatelů. Většina z nich volí špatně. Spousta si to zpropadené slůvko napíše na lístek a přilepí k počítači. Ti, co jsou na to příliš chytří, zvolí jméno své manželky, psa, oblíbeného fotbalisty nebo značku auta, případně jméno ostrova, kde strávili líbánky nebo hoblovali svou sekretářku. Lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou opravdu mazaní, použijí čísel místo písmen, ale vyberou si datum svého narození nebo výročí svatby či jiné nabízející se datum. Jestliže se vám podaří zjistit něco o uživateli počítače, obyčejně máte nadpoloviční šanci, že se vám podaří zjistit jejich heslo.

To ovšem neplatilo pro Joea. Byl to profesionál. Strávil důležité roky u vojenské rozvědky. Jeho heslo zcela jistě tvořilo náhodné seskupení velkých a malých písmen, číslic a interpunkčních znamének. Zcela jistě bylo nerozluštitelné. Jestliže ho tedy Molly Beth Gordonová znala, musel jí ho Joe dát. Jiný způsob nebyl možný. Což znamenalo, že jí opravdu důvěřoval. Že si byli velice blízcí. Takže jsem vložil do svého hlasu trochu něhy.

„Molly, to by bylo skvělé. Opravdu bych ty informace potřeboval.“

„Já vím,“ řekla. „Doufám, že je získám zítra. Zavolám vám co nejdřív. Hned, jak budu něco vědět.“

„Dochází k nějakému padělání tady?“ zeptal jsem se. „Mohlo by se to týkat něčeho takového?“

„Ne. Takhle se to nestává. Ne ve Státech. Všechny ty představy o tajných sklepeních, kde muži se zelenými stínítky na očích tisknou dolarové bankovky, jsou nesmysl. To se prostě neděje. Joe tomu udělal přítrž. Váš bratr byl génius, Jacku. Už před lety zavedl přísné předpisy pro prodej speciálního papíru a barviva na bankovky, takže když s tím někdo začne, dopadnou ho během pár dnů. Stoprocentní spolehlivost. Ve Státech k padělám peněz už prostě nedochází. Joe se o to postaral. Všechno se odehrává v zahraničí. Veškeré padělky, které se tu vyskytnou, jsou přiváženy zvenčí. Tímhle se Joe celou dobu zabýval. Mezinárodními operacemi. Proč byl ale v Georgii, to nevím. Fakt ne. Ale zítra to zjistím, to vám slibuju.“

Dal jsem jí číslo stanice a upozornil ji, aby nemluvila s nikým jiným kromě mě, Roscoe nebo Finlaye. Pak spěšně zavěsila, jako by k ní do kanceláře právě někdo vešel. Chvíli jsem seděl a pokoušel se představit si, jak asi vypadá.

Teale byl na stanici. A s ním tam byl i starý Kliner. Stáli u přijímací přepážky, hlavy dohromady. Kliner mluvil k Tealeovi stejně, jako jsem ho v bistru viděl hovořit s Enem. Ohledně nadace, možná. Roscoe a Finlay byli spolu v blízkosti cel. Vydal jsem se k nim. Postavil jsem se mezi ně a polohlasně řekl: Jde o padělání peněz. Joe řídil protipadělatelské oddělení Ministerstva financí. Nevíte, jestli se tady něco podobného děje? Ani jeden z vás?“

Oba pokrčili rameny a zavrtěli hlavou. Uslyšel jsem zasyčení, jak se otevřely skleněné dveře. Vzhlédl jsem. Kliner odcházel a Teale mířil k nám.

„Já mizím,“ utrousil jsem.

Prosmykl jsem se kolem Tealea a šel ke dveřím. Kliner stál na parkovišti vedle černé dodávky. Vyčkal, až přijdu. Usmál se a ukázal vlčí zuby.

„Upřímnou soustrast k vaší ztrátě,“ řekl.

Měl pokojný, uhlazený tón hlasu. Prozrazoval vzdělání. Zvýrazněné sykavky. Nehodící se k jeho opálenému vzhledu.

„Rozčilujete mého syna,“ dodal.

Hleděl na mě. Něco mu žhnulo v očích. Pokrčil jsem rameny.

„On mě rozčilil první,“ odvětil jsem.

„Jak?“ ostře se dotázal Kliner.

„Tím, že žije a dýchá,“ odsekl jsem.

Vydal jsem se přes parkoviště. Kliner nasedl do černé dodávky. Nastartoval ji a rozjel se. Zabočil na sever. Já jsem kráčel na jih. Vydal jsem se k Roscoeinu domu. Půl míle čerstvým podzimním chladem. Deset minut rychlou chůzí. Vzal jsem si bentleye z garáže a zamířil do kopce směrem k městu. Zabočil jsem doprava na Hlavní třídu a pomalu jí projížděl. Pátral jsem pohledem vpravo i vlevo pod elegantními pruhovanými markýzami a hledal obchod s oblečením. Nalezl jsem ho tři vchody na sever od holičského krámku. Nechal jsem bentleye na ulici a vešel dovnitř. Použil jsem část Charliiných peněz na výlohy a nevlídnému muži středních let jsem zaplatil za kalhoty, košili a sako. Oblek byl světlehnědý, z žehlené bavlny a nejblíž k formálnímu oblečení, kam jsem byl ochoten zajít. Bez kravaty.

V převlékací kabině vzadu jsem si všechno oblékl. Své staré věci jsem nacpal do tašky. Když jsem procházel kolem bentleye, hodil jsem je do kufru.

Odebral jsem se o troje dveře jižněji k holičskému krámku. Mladší z obou staříků právě vycházel ven. Zastavil se a položil mi ruku na paži.

„Jak se jmenujete, synu?“ zeptal se mě.

Nebyl důvod mu to neříct. Aspoň jsem ho neviděl.

„Jack Reacher,“ pravil jsem.

„Máte ve městě nějaké hispánské přátele?“

„Ne.“

„No tak teď už máte. Dva chlapíci vás tu všude hledají.“

Podíval jsem se na něj. Rozhlížel se ulicí.

„Kdo to jsou?“ zeptal jsem se.

„Nikdy jsem je předtím neviděl,“ řekl stařík. „Malí, v hnědém autě, vzorované košile. Všude chodili a ptali se po Jacku Reacherovi. Řekli jsme jim, že o žádném Jacku Reacherovi jsme nikdy neslyšeli.“

„Kdy to bylo?“

„Dnes ráno. Po snídani.“

Přikývl jsem.

„O. K. Díky.“

Přidržel mi dveře.

„Běžte dovnitř,“ řekl. „Můj parťák si vás vezme na starost. Ale je dnes trochu náladový. To víte, stárne.“

„Díky,“ opakoval jsem. „Zatím nashle.“

„V to doufám, synu,“ pravil.

Vydal se po Hlavní třídě a já jsem vešel do krámku. Starší holič tam byl. Sukovitý stařík, jehož sestra kdysi zpívala se Slepým Blakem. Neměl žádné jiné zákazníky. Pokývl jsem mu na pozdrav a posadil se do jeho křesla.

„Dobrý den, příteli,“ pravil.

„Pamatujete si na mne?“ zeptal jsem se.

„Jistě. Byl jste náš poslední zákazník. Nikdo jinej tu nebyl, aby mě to popletlo.“

Požádal jsem o oholení a on začal šlehat holicí pěnu.

„Já jsem byl váš poslední zákazník?“ zeptal jsem se po chvíli. „To bylo v neděli. Dnes je úterý. To jde obchod vždycky tak špatně?“

Stařík přestal šlehat a mávl břitvou.

„Jde špatně už léta. Starosta Teale sem nepřijde, a co neudělá starej Teale, nebude dělat ani nikdo jinej. Až na pana Graye ze stanice, ten sem chodil pravidelně jako hodiny, třikrát, čtyřikrát týdně, dokud se chudák neoběsil, pánbu žehnej jeho duši. Vy jste první běloch, který sem od února přišel, jojo, pane, je to tak.“

„Proč sem starý Teale nechodí?“

„Bude mít nějakej problém,“ prohlásil stařík. „Říkám si, že asi nechce sedět celej zabalenej do ručníku a vedle sebe mít černocha s břitvou. Možná se bojí, aby se mu nepřihodilo něco zlýho.“

„A mohlo by se mu něco zlého stát?“ zeptal jsem se.

Krátce se zasmál.

„Říkám si, že tu jistý riziko je. Hňup jeden.“

„Takže máte dostatek černých zákazníků, abyste se uživili?“

Položil mi ručník kolem ramen a začal si mydlit štětku.

„Člověče, my nepotřebujeme zákazníky, abysme se uživili,“ řekl.

„Ne? Jak to, že ne?“

„Dostáváme obecní peníze.“

„Ano?“ podivil jsem se. „A kolik?“

„Tisíc dolarů.“

„Kdo vám je dává?“

Začal mi oškrabávat bradu. Ruka se mu třásla, jak je u starých lidí obvyklé.

„Klinerova nadace,“ zašeptal. „Obecní příspěvek. Je to podnikatelský grant. Všichni obchodníci ho dostávají. Už pět let.“

Přikývl jsem.

„To není špatné. Ale tisíc dolarů ročně vás neuživí. Je to lepší než vidličkou do oka, ale zákazníky potřebujete taky, ne?“

Jen jsem nezávazně konverzoval, jak se to u holiče dělá. Ale se staříkem to hnulo. Začal se otřásat a pohihňávat. Dělalo mu velké potíže dokončit holení. Znepokojeně jsem se díval do zrcadla. Po včerejší noci by to bylo opravdu něco, kdyby mi omylem podřízl krk.

„Poslyšte, neměl bych vám to říkat,“ zašeptal. „Ale beru vás jako přítele mé sestry, a tak vám to tajemství prozradím.“

Popletl si to. Nebyl jsem přítelem jeho sestry. Ani jsem ji neznal. Vyprávěl mi o ní, to bylo všechno. Stál tam s břitvou v ruce. Dívali jsme se na sebe do zrcadla. Jako tehdy v krámku s Finlayem.

„Není to tisíc dolarů ročně,“ pokračoval šeptem. Pak se sehnul k mému uchu. „Je to tisíc dolarů tejdně.“

Začal se točit kolem mě a chechtal se přitom jako ďábel. Napustil vodu do umyvadla a otřel mi zbytky pěny. Přitiskl mi na obličej horké, mokré plátno. Pak mi strhl z ramen ručník jako kouzelník předvádějící své číslo.

„Proto nepotřebujeme žádný zákazníky,“ hihňal se.

Zaplatil jsem mu a odcházel. Ten chlap byl blázen. „Pozdravujte mou sestru,“ volal za mnou.

17 KAPITOLA

Cesta do Atlanty, vzdálené necelých padesát mil, trvala téměř hodinu. Dálnice mě zavedla přímo do města. Vydal jsem se směrem k nejvyšším budovám. Jakmile jsem začal míjet mramorové vstupní haly, zaparkoval jsem auto, došel na nejbližší roh a zeptal se policisty na obchodní centrum.

Poslal mne pěšky půl míle a pak už jsem potkával jednu banku za druhou. Sunrise International měla svou vlastní budovu. Byla to vysoká skleněná věž, postavená v zadní části malého náměstí s kašnou. To vypadalo jako v Miláně; vchod v základně věže, obložený masivním kamenem, se však snažil vyvolat představu Frankfurtu či Londýna. Snažil se vzbudit dojem, že jde o velkou, vytíženou banku. Hala plná tmavého koberce a kůže. Recepční za mahagonovým pultem. Docela dobře to mohl být nějaký luxusní hotel.

Zeptal jsem se na kancelář Paula Hubbla a recepční začala hledat v seznamu. Řekla, že se omlouvá, ale že je tu nová a nezná mě, tak jestli bych laskavé počkal, než mou návštěvu ohlásí. Vytočila číslo a tichým hlasem započala konverzaci. Pak zakryla sluchátko dlaní.

„Mohu se zeptat na účel návštěvy?“

„Jsem jeho známý,“ řekl jsem.

Pokračovala v telefonickém hovoru a pak mne poslala k výtahu. Měl jsem jít k recepci v šestnáctém patře. Vstoupil jsem do výtahu a dotkl se tlačítka. Čekal jsem, až mě vyveze nahoru.

Šestnácté patro vyhlíželo jako pánský klub ještě víc než vstupní hala. Koberec, na stěnách obložení, šero. Plno lesknoucích se starožitností a starých obrazů. Když jsem se brodil vysokým kobercem, otevřely se dveře a vyšel člověk v obleku, aby mne přijal. Potřásl mi rukou a vpoklonkoval mě do malého přijímacího předpokoje. Představil se jako nějaký manažer a posadili jsme se.

„Tak co pro vás mohu udělat?“ zeptal se.

„Hledám Paula Hubbla,“ řekl jsem.

„Mohu vědět proč?“

„Jsem jeho starý známý. Vzpomněl jsem si, že se mi zmiňoval, že pracuje zde, a tak jsem si řekl, že když už tudy projíždím, stavím se za ním.“

Chlapík v obleku kývl hlavou. Sklopil zrak.

„Víte, věc se má tak, že pan Hubble už zde nepracuje. Museli jsme ho propustit, bohužel, asi před rokem a půl.“

Jen jsem nepřítomně přikývl. Pak jsem tam seděl v honosné malé kanceláři, díval se na muže v obleku a čekal. Chvíle mlčení by ho mohla přimět k hovoru. Kdybych začal hned klást otázky, mohl by se uzavřít. Nebo se mi svěřit se vším, jak to dělají právníci. Ale bylo na něm vidět, že je to povídavý typ. Spousta takovýchto manažerů je povídavých.

Když mají příležitost, strašně rádi vás ohromují. Tak jsem jen stísněně seděl a čekal. Načež se mi chlapík začal omlouvat, protože jsem byl Hubblův přítel.

„Abyste rozuměl, nebyla to jeho vina,“ řekl. „Svou práci dělal výborně, ale bylo to v oblasti, kterou jsme se přestali zabývat. Změna obchodní strategie, naneštěstí pro zaměstnance, kterých se to týkalo, ale nedalo se nic dělat.“

Přikývl jsem, jako že chápu.

„Už dlouho jsem s ním nebyl ve styku,“ pravil jsem. „Takže jsem to nevěděl. Já jsem vlastně ani nevěděl, jakou práci tu dělal.“

Usmál jsem se na něj. Snažil jsem se vypadat přátelsky a jako ignorant. To mě v bance příliš úsilí nestálo. Upřel jsem na něj svůj nejpozornější pohled, který povídavé typy spolehlivě přiváděl k hovoru. Měl jsem to mockrát vyzkoušené.

„Pracoval v našem retailovém oddělení,“ řekl. „To jsme museli zavřít.“

Díval jsem se tázavě na něj.

„Retailovém?“ zeptal jsem se.

„Přepážkové bankovnictví. Rozumíte, hotovost, šeky, půjčky, styk se zákazníky.“

„A to jste zavřeli? Proč?“

„Bylo to moc drahé. Velké náklady, malá rentabilita. Muselo se to zrušit.“

„A Hubble v tom pracoval?“

Přikývl.

„Pan Hubble byl vedoucím našeho oddělení oběživa,“ řekl. „Bylo to významné postavení. Byl v tom velmi dobrý.“

„Co tedy přesně dělal?“ zeptal jsem se.

Nevěděl, jak to vysvětlit. Kde začít. Udělal několik pokusů, a pak je vzdal.

„Rozumíte hotovosti?“ řekl nakonec.

„Nějakou mám. Jestli jí přesně rozumím, to nevím.“

Vstal a nervózně mi pokynul. Chtěl, abych s ním šel k oknu. Zadívali jsme se dolů na lidi na ulici, šestnáct pater pod námi. Ukázal na muže v obleku, který spěchal po chodníku.

„Vezměte si třeba tamtoho pána. Zkusme si o něm něco říci, ano? Pravděpodobně bydlí na předměstí, možná má někde víkendovou chalupu, dvě velké hypotéky, dvě auta, spoří tak v půl tuctu fondů s dlouhodobým výnosem, má penzijní fond, nějaké spolehlivé akcie, univerzitní spoření pro děti, pět nebo šest kreditních karet, karty obchodních domů, účtové karty. V celkové hodnotě řekněme tak půl milionu, souhlasíte?“

„O.K.,“ řekl jsem.

„Ale kolik má na hotovosti?“ zeptal se mě.

„Nemám zdání.“

„Pravděpodobně kolem padesáti dolarů,“ prohlásil. „Kolem padesáti dolarů v peněžence z kůže, která ho stála sto padesát dolarů.“

Podíval jsem se na něj a pokrčil rameny. Jeho vývodům jsem nerozuměl. Chlapík přehodil na nižší rychlost. Začal být velmi trpělivý.

„Americké hospodářství je ohromný kolos. Čistá aktiva a pasiva dosahují nezměřitelných hodnot. Biliony dolarů. Ale téměř nic z toho netvoří hotovost Ten muž měl majetek za půl milionu, ale z toho jen padesát dolarů v hotovosti. Veškerý zbytek je někde na papíře nebo v počítačích. Faktem je, že příliš mnoho hotovosti ani k dispozici není. V celých Spojených státech je jen asi sto třicet miliard ve skutečných bankovkách.“

Opět jsem reagoval pokrčením ramen.

„To mí připadá dost,“ namítl jsem.

Chlapík na mě přísně pohlédl.

„Ale kolik je tu lidí?“ zeptal se. „Skoro tři sta milionů. Dělá to jen asi čtyři sta padesát opravdových dolarů v hotovosti na hlavu. To je problém, s kterým se retailová banka musí potýkat den co den. Čtyři sta padesát dolarů představuje velmi skromnou částku, ale kdyby si ji měl z banky vybrat každý, během okamžiku by banky v zemi přišly o veškerou hotovost.“

Odmlčel se a pohlédl na mne. Přikývl jsem.

„O. K. To chápu.“

„A většina té hotovosti není v bankách. Nachází se v Las Vegas nebo na dostizích. Je koncentrována na místech, která nazýváme hotovostní oblasti ekonomiky. Takže hotovostní manažer – a pan Hubble byl jedním z nejlepších – musí ustavičně bojovat o to, aby měl ve svém úseku po ruce dostatek papírových dolarů. Musí je umět opatřit. Musí vědět, kde je sehnat. Vycítit, kde mohou být. Není to snadné. Nakonec to byl jeden z faktorů, proč se nám retailové operace tolik prodražily. Jeden z důvodů, proč jsme od nich upustili.

Drželi jsme si je tak dlouho, jak to bylo možné, ale nakonec jsme je museli uzavřít. A pana Hubbla propustit. Bylo nám to velice líto.“

„Nemáte tušení, kde pracuje teď?“ zeptal jsem se.

„Bohužel,“ zavrtěl hlavou.

„Někde pracovat musí, že?“

Opět zavrtěl hlavou.

„Profesně zmizel z dohledu,“ řekl. „V bankovnictví nepracuje, tím jsem si jistý. Jeho členství v instituci ihned zaniklo a nikdy jsme nedostali žádost o doporučení. Je mi líto, ale nemohu vám pomoct. Kdyby pracoval někde v bance, věděl bych o tom, to vás mohu ubezpečit. Musí teď dělat něco jiného.“

Pokrčil jsem rameny. Hubblova stopa byla chladná jako kámen. A rozhovor s tímhle mužem byl u konce. Jeho chování to naznačovalo. Posunul se dopředu, připraven zvednout se a jít. Postavil jsem se zároveň s ním. Poděkoval mu za jeho čas. Potřásl mu rukou. Starožitným přítmím jsem prošel k výtahu, zmáčkl tlačítko přízemí a vyšel do kalného, šedého dne.

Všechny mé předpoklady byly špatné. Považoval jsem Hubbla za bankovního úředníka, který se živí normální prací. Možná občas přimhouří oko nad nějakým nevýznamným podvůdkem, možná se někdy prstem namočí v nějaké špíně. Možná mlčky přehlédne pár vymyšlených cifer, když mu zkroutí ruku za zády. Měl jsem ho za člověka, co se zapletl a poskvrnil co napomáhal, ale nestál v centru dění. Ale on bankovním úředníkem nebyl. Už půldruhého roku. Živil se zločinem. Na plný úvazek. Na podvodu se přímo účastnil. Byl rovnou v jeho srdci, vůbec ne na okraji.

Jel jsem hned zpátky na margravskou stanici. Zaparkoval jsem a šel za Roscoe. Ve služebně sice číhal Teale, ale chlapík od přijímacího pultu na mě mrkl a kývl směrem ke kartotéce. Roscoe byla uvnitř. Vypadala unaveně. Měla náruč plnou starých záznamů. Usmála se.

„Ahoj, Reachere,“ řekla. „Jdeš mě od tohohle všeho vysvobodit?“

„Co je nového?“ zeptal jsem se.

Odložila stoh fasciklů na pořadač. Oprášila se a odhodila si vlasy dozadu. Vrhla rychlý pohled na dveře.

„Spousta věcí. Teale má za deset minut schůzi výboru nadace. Jakmile odtud vypadne, přijde mi fax z Floridy. A čekáme, že zavolají z georgijské policie ohledně nalezených aut.“

„Kde je ta pistole, kterou pro mě máš?“

Chvíli mlčela. Kousala se do rtu. Rozpomínala se, proč ji potřebuju.

„Je v krabici,“ řekla. „V mém psacím stole. Musíme počkat, až Teale odejde. A tady ji neotvírej, ano? Nikdo o ní neví.“

Vyšli jsme z kartotéky a kráčeli ke kanceláři z růžového dřeva. Ve služební místnosti bylo ticho. Dva muži ze záložního týmu z pátku se probírali počítačovými daty. Všude ležely úhledné hromádky spisů. Probíhal předstíraný hon za náčelníkovým vrahem. Na zdi jsem spatřil velkou novou nástěnku. Nadepsanou „Morrison“. Byla prázdná. Vyšetřování příliš nepokročilo.

Spolu s Finlayem jsme čekali v kanceláři. Pět minut. Deset. Pak jsme uslyšeli zaklepání a dovnitř nakoukl Baker. Zazubil se na nás. Opět jsem spatřil jeho zlatý zub.

„Teale je pryč,“ řekl.

Vyšli jsme do otevřené místnosti. Roscoe zapojila faxovací přístroj, zdvihla sluchátko a zavolala na Floridu. Finlay vytočil číslo státní policie, aby zjistil, jak to vypadá s nalezenými auty z půjčoven. Sedl jsem si k psacímu stolu k Roscoe a zatelefonoval Charlii Hubbleové. Vytočil jsem číslo mobilního telefonu, které Joe vytiskl a schoval si do boty. Nikdo se neozval. Jen elektronický signál a hlas z nahrávky oznamující, že přístroj, na který volám, je vypnutý.

Pohlédl jsem na Roscoe.

„Ona má ten zatracený mobil vypnutý,“ prohlásil jsem.

Roscoe pokrčila rameny a přešla k faxu. Finlay stále hovořil s georgijskou policií. Viděl jsem, že Baker se pohybuje kolem trojúhelníku, který jsme my tři tvořili. Vstal jsem a připojil se k Roscoe.

„Baker se k nám chce přidat?“ zeptal jsem se.

„Zdá se, že jo. Finlay z něj udělal jakousi hlídku. Máme ho zasvětit?“

Na vteřinu jsem o tom uvažoval, ale pak jsem zavrtěl hlavou.

„Ne. V takovéhle věci čím méně tím lépe, nemyslíš?“

Sedl jsem si zpátky ke stolu, který jsem si vypůjčil a znovu zkusil mobilní číslo. Stejný výsledek. Týž trpělivý elektronický hlas mi oznamoval, že číslo je vypojené.

„Kruci,“ řekl jsem si pro sebe. „Je to možné?“

Potřeboval jsem vědět, kde Hubble trávil čas poslední rok a půl. Charlie mi mohla něco prozradit. V kolik ráno odcházel, v kolik se večer vracel domů, potvrzenky za dálniční poplatky, účty z restaurací a podobné věci. A mohla si mezitím vzpomenout na něco o neděli či o Pluribusu. Bylo možné, že přijde s něčím užitečným. Potřeboval jsem se dozvědět něco užitečného. Potřeboval jsem to velice naléhavě. A ona si vypne ten zatracený mobil.

„Reachere?“ ozvala se Roscoe. „Mám tu zprávu o Shermanu Stollerovi.“

Držela v ruce několik faxových stránek. Hustě potištěných.

„Výborně,“ řekl jsem. „Podívejme se na to.“

Finlay položil sluchátko a přistoupil k nám.

„Hoši ze státní nám zavolají,“ oznámil. „Možná pro nás něco budou mít.“

„Výborně,“ opakoval jsem. „Možná se už někam dostáváme.“

Všichni jsme se vrátili do velké kanceláře. Rozložili jsme si zprávu o Shermanu Stollerovi na psacím stole a společně se nad ní sklonili. Byl to protokol o zatčení z policejního oddělení v Jacksonville na Floridě.

„Slepý Blake se narodil v Jacksonville,“ řekl jsem. „Věděli jste to?“

„Kdo je Slepý Blake?“ zeptala se Roscoe.

„Zpěvák,“ odvětil Finlay.

„Kytarista, Finlayi,“ opravil jsem ho.

Sherman Stoller byl v září před dvěma lety zastaven hlídkovým vozem za to, že ve tři čtvrtě na dvanáct v noci překročil povolenou rychlost na říčním mostě mezi Jacksonville a Jacksonville Beach. Jel v malé skříňové dodávce, o jedenáct mil v hodině rychleji, než byl předepsaný limit. Byl nadmíru rozčilený a choval se agresivně k posádce hlídkového vozu. To byl důvod k tomu, že ho zatkli pro podezření z řízení pod vlivem alkoholu. V Jacksonville Central mu sejmuli otisky prstů a vyfotografovali ho; rovněž provedli osobní prohlídku a prohlídku jeho vozidla. Dal jim atlantskou adresu a udal, že pracuje jako řidič nákladního auta.

Prohlídka jeho osoby přinesla negativní výsledek. Dodávka byla prohledána ručně i pomocí psů, také s negativním výsledkem. Obsahovala pouze náklad dvaceti nových klimatizačních zařízení, zabalených do krabic a určených k vývozu z Jacksonville Beach. Krabice byly zapečetěny a opatřeny značkou výrobce, na každé krabici bylo sériové číslo.

Poté, co byl Stoller poučen o svých právech, uskutečnil jeden telefonický rozhovor. Během dvaceti minut se dostavil právník jménem Perez z vážené jacksonvillské firmy Zacarias Perez, aby ho zastupoval, a za dalších deset minut byl Stoller propuštěn. Od jeho zastavení na silnici až po odchod s advokátem uplynulo pětapadesát minut.

„Zajímavé,“ řekl Finlay. „Ten chlap je na tři sta mil od domova, je půlnoc a sežene právníka během dvaceti minut? Společníka vážené firmy? Stoller nebyl jen tak ledajaký řidič náklaďáku, na to můžete vzít jed.“

„Znáš tu adresu?“ zeptal jsem se Roscoe.

Zavrtěla hlavou.

„Tuhle zrovna ne. Ale mohu to zjistit.“

Dveře se pootevřely a dovnitř opět vstrčil hlavu Baker.

„Mám na lince státní policii,“ řekl. „Zdá se, že pro vás mají nějaké auto.“

Finlay se podíval na hodinky. Usoudil, že má čas, než se Teale opět vrátí.

„O. K.,“ pravil. „Přepněte mi to sem, Bakere.“

Zdvihl sluchátko na velkém psacím stole a naslouchal. Napsal si pár poznámek a zabručel poděkování. Zavěsil a zdvihl se ze židle.

„Dobrá,“ řekl. „Pojďme se na to podívat.“

Všichni tři jsme rychle zamířili ke dveřím. Museli jsme vypadnout dřív, než se Teale vrátí a začne se vyptávat. Baker nás pozoroval, jak odcházíme. Zavolal za námi.

„Co mám říct Tealeovi?“

„Vyřiďte mu, že máme ten vůz,“ odvětil Finlay. „Co jím ten propuštěný maniak přijel k Morrisonovu domu. Řekněte, že jsme na dobré stopě, O. K.?“

Tentokrát řídil Finlay. Vzal si neoznačený chevrolet, úplně stejný, jako měla Roscoe. Odlepil se z parkoviště a zahnul na jih. Při projíždění městečkem zvýšil rychlost. V prvních několika mílích jsem poznával trasu do Yellow Springs, ale pak jsme sjeli na silnici, která vedla na východ.

Mířila k dálnici, ale končila v jakémsi silničním pracovním prostoru přímo pod jejím náspem. Byly tam hromady asfaltu a sudy od dehtu. A auto. Bylo shozené z dálnice a leželo na střeše. Vyhořelé.

„Všimli si ho v pátek ráno,“ řekl Finlay. „Ve čtvrtek tu nebylo, to jsou si jistí. Mohlo by být Joeovo.“

Pečlivě jsme si ho prohlédli. Moc toho na něm k vidění nebylo. Vyhořelo kompletně. Vše, co nebylo z oceli, zmizelo. Nemohli jsme ani určit jeho značku. Podle tvaru Finlay soudil na výrobek General Motors, ale nebylo jasné, který typ. Byl to sedan střední velikosti, a jakmile bylo pryč plastové obložení, neodlišili jste buick od chevroletu či pontiaku.

Požádal jsem Finlaye, aby podepřel přední blatník, a vlezl jsem pod obrácenou kapotu. Hledal jsem identifikační číslo, které je vytištěné nahoře na motoru. Musel jsem odškrábat spečený lak, ale podařilo se mi malý aluminiový proužek najít a zjistit většinu číslic. Vysoukal jsem se ven a odříkal je Roscoe. Zapsala si je.

„Tak co si o tom myslíte?“ zeptal se Finlay.

„Mohlo by to být ono,“ řekl jsem. „Řekněme, že si ho pronajal ve čtvrtek večer na letišti v Atlantě, s plnou nádrží benzinu. Odjel s ním ke skladům u margravské dálniční křižovatky a někdo ho pak potom odvezl sem. Něco benzinu ubylo, řekněme osm deset litrů. Pořád ještě zbývá spousta k hoření.“

Finlay přikývl.

„To dává smysl. Ale museli by to být místní lidé. Tohle je skvělé místo na shození auta, nemyslíte? Nahoře vyjedete na krajnici, koly do stráně, auto shodíte ze svahu, pak seběhnete dolů a zapálíte ho, potom vlezete do auta ke svému kumpánovi, který už tam na vás dole čeká, a zmizíte. Ale jen pokud víte o téhle silničářské cestě. A o té může vědět jen místní člověk, že?“

Opustili jsme vrak a vrátili se na stanici. Přijímací seržant už na Finlaye čekal.

„Teale vás očekává v kanceláři,“ řekl.

Finlay zabručel a zamířil dozadu, ale já jsme ho chytil za ruku.

„Nechte ho nějakou dobu mluvit. Ať má Roscoe čas zavolat ohledně toho čísla auta.“

Přikývl a odešel dozadu. My s Roscoe jsme se odebrali k jejímu stolu. Zdvihla sluchátko, ale zadržel jsem ji.

„Dej mi tu pistoli,“ zašeptal jsem. „Než Teale skončí s Finlayem.“

Kývla hlavou a rozhlédla se po místnosti. Sedla si a odepnula si z opasku klíče. Odemkla psací stůl a otevřela hlubokou zásuvku. Pokynula směrem k ploché krabici z kartonu. Zdvihl jsem ji. Byla to kancelářská krabice na papíry, asi pět centimetrů vysoká. Karton byl potištěn ozdobným vzorem, napodobujícím dřevěné vlákno. Na víku bylo napsané jméno. Gray. Popadl jsem ji do podpaží a kývl na Roscoe. Zavřela zásuvku a opět ji zamkla.

„Díky,“ řekl jsem. „Teď tam prosím tě zavolej, ano?“

Odešel jsem ke vchodu a zády si otevřel těžké skleněné dveře. Odnesl jsem krabici k bentleyi a postavil ji na střechu. Odemkl jsem dvířka a vhodil krabici na sedadlo vedle řidiče. Nasedl jsem a položil si ji na klín. Spatřil jsem, jak na silnici asi sto metrů severně zpomaluje hnědý sedan.

V něm dva Hispánci. Totéž auto, které jsem den předtím viděl u domu Charlie Hubbleové. Titíž muži. O tom nebylo pochyb. Nějakých sedmdesát metrů od stanice auto zastavilo. Viděl jsem, jak znehybnělo, když vypnuli motor. Žádný z mužů nevystoupil. Jen tam seděli, vzdáleni sedmdesát metrů, a pozorovali policejní parkoviště. Zdálo se, že se dívají přímo na bentleye. Takže mí noví přátelé mě našli. Hledali mne celé dopoledne. Konečně byli u cíle. Nehýbali se. Jen tam seděli a pozorovali mě. Sledoval jsem je přes pět minut. Neměli v plánu odjet. To bylo zjevné. Usadili se tam. Tak jsem obrátil svou pozornost opět ke krabici.

Byla v ní pouze krabička nábojů a pistole. Pořádná zbraň. Byla to automatická pistole Desert Eagle. Z takové už jsem kdysi střílel. Pocházely z Izraele. Dostávali jsme je oplátkou za všechny ty věci, které jsme tam posílali. Zdvihl jsem ji. Velice těžká, s pětatřiceticentimetrovou hlavní, celá měřila přes pětačtyřicet. Vyňal jsem zásobník. Byl na osm střel Magnum, ráže 44. Žádná subtilní zbraň. Kulka váží dvakrát tolik co osmatřicítka z policejního revolveru. Hlaveň opouští mnohem větší rychlostí, než je rychlost zvuku. Cíl zasahuje s větší silou než cokoli jiného, pokud zrovna nemáme na mysli rozjetý vlak. Skutečně nic subtilního. Problém je s municí. Máte na výběr. Jestliže do ní vložíte střelu s tvrdým pláštěm, tak projde člověkem, na něhož střílíte, a pravděpodobně i dalším, který stojí o sto metrů dál. Použijete-li měkkoplášťovou střelu, tak do vašeho chlápka vybourá díru velikosti popelnice. Takže si vyberte.

Všechny kulky v krabičce byly měkkoplášťové. To mi vyhovovalo. Zkontroloval jsem zbraň. Brutální, ale v dobrém stavu. Všechno fungovalo. Na pažbě bylo vyryté jméno. Gray. Stejné jako na krabici. Mrtvý detektiv, předchůdce Finlaye. V únoru se oběsil. Musel to být sběratel zbraní. Tohle nebyla jeho služební pistole. Žádné policejní oddělení na světě by ve službě nepovolilo používání takovéhohle kanonu. Ve všech směrech příliš těžká zbraň.

Nabil jsem pistoli mrtvého detektiva osmi z jeho nábojů. Zbylé jsem vložil zpátky do krabice, kterou jsem nechal ležet na podlaze auta. Natáhl jsem kohoutek a zaklapl pojistku do zajištěné polohy. Nataženo, zajištěno, jak jsme říkali v armádě. Ušetří vám to zlomek vteřiny před prvním výstřelem. A možná zachrání život. Vložil jsem zbraň do palubní přihrádky z ořechového dřeva. Stěží se tam vešla.

Pak jsem chvíli seděl a pozoroval ony dva muže v autě. Stále mě sledovali. Ze sedmdesátimetrové vzdálenosti jsme se na sebe dívali. Byli uvolnění a v pohodě. Nicméně mne sledovali. Vystoupil jsem z bentleye a opět ho zamkl. Vrátil jsem se ke vchodu a otevřel dveře. Vrátil jsem se pohledem k hnědému sedanu. Pořád tam stál. Pořád mě sledovali.

Roscoe byla u svého stolu a telefonovala. Zamávala mi. Vypadala vzrušeně. Zdvižením ruky mi naznačila, abych počkal. Pozoroval jsem dveře zadní kanceláře. Doufal, že Teale nevyjde dřív, než skončí hovor.

Vyšel vzápětí poté, co zavěsila. Byl v obličeji celý rudý. Vypadal rozčileně. Rázně pochodoval služebnou a vrážel svou těžkou hůl do podlahy. Zlobně se zahleděl na prázdnou nástěnku. Finlay vystrčil hlavu ze dveří kanceláře a kývnutím mě přivolal. S pohledem na Roscoe jsem pokrčil rameny a šel jsem zjistit, co pro mě Finlay má.

„O co šlo?“ zeptal jsem se ho.

Začal se smát.

„Vytočil jsem ho,“ řekl. „Zeptal se mě, jaký že to máme vůz. Odpověděl jsem mu, že žádný. Že jsme Bakerovi řekli, že máme skluz, ale on zřejmě rozuměl vůz.“

„Buďte opatrný, Finlayi,“ varoval jsem ho. „Ti chlapi vraždí. Jde o vážnou věc.“

Pokrčil rameny.

„Jsem už z toho na hlavu. Musím se taky pobavit, ne?“

Přečkal dvacet let v Bostonu. Možná přečká i tohle.

„Co nového s Picardem? Ozval se vám?“

„Nic,“ odvětil. „Zatím vyčkává.“

„Nenasadil náhodou pár svých lidí na sledovačku?“

Finlay potřásl hlavou. Velmi rozhodně.

„Vyloučeno. To by mi napřed řekl. Proč?“

„Protože dva chlápci to tu obhlížejí,“ řekl jsem. „Přijeli před deseti minutami. V řadovém hnědém sedanu. Včera se ochomýtali u Hubbla a dnes ráno mě hledali ve městě.“

Opět potřásl hlavou.

„Od Picarda nejsou. To by mi řekl.“

Vešla Roscoe a zavřela dveře. Držela je rukou, jako by hrozilo, že sem Teale vtrhne za ní.

„Volala jsem Detroit,“ oznámila. „Byl to pontiac. Dodaný před čtyřmi měsíci. Velká hromadná objednávka pro jednu půjčovnu. Na dopravním mi zjišťují registraci. Řekla jsem jim, aby zavolali Picardovi do Atlanty. Ta půjčovna by mu mohla prozradit, kde k pronájmu toho auta došlo. Možná se k něčemu dopracujeme.“

Měl jsem pocit, že se k Joeovi přibližuji. Jako bych slyšel slabou ozvěnu.

„Výborně,“ řekl jsem jí. „Dobrá práce, Roscoe. Já odtud mizím. Stavím se tu pro tebe v šest. Vy dva se držte spolu, ano? Hlídejte si navzájem záda.“

„Kam jdete?“ zeptal se Finlay.

„Trochu se projet po krajině,“ odvětil jsem.

Nechal jsem je v kanceláři a kráčel k východu. Zatlačil jsem do dveří a vyšel ven. Zašilhal jsem směrem k silnici. Sedan tam pořád stál, ve vzdálenosti sedmdesáti metrů. Uvnitř byli stále ti dva muži. Stále na číhané. Přešel jsem k bentleyi. Odemkl dvířka a nasedl. Vyjel z parkoviště a zahnul na okresní silnici. Pomalu a zeširoka. Projel jsem zvolna kolem nich a pokračoval dále na sever. V zrcátku jsem viděl, jak sedan nastartoval. Pak sjel do krajnice a na silnici se otočil. Nabral rychlost mým směrem a zavěsil se za mě. Jako kdybych ho táhl na dlouhém neviditelném laně. Já jsem zpomalil, on zpomalil, já zrychlil, on také zrychlil. Jako nějaká hra.

18 KAPITOLA

PROJEL JSEM KOLEM ENOVA BISTRA A POKRAČOVAL DAL ZA město na sever. Sedan mě následoval, čtyřicet metrů za mnou. Bez jakékoli snahy se skrýt. Ti dva prostě jeli otevřeně za mnou. Hleděli dopředu. Zabočil jsem na západ na silnici k Warburtonu. Zpomalil jsem na cestovní rychlost. Sedan udělal totéž. Pořád se držel čtyřicet metrů za mnou. Směřovali jsme na západ. Byli jsme jedinými pohyblivými body v celé rozlehlé krajině. Viděl jsem oba chlápky v zrcátku. Upřeně hleděli na mě. Byli ozářeni nízkým odpoledním sluncem. Šikmé, mosazně žluté světlo je zvýrazňovalo. Mladí muži, Hispánci, řvavé košile, černé vlasy, velice upravení a velice si podobní. Jejich auto v pravidelném odstupu za mým.

Pokračoval jsem v jízdě sedm nebo osm mil. Hledal jsem vhodné místo. Každé zhruba půl míle odbočovaly ze silnice napravo i nalevo vozové cesty. Vedly do polí. Bezcílně se jimi vinuly. Nevěděl jsem, k čemu jsou. Možná vedly k místům, kde měli farmáři uskladněné stroje na žně, až nastanou. Čekal jsem na jednu konkrétní odbočku, které jsem si předtím všiml. Vedla za malou remízku stromů po pravé straně silnice. Jediný úkryt v okruhu mnoha mil. Viděl jsem ji v pátek z vězeňského autobusu. A dnes při zpáteční cestě z Alabamy. Skupinka statných stromů; ráno se vznášely v mlze. Malá oválná remízka vedle silnice. Vozová cesta ji zezadu obtáčela a pak se opět spojovala se silnicí.

Uviděl jsem ji na dvě míle před sebou. Stromy tvořily jen malou šmouhu na obzoru. Mířil jsem k nim. Otevřel jsem palubní přihrádku a vytáhl ven velkou zbraň. Vecpal ji do záhybu v čalounění sedadla vedle mě. Chlápci jeli za mnou. Pořád o čtyřicet metrů nazpět. Čtvrt míle od stromů jsem zařadil dvojku a přišlápl plyn k podlaze. Staré auto zasténalo a vystřelilo kupředu. U odbočky jsem strhl volant a se zhoupnutím sjel s bentleyem ze silnice. Vřítil jsem se dozadu za remízku. Šlápl jsem na brzdu. Popadl pistoli a vyskočil. Nechal jsem dvířka řidiče viset dokořán, jako kdybych vypadl a vyhodilo mě to přímo do stromů.

Ale vydal jsem se na druhou stranu. Doprava. Obkroužil jsem kapotu, běžel pět metrů do pole burských oříšků a vrhl se na zem. Proplížil jsem se mezi keři zpátky k cestě, na místo, kde jejich auto bude muset za bentleyem zastavit. Přitiskl jsem se k mozolnatým lodyhám keřů, pod listí, na vlhkou červenou zem. Vyčkával jsem. Počítal jsem, že přejeli o nějakých šedesát, sedmdesát metrů. Nestačili zareagovat na mou náhlou akceleraci. Odjistil jsem pojistku. Pak jsem uslyšel jejich hnědý buick. Rozeznal jsem hluk jeho motoru a skřípání závěsu kol. Objevil se v mém zorném poli, na cestě přede mnou. Zastavil za bentleyem, na pozadí stromů. Byl asi dvacet metrů ode mne.

Nebyli nijak hloupí. Rozhodně jsem už viděl horší. Spolujezdec vystoupil už na silnici, než sem zahnuli. Myslel, že jsem někde mezi stromy. Myslel, že se na mě dostane zezadu. Řidič se v autě přesunul a vylezl pravou stranou, dál od stromů. Přímo přede mne. S pistoli v ruce si klekl do hlíny, zády ke mně, skrytý za buickem, a přes něj vyhlížel směrem ke stromům, kde, jak se domníval, jsem byl já. Musel jsem ho donutit, aby se přesunul. Nechtěl jsem, aby zůstal vedle auta. To muselo zůstat provozuschopné. Chtěl jsem ho nepoškozené.

Hlídali remízku. To byl můj plán. Proč bych měl jezdit takovou dálku k jedinému lesíku v dalekém okolí, abych se pak schoval v poli? Klasický úhybný manévr. Chytili se na něj, aniž o tom vůbec přemýšleli. Chlápek u auta zíral mezi stromy. Já jsem mu zíral na záda. Mířil jsem na něj pistolí a mělce dýchal. Jeho parťák se pomalu plížil mezi stromy a hledal mě. Brzy se objeví v dohledu.

Dorazil asi za pět minut Před sebou třímal pistoli. Obešel zezadu buick. Držel se v bezpečné vzdálenosti od bentleye. Přikrčil se vedle svého partnera a navzájem na sebe pokrčili rameny. Pak opět soustředili pozornost na bendeye. Obávali se, že ležím uvnitř na podlaze nebo se krčím za majestátním chromovaným chladičem. Chlapík, co se právě vrátil od remízky, se plazil po zemi přímo přede mnou a hledal pod bentleyem mé nohy. Ze směru stromů se neustále kryl za buick.

Postupně se proplížil po celé délce bentleye. Jak se sunul po loktech dopředu, bylo slyšet jeho hekání a supění. Pak se opět odplazil zpátky a znovu si klekl vedle svého kumpána. Oba se přetočili na stranu a pomalu se vztyčili u kapoty buicku. Postoupili kupředu a nahlédli do bentleye. Společně odešli k okraji houští a civěli do temnoty uvnitř. Nemohli mě najít. Pak se vrátili a postavili se na cestu, dál od vozů a upírali zraky mezi stromy, zády k poli a zády ke mně. Jejich siluety ostře vystupovaly proti oranžovému nebi.

Nevěděli, co dělat. Byli to hoši z města. Možná z Miami. Měli na sobě floridské oblečení. Byli zvyklí na staveniště a neonem ozářené zadní uličky. Byli zvyklí na akce pod dálničními rampami a na skládkách odpadků, kam turisté nikdy nepřijdou. Nevěděli, co mají udělat s malou remízkou stromů, stojící osaměle mezi miliony akry burských oříšků.

Střelil jsem je oba do zad, jak tam stáli. Dva rychlé výstřely. Zamířené vysoko mezi lopatky. Burácení velké automatické pistole připomínalo výbuchy granátů. Ze všech stran vzlétli do vzduchu ptáci. Dvojitá rána se nesla krajinou jako dunění hromu. Zpětné nárazy mě udeřily do ruky. Oba chlápci se zhroutili dopředu. Leželi rozprostřeni na břiše na pozadí stromů na zadním okraji cesty. Zdvihl jsem hlavu a zadíval se na ně. Jejich těla měla ten ochablý, prázdný vzhled, který zbyde, když vyprchá život.

S napřaženou pistolí jsem přistoupil k nim. Byli mrtví. Viděl jsem už mrtvých hodně a tihle vypadali úplně stejně. Velké střely Magnum je zasáhly vysoko na zádech. Kde jsou velké tepny a žíly, vedoucí k hlavě. Kulky nadělaly slušnou spoušť. Tiše jsem hleděl na oba muže a myslel na Joea.

Pak mě čekala práce. Vrátil jsem se k bentleyi. Zaklapl jsem pojistku a vhodil pistoli Desert Eagle zpátky na sedadlo. Přešel jsem k jejich buicku a vytáhl klíčky. Otevřel kufr. Asi jsem doufal, že tam něco najdu. Necítil jsem se nijak zle vzhledem k těm hochům. Ale cítil bych se přece jen lépe, kdybych tam něco našel. Jako třeba automatickou dvaadvacítku s tlumičem. Nebo čtvery gumové návleky a nylonové kombinézy. Pár nožů s dvanácticentimetrovým ostřím. Věci tohoto typu. Ale nic takového jsem nenašel. Našel jsem Spiveye.

Byl mrtev několik hodin. Zastřelen osmatřicítkou do čela. Z bezprostřední blízkostí. Hlaveň revolveru musel mít tak patnáct centimetrů od hlavy. Přetřel jsem kůži v okolí rány palcem. Podíval se na něj. Saze tam nebyly. Do kůže však byly nastřelené drobné částečky střelného prachu, které setřít nešly. Podobné tetování ukazuje na poměrně krátkou vzdálenost zbraně. Patnáct, možná dvacet centimetrů. Někdo náhle zdvihl pistoli a pomalý, těžkopádný zástupce ředitele věznice nestačil uhnout.

Měl strup na bradě, kde jsem ho řízl Morrisonovým nožem. Jeho malé hadí oči byly otevřené. Měl na sobě pořád tu svou umaštěnou uniformu. Na místě, kde jsem mu prořízl košili, bylo vidět bílé chlupaté břicho. Aby ho složili do kufru, museli mu zlomit nohy. Pravděpodobně lopatou. Zlomili mu je a v koleni ohnuli do strany, aby mohli tělo vecpat dovnitř. Hleděl jsem na něj a měl zlost. Věděl a neprozradil. Ale oni ho zabili stejně. Fakt, že mi nic nepověděl, vůbec nehrál roli. Propadali panice. Snažili se umlčet každého, zatímco hodiny pomalu odtikávaly čas, zbývající do neděle. Hleděl jsem Spiveyovi do mrtvých očí, jako by tam ona informace stále ještě byla.

Pak jsem spěchal zpátky k mrtvolám na okraji cesty a prošacoval je. Dvě peněženky a smlouva o půjčení auta. Mobilní telefon. To bylo všechno. Půjčovní smlouva se týkala buicku. Pronajatý na letišti v Atlantě, v pondělí v osm ráno. Přílet odněkud časně zrána. Prohledal jsem peněženky. Letenky žádné. Řidičské průkazy z Floridy, na obou jacksonvillské adresy. Bezvýrazná fotografie, nic neříkající jména. Kreditní karty s týmiž údaji. Spousta peněz v hotovosti. Ukradl jsem je všechny. Už je potřebovat nebudou.

Z mobilního telefonu jsem vyndal baterii a vložil jsem ho do kapsy jednomu z nich, baterii pak druhému. Pak jsem těla odtáhl k buicku a vyzdvihl je do kufru ke Spiveyovi. Nebylo to jednoduché. Nebyli vysocí, ale poddajní a nedali se dobře uchopit. Navzdory chladu jsem se zapotil. Musel jsem použít násilí, abych je nacpal do zbývajícího prostoru ke Spiveyovi. Pak jsem posbíral jejich revolvery. Oba ráže třicet osm. Jeden měl plný zásobník. Z druhého bylo jednou vystřeleno. Podle zápachu nedávno. Přidal jsem je k majitelům. Našel jsem boty spolujezdce. Desert Eagle ho z nich zcela vyzul. Vhodil jsem je také do kufru a zabouchl víko. Vrátil jsem se do pole k místu svého úkrytu, odkud jsem je zastřelil. Prohledal jsem okolí a sebral své dvě nábojnice. Vstrčil jsem si je do kapsy.

Pak jsem buick zamkl a nechal ho stát. Otevřel jsem kufr bentleye a vytáhl tašku se svým starým oblečením. Nový oblek jsem měl umazaný červeným blátem a potřísněný krví obou zabitých. Vzal jsem si na sebe zpátky staré věci, zablácený a zakrvácený oděv jsem sbalil a vložil do tašky. Tašku jsem vhodil do kufru a zavřel ho. Nakonec jsem ulomenou větví zahladil všechny šlápoty, které jsem viděl.

Jel jsem v bentleyi pomalu zpátky na východ do Margrave a využíval získaného času k tomu, abych se uklidnil. Přímočarý útok ze zálohy, žádné technické obtíže, žádné opravdové nebezpečí. Měl jsem za sebou třináct let tvrdého tréninku. S dvěma amatéry bych měl být schopen se vypořádat i ve spaní. Srdce mi však bušilo silněji, než by mělo, a chladný nával adrenalinu mě roztřásl. Způsobil to pohled na Spiveye, jak tam ležel s nohama ohnutýma do strany. Zhluboka jsem dýchal, až jsem se znovu opanoval. Pravá ruka mě bolela. Jako by mne někdo praštil do dlaně kladivem. Vystřelovalo to až nahoru k rameni. Desert Eagle měl zatraceně silný zpětný náraz. A dělal zatracený randál. V uších mi stále zvonilo z dvojité exploze. Ale měl jsem dobrý pocit. Byla to úspěšně vykonaná akce. Dva drsní hoši mě pronásledovali na cestě tam. Nazpátek už ne.

Zaparkoval jsem na policejním parkovišti, co nejdále od vchodu do budovy. Vložil jsem pistoli zpátky do palubní přihrádky a vystoupil z auta. Hodina pokročila a začalo se schylovat k soumraku. Obrovské georgijské nebe tmavlo. Nabývalo inkoustového odstínu. Objevil se měsíc.

Roscoe seděla u svého stolu. Když mě uviděla, vstala a vydala se ke mně. Prošli jsme dveřmi opět ven. Ušli pár kroků. Políbili se.

„Nějaké zprávy z půjčoven?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou.

„Zítra,“ odvětila. „Picard na tom pracuje. Dělá, co může.“

„O. K.,“ řekl jsem. „Jaké hotely jsou u letiště?“

Vyjmenovala řadu hotelů. Zhruba stejné, jako bývají u každého letiště. Vybral jsem si první, který jmenovala. Pak jsem jí sdělil, co se stalo s těmi dvěma hochy z Floridy. Minulý týden by mne za to zatkla. Poslala mě na křeslo. Nyní byla její reakce jiná. Oni čtyři muži, kteří chodili v gumových návlecích po jejím domě, změnili její názor na spoustu věcí. Jen přikývla a na tváři se jí objevil úzký, neveselý úsměv zadostiučinění.

„O dva míň. Dobrá práce, Reachere. Byli to oni?“

„Ti ze včerejška? Ne. Nebyli zdejší. Nemůžeme je počítat mezi těch Hubblových deset. To byli najatí pomocníci zvenčí.“

„Byli dobří?“ zeptala se.

Pokrčil jsem rameny. Zakýval jsem dvojznačně rukou ze strany na stranu.

„Moc ne. Každopádně ne dost.“

Potom jsem jí pověděl, co jsem našel v kufru buicku. Opět se zachvěla.

„A je on jedním z těch deseti?“ otázala se. „Spivey?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Ne. Nejeví se mi to tak. Byl to taky pomocník zvenčí. Takového slizouna by nikdo do party nevzal.“

Přikývla. Otevřel jsem bentleye a vyjmul z přihrádky pistoli. Byla příliš velká, než aby se mi vešla do kapsy. Vložil jsem ji zpátky do krabice k nábojům. Roscoe to celé odnesla do kufru svého chevroletu. Vytáhl jsem papírovou tašku se znečištěnými šaty. Zamkl jsem bentleye a nechal ho stát na parkovišti.

„Zavolám znovu Molly,“ řekl jsem. „Začínám do toho pěkně zabředávat a potřebuju nějaké informace. Jsou tu věci, kterým nerozumím.“

Na stanici byl klid, tak jsem použil kancelář z růžového dřeva. Vytočil jsem washingtonské číslo a na druhé zazvonění se ozvala Molly.

„Můžete mluvit?“ zeptal jsem se.

Řekla mi, abych počkal, a slyšel jsem, jak vstala a šla zavřít dveře.

„Je moc brzy, Jacku. Nemohu to obstarat dřív než zítra.“

„Potřebuju informace,“ řekl jsem. „Potřebuju rozumět té mezinárodní operaci, kterou Joe řídil. Potřebuju vědět, proč se dějí věci tady, když k té akci má docházet za mořem.“

Jako kdybych ji slyšel uvažovat, kde začít.

„Dobrá, tak tedy informace,“ pravila. „Joe zřejmě předpokládal, že ta akce je řízena odtud. Je to velmi obtížné vysvětlit, ale zkusím to. K padělání dochází v cizině a vtip je v tom, že většina padělků zůstává tam. Jen malá část se jich kdy dostane zpátky sem, takže o nijak vážný problém nejde, i když tomu samozřejmě chceme zamezit. V cizině však jde o úplně jiný typ problému. Víte, kolik je ve Spojených státech hotovosti, Jacku?“

Vybavil jsem si, co mi říkal chlapík z banky.

„Sto třicet miliard dolarů,“ řekl jsem.

„Správně. Ale mimo naše území je jí přesně dvakrát tolik. To je skutečnost. Lidé z celého světa mají ve svém vlastnictví dvě stě šedesát miliard amerických dolarů na hotovosti. Jsou v bezpečnostních schránkách v Londýně, Římě, Berlíně, Moskvě, nacpané v matracích všude po Jižní Americe a východní Evropě, schované pod podlahou, ve dvojitých stěnách, v bankách, cestovních kancelářích, všude. A proč to tak je?“

„Nevím,“ řekl jsem.

„Protože dolar je nejžádanější měna na světě. Lidé mu věří. Chtějí ho. A to vládě přirozeně velice vyhovuje.“

„Podporuje to sebevědomí, co?“

Slyšel jsem, jak si přendala sluchátko do druhé ruky.

„Nejde o emoce, ale o byznys. Pouvažujte o tom, Jacku. Jestliže někde v prádelníku v Bukurešti je stodolarová bankovka, znamená to, že ji někdo někde musel vyměnit za nějaká cizí aktiva v této hodnotě. Znamená to, že naše vláda jim za sto dolarů prodala kus papíru, potištěný černou a zelenou barvou. Dobrý obchod. A protože je to důvěryhodná měna, je šance, že ta stodolarová bankovka zůstane v prádelníku možná i mnoho let. Spojené státy tak nebudou muset ta cizí aktiva znovu prodávat. Pokud se dolaru bude věřit, nemůžeme na tom ztratit.“

„Kde je tedy ten problém?“ zeptal jsem se.

„Je těžké ho popsat,“ řekla Molly. „Všechno se to točí kolem víry a důvěry. Zní to téměř metafyzicky. Kdyby se cizí trhy zaplavily falešnými dolary, samo o sobě by to nijak nevadilo. Kdyby se to však dozvěděli lidé v těchto zemích, situace by se rázem změnila. Protože ti by propadli panice. Ztratili by důvěru. Přestali by dolarům věřit, a tudíž by je přestali chtít. Začali by si do matrací cpát japonské jeny nebo německé marky. Svých dolarů by se zbavili. Důsledkem toho by naše vláda přes noc musela vyplatit zahraniční dluh dvou set šedesáti miliard dolarů. Přes noc. A to by nemohla, Jacku.“

„Obrovský problém,“ podotkl jsem.

„Přesně tak. Naštěstí velmi vzdálený. Padělky se vyrábějí v zahraničí a tam se většinou také rozšiřují. Je to logické. Ty dílny jsou ukryty v nějaké odlehlé oblasti, kde o nich nevíme, a padělané bankovky jsou rozšiřovány do rukou cizích státních příslušníků, kterým stačí, když alespoň vzdáleně připomínají opravdové dolary. To je důvod, proč jich sem příliš mnoho nepřichází. Jen ty nejlepší padělky se dostávají zpět do Států.“

„Kolik se jich dostane zpátky?“

Slyšel jsem její zaváhání. Slabě odfrkla, jako našpulenými rty.

„Mnoho ne,“ řekla. „Sem tam pár miliard, řekla bych.“

„Pár miliard?“ opáčil jsem. „A to není mnoho?“

„Kapka v moři. Z makroekonomického hlediska. Myslím v porovnání s velikostí ekonomiky.“

„A co přesně proti tomu děláme?“

„Dvě věci. Zaprvé Joe se ze všech sil snažil, aby se to nedělo. Důvod k tomu je jasný. A zadruhé se ze všech sil snažíme předstírat, že se to neděje vůbec. Abychom udržovali víru.“

Přikývl jsem. Začínal jsem vidět určité konkrétní obrysy na pozadí všeho toho tajnůstkaření Washingtonu.

„O. K.,“ řekl jsem. „A kdybych tedy zavolal na vaše ministerstvo a zeptal se na to?“

„Všechno bychom popřeli,“ prohlásila. „Řekli bychom: O jakém padělání mluvíte?“

Prošel jsem tichou služební místností a vrátil se k Roscoe do auta. Řekl jsem jí, aby jela směrem na Warburton. Byla už tma, když jsme dorazili k malé remízce stromů. Měsíční světlo právě tak dostačovalo k tomu, abychom ji rozeznali. Ukázal jsem Roscoe, kde má zastavit. Políbil jsem ji a vystoupil z auta. Řekl jí, že se setkáme u hotelu. Lehce jsem pleskl do střechy chevroletu a zamával jí na cestu. Otočila se na silnici a pomalu odjížděla pryč.

Vydal jsem se rovnou přes křoví. Nechtěl jsem zanechat stopy na cestě. S objemnou papírovou taškou to bylo obtížné. Stále se zachytávala o keře. Vylezl jsem přímo u buicku. Pořád tam stál. Všude ticho. Klíčkem jsem si odemkl dvířka na straně řidiče a nasedl dovnitř. Nastartoval jsem a s kodrcáním se rozjel po vozové cestě. Zadní náprava stále narážela na vyvýšené okraje vyježděných kolejí. To mě nepřekvapovalo. Kufr musel vážit tak dvě stě padesát kilo.

Dodrkotal jsem se k silnici a zamířil na východ směrem k Margrave. Ale na okresní silnici jsem zahnul doleva a pustil se na sever. Minul jsem sklady a napojil se na dálniční proud směřující do Atlanty. Nejel jsem ani rychle, ani pomalu. Nechtěl jsem vzbudit pozornost. Řadový buick byl velmi anonymní. Velmi nenápadný. Přesně tak jsem chtěl působit.

Asi po hodině jsem se ukazateli nechal vést směrem k letišti. Dorazil jsem až k dlohodobému parkovišti. U malé automatické závory jsem si vzal lístek a zajel dovnitř. Parkoviště bylo ohromné. Nemohl jsem si přát lepší. Vybral jsem si místo přibližné uprostřed, asi sto metrů od nejbližšího plotu. Otřel jsem volant a řadicí páku. S taškou s věcmi jsem vystoupil. Zamkl jsem buick a šel pryč.

Po minutě jsem se ohlédl. Nedokázal jsem rozeznat auto, z kterého jsem právě vystoupil. Které je nejlepší místo na ukrytí auta? Dlouhodobé parkoviště na letišti. Podobně jako nejlepším místem na uschování zrnka písku je pláž. Buick tam bude stát třeba měsíc. Nikomu to nebude nápadné.

Kráčel jsem zpátky ke vstupní závoře. Do první popelnice jsem vyhodil tašku s věcmi. Do další parkovací lístek. U závory jsem nastoupil do malého letištního autobusu a dojel k odletovému terminálu. Vešel dovnitř a vyhledal toaletu. Klíče od buicku jsem zabalil do papírového ručníku a vhodil je do koše. Pak jsem sešel dolů do příletové haly a opět vykročil do vlhké noci. Chytil jsem hotelový autobus a odjel jím na setkání s Roscoe.

Našel jsem ji v neonem ozářené hotelové hale. Zaplatil jsem za pokoj v hotovosti. Použil jsem k tomu bankovku, kterou jsem uzmul floridským hochům. Vyjeli jsme výtahem nahoru. Pokoj byl tmavý a zašlý. Dost velký. Okno vedlo směrem k rozlehlému letišti. Bylo vybaveno trojitým sklem proti hluku letadel. V pokoji bylo dusno.

„Nejdříve se najíme,“ řekl jsem.

„Nejdříve se osprchujeme,“ prohlásila Roscoe.

Takže jsme se osprchovali. To nám zlepšilo náladu. Namydlili jsme se a začali blbnout. Skončilo to tak, že jsme se pomilovali ve sprše pod tekoucí vodou. Potom jsem se už chtěl jen blaženě stočit do klubíčka, ale měli jsme hlad. A co zařizovat. Roscoe si oblékla věci, které si ráno vzala z domu. Džíny, košili, kabátek. Vypadala báječně. Velmi žensky, ale zároveň velmi neohroženě. Čišela z ní energie.

Vyjeli jsme do restaurace v nejvyšším poschodí. Nebyla špatná. Bylo z ní vidět panoráma letiště. Seděli jsme u okna při svíčce. Veselý číšník s cizím přízvukem nám přinesl jídlo. Všechno jsem to do sebe nacpal. Měl jsem hlad jako vlk. Dal jsem si pivo a půl litru kávy. Opět jsem se začal cítit napůl jako člověk. Zaplatil jsem za večeři dalšími penězi mrtvých chlapíků. Pak jsme sjeli dolů do haly a u recepce si vyzdvihli plán Atlanty. Vyšli jsme k Roscoeinu autu.

Noční vzduch byl chladný a vlhký. Byl v něm cítit pach leteckého benzinu. Pach letiště. Nasedli jsme do chevroletu a zahloubali se do plánu města. Vyjeli jsme na severozápad. Roscoe řídila a já jsem se pokoušel udávat směr. Probili jsme se hustým provozem a skončili zhruba na správném místě. Byla to oblast nízkých rodinných domků. Typ čtvrti, které vidíte z letadla před přistáním. Malé domky na malých parcelách, protismršťové oplocení, bazény. Některé dvorky hezké, některé smetiště. Stará auta postavená na špalcích. Všechno se koupalo ve žlutém sodíkovém světle.

Našli jsme tu správnou ulici. I správný dům. Vypadal slušně. Dobře udržovaný. Úhledný a čistý. Maličký patrový domek. Malý dvorek, malá garáž na jedno auto. Úzká vrátka v drátěném plotu. Vešli jsme dovnitř. Zazvonili. Dveře se pootevřely na vůli bezpečnostního řetězu a objevila se stará žena.

„Dobrý večer,“ pozdravila Roscoe. „Hledáme Shermana Stollera.“

Když to dopověděla, pohlédla na mě. Měla říct, že hledáme jeho dům. Kde je Sherman Stoller jsme věděli. Byl v márnici v Yellow Springs, sedmdesát mil odtud.

„Kdo jste?“ zeptala se žena zdvořile.

„Jsme od policie, paní,“ odpověděla Roscoe. Napůl pravdivě.

Stará dáma přivřela dveře a uvolnila řetěz.

„Radši pojďte dál,“ řekla. „Je v kuchyni. Zrovna totiž večeří.“

„A kdo?“ zeptala se Roscoe.

Stará paní se zarazila a pohlédla na ni. Zmateně.

„Sherman. Toho přece hledáte, ne?“

Následovali jsme ji do kuchyně. U stolu jedl stařík. Když nás uviděl, přestal jíst a dotkl se ubrouskem rtů.

„Policisté, Shermane,“ pravila žena.

Stařík se na nás bezvýrazně podíval.

„Je tu ještě jiný Sherman Stoller?“ zeptal jsem se ho.

Přikývl. Vypadal znepokojeně.

„Náš syn,“ řekl.

„Je mu tak třicet?“ pokračoval jsem. „Pětatřicet?“

Stařík opět přikývl. Stará paní k němu zezadu přistoupila a položila mu ruku na rameno. Rodiče.

„On tu nebydlí,“ pravil muž.

„Provedl něco?“ otázala se žena.

„Mohli byste nám dát jeho adresu?“ řekla Roscoe.

Okamžitě začali pobíhat kolem, jak to staří lidé dělají. S velkou uctivostí k úředním osobám. S velkým respektem. Chtěli se nás zeptat na spoustu věcí, ale jen nám dali adresu.

„Už tu nebydlí dva roky,“ poznamenal stařík.

Měl strach. Snažil se distancovat od problému, který měl jeho syn. Pokývli jsme jim a vycouvali. Když jsme zavírali domovní dveře, starý muž za námi ještě zavolal: „Už tu nebydlí dva roky.“

Prošli jsme brankou a nasedli do auta. Znovu nahlédli do plánu města. Nová adresa na něm nebyla.

„Jak se ti zdáli ti dva?“ zeptala se mě Roscoe.

„Rodiče? Ti vědí, že jejich syn dělal nějaké levoty. Že byl v něčem namočený. Zřejmě ale nevědí přesně v čem.“

„To jsem si myslela taky,“ řekla. „Pojďme najít tu novou adresu.“

Odjeli jsme. U první pumpy šla Roscoe natankovat a zeptat se na cestu.

„Asi pět mil na opačnou stranu,“ oznámila. Otočila auto a zamířila pryč z města. „V nových bytovkách na golfovém hřišti.“

Vyhlížela do tmy a hledala orientační body, které jí udal pumpař. Po pěti mílích odbočila z hlavního tahu. Vydala se po nové silnici a zastavila u poutače. Nabízel prodej bytů nejvyšší kvality, postavených přímo na hřišti. Hlásal, že jich zbývá už jen pár. Za ním stály řady nových domů. Nebyly zvlášť veliké, ale pěkné a dobře vypracované. Balkony, garáže, příjemné detaily. Ambiciózně projektovaný areál vystupoval ze tmy. Osvětlené pěšinky vedly k fitnesscentru. Na druhé straně nebylo vidět nic To muselo být golfové hřiště.

Roscoe zhasla motor. Seděli jsme v autě. Natáhl jsem ruku kolem opěradla jejího sedadla. Uchopil ji za rameno. Byl jsem unavený. Měl jsem za sebou rušný den. Chtěl jsem chvíli takhle sedět. Byla klidná, oblačná noc. V autě bylo teplo. Zatoužil jsem po hudbě. Po něčem procítěném. Ale měli jsme práci, Museli jsme najít Judy. Ženu, která Shermanu Stollerovi koupila hodinky a nechala mu vyrýt věnování. Shermanovi s láskou Judy. Museli jsme najít Judy a povědět jí, že muž, kterého milovala, vykrvácel pod dálnicí.

„Jak se ti to tu jeví?“ zeptala se Roscoe. Byla čilá a v bdělém stavu.

„Nevím. Ty byty jsou na prodej, ne k pronájmu. Vypadají, že jsou drahé. Může si to řidič náklaďáku dovolit?“

„Pochybuju,“ řekla. „Stojí pravděpodobně stejně jako můj dům, a ten bych bez příspěvku splácet nemohla. A vydělávám víc než řidič náklaďáku, to je jisté.“

„O. K. Takže nezbývá než usoudit, že Sherman taky dostával nějaký příspěvek, že? Jinak by si nemohl dovolit tady bydlet.“

„Jistě. Ale co za příspěvek?“

„Takový, co se po něm umírá.“

Stollerova budova byla hodně vzadu. Pravděpodobně první dokončená fáze projektu. Onen stařík v chudé části města nám řekl, že se jeho syn odstěhoval před dvěma roky. To by mohlo zhruba souhlasit. První zdejší blok byl tak dva roky starý. Proplétali jsme se cestičkami a kolem vyvýšených záhonů. Po pěšině jsme došli ke dveřím Shermana Stollera. Tou pěšinou byly ve skutečnosti nášlapné kameny zasazené do trávníku s tuhým porostem. Nutily vás k nepřirozené chůzi. Musel jsem dělat krátké kroky, kdežto Roscoe musela nohy pořádně natahovat, aby dosáhla od jednoho kamene ke druhému. Octli jsme se u dveří. Byly modré. Bez lesku. Nátěr starobylého stylu.

„Řekneme jí to?“ zeptal jsem se.

„Nemůžeme jí to přece neříct, ne? Musí to vědět.“

Zaklepal jsem na dveře. Vyčkával. Zaklepal znovu. Slyšel jsem, jak uvnitř zapraskala podlaha. Někdo přicházel. Dveře se otevřely. Stála v nich žena. Možná třicet, vypadala však starší. Menší, nervózní, unavená. Odbarvená. Hleděla na nás.

„My jsme od policie, paní,“ pravila Roscoe. „Hledáme byt Shermana Stollera.“

Chvíli bylo ticho.

„No, tak jste ho našli,“ odvětila žena.

„Smíme dál?“ otázala se Roscoe. Jemně.

Opět nastalo ticho. Žádný pohyb. Pak se blondýna otočila a kráčela zpátky chodbou. Podívali jsme se s Roscoe na sebe. Roscoe se vydala za ní. Já se vydal za Roscoe. Zavřel jsem za námi dveře.

Žena nás zavedla do obývacího pokoje. Slušně veliký prostor. Drahý nábytek a koberce. Velká televize. Žádné stereo ani knihy. Všechno to vypadalo polovičatě. Jako kdyby někdo strávil dvacet minut u katalogu a utratil deset tisíc dolarů. Jedno tohle, jedno tamto, od těchhle dvě. Pak to jednou ráno všechno přivezli a vyklopili sem do pokoje.

„Vy jste paní Stollerová?“ zeptala se ženy Roscoe. Stále jemně.

„Víceméně,“ odvětila. „Ne doslova paní, ale tak blízko, že v tom každopádně není žádný rozdíl.“

„Jmenujete se Judy?“ zněla moje otázka.

Kývla. Nějakou dobu pak přikyvovala a přemýšlela.

„Je mrtvý, viďte?“ ozvala se nakonec.

Neodpověděl jsem. Tohle byla věc, ve které jsem nebyl dobrý. Byla to Roscoeina role. Ona ale mlčela rovněž.

„Je mrtvý, viďte?“ opakovala Judy, hlasitěji.

„Ano, je,“ pravila Roscoe. „Je mi to moc líto.“

Judy si pro sebe přikývla a rozhlédla se po ošklivém pokoji. Nikdo nemluvil. Jen jsme tam stáli. Judy se posadila. Naznačila nám, abychom udělali totéž. Sedli jsme si, do jednotlivých křesel. Tvořili jsme úhledný trojúhelník.

„Potřebujeme vám položit pár otázek,“ řekla Roscoe. Seděla na kraji židle, nakloněná směrem k blondýně. „Smíme?“

Judy přikývla. Vypadala dost nepřítomně.

„Jak dlouho jste znala Shermana?“ zeptala se Roscoe.

„Asi tak čtyři roky. Potkala jsem ho na Floridě, kde jsem bydlela. Krátce nato jsem s ním odjela sem. Od té doby žiju tady.“

„Jaké měl Sherman zaměstnání?“

Judy zničeně pokrčila rameny.

„Dělal řidiče náklaďáku,“ řekla. „Dostal tu nějaký velký kontrakt. Mělo to být dlouhodobé, víte? Tak jsme si koupili malý domek. Jeho rodiče se tam nastěhovali také. Chvíli bydleli s námi. Pak jsme se přestěhovali sem. Je jsme nechali v tom starém domě. Tři roky vydělával slušné peníze. Pořád měl hodně práce. Pak to skončilo, asi před rokem. Od té doby téměř nedělal. Jen tu a tam nějaký ten den.“

„Vlastníte oba domy?“

„Já nevlastním vůbec nic. Ty patřily Shermanovi. Ano, oba.“

„Takže první tři roky se mu dařilo?“ zeptala se Roscoe.

Judy se na ni podívala.

„Dařilo? Uvažujte, proboha. Byl to zloděj. Někoho obíral.“

„Jste si tím jistá?“ řekl jsem.

Judy přesunula pohled mým směrem. Jako když hlaveň děla mění úhel zaměření.

„Na to člověk nepotřebuje mít zrovna vysokou,“ prohlásila. „Během tří let zaplatil hotově dva domy, dvojí nábytek, auta, bůhvíco ještě. A tyhle bytovky nejsou zrovna levné. Máme tu právníky a doktory, lidi podobného druhu. A to měl ještě našetřeno, takže nemusel od září vůbec pracovat. Jestli to všechno vydělal poctivě, tak jsem První dáma, nemyslíte?“

Vrhla na nás vzdorovitý pohled. Celou dobu o tom věděla. Věděla, co se stane, když na něho přijdou. Vyzývala nás, abychom jí zkusili upřít právo vinit za to jeho.

„S kým měl ten velký kontrakt?“ zeptala se Roscoe.

„S firmou, co se jmenovala Island Air-conditioning. Instalovala klimatizační zařízení. Celé tři roky strávil tím, že je rozvážel. Vozil je dolů na Floridu. Možná šly až na ostrovy, nevím. On je kradl. Dvě krabice jsou ještě teď v garáži. Chcete je vidět?“

Nečekala na odpověď. Jen vyskočila a kráčela pryč. Následovali jsme ji. Vzadu jsme sešli po několik schodech a sklepními dveřmi vstoupili do garáže. Byla prázdná až na dvě velké krabice, složené u stěny. Kartonové krabice, tak rok dva staré. Opatřené logem výrobce. Island Air-conditioning, Inc. Touto stranou vzhůru. Páska, jíž byly přelepeny, byla odtržena a volně visela dolů. Na každé krabici bylo rukou napsané dlouhé sériové číslo. Každá zřejmě obsahovala jedno zařízení. Ten typ, co nacpete do okenního rámu a dělá strašný rámus. Judy zlobně hleděla na krabice a na nás. Její pohled jako by říkal: já jsem mu dala zlaté hodinky a on mně hromadu starostí.

Přistoupil jsem blíž a podíval se do krabic. Byly prázdné. Ucítil jsem z nich slabý, nakyslý zápach. Pak jsme se vrátili nahoru. Judy vytáhla ze skříně album. Posadila se a zahleděla se na Shermanovu fotografii.

„Co se mu stalo?“ zeptala se.

Byla to prostá otázka. Zasluhovala prostou odpověď.

„Střelili ho do hlavy,“ zalhal jsem. „Na místě zemřel.“

Judy přikývla. Jako kdyby ji to nepřekvapovalo.

„Kdy?“

„Ve čtvrtek v noci,“ odpověděla jí Roscoe. „O půlnoci. Neříkal, kam se ve čtvrtek v noci chystá?“

Judy zavrtěla hlavou.

„Moc mi toho nesděloval,“ pravila.

„Nezmiňoval se vám někdy, že se má sejít s vyšetřovatelem?“ zeptala se Roscoe.

Judy opět zavrtěla hlavou.

„A co Pluribus?“ řekl jsem. „Použil někdy tohle slovo?“

Tvářila se nechápavě.

„To je nemoc? Něco s plícemi nebo tak?“

„A nemluvil o neděli?“ pokračoval jsem. „O téhle, co přijde? O té nic neřekl?“

„Ne,“ řekla Judy. „O ničem nikdy moc neřekl.“

Seděla a hleděla na fotografie v albu. V místnosti bylo ticho.

„Znal nějaké právníky na Floridě?“ zeptala se jí Roscoe.

„Právníky? Na Floridě? Proč by měl?“

„Byl zatčen v Jacksonville. Před dvěma roky. Porušil se svou dodávkou dopravní předpisy. Přišel mu na pomoc právník.“

Judy pokrčila rameny, jako by dva roky pro ni už byly dávná minulost.

„Právníky se to přece hemží všude, ne?“ řekla. „To nic neznamená.“

„Tohle ale nebyl jeden z těch, co jezdí za sanitkami,“ pokračovala Roscoe. „Byl to společník jedné velké místní firmy. Nemáte tušení, jak se Sherman k němu mohl dostat?“

Judy opět pokrčila rameny.

„Možná přes zaměstnavatele. Island Air-conditioning. Dostali jsme dobrou zdravotní pojistku. Mohla jsem chodit k doktorovi, jak jsem jen potřebovala.“

Všichni jsme zmlkli. Už nebylo co říct. Judy seděla a dívala se do alba.

„Chcete vidět jeho fotku?“ zeptala se.

Obešel jsem zezadu její židli a sehnul se k fotografii. Byl na ní nazrzlý muž s krysím obličejem. Malý, drobný, na tváři úsměv. Stál před žlutou skříňovou dodávkou. Zubil se a úkosem hleděl do objektivu. Úsměv snímku dodával na dojemnosti.

„To je dodávka, s kterou jezdil,“ podotkla Judy.

Ale já jsem se nedíval na dodávku ani na dojemný úsměv Shermana Stollera. Hleděl jsem na postavu v pozadí. Nebyla zaostřená a stála s tváří napůl odvrácenou, ale poznal jsem, o koho jde. Byl to Paul Hubble.

Přivolal jsem posuňkem Roscoe a ta se shýbla k fotografii vedle mě. Spatřil jsem v její tváři vlnu překvapení, když poznala Hubbla. Pak se sehnula ještě víc a zadívala se pozorněji. Uviděl jsem druhý záchvěv překvapení. Rozpoznala ještě něco jiného.

„Kdy byla udělaná ta fotka?“ zeptala se.

Judy pokrčila rameny.

„Řekla bych loni v létě.“

Roscoe se nehtem dotkla rozostřené postavy Hubbla.

„Říkal Sherman, kdo je tento muž?“

„Jeho nový šéf,“ odvětila Judy. „Byl tam půl roku a pak Shermana vyhodil.“

„Nový šéf Island Air-conditioning?“ otázala se Roscoe. „Měl nějaký důvod Shermana propustit?“

„Sherman řekl jen, že už ho nepotřebují. Nikdy toho moc nenapovídal.“

„Je to místo, kde firma sídlí?“ pokračovala Roscoe. „Kde byla udělaná tahle fotografie?“

Judy pokrčila rameny a pak váhavě přikývla.

„Asi jo,“ řekla. „Sherman mi o ní nikdy mnoho neřekl.“

„Budeme tu fotografii potřebovat,“ oznámila jí Roscoe. „Vrátíme vám ji později.“

Judy ji vytáhla z plastikové fólie a podala Roscoe.

„Nechte si ji. Já ji nechci.“

Roscoe vzala snímek a vložila si ho do vnitřní kapsy kabátku. Oba jsme se přesunuli doprostřed místnosti a zůstali stát.

„Zastřelený do hlavy,“ pravila Judy. „To vás potká, když si moc zahráváte. Říkala jsem mu, že ho dostanou, dříve nebo později.“

Roscoe s účastí přikývla.

„Budeme v kontaktu,“ řekla jí. „Však víte, pohřební formality a možná budeme potřebovat vaši výpověď.“

Judy se na nás opět zlobné podívala.

„S tím se neobtěžujte. Na jeho pohřeb nepůjdu. Nebyla jsem jeho žena, tak nejsem ani jeho vdova. Chci co nejdřív zapomenout, že jsem ho vůbec znala. S tím chlapem byly potíže od začátku až do konce.“

Stála tam a sršela na nás pohledem. Vyklidili jsme se z místnosti a chodbou prošli ven. Pak po nepohodlné pěšině. Na cestě zpět k autu jsme se drželi za ruce.

„Tak co?“ zeptal jsem se jí. „Co je na té fotce?“

Kráčela rychlým krokem.

„Počkej. Ukážu ti to v autě.“

19 KAPITOLA

NASEDLI JSME DO CHEVROLETU A ONA ROZSVÍTILA STROPNÍ světlo. Vytáhla fotografii z kapsy. Nahnula se ke mně a naklonila ji tak, aby světlo dopadalo na lesklý povrch. Pozorně si ji prohlédla. Podala mi ji.

„Všimni si okraje,“ řekla. „Vlevo.“

Na obrázku byl Sherman Stoller, stojící před žlutou dodávkou. V pozadí byl poloodvrácený Paul Hubble. Obě postavy a auto vyplňovaly celý snímek, až na klín asfaltové silnice vespodu. A tenký proužek pozadí vlevo. To bylo ještě více rozostřené než Hubble, ale rozeznal jsem okraj moderní budovy z kovu, se stříbřitým obložením. Za ní vysoký strom. Rám dveří. Byly to velké roletové dveře, vytažené nahoru. Rám byl tmavočervený. Nějaký druh vypalovaného průmyslového nátěru. Napůl ochranného, napůl ozdobného. Dveře vedly do jakéhosi přístěnku. Uvnitř bylo šero.

„To je Klinerův velkosklad,“ řekla. „Na konci okresní silnice.“

„Víš to určitě?“ zeptal jsem se jí.

„Poznávám ten strom.“

Podíval jsem se znovu. Byl to velmi nápadný strom. Z jedné strany odumřelý. Možná rozštípnutý bleskem.

„To je Klinerův sklad,“ opakovala. „O tom není pochyb.“

Pak zapnula telefon v autě a vzala si fotku zpět. Vytočila číslo dopravního oddělení v Atlantě a ohlásila číslo poznávací značky z předku Stollerovy dodávky. Dlouho čekala a poklepávala ukazováčkem o volant. Zaslechl jsem ze sluchátka praskavý hlas. Pak telefon vypnula a obrátila se ke mně.

„Dodávka je registrována na jméno Kliner Industries,“ řekla. „A adresa je na právní firmu Zacarias Perez, Jacksonville, Florida.“

Přikývl jsem. Ona rovněž. Stollerovi kumpáni. Ti, kteří ho před dvěma lety dostali z jacksonvillské centrální stanice za pětapadesát minut čistého času.

„O. K.,“ řekla. „Shrňme to všechno dohromady. Hubble, Stoller, Joeovo vyšetřování. Tisknou padělané peníze v Klinerově velkoskladu, že?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Omyl. Na území Států k žádnému padělání nedochází. Všechno se to děje mimo. To mi řekla Molly Beth Gordonová a ta by měla vědět, o čem mluví. Sdělila mi, že Joe to znemožnil. A ať už Stoller dělal cokoli, Judy říkala, že toho před rokem nechal. A Finlay zase tvrdí, že Joe celou tuhle operaci začal až před rokem. Přibližně ve stejnou dobu, kdy Hubble vyhodil Stollera.“

Roscoe přikývla. Pokrčila rameny.

„Potřebujeme, aby nám pomohla Molly,“ prohlásila. „Aby nám dala kopie těch Joeových záznamů.“

„Nebo Picard,“ dodal jsem. „Třeba najdeme Joeův hotelový pokoj a získáme originály. Záleží, kdo nám zavolá první, jestli Molly, nebo Picard.“

Roscoe zhasla stropní světlo. Nastartovala auto k jízdě zpátky do hotelu. Já jsem se vedle ní jen rozvaloval a zíval. Vycítil jsem, že se jí opět zmocňuje nervozita. Už neměla co na práci. Věci, které by jí odváděly pozornost. Teď bude muset čelit nejistotě tichých nočních hodin. První noci po včerejší návštěvě. Tato vyhlídka ji znepokojovala.

„Máš tu pistoli, Reachere?“ zeptala se mě.

Pohnul jsem se na sedadle, abych na ni pohlédl.

„Je v kufru. V té krabici. Sama jsi ji tam dávala, nevzpomínáš si?“

„Vem ji s sebou, ano? Budu mít lepší pocit.“

Ospale jsem se zazubil ve tmě. Zívl.

„Taky budu mít lepší pocit,“ řekl jsem. „Je to kanon jako hrom.“

Pak jsme se opět odmlčeli. Roscoe zajela na hotelové parkoviště. Vystoupili jsme z auta a ve tmě se protahovali. Otevřel jsem kufr. Vyndal krabici a zabouchl víko. Prošli jsme naší halou a výtahem vyjeli nahoru.

V pokoji jsme prostě padli. Roscoe si položila svou lesklou osmatřicítku na koberec vedle své strany postele. Já jsem znovu nabil svou obří čtyřiačtyřicítku a dal si ji ke své straně. Nataženou a zajištěnou. Pod kliku dveří jsme vzepřeli židli. Roscoe se tak cítila bezpečnější.

Vzbudil jsem se časně; jen jsem ležel v posteli a myslel na Joea. Středa ráno. Byl pět dní mrtvý. Roscoe už vstala. Stála uprostřed místnosti a protahovala se. Nějaký cvik z jógy. Už byla osprchovaná a napůl oblečená. Neměla na sobě kalhoty. Jen košili. Byla zády ke mně. Košile se jí při cvičení vyhrnovala hodně vzhůru. Najednou jsem už na Joea nemyslel.

„Roscoe?“ ozval jsem se.

„Copak?“ řekla.

„Máš ten nejkrásnější zadek na světě.“

Zahihňala se. Skočil jsem na ni. Nemohl jsem se ubránit. Nemohl jsem nic jiného dělat. Byl jsem jak posedlý. Způsobilo to to zahihňání. To mě roznítilo. Vtáhl jsem ji zpátky do velké hotelové postele. Budova mohla spadnout a my bychom si toho nevšimli. Skončili jsme ve vyčerpaném klubku. Zůstali chvíli ležet. Pak Roscoe opět vstala a už podruhé to ráno se osprchovala. Znovu se oblékla. Kalhoty a všechno. Přitom se na mě culila, jako by chtěla říct, že mě musí ušetřit dalšího pokušení.

„Myslels to vážně?“ zeptala se.

„A co?“ řekl jsem s úsměvem.

„Však víš co,“ oplatila mi úsměv. „Kdyžs mi řekl, že mám pěkný zadek.“

„Neřekl jsem, že máš pěkný zadek. Pěkných zadků jsem už viděl spousty. Řekl jsem, že ten tvůj je nejkrásnější na celém širém světě.“

„Ale myslels to vážně?“

„To si piš, že jsem to myslel vážně. Ať děláš co děláš, Roscoe, nikdy nepodceňuj přitažlivost svého zadku.“

Zavolal jsem hotelovou službu a požádal o snídani. Odstranil jsem zpod kliky židli, aby mohl projet jídelní vozík. Roztáhl jsem těžké závěsy. Bylo nádherné ráno. Jasně modré nebe, zcela bez mráčků, zářivé podzimní slunce. Pokoj byl zaplaven světlem. Pootevřeli jsme okno a vpustili dovnitř vzduch, spolu s pachy a hluky dne. Výhled byl impozantní. Přímo na letiště a na město za ním. Auta na parkovišti odrážela sluneční paprsky a vypadala jako šperky na béžovém sametu. Letadla se zarývala do vzduchu a zvolna odlétala, jako nějací vykrmení, důležití ptáci. Budovy v centru stály vysoké a přímé ve slunci. Nádherné ráno. Ale už šesté ráno, které mému bratru nebylo souzeno spatřit.

Roscoe zatelefonovala do Margrave Finlayovi. Pověděla mu o fotografii Hubbla a Stollera, stojících před velkoskladem. Pak mu dala číslo našeho pokoje a požádala ho, aby nám zavolal, kdyby se z Washingtonu ozvala Molly. Nebo kdyby Picard v půjčovné získal nějaké informace ohledně shořelého pontiaku. Usoudil jsem, že bychom měli zůstat v Atlantě pro případ, že by Picard předběhl Molly a podařilo se vysledovat Joeův hotel. Bylo dost možné, že se ubytoval ve městě, třeba v blízkosti letiště. Nemělo smysl jezdit celou cestu zpátky do Margrave a pak se opět muset vracet do Atlanty. Takže jsme čekali. Hrál jsem si s rádiem, zabudovaným do nočního stolku. Našel jsem stanici, kde hráli celkem slušně. Vypadalo to, že přehrávají některé z raných alb skupiny Canned Heat. Živá a optimistická hudba, hodící se do zářivého, neuspěchaného rána.

Přišla snídaně a my jsme ji snědli. Celé menu. Lívance, sirup, slaninu. Spousty kávy ve džbánku z tlustého porcelánu. Poté jsem se položil zpátky na postel. Po malé chvíli se mě zmocnila netrpělivost. Začal jsem si říkat, že byla chyba zůstávat tady a čekat. Měl jsem pocit, že nic neděláme. Viděl jsem, že Roscoe to cítí stejně. Postavila si na noční stolek fotografii Hubbla a Stollera se žlutou dodávkou a zírala na ni. Já jsem zíral na telefon. Nezvonil. Procházeli jsme se po pokoji a čekali. Pak jsem se sehnul a z podlahy u postele zdvihl Desert Eagle. Potěžkal ho v ruce.

Prstem nahmatal vyryté jméno na pažbě. Pohlédl jsem na Roscoe. Byl jsem zvědavý, jaký byl ten muž, který si koupil tak mohutnou automatickou pistoli.

„Jaký byl ten Gray?“ zeptal jsem se.

„Gray?“ řekla. „Velice pořádný. Chceš mít Joeovy záznamy? Měl bys vidět ty Grayovy. Na stanici je veškerá jeho dokumentace za pětadvacet let. Všechno je kompletní a pečlivě zařazené. Gray byl dobrý detektiv.“

„Proč se oběsil?“

„To nevím. Nikdy jsem to nepochopila.“

„Byl v depresi?“

„To snad ani ne. On byl vlastně vždycky tak trochu v depresi. Působil žalostně, víš? Takový ten zasmušilý typ. A znuděný. Byl to dobrý detektiv a do Margrave ho bylo škoda. Ale v únoru to nebylo o nic horší než jindy. Naprosto mě to překvapilo. Byla jsem z toho hodně špatná.“

„Byli jste si blízcí?“ zeptal jsem se.

Pokrčila rameny.

„Ano, byli. Svým způsobem jsme si byli velmi blízcí. Byl zapšklý a s nikým se vlastně nestýkal. Nikdy se neoženil, vždycky žil sám, neměl žádné příbuzné. Byl abstinent, takže nikdy nešel na pivo nebo tak. Tichý, neupravený, trochu silnější. Měl pleš a dlouhý, rozcuchaný plnovous. Soběstačný, nenáročný. Skutečný samotář. Ale ke mně měl blízko, tak jako asi k nikomu jinému. Takovým zvláštním, klidným způsobem jsme se měli rádi.“

„A to nikdy nic neřekl?“ zeptal jsem se. „Prostě se jednoho dne oběsil?“

„Tak to bylo. Naprostý šok. Nikdy to nepochopím.“

„Proč jsi měla jeho pistoli ve stole?“

„Požádal mě, jestli by si ji tam mohl nechávat. Ve svém stole neměl žádné místo. Měl neustále spoustu papírů. Jen mě požádal, zda bych mu do stolu nevzala krabici, ve které má schovanou pistoli. Byla to jeho soukromá zbraň. Řekl, že oddělení by mu ji neschválilo, protože měla příliš velký kalibr. Choval se, jako by to bylo nějaké velké tajemství.“

Položil jsem tajnou zbraň zemřelého zpátky na koberec, když do ticha náhle zazvonil telefon. Běžel jsem k nočnímu stolku a zdvihl ho. Uslyšel jsem Finlayův hlas. Sevřel jsem sluchátko a zadržel dech.

„Reachere?“ řekl Finlay. „Picard získal to, co potřebujeme. Vysledoval to auto.“

Vydechl jsem a kývl směrem k Roscoe.

„Výborně, Finlayi. Tak to vyklopte.“

„Běžte za ním do kanceláře,“ řekl. „Vylíčí vám to všechno osobně. Nechci příliš hovořit ze zdejších telefonů.“

Na vteřinu jsem zavřel oči a ucítil příliv energie.

„Díky, Finlayi,“ pravil jsem. „Držte se tam.“

Pak zavěsil a já jsem zůstal sedět s telefonem v ruce a s úsměvem na tváři.

„Už jsem myslela, že nezavolá,“ smála se Roscoe. „Ale nakonec osmnáct hodin, to není zas tak špatné, ani na FBI, ne?“

Atlantská FBI sídlila v nové federální budově v centru. Roscoe zaparkovala u chodníku před ní. Z recepce zavolali nahoru a oznámili nám, že zvláštní agent Picard přijde hned za námi dolů. Čekali jsme na něj v hale. Byla veliká, vyzdobená v odvážném stylu, přesto však měla onu nevlídnou atmosféru vládních budov. Picard vyšel z výtahu během tří minut. Dlouhými, plavnými kroky se vydal k nám. Zdálo se, že vyplňuje celou halu. Kývl na mě a přijal Roscoeinu ruku.

„Od Finlaye jsem toho o vás hodně slyšel,“ řekl jí.

Jeho medvědí hlas zaduněl prostorem. Roscoe přikývla a usmála se.

„To auto, co Finlay našel?“ řekl. „Nájemní pontiac. Půjčen na jméno Joe Reacher, na letišti v Atlantě, ve čtvrtek v osm večer.“

„Výborně, Picarde,“ prohlásil jsem. „Nějaký tip, kde se tak mohl ubytovat?“

„Víc než tip, příteli,“ odvětil Picard. „Měli přesnou adresu. To auto bylo předem objednané. Dovezli ho přímo k jeho hotelu.“

Jmenoval místo, vzdálené asi míli na opačnou stranu od našeho hotelu.

„Díky, Picarde,“ řekl jsem. „Máte to u mě.“

„Rádo se stalo, příteli. Zatím se oba mějte, ano?“

Odrázoval zpátky k výtahu a my jsme se rozjeli na jih k letišti. Roscoe zahnula na svodovou silnici a s přidáním plynu se vnořila do dálničního provozu. Za dělicí bariérou se opačným směrem mihla černá otevřená dodávka. Zbrusu nová. Otočil jsem rychle hlavou a spatřil ji, jak mizí za kolonou náklaďáků. Černá. Úplně nová. Pravděpodobně nic. Těchto dodávek se tu prodá víc než kterýchkoli jiných typů aut.

Roscoe vytáhla svůj odznak u recepce, kde se podle Picarda Joe ve čtvrtek zaregistroval. Recepční něco vyťukala na počítači a oznámila nám, že byl ubytován v čísle 621, šesté podlaží, na opačném konci chodby. Řekla, že manažer tam přijde za námi. Takže jsme vyjeli výtahem a kráčeli celou délkou tmavé chodby. Zůstali jsme stát přede dveřmi Joeova pokoje.

Manažer dorazil víceméně ihned a odemkl pokoj svým univerzálním klíčem. Vstoupili jsme dovnitř. Místnost byla prázdná. Uklizená a srovnaná. Vypadalo to, že je připravená pro nové hosty.

„A co jeho věci?“ zeptal jsem se. „Kde to všechno je?“

„V sobotu jsme je odnesli,“ řekl manažer. „Ten pán se zapsal ve čtvrtek večer a měl pokoj vyklidit do pátku do jedenácti. Vždycky čekáme ještě den, a když se do té doby neobjeví, odklidíme věci dolů do skladiště.“

„Takže jeho věci jsou někde ve skříni?“ ujistil jsem se.

„Dole. Měli byste vidět, co všechno tam máme. Lidé tu neustále něco nechávají.“

„A můžeme se tam jít podívat?“ otázal jsem se.

„Je to v suterénu,“ řekl. „Z haly běžte po schodech dolů. To najdete.“

Manažer odkráčel. S Roscoe jsme znovu prošli po celé délce chodby a sjeli výtahem dolů. Našli jsme služební schodiště a sestoupili do suterénu. Skladiště byla obrovská hala s navršenými prostěradly a ručníky. Byly tu koše plné mýdel a oněch sáčků se šamponem, co najdete ve sprše. Pokojské přivážely a odvážely vozíky, které používají při uklízení pokojů. V jednom z bližších rohů byla zasklená kancelářská buňka, kde u malého psacího stolu seděla žena. Došli jsme k ní a zaťukali na sklo. Žena vzhlédla. Roscoe jí ukázala odznak.

„Mohu vám nějak pomoct?“ zeptala se žena.

„Pokoj šest dva jedna,“ řekla Roscoe. „V sobotu ráno jste odtamtud vyklidili nějaké věci. Máte je zde?“

Opět jsem zadržel dech.

„Šest dva jedna?“ opakovala žena. „Tak pro ty už si přišel. Jsou pryč.“

Vydechl jsem. Přišli jsme pozdě. Byl jsem otupělý zklamáním.

„Kdo si pro ně přišel?“ zeptal jsem se. „Kdy?“

„Host,“ odvětila žena. „Dnes ráno, v devět, možná v půl desáté.“

„Kdo to byl?“ řekl jsem.

Vytáhla ze zásuvky malý záznamník a otevřela ho. Olízla si krátký, tlustý prst a ukázala na příslušnou řádku.

„Joe Reacher,“ pravila. „Podepsal převzetí a věci si vzal.“

Obrátila knihu a přisunula ji k nám. V kolonce byl naškrábaný podpis.

„Jak vypadal ten Reacher?“ zeptal jsem se.

Pokrčila rameny.

„Jako cizinec. Nějaký Hispánec. Možná z Kuby? Malý a tmavý, štíhlý, příjemný úsměv. Vzpomínám si, že byl velmi zdvořilý.“

„Máte seznam těch věcí?“ pokračoval jsem.

Posunula tlustý prst dál po řádce, k malému sloupku, vyplněnému drobným písmem. Byly zde vyjmenované: jedna taška na obleky, osm kusů oděvu, jedna toaletní taštička, čtyři boty. Poslední uvedenou položkou byla jedna aktovka.

Odešli jsme od ní a po schodech se vrátili zpátky do haly. Vykročili jsme do ranního slunce. Už se to nezdál být tak nádherný den.

Dorazili jsme k autu. Opřeli jsme se vedle sebe o přední blatník. V duchu jsem zvažoval, zda Joe byl natolik důvtipný a opatrný, aby udělal to, co bych na jeho místě provedl já. Usoudil jsem, že možná ano. Strávil dlouhou dobu mezi důvtipnými a opatrnými lidmi.

„Roscoe?“ řekl jsem. „Kdybys byla tím chlápkem, který si odtud odnášel Joeovy věci, co bys udělala?“

S dveřmi napůl otevřenými se zarazila. Přemýšlela o tom.

„Nechala bych si aktovku,“ odvětila. „Odvezla bych ji tam, kam bych měla. Zbytku věcí bych se zbavila.“

„Přesně to bych udělal já. Kde by ses jich zbavila?“

„Asi na prvním vhodném místě,“ řekla.

Mezi tímto hotelem a dalším v pořadí byla servisní ulička. Vedla kolem hotelů a ústila do svodové silnice k dálnici. Na jejím zhruba dvacetimetrovém úseku stála řada odpadních kontejnerů. Ukázal jsem na ně.

„Předpokládejme, že odjížděl tudy. Pak by tašku na obleky mohl vyhodit do některého z těch kontejnerů, co říkáš?“

„Ale aktovku by si nechal, ne?“ podotkla Roscoe.

„Možná nepátráme po aktovce,“ řekl jsem. „Včera jsem jel dlouhé míle k té remízce stromů, ale schoval jsem se do pole. Úhybný manévr, že? Ze zvyku. Joe měl možná stejný zvyk. Měl aktovku, ale důležité věci možná přechovával v tašce na obleky.“

Roscoe pokrčila rameny. Nepřesvědčilo ji to. Vystoupili jsme a vydali se servisní uličkou. Zblízka byly kontejnery obrovské. Musel jsem se vytáhnout až k okraji každého z nich a nahlédnout dovnitř. První byl prázdný. Nebylo v něm nic, až na vrstvu špíny z kuchyňských odpadů, vzniklou léty užívání. Druhý byl plný. Našel jsem kus trámku z nějaké vybourané sádrokartonové příčky a prohrabával se odpadky. Nic jsem neviděl. Slezl jsem a kráčel k dalšímu.

Byla v něm taška na oděvy. Ležela hned navrchu na nějakých starých kartonech. Tyčí jsem ji vylovil a shodil na zem k Roscoeiným nohám. Seskočil jsem dolů k ní. Byla to hodně užívaná, opotřebovaná taška. Ošoupaná a poškrábaná. Plná letištních nálepek. K držadlu byla připevněná jmenovka v podobě miniaturní zlaté kreditní karty. Na ní stálo: Reacher.

„Fajn, Joe,“ řekl jsem si. „Podívejme se, jestli jsi byl důvtipný.“

Vyhledal jsem boty. Byly ve vnější kapse tašky. Dva páry. Čtyři boty, přesně jak to stálo na seznamu ve skladišti. Začal jsem z nich po řadě vytahovat vložky. Pod třetí jsem našel maličký zapínací plastikový sáček. Uvnitř byl složený list počítačového papíru.

„Mazaný jak liška,“ řekl jsem si a dal se do smíchu.

20 KAPITOLA

Tančili jsme s Roscoe v servisní uličce jako baseballoví hráči na lavičce, když sledují vítězný odpal svého mužstva. Pak jsme se nasoukali zpátky do chevroletu a ujížděli onu míli zpět do našeho hotelu. Vběhli jsme do haly, do výtahu. Odemkli svůj pokoj a vpadli dovnitř. Zvonil telefon. Byl to opět Finlay z Margrave. Zněl stejně vzrušeně, jako jsme byli my.

„Právě volala Molly Beth Gordonová,“ řekl. „Zařídila to. Má ty soubory, co potřebujeme. Právě teď sem letí. Řekla mi, že jsou to úžasné věci. Byla celá rozjařená. Atlanta, přílety, ve dvě hodiny. Setkáme se tam. Deltou z Washingtonu. Dal vám něco Picard?“

„Jasně,“ řekl jsem. Je to ohromný chlapík. Myslím, že mám zbytek toho seznamu z počítače.“

„Myslíte?“ opáčil Finlay. „Vy nevíte?“

„Právě jsme se vrátili. Ještě jsem se na to nepodíval.“

„Tak to proboha udělejte,“ řekl. „Je to přece důležité, že?“

„Uvidíme se na letišti, Harvarďane,“ ukončil jsem rozhovor.

Posadili jsme se ke stolu u okna. Rozepnuli malý plastikový sáček a vyjmuli papír. Opatrně ho rozložili. Byl to list z počítačové tiskárny. Z pravého horního rohu byl utržen několikacentimetrový proužek. Zůstala polovina nadpisu. Stálo v něm: Operace E Unum.

„Operace E Unum Pluribus,“ doplnila Roscoe.

Pod ním byly vždy ob dvě řádky vytištěné iniciály jmen s příslušnými telefonními čísly. První iniciály zněly P. H. Číslo bylo utržené.

„Paul Hubble,“ řekla Roscoe. Jeho číslo a druhou polovinu nadpisu našel Finlay.“

Přikývl jsem. Následovaly čtyři další iniciály. První dvě byly W. B. a K. K. Vedle nich stála telefonní čísla. U jména K. K. jsem rozpoznal předčíslí New Yorku. Předčíslí u W. B. jsem si řekl, že musím vyhledat. Třetí jméno bylo

J. S. Předčíslí 504. Oblast New Orleans. Tam jsem byl ani ne před měsícem. Čtvrté iniciály tvořila písmena M. B. G. K nim patřilo číslo začínající předčíslím 202. Ukázal jsem na ně, aby si ho Roscoe všimla.

„Molly Beth Gordonová,“ pravila. „Washington, D. C.“

Znovu jsem přikývl. Nebylo to číslo, na které jsem volal z kanceláře stanice. Možná to bylo její číslo domů. Poslední dvě položky na seznamu nebyly iniciály a neobsahovaly telefonní čísla. Předposlední se skládala jen ze dvou slov: Stollerovic garáž. Poslední pak tvořila tři slova: Grayova složka „Kliner“. Zadíval jsem se na uvozovky a jako by na

mě z papíru vystoupila puntičkářská pečlivost mého mrtvého bratra.

O Paulu Hubblovi jsme věděli. Byl mrtev. O Molly Beth Gordonové jsme věděli rovněž. Ta sem přiletí ve dvě hodiny. Garáž domu Shermana Stollera na golfovém hřišti jsme si prohlédli. Nebylo v ní nic než dvě prázdné krabice. Zbýval tedy podtržený nadpis, troje iniciály s telefonními čísly a slova Grayova složka „Kliner“. Zkontroloval jsem čas. Krátce po poledni. Moc brzo na to jen sedět a čekat na přílet Molly Beth. Usoudil jsem, že bychom měli začít sami.

„Napřed pouvažujme o tom nadpisu,“ řekl jsem. „E Unum Pluribus.“

Roscoe pokrčila rameny.

„To je to moto Spojených států, ne? Ta latinská věta.“

„Ne,“ odvětil jsem. „Je to to moto obráceně. Tohle víceméně znamená z jednoho pochází mnoho. Ne z mnoha pochází jeden.“

„Nemohl to Joe napsat špatně?“ zeptala se.

Potřásl jsem hlavou.

„Pochybuju. Nemyslím si, že by Joe udělal takovouhle chybu. Musí to něco znamenat.“

Roscoe opět pokrčila rameny.

„Pro mě to neznamená nic,“ řekla. „Co dál?“

„Grayova složka ‘Kliner’. Měl Gray složku na Klinera?“

„Pravděpodobně. Měl složku skoro na všecko. Někdo plivl na chodník a on mu založil spis.“

Přikývl jsem. Přistoupil jsem zpět k posteli a zdvihl sluchátko telefonu. Zavolal jsem do Margrave Finlayovi. Baker mi sdělil, že už odešel. Tak jsem vytočil další čísla na Joeově seznamu. Číslo W. B. bylo v New Jersey. Princetonská univerzita. Fakulta moderní historie. Ihned jsem zavěsil. Neviděl jsem souvislost. Číslo K. K. bylo v New York City – Kolumbijská univerzita, Fakulta moderní historie. Opět jsem zavěsil. Pak jsem zavolal J. S. v New Orleansu. Zazvonilo to jednou a ozval se zaneprázdněný hlas.

„Patnáctá brigáda, detektivové,“ řekl hlas.

„Detektivové?“ zeptal jsem se. „To je neworleanské policejní oddělení?“

„Patnáctá brigáda,“ opakoval hlas. „Co pro vás mohu udělat?“

„Máte tam někoho s iniciálami J. S.?“

„J. S.? Ty tu máme tři. Kterého chcete?“

„To nevím. Říká vám něco jméno Joe Reacher?“

„Co to má kčertu být?“ řekl hlas. „Nějaký kvíz nebo co?“

„Zeptejte se jich, buďte tak hodný,“ naléhal jsem. „Každého J. S. se zeptejte, jestli neznají Joea Reachera. Mohl byste to udělat? Já vám zavolám zpátky, ano?“

Muž od přijímací přepážky patnácté brigády v New Orleansu něco zabručel a zavěsil. S pohledem na Roscoe

jsem pokrčil rameny a položil telefon zpátky na noční stolek.

„Čekáme na Molly?“ zeptala se.

Přikývl jsem. Byl jsem z vidiny setkání s Molly trochu nervózní. Bude to jako setkat se s duchem, napojeným na dalšího ducha.

Čekali jsme u stolku vtěsnaného u okna. Sledovali jsme, jak se slunce snáší ze svého poledního vrcholu. Zabíjeli jsme čas tím, že jsme si Joeův výpis podávali tam a zpátky. Stále jsem se díval na ten nadpis. E Unum Pluribus. Z jednoho pochází mnoho. To byl typický Joe Reacher. Důležitá informace shrnutá do malé slovní hříčky.

„Pojďme,“ řekla Roscoe.

Bylo ještě brzy, ale byli jsme nedočkaví. Sbalili jsme si věci. Sjeli jsme výtahem do haly a nechali mrtvé hochy zaplatit za naše telefonáty. Pak jsme se odebrali k Roscoeinu chevroletu. Začali jsme se proplétat směrem k příletům. Nebylo to snadné. Letištní hotely byly projektované pro lidi odjíždějící od příletů nebo směřující k odletům. Nikdo nepomyslel na ty, kteří jedou naším směrem.

„Nevíme, jak Molly vypadá,“ poznamenala Roscoe.

„Ale ona ví, jak vypadám já,“ řekl jsem. „Jsem podobný Joeovi.“

Letiště bylo rozsáhlé. Viděli jsme z něj většinu, když jsme se posunovali k té správné časti. Bylo větší než v některých městech, co jsem navštívil. Urazili jsme několik mil. Našli jsme příslušný terminál. Minuli jsme odbočku ke krátkodobému parkovišti. Obloukem jsme se opět vrátili a přiblížili se k závoře. Roscoe si vytáhla lístek a zajela na parkoviště.

„Jeď vlevo,“ řekl jsem.

Parkoviště bylo zcela zaplněné. Natahoval jsem krk a hledal volné místo. Pak po pravé straně proklouzl jakýsi neurčitý černý obrys. Postřehl jsem ho koutkem oka.

„Doprava, jeď doprava!“ zvolal jsem.

Měl jsem podezření, že to byla zadní část černé otevřené dodávky. Úplně nové. Zajela vpravo mezi řady parkujících vozidel. Roscoe zatočila volantem a zabočili jsme do příští řady. Zahlédli jsme záblesk červených brzdových světel na černém plechu. Dodávka nám zmizela z očí. Roscoe se zavytím motoru prosvištěla uličkou a ostře řízla zatáčku.

Ulička byla prázdná. Nic se nehýbalo. Jen řady automobilů, stojících tiše ve slunci. Totéž v příští uličce. Žádný pohyb. Žádná dodávka. Projezdili jsme celé parkoviště křížem krážem. Zabralo nám to hodně času, jelikož nás brzdila vjíždějící a vyjíždějící auta. Ale pokryli jsme celou plochu. Černou dodávku jsme nikde nenašli.

Našli jsme však Finlaye. Zaparkovali jsme na volném místě a vydali se na dlouhou cestu k terminálu. Finlay

zaparkoval v jiném úseku a kráčel z jiného směru. Zbytek cesty jsme pokračovali společně.

Terminál byl velice rušný. A obrovský. Nízký, ale horizontálně pokrýval mnoho akrů. Všude davy lidí. Vysoko umístěné blikající obrazovky oznamovaly jednotlivé přílety. Delta z Washingtonu ve dvě hodiny již přistála a zajížděla k terminálu. Kráčeli jsme směrem k příslušnému východu. Byla to snad půlmílová procházka. Postupovali jsme dlouhou chodbou s rýhovanou gumovou podlahou. Uprostřed byly umístěny dva pohyblivé chodníky a na pravé straně nekonečná řada křiklavých poutačů, inzerujících atrakce amerického Jihu. Ať tu byl služebně či za zábavou, příchozí zde zcela určitě nalezl vše. Vlevo sahala od podlahy až ke stropu skleněná dělicí stěna s vyleptaným bílým pruhem ve výši očí, jako upozornění pro ty, kteří by se pokoušeli jí projít.

Za sklem se nacházely jednotlivé východy od letadel. Jeden za druhým, v nekončícím sledu. Cestující vycházeli z letadel a kráčeli po své straně skleněné stěny. Polovina z nich zmizela do strany, k výdeji zavazadel. Potom se opět objevili a dveřmi ve skleněné přepážce prošli do hlavní chodby. Druhá polovina byli cestující z krátkých letů bez podaných zavazadel. Ti šli rovnou k východu. Každý východ byl zvenčí obklopen shluky čekajících. Při cestě chodbou jsme se mezi nimi museli protlačovat.

Každých třicet metrů se ze dveří hrnuli pasažéři. Přátelé a příbuzní jim spěchali v ústrety a oba proudy se slévaly. Prodrali jsme se celkem osmi takovými davy, než jsme dorazili ke správnému východu. Razil jsem si cestu a drtil v sobě nervozitu. Spatření černé dodávky na parkovišti mě znepokojilo.

Dospěli jsme na místo. Podél naší strany skleněné stěny jsme poodešli kousek za východové dveře, přímo proti vyústění teleskopického koridoru. Cestující už vycházeli z letadla. Pozoroval jsem je, jak vystupují z koridoru a zahýbají k výdeji zavazadel a východu. V naší části chodby se kolem nás protlačovali lidé, směřující ke vzdálenějším východům, a strhávali nás s sebou.

Jako bychom plavali v rozbouřeném moři. Neustále jsme museli couvat, abychom se udrželi na místě.

Za sklem se pohyboval proud lidí. Viděl jsem přicházet ženu, jež mohla být Molly. Bylo jí asi pětatřicet, oblečená do společenského kostýmu, v ruce aktovku a tašku na oděvy. Stál jsem tam a snažil se, aby mě bylo vidět, ale ona náhle spatřila někoho jiného, vydala za sklem tichý výkřik a poslala vzduchem polibek chlapíkovi deset metrů ode mne. Začal se tlačit nazpět ke dveřím, aby tam na ni počkal.

Pak se zdálo, že téměř každá z procházejících žen by mohla být Molly. Kandidátek muselo být nejméně dvacet. Blondýny i brunety, vysoké i malé, pěkné i obyčejné. Všechny oblečeny společensky, všechny s úspornými

zavazadly, všechny kráčející unaveně, leč cílevědomě jako vytížené vedoucí pracovnice uprostřed dne. Všechny jsem pozoroval. Postupovaly s proudem, vycházejícím z letadla: některé z nich vyhlížely své manžely, milence, řidiče či obchodní partnery, jiné se dívaly přímo před sebe. Všechny unášeny hemžícím se davem.

Jedna z nich měla zavazadla shodné vínové barvy. V jedné ruce těžkou aktovku, druhou za sebou na dlouhé rukojeti táhla příruční zavazadlo. Byla to drobná, vzrušená blondýna. Zpomalila, když vycházela z koridoru, a prohlížela si tváře čekajících za sklem. Její oči mě přeběhly. Pak skočily zpátky. Dívala se přímo na mne. Zastavila se. Za ní se nakupili lidé a postrkovali ji kupředu. Probojovala se ke skleněné přepážce. Já jsem se přiblížil ze své strany. Stále na mě hleděla. Usmála se. Očima pozdravila bratra svého mrtvého milence.

„Molly?“ naznačil jsem přes sklo ústy.

Vyzdvihla do výše těžkou aktovku jako trofej. Kývla směrem k ní. Zazářila širokým triumfálním úsměvem. Pak ji postrčili nazpět. Dav ji nesl směrem k východu. Ohlédla se, aby viděla, zda ji následuji. Spolu s Roscoe a Finlayem jsme se prodírali za ní.

Na Mollyině straně přepážky proud postupoval s ní. Na naší straně šel opačným směrem. Vzdalovali jsme se od sebe dvojnásobnou rychlostí. Proti nám se dral velký zástup studentů, mířících k odletovému východu někde za námi.

Rozložití, dobře živení mladíci s neforemnými zavazadly. Neurvalí. Postrčili nás tři o pět metrů nazpět. Přes sklo jsem viděl, že Molly je daleko vpředu. Její blonďatá hlava zmizela v davu. Protlačil jsem se do strany a přeskočil na pohyblivý chodník. Jel špatným směrem. Odnesl mě dalších pět metrů, než jsem se přes madla přehoupl na druhou stranu.

Teď jsem jel ve správném směru, ale chodník byl jednolitou masou lidí, stojících na místě. Spokojených s hlemýždím tempem, kterým je gumový pás unášel. Stáli vedle sebe po třech. Nebylo možné mezi nimi projít. Vylezl jsem na úzké madlo a pokoušel se po něm jít jako po laně. Musel jsem se skrčit, protože jsem neudržel rovnováhu. Ztěžka jsem spadl doprava. Odneslo mě to pět metrů špatným směrem, než jsem se postavil na nohy. V panice jsem se rozhlížel. Přes sklo jsem spatřil, jak dav unáší Molly k výdeji zavazadel. Roscoe a Finlay byli daleko za mnou. Pohyboval jsem se pomalu opačným směrem.

Nepřál jsem si, aby Molly odcházela k zavazadlovému prostoru. Odletěla sem ve spěchu. Měla naléhavé informace. Nemohla si sbalit žádný objemný kufr. Nemohla si tedy žádný podat. Neměla by k výdeji zavazadel chodit. Sklonil jsem hlavu a dal se do běhu. Odstrkoval lidi z cesty. Pohyboval jsem se proti směru chodníku. Gumová podlaha se mi lepila na boty. Každý dotyk mě stál čas. Lidé na mě rozhořčeně křičeli. Bylo mi to jedno. Rozrážel jsem je a

nechal je stát s rukama roztaženýma, jak se snažili udržet rovnováhu. Seskočil jsem z chodníku a prodral se davem u dveří.

Výdejna zavazadel byla široká nízká hala, tlumeně žlutě osvětlená. Probojoval jsem se východovou uličkou. Pátral jsem všude po Molly. Nemohl jsem ji najít. Hala byla nacpaná lidmi. Kolem zavazadlového pásu muselo stát tak sto cestujících, ve třech řadách. Pohybující se pás skřípal pod těžkým nákladem kufrů a tašek. U stěny stály naskládány zavazadlové vozíky. U nich byl zástup cestujících, kteří po řadě vhazovali do otvoru čtvrťáky a uvolněné vozíky si odváželi davem. Vozíky narážely do sebe a zaplétaly se. Lidé se tlačili a odstrkovali jeden druhého.

Vrhl jsem se do tlačenice. Klestil jsem si cestu a otáčel lidi ze směru. Rozhlížel jsem se po Molly. Spatřil jsem, jak vešla sem; odcházet jsem ji neviděl. Tady však nebyla. Prohlédl jsem si každou tvář. Pročesal jsem celou halu. Neúnavným proudem jsem se nechal odnést k východu. Prodral jsem se ke dveřím. Roscoe se přidržovala jejich rámu a vzdorovala toku lidí.

„Vyšla?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekla. „Finlay šel čekat na konec chodby. Já čekám tady.“

Stáli jsme tam, zatímco cestující se valili kolem nás. Pak dav přicházející od východu z letadla náhle prořídl.

Přicházeli poslední pasažéři. Jejich řady uzavírala stará paní na kolečkovém křesle, kterou vezl zaměstnanec aerolinky. Najednou se zastavil a musel objet něco ležícího ve vchodu do zavazadlové haly. Byl to vínový kožený příruční kufřík. Ležel na boku. Vysunovací držadlo měl stále vytažené. Z pěti metrů jsem rozeznal písmena ozdobného zlatého monogramu na přední části. M .B. G.

S Roscoe jsme se rozeběhli zpátky do zavazadlového prostoru. V těch pár minutách, co jsem byl odtamtud pryč, se téměř vyprázdnil. Nebylo tam víc než nějakých dvanáct lidí. Většina z nich si už stáhla svá zavazadla z pásu a směřovala k východu, kterým my vešli. Během minuty nezůstal v hale nikdo.

Zavazadlový pás se otáčel prázdný. Pak se zastavil. V nastalém tichu jsme se s Roscoe na sebe podívali.

Hala měla čtyři stěny, podlahu a strop. Byly zde vstupní a výstupní dveře. Otáčivý pás vycházel ze stěny a opět do ní vstupoval otvory o velikosti zhruba metr krát metr. Oba byly opatřené zástěrkami z černé gumy, nastřihanými do přibližně pěticentimetrových pruhů. Vedle pásu byly dveře do nákladového prostoru. Na naší straně byly slepé. Bez kliky. Zamčené.

Roscoe se vrhla nazpátek a popadla Mollyin příruční kufřik. Otevřela ho. Obsahoval náhradní oblečení a toaletní taštičku. A fotografii. Osmnáct krát dvacet čtyři, v mosazném rámečku. Byl na ní Joe. Vypadal jako já, ale byl

trochu hubenější. Měl oholenou, opálenou hlavu. Suchý, pobavený úsměv.

Halu zaplnilo vytí sirény. Chvíli znělo a pak se zavazadlový pás dal opět do pohybu. Zírali jsme na něj. Zírali jsme na zakrytý otvor, z kterého vycházel. Pak přijela aktovka. Z vínové kůže. Pásky přezek měla přeřezané. Byla otevřená. A prázdná.

Mechanicky se kývala na pásu a přibližovala se k nám. Hleděli jsme na ni. Hleděli jsme na pásky zapínání. Byly přeřezány ostrým nožem. Někým, kdo příliš spěchal na to, aby rozepnul přezky.

Vyskočil jsem na pohyblivý pás, běžel proti směru jeho pohybu a jako plavec jsem se vrhl hlavou napřed do gumových proužků zástěrky, zakrývající otvor. Tvrdě jsem dopadl a pás mě začal opět táhnout zpátky. Jako kluk jsem chvatně prolezl po kolenou mimo otvor, překulil se a seskočil. Octl jsem se v nákladovém oddělení. Bylo prázdné. Venku zářilo odpolední slunce. Cítil jsem pach leteckého benzinu a nafty z dopravních vláčků, přepravujících zavazadla z letadel.

Všude kolem byly vysoké hromady opuštěného nákladu a zapomenutých zavazadel. Byly umístěné v úschovných prostorech, přístupných ze tří stran. Gumovou podlahu pokrývaly staré štítky a dlouhé pruhy s čárovým kódem. Celé místo vypadalo jako špinavé bludiště. Uhýbal jsem a smekal se a bezvýsledně jsem pátral po Molly. Obcházel

jsem postupně vysoké pilíře. Prohlédl jsem jedno nákladové oddělení, pak další. Nakukoval jsem do kovových polic a protlačoval se do nepřístupných koutů. Zoufale jsem se rozhlížel kolem.. Nikde nikdo. Běžel jsem dál. Nohy mi klouzaly po nepořádku, rozsetém po zemi.

Našel jsem její levou botu. Ležela na boku u vchodu do jednoho tmavého oddělení. Vpadl jsem dovnitř. Nebylo tam nic. Zkusil jsem vedlejší prostor. Ani tam nic. Přidržoval jsem se polic a ztěžka oddychoval. Musel jsem se zkoncentrovat. Běžel jsem až na konec chodby. Po řadě jsem nahlížel do každého oddělení. Vlevo, vpravo, vlevo, vpravo, postupoval jsem nazpět, jak nejrychleji jsem mohl, v zoufalém bezdechém kličkování.

Ve třetím oddělení od konce jsem našel její pravou botu. Pak jsem objevil její krev. Vytékala ze vchodu do dalšího oddělení: lepkavá, rozšiřující se kaluž. Molly ležela v šeru u zadní stěny, zhroucená na zádech, nacpaná mezi dva sloupce navršených beden. Byla rozprostřená na gumové podlaze a vytékala z ní krev. Břicho měla rozpárané. Někdo do ní vrazil nůž a divoce jím škubl vzhůru směrem k žebrům.

Ale ještě žila. Bledá ruka se jí chvěla. Rty měla potřísněné bublinkami jasně červené krve. Hlava spočívala nehybně, ale oči se pohybovaly. Přiběhl jsem k ní. Vzal jí hlavu do náruče. Pohlédla na mě. Přinutila ústa, aby promluvila.

„Dostat se tam do neděle,“ zašeptala.

Pak mi zemřela v rukách.

21 KAPITOLA

CHEMII JSEM STUDOVAL SNAD NA SEDMI RŮZNÝCH STŘEDNÍCH školách. Moc jsem se z ní nenaučil. Získal jsem jen povšechné povědomí. Jedna věc, kterou si pamatuji, je to, že do zkumavky můžete přidat navíc zcela malé množství nějaké látky a nastane výbuch. Nepatrná troška prášku způsobí následek daleko větší, než by měla.

Tohle jsem cítil ve vztahu k Molly. Nikdy jsem se s ní předtím nesetkal. Ani jsem o ní neslyšel. Ale cítil jsem vztek zcela neadekvátních rozměrů. Bylo to ještě horší než u Joea, To, co se stalo jemu, bylo v rámci výkonu jeho služby. Joe to věděl. Byl by to riziko akceptoval. Oba jsme se seznámili s riziky spojenými s výkonem služby dříve než s čímkoli jiným. Ale u Molly to bylo jiné.

Další poznání, které jsem si z chemické laboratoře odnesl, se týkalo tlaku. Tlakem se uhlí mění v diamanty. Tlak na věci působí. Rozhodně působil na mě. Byl jsem rozzuřený a měl jsem málo času. V duchu jsem stále viděl Molly, jak vychází z letadlového koridoru. Jak odhodlaně kráčí, rozhodnutá najít Joeova bratra a pomoci mu. Jak se doširoka triumfálně usmívá. Drží aktovku, obsahující

záznamy, které neměla oprávnění okopírovat. Riskovala hodně. Pro mě. Pro Joea. Tento obrázek na mne působil jako mohutný tlak na nějakou starou trhlinu v zemské kůře. Musel jsem se rozhodnout, jak toho tlaku využít. Musel jsem se rozhodnout, jestli mě rozdrtí nebo promění v diamant.

Opírali jsme se o přední blatník Roscoeina auta na letištním parkovišti. Otřesení, tiší. Středa, skoro tři hodiny odpoledne. Předtím jsem popadl Finlaye za ruku. Chtěl zůstat uvnitř, účastnit se vyšetřování. Prohlásil, že to je jeho povinnost. Křičel jsem na něj, že nemáme čas. Násilím jsem ho odvlekl z terminálu. Vedl jsem ho přímo k autu, protože jsem věděl, že to, co uděláme v příštích několika okamžicích, rozhodne o naší výhře či porážce.

„Musíme zajet pro Grayovu složku,“ řekl jsem. „Nejlepší, co teď můžeme udělat.“

Finlay pokrčil rameny. Vzdal to.

„Je to to jediné, co máme,“ pravil.

Roscoe přikývla. „Pojeďme.“

Roscoe a já jsme jeli v jejím autě. Finlay se držel stále před námi. My dva jsme nepromluvili jediné slovo. Finlay si však celou cestu mluvil pro sebe. Křičel a klel. Viděl jsem, jak se mu v autě hlava škube tam a zpátky. Klel, pokřikoval a řval na své přední sklo.

Teale čekal hned za dveřmi stanice. Opíral se o přijímací přepážku, hůl ve své staré, skvrnami pokryté ruce. Viděl nás tři přicházet a odkulhal do otevřené služebny. Posadil se k psacímu stolu. K tomu, který byl nejblíž ke kartotéce.

Prošli jsme kolem něj do zadní kanceláře. Posadili jsme se, abychom vyčkali, až zmizí. Vytáhl jsem z kapsy Joeův výpis a posunul ho přes stůl. Finlay ho přelétl pohledem.

„Nic moc, co?“ řekl. „Co znamená ten nadpis? E Unum Pluribus. To je obráceně, že?“

Přikývl jsem.

„Z jednoho pochází mnoho. Nechápu ten význam.“

Pokrčil rameny. Začal papír pročítat znovu. Sledoval jsem ho. Pak se ozvalo hlasité zaklepání na dveře a vešel Baker.

„Teale odchází z budovy,“ prohlásil. „Mluví na parkovišti se Stevensonem. Co vy, potřebujete něco?“

Finlay mu podal výpis.

„Oxeroxujte mi to prosím, ano?“ řekl.

Baker to šel provést a Finlay bubnoval prsty na stole.

„Čí jsou všechny ty iniciály?“ zeptal se.

„Známe jen ty mrtvé,“ řekl jsem. „Hubbla a Molly Beth. Pak jsou tam dvě čísla na univerzity, Princeton a Columbii. Poslední je na detektivy v New Orleansu.“

„A co ta Stollerova garáž?“ pokračoval. „Tam jste se díval?“

„Nic tam není. Jen dvě prázdné krabice od klimatizačních zařízení od loňska, kdy je vozil na Floridu a kradl.“

Finlay zabručel a do místnosti se vrátil Baker. Podal mi Joeův seznam spolu s kopií. Nechal jsem si originál a kopii dal Finlayovi.

„Teale je pryč,“ řekl Baker.

Vyhrnuli jsme se z kanceláře. Zahlédli bílý Cadillac, jak odjíždí z parkoviště. Otevřeli jsme dveře do kartotéky.

Margrave bylo malé městečko daleko odevšud, ale Gray strávil oněch pětadvacet let tím, že plnil kartotéku papíry. Už dlouhou dobu jsem jich tolik neviděl. Podél všech čtyřech stěn stály pořadače, sahající od podlahy až ke stropu, s čerstvě nalakovanými bílými dveřmi. Všechny jsme otevřeli. Každý pořadač byl vyplněn řadami záznamů. Celkem tam muselo být na tisíc krabic dopisního formátu. Dřevovláknité krabice opatřené štítky, pod nimiž byly malé plastikové kroužky, takže jste v případě potřeby mohli krabice snadno vyjmout. Nalevo od dveří, na vrchní poličce, bylo oddělení A. Na pravé straně dveří, úplně vespodu, bylo poslední písmeno Z. Oddíl K se nacházel na stěně proti dveřím, vlevo od středu, v úrovni očí.

Našli jsme krabici označenou „Kliner“. Byla mezi třemi krabicemi se štítkem „Klan“ a jednou nadepsanou „Klipspringer versus Stát Georgia“. Vložil jsem prst do malého kroužku. Vytáhl krabici ven. Byla těžká. Podal jsem

ji Finlayovi. Pospíchali jsme nazpět do kanceláře. Položili krabici na psací stůl z růžového dřeva. Otevřeli ji. Byla plná starých zažloutlých papírů.

Ale byly to nesprávné papíry. Neměly nic společného s Klinerem. Vůbec nic. Byla to třípalcová hromádka letitých policejních vyhlášek. Vnitřních nařízení. Věci, které měly být vyhozeny už před několika desítkami let. Okénko do historie. Předepsaný postup pro případ sovětského raketového útoku na Atlantu. Předepsaný postup pro jízdu černochů v přední části autobusu. Spousta instrukcí. Žádný z nadpisů však nezačínal písmenem K. Ani jedno slovo se netýkalo Klinera. Hleděl jsem na třípalcovou hromádku a cítil jsem, jak ve mně vzniká přetlak.

„Někdo nás předběhl,“ pravila Roscoe. „Vytáhli Klinerovy záznamy a místo nich sem dali tuhle veteš.“

Finlay přikývl. Já jsem ale zavrtěl hlavou.

„Ne. To nedává smysl. Vytáhli by celou krabici a prostě ji vyhodili. Gray tohle udělal sám. Potřeboval ty záznamy ukrýt, ale nemohl se přimět k tomu, aby porušil svůj abecední pořádek v kartotéce. Takže z krabice vyndal její obsah a místo něj tam dal tyhle staré papíry. Všechno zůstalo úhledné a uklizené. Říkalas, že to byl pečlivý člověk, ne?“

Roscoe pokrčila rameny.

„Gray že to ukryl?“ řekla. „Možné to je. Ukryl si v mém stole pistoli. Byl zvyklý věci schovávat“

Podíval jsem se na ni. Něco z toho, co řekla, mi zaznělo výstražným tónem.

„Kdy ti dal tu pistoli?“ zeptal jsem se jí.

„Po Vánocích. Nedlouho před svou smrtí.“

„Na tom něco nehraje,“ řekl jsem. „Ten chlapík byl detektiv s pětadvacetiletou praxí, že? Dobrý detektiv. Zkušený, respektovaný. Proč by měl takový člověk mít pocit, že mimoslužební zbraň, kterou si vybral, je třeba přechovávat tajně? V tom nebyl ten problém. Tu krabici ti dal, protože obsahovala něco, co potřeboval ukrýt.“

„Schovával tu pistoli,“ trvala na svém Roscoe. „To jsem ti přece řekla.“ „Ne,“ prohlásil jsem. „Tomu nevěřím. Ta pistole byla jen zástěrka, abys tu krabici skutečně měla pod zámkem. Neměl důvod schovávat pistoli. Chlap jako on si mohl jako mimoslužební zbraň klidně vybrat atomovou hlavici, kdyby chtěl. Pistole nebyla tím velkým tajemstvím. Tím bylo něco jiného v krabici.“

„Ale v krabici nic jiného není,“ řekla Roscoe. „Rozhodně žádné záznamy, ne?“ Okamžik jsme stáli bez hnutí. Pak jsme se rozběhli ke dveřím. Protáhli jsme se jimi a zamířili k Roscoeině chevroletu na parkovišti. Vyndali z kufru Grayovu kancelářskou krabici. Otevřeli ji. Desert Eagle jsem podal Finlayovi. Prozkoumal jsem krabičku s náboji. Nic V krabici už nic jiného nebylo. Zatřásl jsem jí. Prohlédl víko. Tam také nic Rozdělal jsem krabici. Roztrhl lepené spoje a karton vyrovnal. Nic. Pak jsem rozložil víko.

Pod přehybem v rohu byl schovaný klíček. Připevněný lepicí páskou k vnitřní straně lepenky. Kde nikdy nemohl být spatřen. Kde byl pečlivě ukrytý mrtvým detektivem.

Nevěděli jsme, k čemu patří. Vyloučili jsme, že by to mohlo být něco na stanici. Vyloučili jsme i cokoli v Grayově domě. Usoudili jsme, že pro obezřetného člověka by tato místa byla příliš evidentní. Díval jsem se na klíček a cítil, jak ve mně vzrůstá tlak. Zavřel jsem oči a představil si Graye, jak odhrnuje zpátky přehnutý okraj toho víka a lepí pod něj klíček. Jak krabici podává své přítelkyni Roscoe. Jak ji sleduje, když si ji vkládá do zásuvky, zásuvku zavírá a zamyká. Jak se mu uleví. Přetvořil jsem si tu představu do podoby filmu a přehrál si ho v duchu dvakrát, než mi napověděl, od čeho klíček je.

„Od něčeho v holičském krámku,“ řekl jsem.

Vzal jsem si od Finlaye zpět Desert Eagle a pobídl je oba k autu. Roscoe usedla za volant. Nastartovala a vyjela z parkoviště. Zamířila na jih směrem k městu.

„Proč?“ zeptala se.

„Chodíval tam často,“ řekl jsem. „Třikrát čtyřikrát týdně. Ten starý holič mi to řekl. Byl to jediný běloch, který tam chodil. Bylo to pro něj cosi jako bezpečné území. Stranou od Tealea, Klinera a všech ostatních. A přitom tam chodit

nemusel, že? Říkala jsi, že měl dlouhý nepořádný plnovous a pleš. Nechodil tam kvůli holení či stříhání, ale proto, že měl ty staříky rád. Obrátil se na ně. Dal jim něco do úschovy.“

Roscoe prudce zabrzdila chevrolet před holičstvím a všichni jsme vyskočili a vběhli dovnitř. Nebyli tam žádní zákazníci. Jen oba staří černoši seděli ve svých židlích a nedělali nic Ukázal jsem jim klíč.

„Přišli jsme si pro Grayovy věci,“ pravil jsem.

Ten mladší potřásl hlavou.

„Vám je dát nemůžu, příteli,“ řekl.

Přistoupil ke mně a vzal si klíček. Pak šel k Roscoe a vtiskl jí ho do dlaně.

„Teď už jo,“ pokračoval. „Nebožtík pan Gray nám řekl, nedávejte to nikomu, jenom mý přítelkyni slečně Roscoe.“

Vzal si klíček od ní nazpět. Přešel k umyvadlu, sehnul se a odemkl úzkou mahagonovou skříňku, zabudovanou pod ním. Vytáhl tři složky záznamů. Všechny objemné, zabalené do starého, zahnědlého papíru. Jednu podal mně, jednu Finlayovi a jednu Roscoe. Pak pokynul svému partnerovi a oba se odebrali dozadu. Nechali nás o samotě. Roscoe si sedla na čalouněnou lavici v okně. Finlay a já jsme se uvelebili do holičských křesel. Nohy položili na chromované opěrky. Dali se do čtení.

Moje složka obsahovala tlustý stoh policejních hlášení. Všechno to byly xeroxy a faxy. Dvojnásob rozmazané. Ale daly se číst. Byl to materiál, shromážděný detektivem Jamesem Spirenzou z patnácté brigády policejního oddělení města New Orleans, oddělení vražd. Před osmi lety byla Spirenzovi přidělena vražda. Pak ještě sedm dalších. Jeho případ nakonec tedy sestával z osmi vražd. Nevyřešil žádnou. Ani jednu. Totální neúspěch.

Ale vynaložil velké úsilí. Vyšetřování vedl pečlivě. Puntičkářsky. První obětí byl majitel textilní továrny. Specialista, zabývající se nějakým novým způsobem chemického zpracování bavlny. Druhou obětí byl bývalý mistr z továrny prvního muže. Od toho odešel a snažil se sehnat kapitál na založení vlastního podniku.

Následujících šest zavražděných byli všichni státní úředníci. Zaměstnanci Úřadu pro ochranu životního prostředí z pobočky v New Orleansu. Pracovali tam na případu, který se týkal znečišťování mississippské delty a úhynu ryb. Původce vypátrali dvě stě padesát mil proti proudu řeky. Textilní továrna ve státě Mississippi vypouštěla do vody chemikálie, hydroxid sodný, hypochlorit sodný a chlor, jež se mísily s říční vodou a vytvářely jedovatý koktejl.

Všech osm obětí zemřelo stejným způsobem: dvěma výstřely do hlavy automatickou pistolí s tlumičem ráže 22.

Úhledně a čistě. Spirenza předpokládal, že se jedná o nájemného vraha. Šel po něm dvěma způsoby. Jednak se vyptával; profesionálních zabijáků nebylo v oblasti příliš mnoho a Spirenza se svými pomocníky je obešel všechny. Zkoušeli to všelijak, zhurta i po dobrém, jako protislužbu. Nikdo nevěděl nic.

Spirenzova druhá metoda byla klasická. Zjisti, kdo z toho má prospěch. Netrvalo mu dlouho, než si to poskládal dohromady. Onen textilní výrobce vypadal nadějně. Těch osm lidí, co zemřelo, ho nějakým způsobem ohrožovalo. Dva z nich finančně, zbylých šest mu chtělo továrnu zavřít. Spirenza si ho vzal do parády. Obrátil ho kompletně naruby. Rok mu stál za zády.

Dokumenty v mé ruce toho byly svědectvím. Požádal o pomoc FBI a berní úřad. Prověřili každý cent na každém jeho účtu ve snaze přijít na hotovostní platbu tomu nepolapitelnému střelci.

Pátrali celý rok a nenašli nic. Přitom ovšem vyšla najevo spousta jiné špíny. Spirenza byl přesvědčen, že ten chlapík zabil svou ženu. Jeho závěr byl, že ji jednoduše utloukl. Oženil se znovu a Spirenza faxem varoval policejní oddělení v místě bydliště. Jeho jediný syn byl psychopat. Ve Spirenzových očích byl horší než otec. Chladnokrevný psychopat. Majitel textilky syna chránil na každém kroku. Kryl ho. Penězi ho dostával z malérů. Chlapec měl záznamy u dvanácti různých institucí.

Ale nic nesedělo. Neworleanská FBI ztratila zájem. Spirenza případ uzavřel. Zapomněl na něj, dokud ho jeden starý detektiv z obskurního georgijského okrsku faxem nepožádal o informace ohledně Klinerovy rodiny.

Finlay zavřel svou složku. Otočil se ve svém křesle ke mně.

„Klinerova nadace je podfuk,“ řekl. „Naprostý podfuk. Zástěrka pro něco jiného. Všechno je to tady. Gray celou věc odhalil. Prošetřil odshora až dolů. Nadace utrácí ročně miliony, ale její vyúčtovaný příjem je nula. Přesně nula.“

Vytáhl ze složky jeden list. Naklonil se ke mně a podal mi ho. Byla to jakási účetní bilance, vykazující výdaje nadace.

„Vidíte to?“ pravil. „Neuvěřitelné. Tolik ročně utrácejí.“

Pohlédl jsem na dokument. Udával ohromné číslo. Přikývl jsem.

„Možná víc než to,“ řekl jsem. „Jsem tu pět dní, že? Předtím jsem šest měsíců cestoval po celých Státech. Ještě předtím jsem se pohyboval po celém světě. Margrave je zdaleka nejčistší, nejvíce udržované a pěstěné město, které jsem kdy viděl. Je lépe udržované než Pentagon nebo Bílý dům. Můžete mi to věřit, byl jsem tam. Všechno v Margrave je buď úplně nové, nebo dokonale zrestaurované. Je naprosto perfektní. Tak perfektní, že to až děsí. To musí stát obrovské peníze.“

Přikývl.

„A navíc je Margrave velice podivné město,“ pokračoval jsem. „Většinu času je vylidněné. Není tu žádný život. Prakticky tu neprobíhá žádná obchodní činnost. Nic se tu nepodniká. Nikdo tu nevydělává peníze.“

Tvářil se bezvýrazně. Nechápal.

„Jen se nad tím zamyslete,“ řekl jsem. „Vezměte si například Enovo bistro. Úplně nový podnik. Nablýskaná, supermoderní restaurace. Nikdy ale nemá žádné zákazníky. Byl jsem tam několikrát. Nikdy tam nebyli víc než dva lidé. Servírek je tam víc než hostů. Jak tedy Eno platí účty? Režii? Hypotéku? Totéž platí pro všechny ve městě. Viděl jste někdy, že by do nějakého místního obchodu vcházely davy zákazníků nebo z něho vycházely?“

Finlay o tom uvažoval. Zavrtěl hlavou.

„Stejné je to i u tohohle holičského krámku,“ řekl jsem. „Byl jsem tu v neděli ráno a v úterý ráno. Starý mi řekl, že mezitím žádné zákazníky neměli. Nikoho za osmačtyřicet hodin.“

Vtom jsem se zarazil. Vybavilo se mi, co mi stařík ještě řekl. Ten sukovitý starý holič. Najednou jsem to viděl v úplně jiném světle.

„Ten starý holič,“ pravil jsem. „Něco mi prozradil. Bylo to hodně zvláštní. Myslel jsem si, že je to cvok. Zeptal jsem se ho totiž, jak se mohou uživit, když nemají zákazníky. A on mi řekl, že je nepotřebujou, protože dostávají peníze od Klinerovy nadace. Tak jsem se zeptal, jaké peníze. On že

tisíc dolarů. Že to dostávají všichni místní obchodníci. Myslel jsem, že jde o nějaký podnikatelský grant, tisíc dolarů ročně, že?“

Finlay kývl. To se mu zdálo přiměřené.

„Jen jsme tak klábosili. Jak se to dělává u holiče. Tak jsem mu pověděl, že tisíc dolarů ročně není špatné, ale od hladu že ho to nezachrání, něco v tom smyslu, rozumíte? Víte, co mi na to odpověděl?“

Zavrtěl hlavou a čekal. Soustředil jsem se na to, abych si staříkova slova vybavil přesně. Chtěl jsem vidět, jestli to zavrhne stejně samozřejmě, jako jsem to udělal já.

„Udělal z toho velké tajemství,“ řekl jsem. „Jako že hodně riskuje, když o tom vůbec mluví. Začal mluvit šeptem. Že by mi to prý neměl říkat, ale že to udělá, protože znám jeho sestru.“

„Vy znáte jeho sestru?“ zeptal se Finlay. Překvapeně.

„Ne, neznám. Choval se velmi zmateně. V neděli jsem se ho vyptával na Slepého Blakea, víte, na toho starého kytaristu, a on mi pověděl, že jeho sestra ho znala, před šedesáti lety. S tím se mu to asi popletlo, zřejmě si myslel, že jsem mu řekl, že jeho sestru znám.“

„Tak co to bylo za velké tajemství?“

„Řekl, že to není tisíc dolarů ročně. Že jde o tisíc dolarů týdně.“

„Tisíc dolarů týdně?“ zeptal se užasle Finlay. „Týdně? Je to možné?“

„To nevím,“ odvětil jsem. „Tehdy jsem se domníval, že starému přeskočilo. Ale teď si myslím, že jednoduše mluvil pravdu.“

„Tisíc týdně?“ opakoval. „To už je sakra pořádný podnikatelský grant. To dělá dvaapadesát tisíc ročně. To je obrovská hromada peněz, Reachere.“

Uvažoval jsem o tom. Ukázal na výslednou cifru na Grayově výkazu.

„Takové sumy potřebují. Jestli tolikhle skutečně utrácejí, pak potřebují rozdávat takovéhle částky, aby se toho vůbec zbavili.“

Finlay se zahloubal. Celé to promýšlel.

„Koupili si celé město,“ řekl. „Velice pomalu, velice nenápadně. Koupili si celé město, po tisíci dolarech týdně.“

„Správně. Klinerova nadace se stala slepicí, co snáší zlatá vejce. Nikomu se nechce riskovat, že snášet přestane. Takže všichni drží jazyk za zuby a zavírají oči všude tam, kde je zavírat mají.“

„Přesně tak. Klinerovým by tak prošla i vražda.“

Pohlédl jsem na něj.

„Ona jim opravdu prošla,“ řekl jsem.

„A co s tím tedy uděláme?“ zeptal se Finlay.

„Nejdřív musíme přesně zjistit, co to kčertu vlastně dělají.“

Upřel na mě pohled, jako bych se zbláznil.

„Přece víme, co dělají, ne?“ řekl. „Tisknou balíky falešných peněz v tom svém skladu.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne. Ve Spojených státech nedochází k žádné závažnější výrobě padělaných peněz. Joe to znemožnil. Děje se to pouze v zahraničí.“

„Tak o co tedy jde? Myslel jsem, že to celé se týká padělání peněz. Proč jinak by v tom figuroval Joe?“

Z lavice v okně na nás pohlédla Roscoe.

„Týká se to všechno padělání peněz,“ prohlásila. „Už přesně vím, o co se jedná. I ten nejposlednější malý detail.“

Jednou rukou zdvihla Grayovu složku.

„Část odpovědi je zde.“

Druhou pak zvedla noviny, které holiči odebírali.

„A zbytek je tady,“ dodala.

S Finlayem jsme se posadili k ní na lavici. Prostudovali složku, kterou měla ona. Byla to hlášení o sledování. Gray se ukryl pod mimoúrovňovou křižovatku u skladů a sledoval přijíždějící a odjíždějící nákladní auta. Celkem dvaatřicet dní. Výsledky byly pečlivě zaznamenány ve třech oddílech. V prvních jedenácti případech přijelo za den jen jedno nákladní auto směrem z jihu, brzo ráno. Od skladů auta odjížděla po celý den a směřovala na sever a na západ. Gray je uspořádal vzhledem k místu určení, podle jejich poznávacích značek. Musel na to mít triedr. Pocházela prakticky odevšud. Od Kalifornie až po Massachusetts. Těch

prvních jedenáct dní zaznamenal jedenáct přijíždějících a šedesát sedm odjíždějících nákladních aut. V průměru jich tedy odjíždělo šest denně, malé dodávky, možná tuna nákladu týdně.

Ten první oddíl Grayových záznamů spadal do jednoho kalendářního roku. Druhý oddíl pokrýval druhý kalendářní rok. Své skryté pozorování provedl celkem devětkrát. Spatřil třiapadesát odjíždějících dodávek, tj. šest denně jako předtím, s přibližně stejnými místy určení. Záznam o přijíždějících autech byl však jiný. V první polovině roku přijíždělo jedno denně jako normálně. V druhé polovině se jejich počet zvýšil až na dvě denně.

Zbývajících dvanáct dnů jeho pozorování bylo opět jiných. Všechny byly z posledních pěti měsíců jeho života. Od podzimu minulého roku až do února stále zaznamenával přibližně šest aut odjíždějících do téhož rozsáhlého okruhu míst určení. Do skladů však už žádná nepřijížděla. Ani jedno. Od podzimu se zboží stále jenom odváželo, nepřiváželo se ale nic.

„Takže?“ zeptal se Finlay Roscoe.

Opřela se dozadu a usmála se. Všechno už to měla srovnané v hlavě.

„Je to jasné, ne?“ řekla. „Přivážejí do země padělané peníze. Tisknou se ve Venezuele, někde v prostoru chemičky, kterou tam Kliner postavil. Přivážejí je lodí na Floridu a pak nákladními auty do skladu v Margrave. Odtud

je rozvážejí na sever a západ, do velkých měst: L. A., Chicago, Detroit, New York, Boston. Tam je uvádějí do oběhu. Je to mezinárodní distribuční síť padělaných peněz. To je naprosto zřejmé, Finlayi.“

„Opravdu?“ podotkl.

„Samozřejmě. Vezměte si například Shermana Stollera. Jezdil stále na Floridu, do Jacksonville Beach, a tam se setkával s lodí, připlouvající z moře. Zrovna tam jel, když ho na mostě zastavili za rychlou jízdu, vzpomínáte? Proto byl tak rozčilený. Proto za ním tak brzy přišel ten renomovaný právník, že?“

Finlay přikývl.

„Všechno to sedí,“ pokračovala. „Představte si mapu Států. Peníze se tisknou v Jižní Americe a připlouvají po moři. Dorazí na Floridu. Pak postupují na severovýchod do Margrave. Odtud se jejich tok větví na západ do L. A., na sever do Chicaga a na východ do New Yorku a Bostonu. Jsou to oddělené větve, vypadá to jako svícen nebo menóra. Víte, co je menóra?“

„Jistě,“ odvětil Finlay. „Svícen, který používají Židé.“

„Správně,“ řekla. „Tak to vypadá na mapě. Podstavec tvoří spojnice Florida – Margrave. Jednotlivá ramena pak vedou do velkých měst, od Los Angeles přes Chicago do Bostonu. Je to důležitá síť, Finlayi.“

Vydatně mu přitom pomáhala rukama, jimiž do vzduchu kreslila tvar menóry. Tohle zeměpisné rozdělení mi znělo

rozumně. Dávalo to smysl. Významný tok peněz, rozvážených z Floridy auty. Potřeboval onen dálniční uzel kolem Atlanty, aby se mohl rozdělit a směřovat do jednotlivých velkoměst na severu a na západě. Přirovnání s menórou bylo trefné. Levé rameno svícnu by muselo být vodorovné, aby dosáhlo do L. A. Jako kdyby ho někdo upustil a pak na něj někdo jiný šlápl. Ale dávalo to smysl. Samotné Margrave bylo téměř určitě hlavním uzlovým bodem. Onen velkosklad byl téměř určitě vlastním distribučním centrem. Zeměpisně všechno sedělo. Použít jako distribuční centrum malé ospalé městečko daleko odevšud, jako je Margrave, bylo chytré. A měli by tudíž k dispozici obrovské množství hotových peněz. To rozhodně. Sice padělaných, ale použitelných úplně stejně. Byla jich spousta.

Rozváželi tunu týdně. Operace průmyslových rozměrů. Gigantická. Vysvětlovalo by to ohromné výdaje Klinerovy nadace. Kdyby jim snad docházely peníze, tak jích stačilo prostě natisknout pár navíc. Ale Finlay stále ještě nebyl přesvědčen.

„A co těch posledních dvanáct měsíců?“ zeptal se. „K žádnému významnému toku nedocházelo. Podívejte se na Grayův výkaz. Žádná přijíždějící auta nebyla. Přestali přesně před rokem. Shermana Stollera propustili, že? Celý rok nedodali jediný náklad zboží. Ale stále něco rozvážejí. Ze skladu stále odjíždělo šest aut denně. Nic sem, ale šest

aut denně pryč? Co to má znamenat? Jaký významný tok to může být?“

Roscoe se na něj jen zaculila a zdvihla noviny.

„Odpověď je tady,“ řekla. „Píše se o tom už od pátku. Pobřežní stráž. V září začali tu velkou operaci proti pašování, ne? Mělo to tehdy velkou publicitu. Kliner musel vědět, že se k tomu schyluje. Takže se předem zásobil. Vidíte ten Grayův seznam? Už půl roku před zářím zdvojnásobil dodávky. Vytvářel si ve skladu zásoby. Rozvážel to pak celý rok. Proto se tak báli odhalení. Rok seděli na obrovské hromadě padělaných peněz. A nyní Pobřežní stráž se svou operací končí, že? Takže mohou začít dovážet zboží jako obvykle. A k tomu má dojít v neděli. To měla ubohá Molly na mysli, když řekla, že se tam musíme dostat do neděle. Musíme se do toho skladu dostat, dokud tam ještě jsou poslední zásoby.“

22 KAPITOLA

FINLAY PŘIKÝVL. UŽ HO PŘESVĚDČILA. PAK SE USMÁL. VSTAL z lavice v okně holičského krámku a uchopil Roscoeinu ruku. Velmi obřadně jí potřásl.

„Dobrá práce,“ řekl jí. „Dokonalá analýza. Vždycky jsem tvrdil, že vám to myslí, Roscoe. Viďte, Reachere? Neříkal jsem vám, že je ta nejlepší, co máme?“

Přitakal jsem a usmál se, a Roscoe se začervenala. Finlay ji stále držel za ruku a usmíval se na ni. Ale bylo vidět, že její teorii v duchu pročesává tam a zpátky a hledá nějaké nesrovnalosti. Našel jen dvě.

„A co Hubble?“ zeptal se. „Kam tam zapadá on? Nenajali by si bankovního manažera, jen aby jim nakládal auta, ne?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Hubble byl specialista na oběživo,“ řekl jsem. „Byl tam proto, aby se těch falzifikátů zbavoval. Vpouštěl je do systému. Věděl, kudy se do něj dá dostat Kde jsou ty peníze potřeba. Totéž, čím se zabýval v bance, jenže naopak.“

Přikývl.

„Co ta klimatizační zařízení? Sherman Stoller je vozil na Floridu. Pověděla vám to ta žena. Víte, že to je pravda, protože jste v její garáži našel dvě zbylé krabice. A měl jich plnou dodávku, když ho zastavila jacksonvillská policie. Jak to s tím souvisí?“

„Zřejmě legitimní podnikání,“ odvětil jsem. „Jako zástěrka. Zakryla se tím ta nelegální část. Něco jako kamufláž. Vysvětlil se tak neustálý pohyb dodávky na Floridu a zpátky. Jinak by cestou tam musel jet prázdný.“

Finlay pokýval hlavou.

„Chytrý tah, zdá se,“ řekl. „Nejezdil naprázdno. Má to logiku. Prodá pár klimatizérů a vydělá si tak nadvakrát, že?“

Opět kývl a pustil Roscoeinu ruku.

„Potřebujeme vzorky těch bankovek,“ řekl.

Usmál jsem se na něj. Náhle jsem si něco uvědomil.

„Já mám vzorky,“ prohlásil jsem. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl svůj tlustý svitek stodolarovek. Oddělil jsem jednu ze začátku a jednu z konce svitku. Podal jsem obě bankovky Finlayovi.

„To jsou ty jejich padělky?“ zeptal se.

„Musejí být,“ řekl jsem. „Charlie Hubbleová mi dala balík stovek na výdaje. Pravděpodobně je dostala od Hubbla. Pak jsem si vzal další svazek od těch chlapů, co mě hledali v úterý.“

„A to znamená, že jsou padělané? Proč?“

„Uvažujte. Kliner potřebuje peníze na výlohy; proč by měl užívat pravé? Vsadím se, že Hubblovi platil falzifikáty.

A stejně tak se vsadím, že i těm jacksonvillským hochům dal na provozní výdaje padělky.“

Finlay si obě stovky přidržel proti jasnému světlu z okna. Já s Roscoe jsme se k němu přidružili.

„Jsi si jist?“ zeptala se Roscoe. „Mně připadají pravé.“

„Jsou falešné,“ řekl jsem. „Musejí být. Má to logiku, ne? Stovky padělatelé tisknou nejraději. Cokoli většího se špatně dává do oběhu a ty menší zas nestojí za námahu. A proč by měli utrácet skutečné peníze, když mají k dispozici plná auta padělků?“

Důkladně jsme je prozkoumali. Prohlíželi jsme si je, ohmatávali je, čichali k nim, mnuli je mezi prsty. Finlay otevřel peněženku a vytáhl svou vlastní stodolarovku. Všechny tři jsme spolu porovnávali. Podávali si je mezi sebou. Nezjistili jsme vůbec žádný rozdíl.

„Jestli to jsou padělky, tak jsou zatraceně dobré,“ pravil Finlay. „Ale to, co jste říkal, dává smysl. Celá Klinerova nadace je pravděpodobně financována padělky. Každoročně miliony.“

Vložil si svou stovku zpátky do peněženky. Padělky si dal do kapsy.

„Pojedu zpátky na stanici,“ řekl. „Vy dva přijďte zítra kolem poledne, to bude Teale na obědě. Odtud budeme pokračovat dál.“

Roscoe a já jsme odjeli padesát mil na jih, do Maconu. Chtěl jsem, abychom byli v pohybu. To je základní bezpečnostní pravidlo. Stále se pohybovat. Vybrali jsme si anonymní motel na jihovýchodním okraji Maconu. Tak daleko od Margrave, jak to jen šlo; mezi námi a našimi nepřáteli se rozkládalo celé město. Starosta Teale mi řekl, že by pro mě byl vhodný motel v Maconu. Pro dnešní noc měl pravdu.

Osprchovali jsme se studenou vodou a klesli do postele. Upadli jsme do neklidného spánku. V místnosti bylo teplo. Obraceli jsme se a probouzeli se po většinu noci. Nakonec jsme to vzdali a za úsvitu vstali z postele. Stáli jsme tam v pološeru a zívali. Čtvrtek ráno. Měli jsme pocit, že jsme nespali vůbec Nahmatali jsme své svršky a potmě se oblékli. Roscoe si na sebe vzala uniformu. Já svoje staré věci. Počítal jsem, že si budu muset brzy koupit něco nového. Pořídím to za Klinerovy padělky.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Roscoe.

Neodpověděl jsem. Přemýšlel jsem o něčem jiném.

„Reachere?“ oslovila mě znovu. „Co s tím vším budeme dělat?“

„Co s tím udělal Gray?“ opáčil jsem.

„Oběsil se.“

Přemýšlel jsem ještě chvíli.

„Opravdu?“ zeptal jsem se nakonec.

Nastalo ticho.

„Proboha,“ řekla Roscoe. „Myslíš, že se o tom dá pochybovat?“

„Možná. Zamysli se nad tím. Co když jednoho z nich konfrontoval? Nebo co když ho přistihli, jak se šťourá v tom, v čem neměl?“

„Myslíš, že ho zabili?“ zeptala se. V jejím hlase zazněla panika.

„Možná,“ opakoval jsem. „Vím jen, že zabili Joea, Stollera, Morrisonovy, Hubbla a Molly Beth Gordonovou. Vím, že se snažili zabít nás dva. Když je někdo ohrožuje, tak ho zlikvidují. Takhle Kliner postupuje.“

Roscoe chvíli mlčela. Myslela na svého starého kolegu. Na Graye, zasmušilého a trpělivého detektiva. Dvacet pět let puntičkářské práce. Člověk jako on byl hrozbou. Člověk, který věnoval dvaatřicet dnů trpělivého sledování na to, aby si ověřil podezření, byl hrozbou. Roscoe vzhlédla a přikývla.

„Musel udělat chybný krok,“ řekla.

Jemně jsem jí přitakal.

„Lynčovali ho,“ pravil jsem. „A zařídili, aby to vypadalo jako sebevražda.“

„Nemohu tomu uvěřit,“ řekla.

„Byla provedena pitva?“

„Myslím, že jo.“

„Tak to prověříme. Budeme si muset znovu promluvit s tím doktorem z Yellow Springs.“

„Ale ten by to řekl, ne?“ zeptala se mě. „Kdyby měl nějaké pochybnosti, nebyl by je vyslovil v tu dobu?“

„Řekl by je Morrisonovi. A ten by je ignoroval. Protože to provedli jeho lidé. Budeme si to muset ověřit sami.“

Roscoe se otřásla.

„Byla jsem na jeho pohřbu,“ řekla. „Všichni jsme tam byli. Náčelník Morrison měl řeč na trávníku před kostelem. Stejně tak starosta Teale. Řekli, že to byl skvělý policista. Že byl nejlepší z Margrave. Ale přitom ho zabili.“

Pronesla to velmi procítěně. Měla ráda Margrave. Její rodina se tu pachtila celé generace. Měla tu své kořeny. Měla ráda i svou práci. Pocit, že něčemu přispívá. Ale komunita, které sloužila, byla prohnilá. Nízká a zkažená. Nebyla to komunita. Byl to močál špinavých peněz a krve. Seděl jsem a sledoval, jak se její svět hroutí.

Jeli jsme na sever silnicí spojující Macon s Margrave. V polovině cesty Roscoe zabočila doprava a po vedlejší silnici jsme zamířili do Yellow Springs. K nemocnici. Měl jsem hlad. Nesnídali jsme. Ne zrovna nejlepší stav pro návštěvu márnice. Zahnuli jsme do areálu nemocnice. Zvolna jsme se přehoupli přes zpomalovací bariéry a zajeli dozadu.

Zaparkovali kousek od velkých kovových shrnovacích dveří.

Vystoupili jsme z auta. Protáhli si nohy na okružní cestě budovou. Den byl prohřátý sluncem. Bylo by příjemné zůstat venku. Ale my zamířili dovnitř a vyhledali patologa. Našli jsme ho v jeho sešlé kanceláři. Seděl u svého oprýskaného psacího stolu. Stále vypadal unaveně. Stále měl na sobě bílý plášť. Vzhlédl a pokynul nám, abychom vstoupili.

„Dobré ráno, vážení,“ řekl. „Co pro vás mohu udělat?“

Posadili jsme se na tytéž stoličky jako v úterý. Držel jsem se v bezpečné vzdálenosti od faxovacího přístroje. Nechal jsem mluvit Roscoe. Bylo to tak lepší. Neměl jsem žádný oficiální statut.

„V únoru tohoto roku se zabil vrchní detektiv z margravského policejního oddělení. Vzpomínáte si na to?“

„Byl to muž jménem Gray?“ zeptal se doktor.

Roscoe přikývla. Doktor vstal a zamířil ke kartotéce. Vytáhl zásuvku. Vězela těsně a vydala skřípavý zvuk. Doktor proběhl prsty po záznamech.

„Únor,“ řekl. „Gray.“

Vytáhl jeden spis a odnesl ho zpátky ke stolu. Položil si ho na pracovní podložku. Znovu se ztěžka posadil a složku otevřel. Byla tenká. Moc toho v ní nebylo, „Gray,“ opakoval. „Ano, vzpomínám si na něj. Oběsil se, že? První případ v Margrave, který jsme za třicet let měli. Zavolali mi, abych přijel k němu domů. Bylo to v garáži, viďte? Na trámu?“

„Správně,“ odvětila Roscoe a opět zmlkla.

„Co pro vás tedy mohu udělat?“ řekl doktor.

„Nebylo na tom něco podivného?“ zeptala se.

„Když se chlap takhle pověsí, je na tom vždycky něco podivného,“ odvětil.

„A něco zvlášť podivného?“ řekl jsem.

Doktor přesunul svůj unavený pohled z Roscoe na mě.

„Podezřelého?“

Téměř se usmíval. Týmž nepatrným úsměvem jako v úterý.

„Bylo na tom něco podezřelého?“ zeptal jsem se ho.

Zavrtěl hlavou.

„Ne. Sebevražda oběšením. Jasný případ. Stoupl si v garáži na kuchyňskou stoličku. Uvázal si smyčku a seskočil. Všechno tomu nasvědčovalo. I další podrobnosti, které nám vyprávěli místní lidé. Neviděl jsem tam žádnou nesrovnalost.“

„Co vám vyprávěli?“ otázala se Roscoe.

Upřel pohled zpátky na ni. Nahlédl do spisu.

„Měl deprese. Už nějakou dobu. Tu noc, co se to stalo, byl pít se svým šéfem, to byl ten Morrison, co jsme ho tu zrovna teď měli, a s městským starostou, nějakým Tealem. Ti tři zapíjeli žal nad nějakým případem, který prý Gray zpackal. Opil se, že nemohl chodit, a museli ho doprovodit domů. Zavezli ho před dům a tam ho nechali. Musel se cítit opravdu mizerně. Tak došel do garáže a pověsil se.“

„To bylo to, co vám pověděli?“ pravila Roscoe.

Doktor přikývl.

„Morrison podepsal prohlášení. Byl z toho opravdu zdrcený. Měl pocit, že mohl něco udělat, rozumíte, zůstat s ním nebo něco.“

„Znělo vám to přesvědčivě?“ zeptala se ho.

„Já jsem Graye vůbec neznal,“ řekl. „Na tohle zařízení připadá tucet policejních oddělení. Předtím jsem nikoho z Margrave neviděl. Je to dost poklidné místo, ne? Alespoň bývalo. Ale tenhle případ celkem odpovídá tomu, co se obvykle děje. Pití takovéto stavy vyvolává.“

„Nějaká průkazná fakta?“ zeptal jsem se.

Doktor se opět podíval do spisu a pak zdvihl zrak ke mně.

„Mrtvola páchla po whisky. Čerstvé modřiny nad lokty i na předloktích. Odpovídající tomu, že ho v opilém stavu vedli domů dva muži. Neviděl jsem žádnou nesrovnalost.“

„Provedl jste pitvu?“ tázala se Roscoe.

Doktor zavrtěl hlavou.

„Nebylo třeba. Byl to jasný případ a měli jsme hodně práce. Jak říkám, chodí nám sem toho víc než jen sebevraždy z Margrave. V únoru jsme měli spoustu případů. Až nad hlavu. Váš náčelník Morrison nechtěl kolem toho příliš povyku. Myslím, že nám pak poslal děkovný dopis. Že jsme postupovali ohleduplně. Nepřál si, aby se Grayova rodina dozvěděla, že byl namol opilý. Chtěl zachovat jakousi důstojnost. Souhlasil jsem. Žádný problém jsem tam neviděl a měli jsme hodně práce, tak jsem tělo uvolnil ke kremaci ihned.“

S Roscoe jsme seděli a dívali se na sebe. Doktor přistoupil zpátky k pořadači a zařadil spis. Zavřel se zaskřípěním zásuvku.

„O. K., vážení?“ řekl. „Kdybyste mě laskavě omluvili, mám práci.“

Přikývli jsme a poděkovali mu za jeho čas. Pak jsme se odklidili z jeho těsné kanceláře. Opět vyšli do teplého podzimního slunce. Stáli jsme tam a mhouřili oči. Nemluvili jsme. Roscoe byla příliš rozrušená. Právě se dozvěděla, jak jejího starého přítele zavraždili.

„Moc mě to mrzí,“ řekl jsem.

„Vylhaná historka od začátku do konce,“ pravila. „Nejenže nezpackal ten případ, on nezpackal nikdy žádný. Neměl žádné zvláštní deprese. A nepil. Nikdy se alkoholu nedotkl. Tak samozřejmě nemohl být namol opilý. A nikdy by se nebratříčkoval s Morrisonem. Nebo s tím zatraceným starostou. Prostě by to neudělal. Neměl je rád. Nestrávil by s nimi společenský večer ani za milion. A neměl žádnou rodinu. Takže všechny ty řeči o jeho rodině a ohleduplnosti a důstojnosti jsou kecy. Zabili ho a patologovi napovídali spoustu nesmyslů, aby to nezkoumal příliš důkladně.“

Seděl jsem v autě a nechal ji, aby ze sebe dostala všechen vztek. Pak se uklidnila a zmlkla. Přemýšlela o tom, jak to udělali.

„Myslíš, že to byl Morrison s Tealem?“ zeptala se.

„A ještě někdo jiný,“ řekl jsem. „Byli na to tři. Hádám, že všichni tři přijeli za ním a zaklepali na dveře. Gray otevřel a Teale vytáhl pistoli. Morrison a ten třetí ho popadli a drželi ho za ruce. To vysvětluje ty modřiny. Teale mu možná nalil do krku whisky nebo mu jí aspoň polil šaty. Pak ho odvlekli do garáže a pověsili ho.“

Roscoe nastartovala auto a vyjela z parkoviště. Pomalu se přehoupla přes rychlostní bariéry. Pak otočila volantem a rozjela se krajinou po silnici na Margrave.

„Zabili ho,“ pronesla. Jen prosté konstatování. „Jako zabili Joea. Myslím, že už vím, jak se musíš cítit ty.“

Přikývl jsem.

„Zaplatí za to. Za oba.“

„To si piš,“ řekla.

Odmlčeli jsme se. Chvíli jsme jeli na sever a pak jsme se napojili na okresní silnici. Dvanáct mil přímo rovně do Margrave.

„Chudák Gray,“ řekla. „Nemohu tomu uvěřit. Byl tak důvtipný, tak opatrný.“

„Ne dost důvtipný. Ani opatrný. Nesmíme na to zapomenout. Víš, co máš dělat, viď? Nikdy nebuď sama.

Jestli uvidíš někoho přicházet, utíkej jak o závod. Anebo toho parchanta zastřel. Pokud to půjde, drž se Finlaye, ano?“

Byla soustředěná na řízení. Pálila to po rovné silnici, co to šlo. Přemýšlela o Finlayovi.

„Finlaye,“ opakovala. „Víš, co nemůžu pochopit?“

„Co?“ řekl jsem.

„Vem si ty dva. Tealea a Morrisona. Spravují město pro Klinera. Řídí policejní oddělení. Oni dva řídí všechno. Jejich vrchní detektiv je Gray. Starý chlap, zkušený, chytrý a vytrvalý. Je tam už pětadvacet let, dávno před tím, než celá tahle špína začala. Zdědili ho a nemohou se ho jen tak zbavit. Takže, celkem logicky, jejich chytrý a vytrvalý detektiv je jednoho dne vyčenichá. Zjistí, že tu něco nehraje. A oni se dozvědí, že to zjistil. Tak ho odklidí z cesty. Zavraždí ho, aby se nic neprovalilo. A co udělají dál?“

„Pokračuj,“ řekl jsem.

„Přijmou za něj náhradu. Finlaye, z Bostonu. Člověka, který je ještě chytřejší a vytrvalejší, než byl Gray. Proč by to kčertu měli dělat? Jestli jim byl Gray nebezpečný, pak Finlay by byl dvojnásob nebezpečný. Proč to tedy udělali? Proč přijali někoho, kdo je ještě chytřejší než ten předtím?“

„To je jednoduché. Mysleli si, že Finlay je hlupák.“

„Hlupák?“ opáčila. „Jak by si to ksakru mohli myslet?“

Tak jsem jí pověděl Finlayův příběh, jak mi ho vyprávěl v pondělí večer nad koblihami v krámku na rohu. O jeho rozvodu. O jeho duševním stavu. Jak to říkal? Že byl úplně zničený. Cítil se jak naprostý idiot. Nedokázal říct souvislou větu.

„Náčelník Morrison a starosta Teale s ním měli pohovor,“ řekl jsem jí. „Považoval se za nejhoršího uchazeče o práci všech dob. Domníval se, že vypadá jako idiot. Byl naprosto ohromený, když mu to místo dali. Teď chápu, proč to udělali. Oni skutečně hledali idiota.“

Roscoe se zasmála. Hned jsem se cítil lépe.

„Bože,“ vydechla. „To je ale ironie. Museli si to předem pečlivě naplánovat. Gray představoval problém, řekli si. Tak ho raději nahradíme nějakým pitomcem. Vybereme toho nejhoršího uchazeče, který se přihlásí.“

„Správně,“ přitakal jsem. „A taky to udělali. Vybrali si otřeseného a otupělého idiota z Bostonu. Než ale svou novou práci začne, uklidní se a promění se zpátky v rozvážného, inteligentního chlapíka, kterým byl vždycky.“

Usmívala se tomu ještě dvě míle. Pak jsme dojeli na vrchol mírného kopce a započali dlouhý sestup do Margrave. Byli jsme napjatí. Jako bychom vstupovali do bitevní zóny. Nějakou dobu jsme byli pryč a z návratu jsme neměli dobrý pocit. Očekával jsem, že se budu cítit lépe, až odhalím své protihráče. Mé očekávání se však nesplnilo. Nebyl jsem to já versus oni na neutrální půdě. Půda nebyla neutrální, patřila protivníkům. Celé město bylo s nimi. Celé koupené a podplacené. Nikdo nebyl neutrální. Řítili jsme se sedmdesátimílovou rychlostí ze svahu, vstříc nebezpečnému propletenci podvodů a lží. Nebezpečnějšímu, než jsem čekal.

U města Roscoe zpomalila. Velký chevrolet vjel na hladký margravský asfalt. Keře magnolie a svídy podél silnice vystřídaly sametové trávníky a ozdobné třešně. Stromy s hladkými lesklými kmeny. Jako by byly vyhlazeny ručně. V Margrave pravděpodobně byly. Klinerova nadace pravděpodobně někomu vyplácela štědrou mzdu, aby to dělal.

Nechali jsme za sebou úhledné bloky obchodů, všechny prázdné a spokojené, vznášející se na nevydělaném příjmu tisícovky týdně. Projeli jsme návsí se sochou Caspara Tealea. Minuli jsme odbočku doprava, vedoucí k Roscoeině domu s vypáčenými předními dveřmi, krámek na rohu, lavičky pod elegantními markýzami, parky, kde kdysi stávaly bary a penziony, v dobách, kdy Margrave ještě bylo poctivým městem. Dorazili jsme k budově stanice. Zahnuli jsme na parkoviště a zastavili. Bentley Charlie Hubbleové stál tam, kde jsem ho nechal.

Roscoe vypnula motor a minutu jsme ještě seděli. Nechtělo se nám jít ven. Stiskli jsme si ruce, ona pravou a já levou. Letmý dotyk pro štěstí. Vystoupili jsme z auta. Do bitvy.

Stanice byla chladná a opuštěná, až na Bakera u psacího stolu a Finlaye, vycházejícího zezadu z kanceláře. Uviděl nás a pospíchal nám naproti.

„Teale se vrátí za deset minut,“ řekl. „A máme malý problém.“

Pobídl nás zpět do kanceláře. Vstoupili jsme a on zavřel dveře.

„Volal Picard,“ oznámil.

„A co je za problém?“ zeptal jsem se.

„Jde o ten tajný dům. Kde se schovává Charlie s dětmi. Celé to musí zůstat neoficiální, rozumíte?“

„To mi říkal,“ odvětil jsem. „Je to pro něj riskantní.“

„Přesně tak,“ řekl. „A v tom je ten problém. Nemůže tam dát své lidi. Potřebuje někoho, aby tam byl s Charlií. Zastával tu službu sám. Ale teď už nemůže. Už si nemůže vzít další volno. A navíc má pocit, že to není vhodné, chápete, tím, že Charlie je žena a tak. Pak ta malá holčička, ona se ho hrozně bojí.“

Pohlédl na Roscoe. Pochopila, kam konverzace směřuje.

„Chce, abych tam šla já?“ zeptala se.

„Jen na čtyřiadvacet hodin,“ řekl Finlay. „To je to, oč vás prosí. Uděláte to pro něj?“

Roscoe pokrčila rameny a usmála se.

„Samozřejmě. Beze všeho. Den tomu klidně věnuji. Pokud mi slíbíte, že si mě vezmete zpátky, až ta legrace vypukne?“

„To se rozumí samo sebou,“ souhlasil Finlay. „Legrace nemůže vypuknout, dokud nemáme všechno podchycené, a jakmile to budeme mít, Picard začne jednat oficiálně a do domu pošle vlastní agenty. Vy se vrátíte sem.“

„O. K.,“ řekla Roscoe. „Kdy mám jít?“

„Hned teď. Bude tady každou chvíli.“

Zazubila se na něj.

„Takže jste už předem věděl, že budu souhlasit?“ otázala se ho.

Rovněž se zazubil. „Jak jsem říkal Reacherovi, jste ta nejlepší, co máme.“

Šel jsem s ní zpět služebnou a skleněnými dveřmi ven. Roscoe si vyndala z chevroletu tašku a položila ji na obrubník.

„Takže se zřejmě uvidíme zítra,“ řekla.

„Budeš se cítit v bezpečí?“ zeptal jsem se jí.

„Jistě, budu. Kde by mělo být bezpečněji než v úkrytu FBI, že? Ale budeš mi chybět, Reachere. Nebyla jsem ještě připravená na odloučení.“

Stiskl jsem jí ruku. Natáhla se a letmo mě políbila na tvář. Finlay zatlačil na vstupní dveře a pootevřel je. Slyšel jsem, jak mlasklo gumové těsnění. Vystrčil hlavu ven.

„Seznamte Picarda s vývojem situace, ano?“ zavolal na Roscoe.

Roscoe přikývla. Pak jsme stáli na slunci a čekali. Netrvalo to dlouho. Během pár minut na parkoviště se zapištěním gum zatočil Picardův modrý sedan. Se zhoupnutím zastavil hned vedle nás. Obrovitý agent FBI se vysoukal ze sedadla a vylezl ven. Rázem jsme se octli ve stínu.

„Děkuji vám za ochotu, Roscoe,“ řekl jí. „Opravdu mi tím pomůžete.“

„To nestojí za řeč,“ odvětila. „Vy přece pomáháte nám, že? Kam to vlastně jedu?“

Picard se rozpačitě zazubil. Kývl směrem ke mně.

„To nemohu říct. Ne před civilními osobami, že? Už tak porušuju předpisy. A musím vás požádat, abyste mu to potom neříkala, ano? A vy, Reachere na ni nenaléhejte, aby vám to řekla, ani na Charlii, O. K.?“

„O. K.,“ souhlasil jsem. Nebudu na ni muset naléhat. Poví mi to sama.

„Fajn,“ řekl Picard.

Letmo pokynul na pozdrav a uchopil Roscoeinu tašku. Hodil ji na zadní sedadlo. Pak oba dva nastoupili do modrého sedanu a vyrazili na cestu. Vyjeli z parkoviště a zamířili na sever. Zamával jsem za nimi. Pak auto zmizelo z dohledu.

23 KAPITOLA

PODROBNOSTI. SHROMAŽĎOVANÍ DŮKAZŮ. SLEDOVÁNÍ. TY tvoří základ všeho. Musíte si dát načas a sledovat svůj cíl dostatečně dlouho a dostatečně důkladně, abyste získali to, co potřebujete. Zatímco Roscoe vařila Charlii Hubbleové kávu a Finlay seděl v kanceláři z růžového dřeva, já jsem měl za úkol pozorovat dění ve skladu. Dost dlouho a důkladně, abych zjistil, jak to přesně dělají. Klidně mi to mohlo zabrat plných čtyřiadvacet hodin. Roscoe se docela dobře mohla vrátit dřív než já.

Nasedl jsem do bentleye a jel oněch čtrnáct mil ke křižovatce. Zpomalil jsem, když jsem míjel sklady. Musel jsem si vyhlédnout stanoviště. Nájezdová rampa na dálnici směrem na sever vedla pod výjezdovou rampou, směřující na jih. Byl tam tudíž postaven nízký nadjezd. Krátké, široké betonové pilíře zdvihaly silnici do výše. Usoudil jsem, že nejlepší bude, když se usadím za jeden z pilířů. Budu dobře ukrytý v šeru a mírné převýšení mi poskytne dobrý výhled na celý areál skladů. To bude mé stanoviště.

S přidáním plynu jsem vyjel po rampě vzhůru a pokračoval na sever do Atlanty. Zabralo mi to hodinu. Chtěl jsem si celou oblast zhruba zmapovat. Potřeboval jsem

laciné nákupní středisko a poměrně snadno jsem ho našel. Uviděl jsem ulici, která mi vyhovovala. Autodílny, velkoobchod s kulečníkovými stoly, výprodej nesplaceného kancelářského nábytku. Zaparkoval jsem na ulici před jakousi kanceláří. Naproti mně byly dva obchody s vojenskou výzbrojí. Vybral jsem si ten nalevo a vešel dovnitř.

Dveře rozezněly zvonek. Chlapík za pultem vzhlédl. Byl to obvyklý typ. Běloch, černý plnovous, maskovací uniforma, vysoké boty. V jednom uchu měl obrovskou zlatou obruč. Vypadal jako nějaký pirát. Možná to byl válečný veterán. Možná jen chtěl být. Kývl na mě.

Měl to, co jsem potřeboval. Vybral jsem si olivové vojenské kalhoty a košili. Našel jsem maskovací kazajku dostatečně velkou, abych se do ní vešel.

Pečlivě jsem si prohlédl kapsy. Musel jsem tam nacpat Desert Eagle. Pak jsem si vybral polní láhev a slušný triedr. Všechno jsem to donesl k pokladně a navršil na pult. Vytáhl svůj svitek stodolarovek. Chlap s plnovousem se na mě podíval.

„Potřeboval bych obušek,“ řekl jsem.

Pohlédl na mě a na můj svitek stovek. Pak se sehnul a zdvihl ze země bedýnku. Vypadala těžká. Vybral jsem si tlustý pendrek. Byla to kožená hadice, přes dvacet centimetrů dlouhá. Na jednom konci ovázaná páskou na uchopení. Vnitřkem vedl instalatérský drát. Ten, co vsouvají

do trubek, než je ohnou. Kolem něj byly nasypány olověné broky. Účinná zbraň. Přikývl jsem. Za všechno jsem zaplatil a odešel. Při otevření dveří opět zazněl zvonek.

Popojel jsem s bentleyem o sto metrů a zaparkoval před první autodílnou, kde nabízeli zabarvování skel. Začal jsem troubit a vystoupil vstříc muži, který vyšel zevnitř.

„Můžete mi zabarvit skla na tomhle?“ zeptal jsem se.

„Na tomhle autě?“ opáčil. „Samozřejmě. Zabarvím vám je na každém.“

„Za jak dlouho?“

Muž přistoupil k autu a přejel prsty po hedvábném laku karoserie.

„Na něčem takovém musíte mít prvotřídní práci,“ řekl. „To mi zabere dva dny, možná tři.“

„Kolik?“ zněla má další otázka.

Nadále ohmatával lak a procedil mezi zuby vzduch, jako všichni lidé od aut, když se jich zeptáte na cenu.

„Dvě stě,“ prohlásil. „To je za prvotřídní práci, a na tomhle autě žádnou jinou nechcete.“

„Dám vám dvě stě padesát,“ řekl jsem. „Za lepší než prvotřídní práci a půjčíte mi auto na ty dva nebo tři dny, co to budete dělat, O. K.?“

Muž do sebe vtáhl další vzduch a pak lehce pleskl rukou o kapotu bentleye.

„Dohodnuto, příteli,“ pravil.

Sňal jsem klíček od bentleye z Charliina kroužku a vyměnil ho za osmiletý Cadillac barvy avokáda. Zdálo se, že jezdí docela dobře a byl přesně tak anonymní, jak jsem doufal. Bentley byl nádherný automobil, ale ne to, co jsem potřeboval ke svému sledování. Byl natolik nápadný, že už nápadnější být nemohl.

Opustil jsem jižní okraj města a zastavil u benzínky. Vrchovatě jsem naplnil velkou nádrž starého cadillaku a koupil si čokoládové tyčinky, oříšky a láhve vody. Pak jsem využil jejich toalety, abych se převlékl. Vzal jsem si na sebe věci z vojenského výprodeje a staré šaty vyhodil do odpadkového koše.

Vrátil se k autu. Vložil jsem Desert Eagle do dlouhé vnitřní kapsy své nové blůzy. Natažený a zajištěný. Zbylé kulky jsem nasypal do horní vnější kapsy. Morrisonův vyhazovací nůž přišel do levé postranní kapsy a obušek jsem nacpal do pravé.

Ořechy a tyčinky jsem rozmístil po zbývajících kapsách. Vodu z láhve jsem nalil do čutory a vyrazil do práce. Trvalo mi další hodinu, než jsem se dostal zpět k Margrave. Sjel jsem starým cadillakem dolů na křižovatku u skladů. Otočil jsem se a po nájezdové rampě se znovu vrátil na dálnici, směrem na sever. V odstavném pruhu jsem couval asi sto

metrů a zastavil v úseku mezi nájezdovou a výjezdovou rampou. Tam, kudy odbočující ani napojující se vozidla neprojíždějí. Auto tak mohli vidět jen lidé, kteří Margrave přejížděli. A těm to bylo jedno.

Zdvihl jsem kapotu a zajistil v otevřené poloze. Zamkl jsem auto a nechal ho stát. Rázem se stalo neviditelné. Jen porouchaný starý sedan u krajnice. Pohled tak obyčejný, že ho nevnímáte. Pak jsem přelezl nízkou betonovou zídku, ohraničující odstavný pruh. Slezl jsem po příkrém svahu. Běžel jsem směrem na jih, napříč přes nájezdovou rampu, až do prostoru pod nadjezdem. Přeběhl jsem dálnici na druhou stranu a ukryl se za široký pilíř. Nad hlavou mi rachotila nákladní auta, sjíždějící z dálnice na starou okresní silnici. Pak zařadila vyšší rychlost a rozjela se přímo ke skladům.

Za pilířem jsem se pohodlně usadil. Měl jsem docela dobrý výhled. Ze vzdálenosti zhruba dvou set metrů a desetimetrového převýšení se celé místo přede mnou rozkládalo jako na dlani. Triedr, který jsem si koupil, byl silný a ukazoval zřetelně. V areálu byly ve skutečnosti čtyři sklady. Úplně stejné, v řadě těsně vedle sebe; z mého pohledu ustupovaly šikmo dozadu. Celý komplex byl obehnán důkladným plotem. Nahoře se spoustou ostnatého drátu. Každý ze čtyř objektů měl ještě svůj vlastní vnitřní plot s bránou. Ve vnějším plotu byla hlavní brána, která ústila do silnice. Všude se to hemžilo aktivitou.

První objekt byl zcela nevinný. Velká shrnovací vrata byla otevřená. Viděl jsem vozidla místních farmářů, jak jezdí tam a zpátky. Nakládání a skládání zboží probíhalo zcela veřejně, všem na očích. Pevné režné pytle, nacpané tím či oním. Možná zemědělskými plodinami, možná semeny či hnojivem. Prostě tím, co farmáři používají: neměl jsem tušení, o co může jít. Ale nebylo to nic tajného. Nic neskrývali. Všechna auta byla místní. Na všech byly georgijské poznávací značky. Žádné nepocházelo z jiného státu. Žádné ani nebylo natolik velké, aby křižovalo celé Státy ze severu na jih. První sklad byl tedy čistý, o tom nebylo sporu.

Totéž platilo i o druhém a o třetím. Jejich brány byly dokořán, vrata vyhrnutá. Veškerou činnost tu představovalo přívětivé hemžení na prostranství před nimi. Všechno bylo dobře viditelné, bez jakýchkoli tajností. Zajížděly sem jiné typy vozidel, ale opět všechna místní. Nedalo se poznat, jaké zboží nakládají. Zřejmě se tu zásobovaly malé venkovské krámky. Z třetího skladu vozili něco jako sudy s olejem. Ale rozhodně to nebylo nic vzrušujícího.

Sklad, který jsem hledal, byl ten čtvrtý. Ten na konci řady. O tom jsem neměl žádné pochybnosti. Jeho poloha byla zvolena chytře. Dávalo to smysl. Byl částečně izolován ruchem prvních tří skladů. A zároveň, jelikož byl poslední, nikdo z místních farmářů a obchodníků kolem něj neměl důvod projíždět. Nikdo se na něj ani nepodíval. Šikovná

poloha. Zcela určitě to byl on. Za ním, nějakých sedmdesát metrů, stál v poli onen rozpolcený strom. Ten, co ho Roscoe rozeznala na fotografii Stollera s Hubblem u žluté dodávky. Viděl jsem, že fotoaparát, namířený ze dvora vepředu, by skutečně zachytil strom hned vedle vzdáleného rohu budovy. Šlo o tentýž sklad, to bylo naprosto evidentní.

Velká vstupní vrata byla spuštěná, brána zavřená. Na prostranství před skladem se procházeli dva hlídači. I na vzdálenost dvou set metrů mi triedr odhalil jejich bdělé pohledy a ostražitou napjatost jejich chůze. Jakási ochranka. Chvíli jsem je pozoroval. Přecházeli kolem, ale nic se nedělo. Tak jsem se přesunul, abych se věnoval sledování silnice. Čekal jsem na auto, směřující ke čtvrtému objektu.

Bylo to hodně dlouhé čekání. Pomalu plynoucí čas mě znervózňoval, tak jsem si pro sebe zpíval. Zkusil jsem každou verzi skladby „Toulání v duši“, kterou jsem znal. Každý má svou vlastní verzi téhle písničky. Vždycky je uváděna jako tradicionál; neví se, kdo ji složil. Neví se, odkud pochází. Pravděpodobně z mississippské delty, hodně dávno. Je to píseň pro lidi, kteří nemohou zůstat. I když k tomu třeba mají dobrý důvod. Lidi jako já. Byl jsem už v Margrave skoro týden. Nejdéle, kde jsem se kdy dobrovolně zdržel. Měl bych tu zůstat napořád. S Roscoe, protože pro

mě byla vhodná. Začínal jsem si s ní představovat společnou budoucnost. Dělalo mi to dobře.

Ale nastanou problémy. Až Klinerovy špinavé peníze zmizí, celé město se rozpadne. Nebude kde se tam usadit. A já jsem se musel toulat. Jako v písni, která mi zněla hlavou. Musel jsem se toulat. Tradicionál, píseň, která mohla být napsána pro mne. V hloubi duše jsem věřil, že ji složil Slepý Blake. Ten se toulal. Procházel přímo kolem tohoto místa, když tu namísto betonových pilířů stály staré, stinné stromy. Před šedesáti lety kráčel po silnici, kterou jsem sledoval, a možná si zpíval píseň, co si teď zpívám já.

Zpívávali jsme ji společně s Joem. Jakožto ironický popis rodinného života v armádě. Vyklopýtali jsme někde z letadla a odjeli na základnu do nějakého zatuchlého prázdného domu. Dvacet minut po nastěhování jsme začali zpívat tuto píseň. Jako že jsme tam pobyli už dost dlouho a je čas se zase pohnout dál. Takže jsem se opřel o betonový pilíř a zpíval ji zrovna tak pro něj jako pro sebe.

Trvalo mi pětatřicet minut, než jsem vystřídal všechny její verze, vždycky jednou pro Joea a jednou pro mě. Během té doby jsem viděl, jak ke skladům přijelo tak šest nákladních aut. Všechno místní lidé. Samé malé zaprášené georgijské dodávky. Nic, co by na sobě mělo nános špíny z dlouhých cest. Nic nesměřovalo k poslední budově. Pětatřicet minut jsem si tiše zpíval a nezískal vůbec žádnou informaci.

Ale vysloužil jsem si aplaus. Dokončil jsem jednu z variací a ze tmy za sebou uslyšel pomalé, posměšné tleskání. Vmžiku jsem se otočil, přitiskl se k širokému betonovému sloupu a zíral do šera. Tleskání přestalo a ozvaly se šouravé zvuky. Rozeznal jsem neurčitý obrys muže, blížícího se ke mně. Obrys nabyl tvaru. Byl to jakýsi tulák. Dlouhé šedé mastné vlasy a vrstvy teplého oblečení. Jasné oči, zářící z rozbrázděného, špinavého obličeje. Chlapík se zastavil mimo dosah.

„Kdo k čertu jste?“ zeptal jsem se ho.

Odhrnul si stranou záclonu vlasů a zazubil se na mne.

„Kdo kčertu jste vy?“ řekl. „Přijdete si na mé místo a ještě si na mě otvíráte pusu?“

„Tohle je vaše místo? Vy tu přespáváte?“

Dřepl si na paty a pokrčil rameny.

„Dočasně,“ pravil. „Jsem tu měsíc. Máte něco proti tomu?“

Zavrtěl jsem hlavou. Neměl jsem proti tomu nic. Musel někde bydlet.

„Omlouvám se, že jsem vám sem vpadl. Do večera odtud zmizím.“

Dorazil ke mně jeho zápach. Nebyl příjemný. Ten chlapík páchl, jako by strávil pod mosty celý život.

„Zůstaňte tu, jak dlouho chcete. My jsme se právě rozhodli, že půjdeme dál. Vyklízíme tenhle bejvák.“

„My?“ zeptal jsem se. „Je tu ještě někdo jiný?“

Chlapík se na mě podíval zvláštním pohledem. Otočil se a ukázal do prázdna vedle sebe. Nikdo tam nebyl. Oči se mi již přizpůsobily šeru. Dohlédl jsem až k betonovému nosníku pod zdvihající se rampou. Všude jen prázdný prostor.

„Moje rodina,“ prohlásil. „Těší nás, že vás potkáváme. Ale už musíme jít. Je čas vyrazit na cestu.“

Sáhl za sebe a ze tmy vytáhl plátěný armádní pytel. Byl na něm nezřetelný nápis Voj: nějaké jméno, sériové číslo a označení jednotky. Přitiskl si ho k tělu a šoural se pryč.

„Počkejte,“ řekl jsem. „Byl jste tu minulý týden? Ve čtvrtek?“

Zastavil se a napůl otočil ke mně.

„Byli jsme tu měsíc. Minulý čtvrtek jsem nic neviděl.“

Díval jsem se na něj a na jeho armádní pytel. Voják. Vojáci dobrovolně nic neřeknou. Jejich hlavní zásada. Tak jsem se odlepil od betonu a z kapsy vytáhl čokoládovou tyčinku. Zabalil jsem ji do stodolarové bankovky a hodil mu ji. Chytil tyčinku a vsunul si ji do kapsy. Mlčky na mě kývl.

„Tak co jste neviděl minulý čtvrtek?“ opakoval jsem dotaz.

Pokrčil rameny.

„Já jsem neviděl nic. To je pravda pravdoucí. Ale má žena, ta ano. Ta viděla spoustu věcí.“

„O. K.,“ řekl jsem pomalu. „Zeptal byste se jí, co viděla?“

Přikývl. Otočil se a šeptem chvíli hovořil do vzduchu vedle sebe. Obrátil se zpět ke mně.

„Viděla mimozemšťany,“ pravil. „Nepřátelskou vesmírnou loď, zamaskovanou do podoby lesklé černé dodávky. V ní dva mimozemšťany, co se přeměnili na normální lidi. Viděla na nebi světla. Kouř. Raketa přistála, změnila se na auto, velitel mimozemšťanů vystoupil, oblečený jako policista, malý a tlustý. Pak z dálnice přijelo bílé auto, ale ve skutečnosti to přistála vesmírná stíhačka, v ní dva piloti. Všichni se pak dali do tance, přímo tam u brány, protože pocházejí z jiné galaxie. Říkala, že to bylo úžasné. Má to moc ráda. Vídá to často, všude, kudy chodí.“

Kývl na mě. Myslel to vážně.

„Mně to celé ušlo,“ pokračoval. Ukázal vedle sebe. „Musel jsem koupat naše děťátko. Ale má žena to viděla všechno. Má to moc ráda.“

„Slyšela něco?“ otázal jsem se.

Zeptal se jí. Dozvěděl se odpověď a potřásl hlavou, jako kdybych se zbláznil.

„Bytostí z vesmíru nevydávají zvuk. Ale druhého pilota stíhačky postřelily paprskomety, pak se doplazil sem. Vykrvácel přesně na tom místě, co sedíte. Snažili jsme se mu pomoct, ale proti paprskometům se toho moc dělat nedá, že? Doktoři ho v neděli odvezli.“

Přitakal jsem. Odštrachal se a vláčel za sebou svůj pytel. Díval jsem se za ním a pak vklouzl zpět za pilíř. Pozoroval

jsem silnici. Uvažoval o vyprávění jeho ženy. Výpověď očitého svědka. Ten chlapík by možná nepřesvědčil soudce Nejvyššího soudu, ale mě rozhodně přesvědčil. Nebyl to totiž soudcův bratr, ten pilot, který se snesl na zem ve vesmírné stíhačce a tančil u brány skladu.

Uběhla další hodina, než se něco objevilo. Snědl jsem čokoládovou tyčinku a vypil skoro půl litru vody. Jen jsem seděl a čekal. Pak se ze severu přihnala větší skříňová dodávka. U výjezdu ke skladům zpomalila. Triedrem jsem uviděl newyorské obchodní poznávací značky. Špinavé bílé obdélníky. Dodávka projela kolem skladů a zůstala stát před čtvrtou bránou. Muži v objektu ji otevřeli a pokynuli autu, aby projelo. Opět zastavilo a oba hlídači za ním bránu zase zavřeli. Pak řidič zacouval ke shrnovacím vratům a vylezl z dodávky. Jeden z hlídačů se vyšplhal do kabiny, druhý vešel do postranních dveří a uvedl vrata do pohybu. Dodávka zajela do tmy a vrata se spustila dolů. Newyorský řidič zůstal stát venku a protahoval se na slunci. To bylo všechno. Asi třicet vteřin od začátku do konce. Nic nebylo vidět.

Díval jsem se a čekal. Dodávka tam byla osmnáct minut. Pak se vrata opět vyhrnula a strážný auto vyvezl. Jakmile bylo venku, roleta se znovu spustila a strážný seskočil z kabiny. Newyorský řidič se vrátil na své sedadlo, zatímco

strážný spěchal napřed otevřít bránu. Dodávka jí projela a zamířila zpět k okresní silnici. Vydala se po ní na sever a ve vzdálenosti dvaceti metrů minula místo, kde jsem se opíral o betonový pilíř nadjezdu. Najela na dálniční rampu a se zvýšením obrátek motoru se vnořila do proudu vozidel, směřujících na sever.

Téměř okamžitě se z opačného směru oddělilo další auto a hučelo po rampě dolů. Byla to podobná dodávka. Stejná značka, stejná velikost, stejná dálniční špína. S námahou se přibližovala k prostoru skladů. Zacílil jsem triedr. Illinoiské poznávací značky. Prošla týmž rituálem. Zastavila u brány. Zacouvala ke shrnovacím vratům. Řidiče vystřídal strážný. Roleta se vysunula jen natolik, aby mohla vtáhnout dodávku do tmy uvnitř. Rychlé a účinné. Opět asi třicet vteřin od začátku do konce. A tajné. Dálkoví řidiči nebyli vpouštěni do skladu. Museli čekat venku.

Illinoiská dodávka se vrátila rychleji. Za šestnáct minut. Řidič se vrátil na své místo za volantem, vyjel ven a zpátky na dálnici. Sledoval jsem ho, jak projíždí dvacet metrů ode mě.

Podle naší teorie měly obě dodávky být naložené zbožím z nashromážděných zásob a směřovat na sever. Ujíždět se svým nákladem do tamních velkoměst. Teorie prozatím vypadala dobře. Nemohl jsem na ní najít chybu.

Příští hodinu se nic nedělo. Čtvrtý objekt zůstal pevně uzavřen. Začínal jsem se nudit. Litoval jsem, že tulák

odešel. Mohli jsme si chvíli povídat. Pak jsem spatřil, jak se blíží třetí auto. Zdvihl jsem triedr a rozeznal kalifornskou značku. Týž typ auta, špinavě červené barvy, jež sjíždělo z dálnice a směřovalo k zadnímu objektu. Absolvovalo odlišný rituál než předchozí dvě. Vjelo do brány, ale ke změně řidiče nedošlo. Auto prostě přímo zacouvalo do shrnovacích dveří. Tenhle řidič zjevně směl spatřit vnitřek skladu. Následovalo čekání. Naměřil jsem dvaadvacet minut. Potom se vrata nadzdvihla a vypustila auto ven. Projelo opět branou a zamířilo k dálnici.

Dospěl jsem k rychlému rozhodnutí. Nastal čas se pohnout. Chtěl jsem vidět vnitřek jedné z těch dodávek. Tak jsem se postavil na nohy a sebr al triedr a polní láhev. Proběhl jsem pod nadjezdem k dálnici. Vyškrábal jsem se po příkrém svahu nahoru a přeskočil betonovou zídku. Zpátky ke cadillaku. Zabouchl jsem kapotu a nasedl dovnitř. Nastartoval a rozjel se po odstavném pruhu. Vyčkal jsem na mezeru mezi auty a prošlápl plyn. Lehce škubl volantem a akceleroval směrem na sever.

Odhadoval jsem, že červená dodávka může být tak tři čtyři minuty přede mnou. O mnoho víc to být nemohlo. Míjel jsem skupinky aut a hnal velké auto, co to šlo. Pak jsem zvolnil na vyšší cestovní rychlost. Počítal jsem, že se stále přibližuji. Po několika mílích jsem dodávku uviděl. Zvolnil jsem a držel se daleko, možná tři sta metrů za ní. Ponechával mezi námi tak půl tuctu vozidel. Pohodlně jsem

se usadil a uvolnil. Podle Roscoeiny svícnové teorie jsme směřovali do L. A.

Pohybovali jsme se zvolna na sever. Jen něco málo přes osmdesát kilometrů v hodině. Nádrž cadillaku byla téměř plná. Může mi vystačit na tři sta, tři sta padesát mil. Při této pomalé rychlosti možná víc. Akcelerovat bylo u tohoto starého auta vražedné. Opotřebovaný, osmiletý osmiválec si bere benzin rychleji, než teče káva z kávovaru. Ale při pravidelné jízdě bude mít spotřebu celkem rozumnou. Možná z něj dostanu i čtyři sta mil. Třeba dojedu až do Memphisu.

Ujížděli jsme dál. Špinavá červená dodávka, velká a zřetelná, tři sta metrů přede mnou. Zařadila se vlevo, do pruhů objíždějících jižní okraj Atlanty. Chystala se k cestě na západ, napříč celou zemí. Vypadalo to, že distribuční teorie sedí. Zpomalil jsem a při změnách směru se držel zpátky. Nechtěl jsem, aby řidič nabyl podezření, že ho někdo sleduje. Ale ze způsobu jeho jízdy při výjezdu z pruhů bylo vidět, že příliš nepoužívá zpětné zrcátko. Trochu jsem se přiblížil.

Červená dodávka pokračovala v jízdě. Držel jsem se osm aut za ní. Čas plynul. Odpoledne už pokročilo a blížil se večer. Při jízdě jsem povečeřel čokoládové tyčinky a zapíjel je vodou. Nemohl jsem uvést do provozu rádio. Byla to nějaká luxusní japonská značka. Chlapík z autodílny si ho tam musel nainstalovat. Možná bylo rozbité. Přemýšlel

jsem, jak asi pokračuje zabarvování oken bentleye. A o tom, co asi řekne Charlie, když jí vrátím auto s černými skly. Soudil jsem, že tohle jí bude dělat nejmenší starost. Jeli jsme dál.

Ujeli jsme dalších skoro čtyři sta mil. Osm hodin. Opustili jsme Georgii a projeli Alabamou do severovýchodního koutu Mississippi. Nastala úplná tma. Slunce zašlo za obzor daleko před námi a řidiči rozsvítili světla. Dlouhé hodiny jsme jeli temnotou. Měl jsem dojem, jako bych toho chlápka sledoval celý život. Pak, když už se blížila půlnoc, červená dodávka zpomalila. Půl míle před sebou jsem ji viděl zahýbat k jakémusi motorestu uprostřed pustiny. Poblíž místa jménem Myrtle. Nějakých šedesát mil k hranici s Tennessee.

Možná sedmdesát mil před Memphisem. Následoval jsem dodávku na parkoviště. Zastavil hodně daleko od ní.

Spatřil jsem řidiče, jak vystupuje z vozu. Vysoký, podsaditý typ chlápka. Tlustý krk a široká, mohutná ramena. Tmavý, něco po třicítce. Dlouhé ruce, jako opice. Věděl jsem, kdo to je. Byl to Klinerův syn. Chladnokrevný psychopat. Pozoroval jsem ho. Zíval a protahoval se vedle svého vozidla. Hleděl jsem na něj a představil si ho, jak ve čtvrtek v noci tam u brány do skladu.

Mladý Kliner zamkl dodávku a loudal se směrem k budovám. Chvíli jsem čekal a pak šel za ním. Usoudil jsem, že se odebral přímo na toaletu, a tak jsem postával kolem kiosku, ozářeného neonem, a hlídal dveře. Viděl jsem ho vyjít a zamířit k restauraci. Posadil se ke stolu a opět se protáhl. Vzal si jídelní lístek s rozmáchlým gestem člověka, který si dává načas. Přišel na pozdní večeři. Odhadoval jsem, že mu to zabere tak pětadvacet minut. Možná půl hodiny.

Vrátil jsem se na parkoviště. Chtěl jsem se vloupat do červené dodávky a rozhlédnout se po ní. Ale viděl jsem, že na parkovišti k tomu nebudu mít příležitost. Bylo to vyloučené. Kolem chodili lidé a opodál stály dva policejní hlídkové vozy. Celé místo bylo jasně osvětlené. Vloupání do dodávky bude muset počkat.

Kráčel jsem zpátky k budovám. Nacpal jsem se do telefonní budky a vytočil číslo stanice v Margrave. Finlay okamžitě zdvihl sluchátko. Uslyšel jsem jeho hluboký hlas s harvardským přízvukem. Seděl u telefonu a čekal, až se ohlásím.

„Kde jste?“ zeptal se.

„Nedaleko Memphisu,“ odvětil jsem. „Sledoval jsem, jak nakládají dodávku, a teď se jí držím, dokud se mi nenaskytne příležitost podívat se dovnitř. Řidič je mladý Kliner.“

„O. K.,“ řekl. „Ozval se Picard. Roscoe je v bezpečí na místě. Jestli je chytrá, tak už tvrdě spí. Posílá vřelé pozdravy.“

„Vyřiďte jí ode mě totéž, jestli budete mít možnost. Zatím se mějte, Harvarďane.“

„Vy také,“ pravil a zavěsil.

Odešel jsem zpět ke cadillaku. Nasedl a čekal. Uběhlo půl hodiny, než se mladý Kliner opět objevil. Viděl jsem, jak se vrací k červené dodávce. Otíral si ústa hřbetem ruky. Vypadal, že dobře povečeřel. Rozhodně mu to dost dlouho trvalo. Ztratil se mi z dohledu. O minutu později dodávka profrčela kolem a zamířila k výjezdu. Ale Kliner se nevydal zpět na dálnici. Zahnul doleva, na servisní silnici. Dozadu k motelu. Bude tady přenocovat.

Jel přímo k řadě motelových buněk. Zaparkoval dodávku u druhé buňky od konce. Přímo pod velkou, rozzářenou lampou na sloupu. Vystoupil a zamkl.

Z kapsy vytáhl klíč a otevřel si pokoj. Vešel dovnitř a zavřel dveře. Spatřil jsem, jak se rozsvítilo světlo a spustila žaluzie. Klíč měl v kapse. Do recepce ale nešel. Musel si tedy pokoj objednat uvnitř v restauraci. Zaplatil za něj a dostal klíč. Proto mu to trvalo tak zatraceně dlouho.

Vyvstal mi tak problém. Potřeboval jsem se podívat dovnitř dodávky. Potřeboval jsem důkazy, vědět, že mám pravdu. A potřeboval jsem to vědět brzy. Do neděle zbývalo osmačtyřicet hodin. Předtím jsem ještě musel leccos udělat.

Spoustu věcí. Budu se muset do té dodávky vloupat přímo tam, v záři pouliční lampy. Zatímco psychopatický Klinerův syn bude ve svém pokoji, tři metry ode mne. Ne zrovna nejbezpečnější věc na světě. Budu si muset počkat, až tvrdě usne, aby neslyšel šramocení a skřípání mé práce.

Čekal jsem půl hodiny. Déle jsem čekat nemohl. Nastartoval jsem starý Cadillac a rozjel se klidem noci. Vačky byly uvolněné a válce klapaly. V okolním tichu vydával motor pekelný hluk. Zaparkoval jsem těsně vedle dodávky. Předkem dovnitř, směrem ke dveřím jeho pokoje. Vylezl jsem ven přes sedadlo spolujezdce. Zůstal jsem stát a naslouchal. Nic.

Z kapsy blůzy jsem vyndal Morrisonův vyhazovací nůž a vylezl na přední blatník cadillaku. Pak jsem vystoupil na kapotu a přes přední sklo na střechu. Chvíli jsem tam nepohnutě stál. Bedlivě naslouchal. Nic. Opřel jsem se o dodávku a vytáhl se na její střechu.

Skříňová dodávka tohoto typu má střechu průsvitnou. Vyrobenou z nějakého sklolaminátu. Z něj dělají celou střechu nebo aspoň stropní panel, vsazený do plechu. Aby do nákladního prostoru dopadalo trochu tlumeného světla. Pomáhá to při skládání a nakládání. Možná má i nižší váhu. Možná je to levnější. Výrobce je schopný udělat cokoli, jen aby ušetřil. Střecha je nejlepší místo, kudy se do takovéhle dodávky dostat.

Horní částí těla jsem ležel na laminátovém panelu a nohama jsem se vzepřel o okapový žlábek cadillaku. Natáhl jsem se, jak nejdál jsem mohl, a vysunul čepel nože. Zabodl jsem ji do panelu, přímo uprostřed střechy. Vyřízl jsem jakousi kapsu asi dvacet pět centimetrů na výšku a čtyřicet pět na šířku, abych ji mohl stlačit dolů a vzniklou štěrbinou nahlédnout dovnitř.

V motelovém pokoji se náhle rozsvítilo. Okenní žaluzie vrhla žlutý čtverec světla na Cadillac. A na bok červené dodávky. A na mé nohy. S heknutím jsem se odrazil a vyhoupl se na střechu dodávky. Přitiskl se k ní a znehybněl. Zadržel jsem dech.

Dveře pokoje se otevřely. Mladý Kliner vyšel ven. Zíral na Cadillac. Sehnul se a nahlédl dovnitř. Obešel ho a přistoupil k dodávce. Zkusil dveře od kabiny. Zacloumal klikami. Vozidlo se pode mnou třáslo a kolébalo. Přešel dozadu a zkontroloval zadní dveře. Zacloumal klikami. Slyšel jsem, jak dveře rachotí v zámku.

Obešel dodávku kolem dokola. Ležel jsem tam a naslouchal vrzání jeho kroků pod sebou. Znovu nahlížel do cadillaku. Pak se vrátil dovnitř. Dveře od pokoje se zabouchly. Světlo zhaslo. Žlutý čtverec světla zmizel.

Čekal jsem pět minut. Jen jsem ležel natažený na střeše a čekal. Pak jsem se na loktech zdvihl a položil dlaně na kapsu, vyříznutou do laminátu. Stlačil ji dolů a do štěrbiny vsunul prsty. Přitáhl jsem se blíž a nakouknul dovnitř.

Dodávka byla prázdná. Naprosto prázdná. Nebylo v ní vůbec nic.

24 KAPITOLA

ZPÁTKY K MARGRAVSKÉ STANICI TO BYLO PŘES ČTYŘI STA MIL. Ujel jsem je tak rychle, jak jsem si jen troufl. Potřeboval jsem se setkat s Finlayem. Potřeboval jsem mu vyložit zbrusu novou teorii. Zaparkoval jsem starého cadillaka hned vedle Tealeova nejnovějšího modelu. Vešel jsem dovnitř a kývl na muže u přijímací přepážky. Opětoval kývnutí.

„Je tu Finlay?“ zeptal jsem se ho.

„Vzadu,“ řekl mi. „Je u něj starosta.“

Obešel jsem přepážku a proběhl služebnou ke kanceláři z růžového dřeva. Byl tam Finlay s Tealem. Finlay pro mě měl špatné zprávy. Viděl jsem to na sklonu jeho ramenou. Teale na mne překvapeně pohlédl.

„Vy jste zpátky u armády, pane Reachere?“ zeptal se.

Trvalo vteřinu, než mi to došlo. Mluvil o mých vojenských kalhotách a maskovací blůze. Prohlédl jsem si ho odshora dolů. Měl na sobě lesklý šedý oblek celý pokrytý vyšívanými vzory. Místo vázanky šňůru se stříbrnou sponou.

„Nebav se se mnou o šatech, idiote,“ odsekl jsem.

V ohromení se podíval dolů na své sako. Smetl ze sebe neexistující smítko. Vrhl na mě rozlícený pohled.

„Za tyhle výrazy bych vás mohl nechat zavřít,“ řekl.

„A já bych ti mohl urvat hlavu,“ odvětil jsem. „A pak ti ji nacpat do tvýho mizernýho starýho zadku.“

Stáli jsme a zlobně se měřili po dobu, která se zdála být velmi dlouhá. Teale sevřel svou těžkou hůl, jako by ji chtěl zdvihnout a udeřit mě. Viděl jsem, jak se mu ruka kolem ní napíná a očima jak pošilhává po mé hlavě. Ale nakonec jen vyrazil z kanceláře a bouchl dveřmi. Maličko jsem je opět pootevřel a vyhlédl za ním. Zdvihal sluchátko jednoho z telefonů služebny. Chystá se volat Klinerovi. Zeptat se ho, co má u všech čertů se mnou dělat. Zase jsem dveře zavřel a otočil se k Finlayovi.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se.

„Solidní malér,“ řekl. „Ale co vy, podařilo se vám podívat se do té dodávky?“

„K tomu se hned dostanu. Co je za problém tady?“

„Chcete napřed malý problém?“ zeptal se. „Nebo ten velký?“

„Napřed malý,“ řekl jsem.

„Picard si ponechá Roscoe další den. Nemá na vybranou.“

„Do hajzlu,“ ulevil jsem si. „Chtěl jsem ji vidět. Je s tím svolná?“

„Podle Picarda ano.“

„Do hajzlu,“ opakoval jsem. „A jaký je ten velký problém?“

„Jsou před námi,“ zašeptal.

„Před námi? Co tím myslíte?“

„Ten seznam vašeho bratra,“ řekl. „Iniciály a poznámka o Stollerově garáži. Dnes ráno přišel telex z atlantského oddělení. Stollerův dům v noci vyhořel. Ten u golfového hřiště, jak jste tam byl s Roscoe. Je úplné zničený, i s garáží a se vším. Zapálili ho. Někdo ho celý polil benzinem.“

„Prokrista,“ pravil jsem. „A co Judy?“

„Soused řekl, že odešla v úterý v noci. Hned potom, co jste s ní mluvili. Nevrátila se. Dům byl prázdný.“

Přikývl jsem.

„Judy je chytrá ženská. Ale to ještě neznamená, že jsou před námi. Garáž už jsme viděli. Jestli se snažili něco zakrýt, tak přišli pozdě. Nebylo co zakrývat, že?“

„Teď ty iniciály,“ pokračoval. „Z těch univerzit. Dnes ráno jsem identifikoval toho člověka z Princetonu. W. B. byl Walter Bartholomew. Profesor. Zabili ho včera v noci, před jeho domem.“

„Do hajzlu,“ řekl jsem. „Jak ho zabili?“

„Probodli. Jerseyská policie to považuje za loupežné přepadení. Ale my dva víme, co za tím vězí, že?“

„Ještě nějaké dobré zprávy?“

Zavrtěl hlavou.

„Čím dál horší,“ řekl. „Bartholomew něco věděl. Dostali ho, než nám to mohl říct. Jsou před námi, Reachere.“

„Něco věděl?“ zeptal jsem se. „A co?“

„Nevím. Když jsem zavolal na to číslo, vzal to nějaký výzkumný asistent, co pracuje pro Bartholomewa. Vypadá to, že Bartholomew byl něčemu na stopě, a tak zůstal ve své kanceláři dlouho do noci. Ten asistent mu přinášel nejrůznější staré materiály a on se jimi probíral a ověřoval si to. Pak skončil, poslal e-mail na Joeův počítač a šel domů. Po cestě ho přepadl ten vrah a byl konec.“

„Co bylo v tom e-mailu?“

„Čekejte ráno na můj telefon,“ odvětil. „Ten asistent říkal, že měl dojem, že Bartholomew narazil na něco důležitého.“

„Ksakru,“ řekl jsem. „A co ty newyorské iniciály? K. K.?“

„Ještě nevím. Hádám, že to bude další profesor. Jestli se k němu ještě nedostali.“

„Fajn,“ prohlásil jsem. „Jedu za ním do New Yorku.“

„Co ten spěch? Byly nějaké potíže s tou dodávkou?“

„Jedna závažná potíž. Byla prázdná.“

V kanceláři zavládlo dlouhé ticho.

„To jela zpátky prázdná?“ zeptal se Finlay.

„Podíval jsem se dovnitř, hned jak jsem vám zavolal,“ řekl jsem. „Nic tam nebylo. Vůbec nic. Jen čerstvý vzduch.“

„Prokrista,“ vypravil ze sebe.

Vypadal rozčarovaně. Nemohl tomu uvěřit. Nadchl se Roscoeinou distribuční teorií. Blahopřál jí. Potřásl jí rukou. Teorie svícnu. Byla to dobrá teorie. Byla tak dobrá, že si neuměl představit, že by mohla být mylná.

„Musíme mít pravdu,“ vrtěl hlavou. „Je to tak logické. Vzpomeňte si, co říkala Roscoe. Vzpomeňte si na mapu. Na ta Grayova čísla. Všechno tomu odpovídá. Je to zcela zřejmé. Cítím to, skoro jako bych to viděl. Jde o distribuční tok. Nemůže to být nic jiného. Tolikrát jsem se nad tím zamýšlel.“

„Roscoe měla pravdu,“ souhlasil jsem. „I všechno to, co jste teď řekl, je pravda. Teorie svícnu je správná. Je to distribuční tok a Margrave je jeho centrum. Zmýlili jsme se jen v jednom malém detailu.“

„V jakém?“

„Ve směru toku. Měli jsme ho vzhůru nohama. Probíhá přesně opačným směrem. Stejný tvar, ale zboží proudí sem, ne odtud pryč.“

Přikývl. Pochopil, co mám na mysli.

„Takže tady nenakládají, ale naopak skládají,“ řekl. „Nelikvidují zásoby, ale vytvářejí je. Přímo tady v Margrave. Ale zásoby čeho? Jste si jist, že někde netisknou peníze a nepřivážejí je sem?“

Potřásl jsem hlavou.

„To nedává smysl. Molly říkala, že ve Státech k žádnému padělání nedochází. Joe tomu zamezil.“

„Tak co sem tedy přivážejí?“ zeptal se.

„To musíme zjistit,“ pravil jsem. „Ale víme, že toho přibude až tuna týdně. A taky víme, že se to vejde do krabic od klimatizačních zařízení.“

„Skutečně?“ řekl Finlay.

„To je to, co loni změnili. Do září pašovali zboží ze země. Přesně to prováděl Sherman Stoller. Dodávky klimatizérů nebyly krycím manévrem. Byla to vlastní operace. Vyváželi nějaké věci, zabalené do krabic od klimatizérů. Sherman Stoller je denně vozil na Floridu, kde se nakládaly na loď. Proto byl tak rozčilený, když ho zastavili za překročenou rychlost. Proto za ním přispěchal drahý právník. Ne kvůli tomu, že jel naložit zboží, ale protože ho měl vyložit. Jacksonvillská policie chodila tři čtvrtě hodiny kolem auta plného zboží.“

„Ale jakého?“ otázal se Finlay.

„To nevím,“ odpověděl jsem. „Policisty nenapadlo, aby se podívali. Viděli náklad klimatizérů, všechny v nových, zapečetěných krabicích, s evidenčními čísly, a tak jednoduše usoudili, že je vše v pořádku. Ty krabice od klimatizace byly zatraceně dobrý nápad. Velice věrohodný typ zboží pro Floridu. Nikomu nebude podezřelá dodávka úplně nových klimatizérů směřujících na jih, že?“

„Před rokem ale přestali?“

„Správně. Věděli, že se připravuje ta akce Pobřežní stráže, tak toho předem vyvezli, kolik stačili. Vzpomínáte na zdvojený počet aut v Grayově výkazu? Pak, před rokem, přestali úplně. Protože usoudili, že pašovat něco ven by bylo stejně riskantní jako vozit to sem.“

Finlay přikývl. Vypadal nespokojen sám se sebou.

„Tohle nám ušlo,“ řekl.

„Ušla nám spousta věcí,“ souhlasil jsem. „Shermana Stollera propustili, protože ho už nepotřebovali. Rozhodli se to zatím nechat ve skladu a čekat, až operace Pobřežní stráže skončí. Proto jsou teď vystaveni nebezpečí. Proto panikaří, Finlayi. Oni v tom skladu nemají do neděle poslední zbytky zásob. Mají tam úplně všechno.“

Finlay stál na stráži u dveří do kanceláře. Sedl jsem si k psacímu stolu a zavolal do New Yorku na Kolumbijskou univerzitu. Číslo bylo na katedru moderní historie. První část hovoru byla velmi snadná. Ozvala se velmi ochotná žena z jejich administrativní kanceláře. Zeptal jsem se jí, zda mají profesora s iniciálami K. K. Ihned ho identifikovala jako jistého Kelvina Kelsteina. Je tam už mnoho let. Vypadalo to, že to byl nějaký velmi významný člověk. Pak to začalo být obtížné. Požádal jsem ji, zda by mohl přijít k telefonu. Žena řekla, že ne, nemohl. Má spoustu práce a ona ho nebude znovu obtěžovat.

„Znovu?“ zeptal jsem se. „Kdo už ho obtěžoval?“

„Dva detektivové z Atlanty v Georgii,“ řekla.

„Kdy to bylo?“

„Dnes dopoledne. Přišli sem a ptali se po něm a nedali se odbýt.“

„Mohla byste mi ty dva muže popsat?“

Odmlčela se, jak si je snažila vybavit.

„Byli to Hispánci,“ odvětila. „Nevzpomínám si na podrobnosti. Ten, který mluvil, byl velmi upravený, velmi zdvořilý. Jinak nebyli ničím pozoruhodní, bohužel.“

„Už se s ním setkali?“ zeptal jsem se.

„Mají s ním schůzku v jednu hodinu. Myslím, že ho berou někam na oběd.“

Sevřel jsem sluchátko pevněji.

„Dobře,“ pravil jsem. „To, na co se vás teď zeptám, je velmi důležité. Vyžádali si ho jménem? Nebo použili jen iniciály K. K., jako jsem to udělal já?“

„Položili mi přesně stejnou otázku jako vy,“ řekla. „Zeptali se, jestli máme na katedře někoho s těmito iniciálami.“

„Teď mě poslouchejte. Poslouchejte mě velice pozorně. Chci, abyste šla za profesorem Kelsteinem. Hned teď. Vyrušte ho, ať zrovna dělá cokoli. Řekněte mu, že je to otázka života a smrti. Ti detektivové z Atlanty že jsou falešní. Včera v noci byli v Princetonu a zavraždili profesora Waltera Bartholomewa.“

„Děláte si legraci?“ téměř vzkřikla.

„Myslím to smrtelně vážně,“ řekl jsem. „Jmenuji se Jack Reacher. Domnívám se, že pan Kelstein byl ve styku s mým bratrem, Joem Reacherem, z Ministerstva financí. Řekněte mu, že mého bratra zavraždili také.“

Žena se opět odmlčela. Polkla. Pak znovu promluvila vyrovnaným hlasem.

„Co mám profesoru Kelsteinovi říct, aby udělal?“

„Dvě věci. Zaprvé se nesmí, opakuji, nesmí setkat s těmi dvěma Hispánci z Atlanty. Za žádných okolností. Je to jasné?“

„Ano,“ řekla.

„Fajn,“ pokračoval jsem. „Zadruhé musí okamžitě jít do kanceláře univerzitní ochranky. Okamžitě, ano? Musí tam počkat na mě. Budu tam asi za tři hodiny. Kelstein musí sedět v kanceláři ochranky vedle strážného a čekat na mne, dokud se nedostavím. Můžete naprosto spolehlivě zařídit, aby to udělal?“

„Ano,“ opakovala.

„Vyřiďte mu, aby si odtamtud zavolal do Princetonu a vyžádal si profesora Batholomewa. To by ho mělo přesvědčit.“

„Ano,“ řekla žena znovu. „Postarám se, aby udělal to, co říkáte.“

„A udejte ochrance mé jméno,“ dodal jsem. „Nechci, aby mi dělali problémy, až tam přijedu. Profesor Kelstein mě může požádat, abych se mu legitimoval. Řekněte mu, že vypadám jako můj bratr.“

Zavěsil jsem. Obrátil jsem se k Finlayovi na druhé straně místnosti.

„Mají Joeův seznam,“ zavolal jsem na něj. „Jejich dva lidé jsou v New Yorku. Jeden z nich je týž, co vyzvedl Joeovu aktovku. Upravený, zdvořilý chlapík. Získali ten seznam.“

„Ale jak?“ zeptal se. „V aktovce přeci nebyl.“

Sevřela mě hrůza. Uvědomil jsem si jak. Udeřilo mě to do očí.

„Baker,“ řekl jsem. „Baker v tom jede s nimi. Udělal další kopii. Poslal jste ho, aby oxeroxoval Joeův seznam. Udělal dvě kopie a jednu dal Tealeovi.“

„Kristepane,“ vydechl Finlay. Jste si jistý?“

Přikývl jsem.

„Nasvědčovaly tomu i jiné věci,“ dodal jsem. „Teale blufoval. Domnívali jsme se, že všichni ostatní z oddělení jsou čistí. Ale on je jenom držel pod pokličkou. Takže teď nevíme, kdo v tom vlastně jede a kdo ne. Musíme odtud okamžitě vypadnout. Pojďme.“

Vyrazili jsme z kanceláře. Služebnou a skleněnými dveřmi ven, k Finlayovu autu.

„Kam?“ zeptal se.

„Do Atlanty,“ řekl jsem mu. „Na letiště. Musím se dostat do New Yorku.“

Nastartoval a zamířil okresní silnicí na sever.

„Baker v tom jel od začátku,“ pravil jsem. „Bilo to do očí.“

Při jízdě jsem mu to líčil. Krok po kroku. V pátek jsem byl s Bakerem o samotě v malé bílé výslechové místnosti stanice. Nastavil jsem mu zápěstí. Sundal mi želízka. Sundal želízka člověku, o němž si měl myslet, že je vrah. Vrah, který rozmlátil tělo své oběti. Byl ochoten s takovým člověkem zůstat sám v místnosti. Pak později jsem ho zavolal, aby mne vzal na toaletu. Jednal lajdácky a neopatrně. Měl jsem možnost ho odzbrojit a uprchnout. Vzal jsem to jako znak toho, že mě slyšel odpovídat na Finlayovy otázky a začal pomalu věřit, že jsem nevinen.

Ale on celou dobu věděl, že jsem nevinen. Věděl přesně, kdo je nevinen a kdo není. Proto se choval tak nedbale. Bylo mu jasné, že jsem jen obětní beránek, cizinec, který šel zrovna výhodně kolem. Kdo by se bál sundat náramky nevinnému cizinci? Kdo by byl bůhvíjak opatrný, když ho vede na toaletu?

A přivedl Hubbla k výslechu. Povšiml jsem si jeho protichůdných reakcí. Jak jím zmítal vnitřní boj. Domníval jsem se, že se cítí trapně, protože Hubble byl Stevensonův známý a příbuzný jeho manželky. Ale tím to nebylo. Byl nervózní, protože se octl v bezvýchodné situaci. Věděl, že přivést Hubbla znamená katastrofu. Ale nemohl vědomě nesplnit Finlayův příkaz. Byl v pasti. Ztracen, když to udělá, ztracen, když odmítne.

Pak tu byl jeho záměrný pokus zatajit Joeovu identitu. Baker schválně špatně naskenoval jeho otisky, aby je počítač nerozeznal. Věděl, že Joe je vládní vyšetřovatel. Věděl, že jeho otisky budou ve washingtonské databázi. Tak se snažil, jak mohl, aby zůstaly neidentifikované. Ale svůj pokus zpackal tím, že oznámil nulový výsledek příliš brzy. Bylo to nezkušeností. Technické záležitosti vždycky přenechával Roscoe. Takže neznal systém. Ale já jsem si nedal dvě a dvě dohromady. Byl jsem příliš rozrušen tím, že na druhý pokus otisky přinesly jméno mého bratra.

Od té doby se stále zdržoval poblíž, vzdáleně přítomen našemu skrytému vyšetřování. Chtěl do něj být zapojen, dělal ochotného pomocníka. Finlay ho pověřoval tím, aby hlídal. Celou dobu běhal za Tealem s útržky toho, co pochytil od nás.

Finlay se řítil plnou rychlostí na sever. Prohnal chevrolet mimoúrovňovou křižovatkou a sešlápl plyn. Velké auto poskočilo kupředu a rozjelo se vzhůru na dálnici.

„Nemohli bychom zkusit Pobřežní stráž?“ zeptal se. „Aby hlídkovali až do neděle, až začnou odvážet zboží? Nějakou mimořádnou patrolu?“

„Vy žertujete,“ řekl jsem. „Po té palbě kritiky, kterou si kvůli tomu prezident vysloužil, nebude měnit své nařízení hned další den, jen proto, že ho o to požádáte.“

„Tak co uděláme?“

„Zavolejte znovu do Princetonu. Sežeňte toho výzkumného asistenta. Třeba bude schopen dát dohromady, na co Bartholomew včera v noci přišel. Zašijte se někam do bezpečí a pusťte se do toho.“

Rozesmál se.

„Kde je to dnes ksakru bezpečné?“

Poradil jsem mu, aby jel do atlantského motelu, kde jsme byli v pondělí. Bylo to daleko odevšud a tak bezpečné, jak jen potřeboval. Řekl jsem mu, že ho tam vyhledám, až se vrátím. Požádal jsem ho, aby přivezl bentleye k letišti a nechal klíček a parkovací lístek u příletové informační přepážky. Všechny dohodnuté podrobnosti mi opakoval, aby potvrdil, že si je pamatuje. Hnal to skoro stočtyřicítkou, ale otáčel ke mně hlavu pokaždé, když promluvil.

„Dívejte se na cestu, Finlayi,“ napomenul jsem ho. „Ničemu nepomůže, když nás zabijete v pitomém autě.“

Zazubil se a otočil hlavu dopředu. Přišlápl pedál ještě víc. Velký policejní chevrolet zvýšil rychlost na sto šedesát. Pak se obrátil zpátky a asi tři sta metrů mi hleděl přímo do očí.

„Zbabělče,“ řekl.

25 KAPITOLA

Dostat se přes letištní detektory s obuškem, nožem a velkou kovovou pistolí není jednoduché, tak jsem svou maskovací blůzu nechal u Finlaye v autě a požádal ho, aby ji přendal do bentleye. Vešel do odletové haly se mnou a svou kreditní kartou zaplatil téměř sedm set dolarů za mou zpáteční letenku Deltou do New Yorku. Pak odjel vyhledat ten alabamský hotel a já jsem prošel východem k letadlu, směřujícímu na newyorské letiště La Guardia.

Byl jsem ve vzduchu něco málo přes dvě hodiny a pak pětatřicet minut v taxíku. Dorazil jsem na Manhattan krátce po půl páté. Už jsem město navštívil v květnu a vypadalo zhruba stejně jako teď v září. Letní vedra už pominula a opět v něm zavládl činorodý ruch. Taxík mě vezl přes Triborough Bridge a mířil na západ na 116. ulici. Proklouzl kolem parku Morningside a vysadil mne u hlavního vchodu do Kolumbijské univerzity. Vstoupil jsem do budovy a našel kancelář univerzitní ochranky. Zaklepal jsem na sklo.

Strážný si ověřil cosi na psací podložce a vpustil mě dovnitř. Odvedl mne do místnosti vzadu a ukázal na místo, kde seděl profesor Kelvin Kelstein. Spatřil jsem velmi starého pána, drobného, seschlého věkem, s obrovskou kšticí

bílých vlasů. Vypadal přesně jako uklízeč, kterého jsem viděl na druhém poschodí ve Warburtonu, až na to, že byl bílý.

„Přišli ti dva Hispánci?“ zeptal jsem se strážného.

Zavrtěl hlavou.

„Neviděl jsem je,“ řekl. „V profesorově kanceláři jim řekli, že ten oběd byl zrušen. Možná odešli.“

„Doufám,“ pravil jsem. „Mezitím budete muset tohohle člověka nějakou dobu hlídat. Řekněme do neděle.“

„Proč?“ zeptal se. „Co se děje?“

„To přesně nevím. Doufám, že se to dozvím od starého pána.“

Strážný nás dovedl zpět do Kelsteinovy kanceláře a nechal nás tam. Byla to malá neuklízená místnost až do stropu nacpaná knihami a tlustými věstníky. Kelstein se posadil do starého křesla a pokynul mi, abych si sedl do druhého naproti němu.

„Co se vlastně stalo Bartholomewovi?“ zeptal se.

„Přesně to nevím,“ řekl jsem. „Jerseyská policie tvrdí, že ho přepadli před domem a probodli.“

„Ale vy o tom máte pochyby?“

„Můj bratr měl seznam svých kontaktů. Vy jediný jste z nich ještě naživu.“

„Váš bratr byl pan Joe Reacher?“ zeptal se.

Přikývl jsem.

„Byl zavražděn minulý čtvrtek,“ pravil jsem. „Snažím se zjistit proč.“

Kelstein otočil hlavu stranou a zadíval se špinavým oknem ven.

„Jsem si jistý, že víte proč,“ prohlásil. „Byl to vyšetřovatel. Evidentně byl zabit v průběhu vyšetřování. Potřebujete tedy zjistit, co vyšetřoval.“

„Můžete mi říct, co to bylo?“

Starý profesor potřásl hlavou.

„Jen v nejobecnějších termínech. V podrobnostech vám pomoci nemohu.“

„On s vámi o podrobnostech nediskutoval?“

„Využíval mě jako rezonanční desky. Společně jsme vytvářeli hypotézy. Ohromně mě to bavilo. Váš bratr Joe dovedl člověka stimulovat. Byl velice bystrý a obdivuhodně přesný v tom, jak se vyjadřoval. Bylo potěšení s ním spolupracovat.“

„Ale o podrobnostech jste nediskutovali?“ opakoval jsem.

Kelstein přiložil ruce k sobě, jako kdyby v nich držel prázdnou nádobu.

„Diskutovali jsme o všem,“ odpověděl. „Ale nedospěli jsme k žádným závěrům.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Mohli bychom to vzít od začátku? Diskuse se týkala padělání peněz, že?“

Kelstein nachýlil svou velkou hlavu na stranu. Vypadal pobaveně.

„Očividně,“ poznamenal. „Jaké jiné téma bychom si s panem Reacherem mohli k rozhovoru najít?“

„A proč právě s vámi?“ zeptal jsem se přímo.

Profesor nasadil skromný úsměv, který vystřídalo zamračení. Nakonec se mu na tváři usadil ironický úsměšek.

„Protože jsem největším padělatelem všech dob,“ odvětil. „Chtěl jsem říct jedním ze dvou největších, ale po tom, co se stalo včera v Princetonu, bohužel zůstávám sám.“

„Vy a Bartholomew? Vy jste byli padělatelé?“

Starý pán se opět usmál.

„Ne z vlastní vůle,“ pravil. „Během druhé světové války měli mladí muži, jako jsme byli my s Walterem, často podivná zaměstnání. O nás dvou usoudili, že budeme užitečnější ve výzvědné činnosti než v boji. Narukovali jsme do SIS, což jak víte byla nejranější podoba CIA. Jiní útočili na nepřítele puškami a bombami, nám přidělili úkol atakovat ho na ekonomické frontě. Vytvořili jsme projekt, který měl narušovat nacistické hospodářství napadením jejich měny. V jeho rámci jsme vyrobili stovky miliard falešných říšských marek. Rezervní bombardéry jimi zaplavily Německo. Snášely se z nebe jako konfety.“

„Fungovalo to?“ zeptal jsem se ho.

„Ano a ne. Jistě, německé hospodářství to narušilo. Jejich měna se velmi rychle stala bezcennou. Oni ovšem ve

většině výroby používali nucenou pracovní sílu, otroky. Ty nijak nezajímá, zda výplatní sáčky jiných lidí mají nějakou kupní sílu. A samozřejmě se objevila alternativní platidla. Čokoláda, cigarety, cokoli. Takže celkem vzato to byl jen částečný úspěch. Ale ze mě a z Waltera to udělalo dva největší padělatele historie. Pakliže za měřítko vezmete objem produkce. Nemohu si připisovat žádný zvláštní talent, pokud jde o samotný tisk.“

„Takže Joe využíval vašich zkušeností?“

„Byli jsme tím s Waltrem úplně posedlí,“ pokračoval Kelstein. „Studovali jsme historii padělatelství. Začalo hned poté, co byly poprvé zavedeny papírové peníze. Nikdy nevymizelo. Stali se z nás experti. Tomuto našemu zájmu jsme se věnovali i po válce. Udržovali jsme jakési volné styky s vládou. Nakonec si od nás před pár lety jeden senátní podvýbor vyžádal posudek. Se vší skromností musím říct, že se stal jakousi protipadělatelskou biblí Ministerstva financí. Váš bratr ji samozřejmě znal. To byl také důvod, proč s Walterem a se mnou mluvil.“

„Ale o čem s vámi vlastně mluvil?“ otázal jsem se.

„Joe byl to příslovečné nové koště,“ řekl Kelstein. „Přijali ho, aby řešil problémy. Byl to vskutku velmi talentovaný člověk. Jeho úkolem bylo padělatelství vymýtit. Takový úkol je ale nemožný. S Walterem jsme mu to říkali. Nicméně skoro se mu to povedlo. Vytrvale na tom pracoval a zavedl kroky přímo zázračně jednoduché. Téměř

zlikvidoval veškerou ilegální výrobu bankovek na území Spojených států.“

Seděl jsem v těsné kanceláři a naslouchal vyprávění starého pána. Kelstein znal Joea lépe než já. Sdílel s ním jeho naděje a plány. Oslavoval jeho úspěchy. Cítil s ním, když utrpěl porážku. Dlouze a živě spolu hovořili a navzájem ze sebe vykřesávali jiskry nadšení. Naposledy jsem s Joem osobně mluvil při krátkém setkání po pohřbu naší matky. Nezeptal jsem se ho, co dělá. Viděl jsem v něm jen svého staršího bratra. Byl to pro mě prostě Joe. Neznal jsem realitu jeho života jakožto zkušeného agenta, se stovkami lidí pod sebou, pověřeného Bílým domem řešením závažných problémů, schopného zaujmout tak chytrého starého lišáka, jako byl Kelstein. Seděl jsem tam v křesle a cítil se mizerně. Ztratil jsem něco, o čem jsem vůbec nevěděl, že mám.

„Jeho systémy byly skvělé,“ vyprávěl Kelstein. „Jeho analýzy přesné. Zaměřil se na barvu a papír. Nakonec vždycky dojde na tyhle dvě věci, že? Jakmile někdo koupil typ barvy nebo papíru, který se dal použít k padělání bankovek, Joeovi lidé se to dozvěděli během pár hodin. Na místě byli během pár dní. Na území Států zredukoval padělatelské aktivity o devadesát procent. A zbývajících deset procent falzifikátorů sledoval s takovým nasazením, že je téměř všechny dostal dřív, než stačili padělky uvést do oběhu. Velmi jsem ho obdivoval.“

„V čem byl tedy problém?“ zeptal jsem se.

Kelstein udělal svýma malýma bílýma rukama několik drobných, přesných pohybů, jako by odkládal jedno téma stranou a otevíral další.

„Problém byl v cizině. Za hranicemi Spojených států. Situace tam je značně odlišná. Věděl jste, že mimo Státy je dvakrát tolik dolarů než uvnitř?“

Přikývl jsem. Shrnul jsem to, co mi Molly pověděla o držení dolarů v cizině. O víře a důvěře. O obavách z náhlého poklesu důvěryhodnosti dolaru. Kelstein přitom kýval hlavou, jako bych byl jeho student a jemu se líbila moje teze.

„Přesně tak,“ řekl. „Jde víc o politiku než o zločin. Koneckonců prvořadou povinností vlády je hájit hodnotu své měny. Máme v zahraničí dvě stě šedesát miliard dolarů. Dolar je neoficiální měnou desítek zemí. Například v novém Rusku je víc dolarů než rublů. Je to vlastně totéž, jako kdyby Washington získal obrovskou zahraniční půjčku. Kdybychom si onu půjčku vzali jakýmkoli jiným způsobem, stála by nás šestadvacet miliard dolarů ročně jen na úrocích. Takto nás ale nestojí nic kromě nákladů na tištění portrétů mrtvých prezidentů na malé kousky papíru. O tomhle to všechno je, pane Reachere. Tisknout peníze, aby si je cizinci kupovali, je nejlepší kšeft, který se vládě může naskytnout. Takže Joeova práce měla pro tuto zemi ve skutečnosti

hodnotu šestadvaceti miliard ročně. A on ji vykonával s nasazením, odpovídajícím její závažnosti.“

„Kde tedy byl ten problém zeměpisně?“ upřesnil jsem.

„Ve dvou hlavních oblastech. Zaprvé na Středním východě. Joe byl přesvědčen, že v údolí Bekaa existuje dílna, vyrábějící falešné stodolarovky, které jsou prakticky dokonalé. Ale nemohl s tím téměř nic dělat. Byl jste tam někdy?“

Zavrtěl jsem hlavou. Nějakou dobu jsem byl umístěn v Bejrútu. Poznal jsem pár lidí, co z toho či onoho důvodu odešli do údolí Bekaa. Jen málo se jich vrátilo.

„Část Libanonu ovládaná Sýrií,“ dodal Kelstein. „Joe ji nazýval krimizemí. Kvete tam každý druh zločinu, na který si vzpomenete. Výcvikové tábory mezinárodních teroristů, laboratoře na zpracovávání drog, všechno. Včetně docela dobré kopie našeho Úřadu pro tisk cenin.“

Přemýšlel jsem o tom. Vzpomínal jsem na svůj tamější pobyt.

„Chráněni kým?“ zeptal jsem se.

Kelstein se na mě usmál. Přikývl.

„Bystrá otázka,“ řekl. „Instinktivně chápete, že operace tohoto rozsahu jsou natolik viditelné, natolik rozsáhlé, že je musí někdo sponzorovat. Joe se domníval, že je chrání nebo možná dokonce vlastní syrská vláda. Tudíž do celé věci zasahoval jen okrajově. Dospěl k závěru, že jediné možné řešení je diplomatické. V případě, že by selhalo, přikláněl se

k leteckým útokům na tyto objekty. Možná se podobného řešení jednoho dne dočkáme.“

„A to druhé místo?“

„Jižní Amerika. Druhým zdrojem je Venezuela. Joe ho lokalizoval. To je ta věc, na které pracoval. Z Venezuely přicházejí naprosto dokonalé falzifikáty stodolarových bankovek. Ale je to přísně soukromý podnik. Žádný náznak vládní účasti.“

Přitakal jsem.

„K tomu jsme došli také,“ řekl jsem. „Muž jménem Kliner, se základnou v Georgii, kde byl Joe zabit.“

„Přesně tak,“ odvětil Kelstein. „Vynalézavý pan Kliner. Je to jeho akce. Celou tu věc řídí. To víme určitě. Jak se má?“

„Panikaří. Zabíjí lidi.“

Kelstein smutně přikývl.

„Říkali jsme si, že možná bude panikařit. Chrání svou skvělou operaci. Nejlepší, kterou jsme kdy viděli.“

„Nejlepší?“ zareagoval jsem.

Kelstein nadšeně pokýval hlavou.

„Skvělá,“ opakoval. „Kolik toho víte o padělání?“

Pokrčil jsem rameny.

„Víc, než jsem věděl před týdnem. Ale mnoho asi ne.“

Kelstein přikývl a posunul své drobné tělo v křesle víc dopředu. Oči se mu rozzářily. Chystal se pronést přednášku na své oblíbené téma.

„Jsou dva druhy padělatelů,“ začal. „Špatní a dobří. Ti dobří to dělají pořádně. Víte, jaký je rozdíl mezi hlubotiskem a litografií?“

Pokrčil jsem rameny a zavrtěl hlavou. Kelstein vzal ze stohu časopisů jeden a podal mi ho. Byl to čtvrtletní historický věstník.

„Otevřte ho,“ vybídl mě. „Na kterékoli stránce. Přejeďte prsty po papíře. Je hladký, viďte? To je litografický tisk. Takhle se tiskne prakticky všechno.

Knihy, časopisy, noviny, všechno. Válec potřený barvou přejede přes čistý papír. Ale hlubotisk vypadá jinak.“

Náhle tleskl rukama. Nadskočil jsem. V jeho tiché kanceláři to zaznělo velmi hlasitě.

„To je hlubotisk,“ řekl. „Do papíru narazí značnou silou kovový štoček. Zanechá na něm patrný, hmatatelný reliéf. Vytištěný vzor vypadá trojrozměrně. Na dotyk je trojrozměrný. Nezaměnitelný.“

Uvolnil své napjaté držení těla a vyndal ze zadní kapsy peněženku. Vytáhl z ní desetidolarovou bankovku. Podal mi ji.

„Cítíte to?“ zeptal se. „Ty kovové štočky jsou niklové, potažené chromem. Do chromu jsou vyryty jemné čáry, které se naplní barvou. Štoček udeří do papíru a barva se otiskne na vrcholek povrchu. Rozumíte? Barva je v prohlubních štočku, takže se přenese na vrcholy papíru. Hlubotisková technika je jediná, která umožňuje získat

takovýto vyvýšený reliéf. Je to jediný způsob, jak vyrobit hodnověrný padělek. Stejně, jako se tisknou pravé bankovky.“

„A co barva, kterou se tiskne?“ řekl jsem.

„Je ve třech odstínech. Jeden černý a dva zelené. Napřed se vytiskne reverz bankovky, tmavší zelenou. Pak se papír nechá uschnout a další den se tiskne černou barvou líc. Když uschne, tiskne se znovu líc, světlejší zelenou. To jsou ty další věci, které tu vidíte, včetně čísel série. Ale světlejší zelená se tiskne jinou technikou, zvanou knihtisk. Razí se stejně jako hlubotisk, ale barva se otiskuje na prohlubně papíru, ne na vrcholy.“

Přikývl jsem a díval se na desetidolarovku z líce i z rubu. Pozorně jsem přes ni přejížděl prsty. Nikdy jsem ji ještě doopravdy nestudoval.

„Čili čtyři problémy,“ pokračoval Kelstein. „Lis, štočky, barvy a papír. Lis se dá koupit, nový nebo použitý, kdekoli na světě. Existují stovky zdrojů. Většina zemí na nich tiskne peníze, cenné papíry i akcie. Takže lisy se v cizině dají sehnat. Dokonce se dá i improvizovat. Joe objevil v Thajsku hlubotiskovou dílnu, která používala přestavený stroj na zpracování olihní. Jejich stodolarovky byly naprosto bezchybné.“

„A ty štočky?“ zajímal jsem se.

„Štočky jsou problém číslo dvě. Ale je to otázka talentu. Na světě jsou lidé, kteří dokážou padělat plátna starých

mistrů, jsou lidé, co vám zahrají Mozartův klavírní koncert, když ho jednou slyšeli. A pochopitelně jsou i rytci, kteří dovedou reprodukovat bankovky. Je to zcela logický předpoklad, nemyslíte? Jestliže nějaký člověk ve Washingtonu dokáže vyrýt originál, jistě se někde najde jiný člověk, jenž ho bude umět okopírovat. Jsou však vzácní. Ti opravdu dobří ještě vzácnější. Pár jich je v Arménii. Pro tu thajskou dílnu se strojem na olihně dělal štočky Malajec.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Takže Kliner koupil lis a našel rytce. Co barvy?“

„Barvy jsou problém číslo tři,“ pravil Kelstein. „Ve Státech se nedá koupit nic ani vzdáleně podobného. Joe se o to postaral. Ale v cizině k dostání jsou. Jak jsem řekl, prakticky každá země na světě má svou vlastní tiskárnu cenin. A je jasné, že Joe nemohl všem vnutit svůj systém. Takže barvy se dají sehnat poměrně snadno. Zelené jsou pouze otázkou správného odstínu. Takže je míchají a zkouší, dokud je nevystihnou správně. Černá barva je magnetická, věděl jste to?“

Opět jsem zavrtěl hlavou. Zadíval jsem se pozorně na desetidolarovku. Kelstein se usmál.

„To neuvidíte. Do tiskařské černi je přimíchána železitá chemikálie. Na tom jsou založena elektronická počitadla peněz. Skenují kresbu v dolní části portrétu a přístroj změří úroveň vydávaného signálu, stejně jako hlava magnetofonu čte nahrávky na kazetách.“

„A tahle barva se dá sehnat?“ zeptal jsem se.

„Kdekoli na světě,“ řekl. „Každý ji používá. My jsme za ostatními zeměmi pozadu. Neradi přiznáváme, že nám dělá padělání starosti.“

Vzpomněl jsem si, co říkala Molly. Víra a důvěra. Přikývl jsem.

„Bankovky musí působit stabilně,“ pokračoval Kelstein. „Proto na nich tak neradi něco měníme. Musí se jevit jako spolehlivé, solidní a neměnné. Otočte tu desítku a podívejte se.“

Pohlédl jsem na zelený obrázek na rubu desetidolarovky. Na opuštěné ulici stála budova Ministerstva financí. Kolem jelo jen jedno auto. Vypadalo jako Ford, model T.

„Od roku 1929 je téměř stejná,“ řekl. „Psychologicky je to velmi důležité. Dáváme přednost dojmu spolehlivosti před zabezpečením. Joeovi to velmi ztěžovalo práci.“

Znovu jsem přikývl.

„Fajn,“ prohlásil jsem. „Takže jsme probrali lis, štoček a barvy. Jak je to s papírem?“

Kelstein se rozjasnil a sepnul ruce, jako bychom dospěli k opravdu zajímavému bodu.

„Papír je problém číslo čtyři. Vlastně bychom měli říct problém číslo jedna. Představuje zdaleka nejobtížnější překážku. To je to, čemu jsme s Joem na Klinerově operaci nerozuměli.“

„Proč ne?“

„Protože jejich papír je perfektní,“ odvětil. „Stoprocentně perfektní. Mají lepší papír než tisk. A to je něco naprosto neslýchaného.“

Začal v údivu potřásat svou velkou bílou hlavou. Jako uchvácen obdivem ke Klinerovým výsledkům. Seděli jsme tam ve starých křeslech s koleny téměř u sebe a mlčeli.

„Je perfektní,“ připomenul jsem mu.

Přikývl a pokračoval opět v přednášce.

„Něco neslýchaného,“ opakoval. „Papír je nejobtížnější částí celého procesu. Nezapomeňte, že nejde o nic amatérského. Hovoříme tu o operaci průmyslového rozsahu. Za rok vyprodukují stodolarovky za čtyři miliardy dolarů.“

„Tolik?“ vyhrkl jsem překvapeně.

„Čtyři miliardy,“ řekl opět. „Zhruba tolik jako libanonská dílna. To číslo vím od Joea. Ten byl v postavení, aby to mohl vědět. A to je na tom právě nevysvětlitelné. Čtyři miliardy ve stovkách představují čtyřicet milionů bankovek. To je spousta papíru. Naprosto nevysvětlitelné množství papíru, pane Reachere. A jejich papír je perfektní.“

„Jaký druh papíru je na to potřeba?“ zeptal jsem se.

Natáhl se ke mně a vzal si zpět svou desetidolarovku. Mačkal ji, natahoval a škubal jí.

„Je to směsice vláken,“ odvětil. „Velmi důmyslná a zcela ojedinělá. Asi z osmdesáti procent bavlna, zbytek tvoří len. Dřevěná vláknina žádná. Má víc společného s košilí, co máte na sobě, než kupříkladu s novinami. Obsahuje velice

šikovné chemické barvivo, které jí dodává unikátní krémový odstín. A má v sobě náhodně rozmístěná červená a modrá polymerová vlákna, jemná jako hedvábí. Bankovkový papír je báječný. Trvanlivý, vydrží dlouhá léta, nerozmočí se ve vodě, horké ani studené. Naprosto dokonale absorbuje, je schopný rozlišit i ty nejjemnější linky, které rytci dokážou vytvořit“

„Takže papír by bylo obtížné napodobit?“

„Fakticky nemožné. Svým způsobem je to tak obtížné, že i oficiální dodavatel pro vládu toho nemůže docílit. Mají obrovské potíže s tím, aby jejich dodávky byly konzistentní, série od série, a přitom jde o zdaleka nejdokonalejšího výrobce papíru na celém světě.“

Nechal jsem si to proběhnout hlavou. Lis, štočky, barva a papír.

„Čili všechno to prakticky stojí na přístupu k papíru?“ ujistil jsem se.

Kelstein smutně přikývl.

„To byl náš závěr,“ souhlasil. „Shodli jsme se na tom, že dodávky papíru jsou to hlavní, a také na tom, že nemáme ponětí, odkud si ho opatřují. Proto vám také nemohu nijak pomoci. Nemohl jsem pomoci Joeovi, a nemohu tudíž ani vám. Je mi to hrozně líto.“

Pohlédl jsem na něj.

„Mají plný sklad něčeho,“ řekl jsem. „Nemohl by to být papír?“

Opovržlivě si odfrkl. Trhl velkou hlavou směrem ke mně.

„Neposlouchal jste mě? Bankovkový papír se nedá získat. Žádným způsobem. Nesehnal byste ani čtyřicet kusů bankovkového papíru, natož čtyřicet milionů. Celá ta věc je naprostá záhada. Joe, Walter i já jsme si nad tím lámali hlavu rok a nepřišli jsme na nic.“

„Já si myslím, že Bartholomew na něco přišel,“ poznamenal jsem.

Kelstein smutně pokýval hlavou. Pomalu se zdvihl ze svého křesla a přistoupil k psacímu stolu. Stiskl přehrávací tlačítko telefonního záznamníku. Pokojem zaznělo elektronické pípnutí a pak hlas mrtvého muže.

„Kelsteine?“ pravil hlas. „Tady Bartholomew. Je čtvrtek pozdě v noci. Zavolám ti ráno a prozradím ti tu odpověď. Věděl jsem, že na to přijdu dřív. Dobrou noc, starý kamaráde.“

Na hlase bylo znát vzrušení. Kelstein tam stál a zíral do prázdna, jako kdyby se Bartholomewův duch vznášel ve stojatém vzduchu místnosti. Vypadal sklíčeně. Nedalo se poznat, jestli kvůli tomu, že jeho dávný kolega byl mrtev, anebo proto, že tu záhadu rozluštil dřív než on.

„Ubohý Walter,“ řekl. „Znal jsem ho šestapadesát let.“

Chvíli jsem tiše seděl. Pak jsem se rovněž postavil.

„Já na to přijdu,“ prohlásil jsem.

Kelstein naklonil hlavu na stranu a ostře se na mě podíval.

„Opravdu si to myslíte? Když vašemu bratru se to nepodařilo?“

Pokrčil jsem rameny.

„Možná se mu to podařilo,“ řekl jsem. „Nevíme, co zjistil předtím, než ho dostali. No, v každém případě se teď vrátím do Georgie. Pokračovat v pátrání.“

Kelstein přikývl a povzdechl si. Zdálo se, že na něj doléhá stres.

„Mnoho štěstí, pane Reachere. Doufám, že dokončíte práci vašeho bratra. Kéž by se vám to podařilo. Často o vás mluvil. Měl vás rád, víte.“

„Mluvil o mně?“ zeptal jsem se.

„Často,“ opakoval starý pán. „A vždycky moc pěkně. Litoval, že vás práce odvedla tak daleko.“

Chvíli jsem nemohl promluvit. Zaplavil mě nesnesitelný pocit viny. Přešly celé roky, aniž bych si na něho vzpomněl. A on na mne myslel?

„Joe říkal, že byl sice starší, ale vy že jste ho chránil,“ dodal. „Že jste dovedl být velmi nesmlouvavý. A tvrdý. Myslím, že kdyby Joe chtěl, aby si někdo vzal na starost Klinerovu partu, tak že by pověřil vás.“

Přikývl jsem.

„Už musím jít,“ řekl jsem.

Potřásl jsem mu vetchou rukou a nechal ho se strážnými v jejich kanceláři.

Pokoušel jsem se přijít na to, kde Kliner sháněl svůj perfektní papír, přemýšlel jsem, zda se mi podaří stihnout letadlo v šest, a snažil se nemyslet na to, co mi Kelstein vyprávěl o mém bratru, na to, jak o mně Joe pěkně mluvil. Ulice byly plné lidí a já o tom všem uvažoval a rozhlížel se po volném taxíku, což byl důvod, proč jsem si nevšiml dvou Hispánců, kteří se ke mně blížili. Všiml jsem si však pistole, kterou mi ten bližší ukázal. Byla to malá automatická zbraň a držel ji ve své drobné dlani, schovanou pod jedním z těch khaki plášťů, co lidé z města nosí v září přes ruku.

Ukázal mi pistoli a jeho partner pokynul směrem k autu, čekajícímu dvacet metrů od nás u chodníku. Začalo se pomalu pohybovat kupředu a partner stál připraven otevřít dveře, jako ti chlapíci v cylindrech, co stojí před zdejšími luxusními činžovními domy. Hleděl jsem na zbraň a na auto a zvažoval, co dělat.

„Nastupte do auta,“ řekl tiše ten s pistolí. „Nebo vás zastřelím.“

Stál jsem tam a jediné, co mi probíhalo hlavou, bylo, že možná zmeškám letadlo. Pokoušel jsem se vzpomenout si,

kdy letí další přímá linka do Atlanty. Měl jsem za to, že v sedm.

„Do auta,“ opakoval muž.

Byl jsem si celkem jistý, že nebude střílet na ulici. Byla to malá pistole, ale neměla na sobě tlumič. Způsobila by obrovský hluk a na ulici byla spousta lidí. Druhý chlapík měl ruce prázdné. Pravděpodobně měl pistoli v kapse. V autě seděl jen řidič. Pistoli měl nejspíš na sedadle vedle sebe. Já jsem byl neozbrojen. Má blůza s obuškem, nožem a Desert Eaglem zůstala v Atlantě, osm set mil daleko. Co dělat?

Rozhodl jsem se nenastoupit. Zůstal jsem stát na ulici a vsadil svůj život na to, že ten chlápek nebude střílet na veřejnosti. Stál opodál a svůj plášť držel namířený proti mně. Auto zastavilo vedle nás. Jeho partner se postavil vedle mne z druhé strany. Byli malí. Oba dohromady by nevydali za jednoho mě. Auto čekalo s běžícím motorem u chodníku. Nikdo se nehýbal. Stáli jsme strnule jako nějaké figuríny ve výloze. Jako ukázka nové podzimní módy, armádní výstroj v kombinaci s nepromokavými plášti.

Pro ty dva tím vyvstal velký problém. V podobných situacích máte zlomek vteřiny, abyste uskutečnili to, čím vyhrožujete. Když řeknete, že budete střílet, musíte střílet. Jinak pohoříte. Jste vyzván, abyste svou hrozbu splnil. Když nevystřelíte, nejste nic. A onen chlápek nestřílel. Jen tam

nerozhodně stál. Lidé proudili po chodníku kolem nás. Na stojící auto troubily klaksony.

Byli chytří. Natolik chytří, aby mě nezastřelili na rušné newyorské ulici. Dost chytří na to, aby věděli, že jsem je vyzval ke splnění hrozby. Na to, aby už nikdy nevyslovili hrozbu, kterou nebudou moci uskutečnit Ale ne dost chytří na to, aby odešli. Prostě tam stáli.

Tak jsem se otočil, jako bych chtěl udělat krok stranou. Pistole pod pláštěm se vysunula směrem ke mně. Sledoval jsem její pohyb a levou rukou popadl drobného muže za zápěstí. Táhl jsem ruku s pistolí vzadu za sebou a současné jsem pravačkou muže objal kolem ramen. Vypadali jsme, jako bychom spolu tančili waltz nebo byli dva milenci, co se loučí na nádraží. Pak jsem padl dopředu a přirazil ho na auto. Celou dobu jsem mu svíral zápěstí, jak nejsilněji jsem mohl, a zatínal do něj nehty. Levačkou, ale bolelo ho to. Pod mou vahou ho stálo nemalé úsilí dýchat.

Jeho partner měl stále ruku na dveřích od auta. Očima jezdil tam a zpátky. Pak druhou rukou zamířil do kapsy. Tak jsem se od svého chlápka odlepil, překulil se kolem jeho ruky s pistolí a odstrčil ho na auto. A rozběhl jsem se jak o život. Během pěti kroků jsem se ztratil v davu. Uhýbal jsem a prorážel si cestu mezi lidmi. Vskakoval jsem do vchodů a zase z nich vybíhal, kličkoval jsem mezi skřípějícími a troubícími auty na ulici. Ti dva se mnou chvíli drželi krok,

ale rušný provoz je nakonec zastavil. Nepodstoupili takové riziko, jaké jsem byl odhodlaný podstoupit já.

Vzal jsem si taxíka osm bloků od místa, kde jsem začal utíkat, a stihl jsem letadlo v šest hodin, přímou linku La Guardia – Atlanta. Zpáteční cesta byla z nějakého důvodu delší. Seděl jsem tam dvě a půl hodiny. Když jsme letěli nad New Jersey, Marylandem a Virginií, myslel jsem na Joea. Při přeletu obou Karolín a nad Georgii jsem myslel na Roscoe. Chtěl jsem za ní. Šílené se mi stýskalo.

Dolů jsme sestupovali bouřkovými mračny deset mil vysokými. Atlantské večerní šero se jimi proměnilo v černočernou tmu. Jako by se odněkud přivalil celý ohromný klimatický systém. Když jsme vystoupili z letadla, vzduch v přístupovém tunelu byl dusný a těžký a byl cítit leteckým benzinem i nadcházející bouří.

U informační přepážky v příletové hale jsem si vyzdvihl klíčky od bentleye. Byly v obálce spolu s parkovacím lístkem. Vyšel jsem ven vyhledat auto. Ovanul mě teplý vítr, přicházející ze severu. Vypadalo to, že ta bouřka bude opravdu veliká. Cítil jsem, jak se ve vzduchu akumuluje elektřina. Auto jsem našel na krátkodobém parkovišti. Zadní okna byla zabarvena černě. Ten chlapík se nedostal k tomu, aby nastříkal také přední okna a čelní sklo. Auto tak

připomínalo limuzíny, ve kterých se nechávají vozit význačné osobnosti. Blůzu jsem měl složenou v kufru. Navlékl jsem si ji a vahou všech zbraní, rozmístěných po kapsách, opět získal pocit bezpečí. Nasedl jsem do auta, vyjel z parkoviště a zamířil tmavou dálnicí na jih. Byl pátek, devět hodin večer. Možná šestatřicet hodin před tím, než začnou v neděli odvážet zboží ze skladu.

Bylo deset, když jsem dorazil zpět do Margrave. Ještě pětatřicet hodin. Onu hodinu jsem strávil přemýšlením o různých věcech, které nás kdysi učili na akademii. Studovali jsme vojenskou filozofii, většinou napsanou starými Prušáky, kteří tyhle záležitosti milovali. Nevěnoval jsem tomu moc pozornost, ale jednu důležitou poučku jsem si zapamatoval. Ta zněla, že dřív nebo později se musíte utkat s hlavním vojem nepřítele. Nevyhrajete válku, pokud to neuděláte. Dřív nebo později se mu musíte postavit, utkat se s ním a zničit ho.

Věděl jsem, že jejich hlavní voj se zpočátku skládal z deseti lidí. Hubble mi to řekl. Potom, co se zbavili Morrisona, jich bylo devět. Věděl jsem o dvou Klinerech, Tealeovi a Bakerovi. Zbývalo jich tedy najít ještě pět. Usmál jsem se pro sebe. Sjel jsem z okresní silnice na Enovo štěrkované parkoviště. Zaparkoval jsem až na konci řady a vystoupil. V nočním vzduchu jsem se protáhl a zívl. Bouře si dávala načas, ale bylo jasné, že spustí. Vzduch byl pořád dusný a těžký. Pořád bylo cítit elektřinu v mracích. Pořád mi

do zad vanul teplý vítr. Vlezl jsem si dozadu do auta. Natáhl jsem se na kožené sedačce a zavřel oči. Chtěl jsem si chvíli zdřímnout, tak na hodinu, hodinu a půl.

Začalo se mi zdát o Johnu Lee Hookerovi. Za starých časů, než se stal znovu slavným. Měl starou kytaru s kovovými strunami a hrál na ni vsedě na malé stoličce. Tu si pokládal na čtverhrannou dřevěnou desku. Do podrážek bot si zarážel zátky od piva, aby klapaly. Jako podomácku vyrobené stepovací boty. Sedával na své stoličce a hrál na kytaru svým odvážným, trhavým stylem. Zároveň podrážkami cvakal do dřevěné desky. Zdálo se mi o něm, jak botama vyklepává rytmus do té staré desky.

Ale ten zvuk nevydával botama John Lee. Bylo to ťukání na přední sklo bentleye. S trhnutím jsem se probudil a zdvihl se. Hleděl na mne seržant Baker. Velké chromované hodiny na palubní desce ukazovaly půl jedenácté. Spal jsem půl hodiny. Víc už toho nenaspím.

Jako první věc jsem změnil svůj plán. Právě mi spadl do klína mnohem lepší. Staří Prušáci by mi to schválili. Kladli velký důraz na taktickou pružnost. Za další jsem vložil ruku do kapsy a odjistil Desert Eagle. Pak jsem vylezl dvířky na protější straně a přes střechu auta se podíval na Bakera. Nasadil svůj přátelský úsměv, zlatý zub a tak.

„Dobrý večer,“ řekl. „Přespávání na veřejném místě by vám tu mohlo vynést zatčení pro potulku.“

Opětoval jsem mu přátelský úsměv.

„Jde o bezpečnost na dálnici,“ odvětil jsem. „Každý vám řekne, že nemáte pokračovat v jízdě, když se cítíte unaven. Máte zastavit a zdřímnout si, že?“

„Pojďte, zvu vás na šálek kávy,“ pravil. „Jestli se chcete vzbudit, Enova káva vám pomůže.“

Zamkl jsem auto. Ruku jsem ponechal v kapse. Přes skřípající štěrk jsme došli do bistra. Vmáčkli se do krajního boxu. Žena s brýlemi nám přinesla kávu. Nevyžádali jsme si ji. Prostě jako by to věděla.

„Tak jak se máte?“ zeptal se Baker. „Nesete těžce smrt vašeho bratra?“

Pokrčil jsem rameny. Držel jsem hrnek levačkou. Pravou jsem měl sevřenou kolem rukojeti pistole v kapse.

„Nestýkali jsme se,“ řekl jsem.

Baker přikývl.

„Roscoe ještě vypomáhá FBI?“ otázal se.

„Zřejmě ano.“

„A kde je dnes starý Finlay?“

„V Jacksonville. Musel jet na Floridu, něco si ověřit.“

„V Jacksonville?“ podivil se. „Co si může ověřovat v Jacksonville?“

Opět jsem pokrčil rameny. Usrkl jsem kávy.

„Nemám ponětí. On mi nic neříká. Nejsem na výplatní pásce. Dělám jen poslíčka. Teď mě poslal k Hubblovi domů, abych mu něco přinesl.“

„K Hubblovi? Co mu máte odtamtud přinést?“

„Nějaké papíry,“ řekl jsem. „Zřejmě všechno, co najdu.“

„A co pak?“ zeptal se. „Také pojedete na Floridu?“

Potřásl jsem hlavou. Opět jsem se napil kávy.

„Finlay mi řekl, abych je odeslal poštou. Na nějakou washingtonskou adresu. Přespím v Hubblově domě a pošlu je ráno.“

Baker pomalu přikývl. Pak opět nasadil svůj přátelský úsměv. Byl však nucený. Dopili jsme kávu. Seržant položil na stůl dva dolary, zdvihli jsme se a odešli. Nasedl do svého hlídkového vozu. Zamával mi, když odjížděl. Nechal jsem ho přejet a přešel přes štěrk k bentleyi. Dojel jsem na jižní konec tmavého městečka a zabočil vpravo do Beckman Drive.

26 KAPITOLA

MUSEL JSEM SI DŮKLADNÉ ROZVÁŽIT, KDE NECHÁM BENTLEYE.

Chtěl jsem, aby to vypadalo, že jsem zastavil na náhodném místě. Zároveň však musel být umístěn tak, aby se nikdo nedostal za něj. Chvíli jsem s ním popojížděl tam a zpátky a nechal ho na vyvýšeném konci Hubblovy příjezdové cesty, kola stočená do strany. Vyhlíželo to, jako bych tam dojel setrvačností a stočil kola do zastavení.

Chtěl jsem vytvořit zdání, že jsem uvnitř domu. Nic není nápadnější než prázdné stavení. Ticho, opuštěný vzhled, absence lidských vibrací, to vše působí velmi výmluvně. Takže jsem otevřel přední dveře klíčem z velkého svazku, který mi dala Charlie. Vešel jsem dovnitř a rozsvítil namátkou pár světel. V pracovně jsem pustil televizi a nastavil polohlasně zvuk. Totéž jsem udělal s rádiem v kuchyni a roztáhl pár závěsů. Znovu jsem vyšel ven. Vypadalo to docela přesvědčivě. Jako že někdo je zřejmě uvnitř.

První zastávkou pak byl šatník vedle hlavní chodby. Hledal jsem rukavice. Na Jihu těžko k nalezení. Není po nich přílišná poptávka. Ale Hubble nějaké měl. Na jedné

poličce ležely úhledně dva páry. Jedny byly lyžařské. Světle zelené, kombinované s fialovou. Ty mi příliš k užitku nebyly. Chtěl jsem něco tmavého. Druhý pár byl tím, co jsem potřeboval. Společenské rukavice z tenké černé kůže. Bankovní rukavice. Velmi měkké. Jako druhá pokožka.

Lyžařské rukavice mě přiměly poohlédnout se po čepici. Jestli Hubblovi jezdili na lyže do Colorada, pak jistě měli celou výbavu. Našel jsem krabici s klobouky a čepicemi. Vybral jsem si tmavozelenou čepici se vzorem, upletenou z nějakého umělého vlákna. Ve spodní části měla shrnovací klapky na uši. Ta bude vyhovovat.

Dalším krokem byla návštěva hlavní ložnice. Zamířil jsem k Charliinu toaletnímu stolku. Byl větší než některé z pokojů, v kterých jsem v minulosti bydlel. Měla tam hromadu kosmetiky. Všechno možné. Vzal jsem si s sebou do koupelny tubu nesmytelné barvy na řasy a natřel si jí celý obličej. Pak jsem si zapnul blůzu, nasadil si čepici a navlékl rukavice. Vrátil jsem se do ložnice a zkontroloval výsledek ve velkém zrcadle na dveřích šatníku. Nebylo to špatné; právě tak přiměřené pro noční práci.

Vyšel jsem opět z domu a zamkl přední dveře. Obloha byla velmi temná. Cítil jsem, jak se obrovské bouřkové mraky nade mnou snášejí níž a níž. Zastavil jsem se u dveří a znovu zkontroloval svou výstroj. Pistoli jsem vložil do vnitřní kapsy blůzy. Napůl jsem rozepnul zip a zkusil ji vytáhnout. Šlo to dobře. Nabitá, natažená. Zajištěná.

Náhradní náboje v pravé horní vnější kapse. Vyhazovací nůž v levé. Obušek v pravé spodní kapse. Tkaničky pevně utažené.

Vydal jsem se po cestě k bentleyi a pokračoval dál, za něj, po trávě a mezi stromy ještě nějakých dvanáct či patnáct metrů. Vybral jsem si místo, kde jsem měl celkem dobrý výhled na příjezdovou cestu. Usedl jsem na chladnou zem a připravil se na čekání. Při útoku ze zálohy je čekání tím, co rozhoduje. Jestliže je protivník obezřetný, přijde brzy nebo naopak pozdě. Ve chvíli, kdy to podle něj nebudete čekat. Takže ať přijde sebevíc brzy, musíte být připraven ještě dřív. Ať sebepozději, vy ho musíte celou dobu očekávat. Cekáte v jakémsi transu. Musíte mít nekonečnou trpělivost. Nemá význam se nijak rozčilovat či znepokojovat. Prostě jen čekáte. Neděláte nic, nemyslíte na nic, nevydáváte žádnou energii. Pak náhle vskočíte do akce. Po hodině, pěti hodinách, dnu, týdnu. Čekání je věc cviku jako vše ostatní.

Začal jsem čekat čtvrt hodiny před půlnocí. Nade mnou se schylovalo k bouři. Vzduch připomínal polévku. Byla naprostá tma. Kolem půlnoci bouře propukla. Těžké kapky velikosti čtvrťáku dopadaly na listy kolem mě. Během několika vteřin přešly v průtrž mračen. Bylo to, jako kdybych seděl ve sprše. Zaznívaly strašlivé údery hromu.

Duněly a burácely oblohou, doprovázeny celými svazky blesků. Ty po celé vteřiny osvětlovaly zahradu kolem mě jako ve dne. Seděl jsem v prudkém lijáku a čekal. Deset minut. Patnáct.

Přišli si pro mne dvacet minut po půlnoci. Stále hustě pršelo a hrom bil. Jejich auto jsem uslyšel, teprve když projíždělo příjezdovou cestou. Zaslechl jsem skřípání štěrku pod koly ve vzdálenosti asi dvanácti metrů. Byla to tmavozelená skříňová dodávka se zlatým nápisem Klinerova nadace. Jako byla ta, kterou jsem zahlédl poblíž Roscoeina domu v úterý ráno. Projela se skřípěním na dva metry kolem mě. Široké pneumatiky na štěrku. To, co spatřil Finlay u Morrisonova domu. Koleje ve štěrku, způsobené širokými koly.

Dodávka zastavila o pár metrů za mnou. Ostře zatočila hned vedle bentleye: dál se nedostala. Přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. Slyšel jsem, jak zhasl motor. Zatažení ruční brzdy.

První vystoupil řidič. Byl oblečený do bílé nylonové kombinézy. Přes hlavu měl těsně uvázanou kapuci. Na obličeji měl chirurgickou roušku. Na rukou tenké gumové rukavice. Na nohách gumové návleky. Vyskočil ven a zamířil k zadním dveřím dodávky. Znal jsem tu chůzi. Znal jsem tu vysokou, rozložitou postavu. Znal jsem ty dlouhé silné paže. Byl to mladý Kliner. Sám Klinerův syn mě přišel zabít.

Udeřil dlaní do zadních dveří. Ozvala se dutá rána. Pak stiskl kliku a otevřel. Vyšli čtyři muži. Všichni stejně oblečení. Nylonové kombinézy, těsně stažené kapuce, roušky, rukavice, gumové návleky. Dva nesli tašky. Dva měli dlouhé mohutné brokovnice. Celkem pět mužů. Očekával jsem čtyři. S pěti to bude obtížnější. Ale efektivnější.

Déšť se do nich opřel s plnou silou. Slyšel jsem šelestění, jak dopadal na jejich tuhé kombinézy, a kovové cvakání těžkých kapek, odrážejících se od střechy dodávky. Uviděl jsem je v záři blesku. Vypadali jako duchové. Jako bytosti, přicházející z pekla. Byl to děsivý pohled. Poprvé jsem zapochyboval, jestli bych je oné pondělní noci zvládl. Ale dnes v noci se mi to podaří. Budu mít na své straně výhodu překvapení. Budu neviditelným mstitelem, útočícím ze všech stran.

Mladý Kliner je vedl. Sáhl do auta a vytáhl hever. Ukázal na tři ze svých mužů a lijákem společně odešli k domu. Pátý měl čekat u dodávky. Vzhledem k dešti si půjde sednout zpátky dovnitř. Viděl jsem, jak pohlédl vzhůru k černému nebi a směrem k sedadlu řidiče. Vytáhl jsem obušek. Prodral jsem se mezi keři. Nemohl mě slyšet. Ohlušoval ho déšť. Obrátil se ke mně zády a vykročil ke dveřím řidiče. Na vteřinu jsem zavřel oči a představil si Joea, jak leží s chybějícím obličejem na podstavci márnice. Představil jsem si Roscoe, chvějící se hrůzou při pohledu na

šlápoty na podlaze své chodby. Pak jsem vyrazil ze křoví. Doběhl jsem ho a udeřil ho obuškem do zadní části lebky. Byl to těžký obušek a já do rány vložil všechno. Uslyšel jsem, jak se kost roztříštila. Muž padl na štěrk jak podťatý strom. Ležel obličejem dolů a déšť mu bubnoval do nylonové kombinézy. Jediným mocným kopnutím jsem mu zlomil vaz. Jeden by byl vyřízen.

Odvlekl jsem tělo k zadní části dodávky a nechal ho tam. Vrátil jsem se dopředu a vytáhl klíčky ze zapalování. Obušek jsem si dal zpátky do kapsy. Vysunul jsem čepel vyhazovacího nože a takto ozbrojen jsem se přiblížil k domu. Nechtěl jsem uvnitř použít pistoli. Příliš hlučná, i přes burácení hromu venku. Za dveřmi jsem se zastavil. Zámek byl vylomen, dřevo rozštíplé. Na podlaze chodby jsem uviděl ležet hever.

Byl to velký dům. Nějakou dobu jim zabere, než ho prohledají. Soudil jsem, že se budou držet pohromadě. Budou hledat ve skupině. Pak se rozdělí. Z horního patra jsem slyšel jejich dupání. Znovu jsem vyšel ven, abych čekal, až se jeden z nich vrátí dolů do haly. Vyčkával jsem, přitisknutý ke zdi poblíž vylomených dveří. Seshora mě chránil výběžek střechy. Stále padaly proudy vody, připomínalo to spíše tropickou bouři.

Čekal jsem skoro pět minut, než první z nich sešel po schodech dolů. Uslyšel jsem zavrzání jeho kroků v hale. Uslyšel jsem, jak otevřel dveře šatníku na kabáty. Vstoupil

jsem do domu. Stál zády ke mně. Byl to jeden z těch, co nesli brokovnice, vysoký, lehčí než já. Vklouzl jsem za ním. Levou rukou jsem mu sáhl přes hlavu a vrazil mu prsty do očí. Upustil brokovnici. Se zaduněním dopadla na koberec. Přitáhl jsem si ho k sobě, obrátil ho a proběhl s ním dveřmi ven. Do lijáku. Prsty jsem mu nacpal hlouběji do očí. Zvrátil jsem mu hlavu dozadu a podřízl mu hrdlo. Neuděláte to jedním elegantním máchnutím. Ne jako ve filmech. Žádný nůž na to není dost ostrý. V lidském hrdle je spousta nejrůznějších tuhých chrupavek. Musíte řezat tam a zpátky, velkou silou. Chvíli to trvá. Ale funguje to. Funguje to dobře. Než se prořežete ke kosti, chlap je mrtvý. Tenhle nebyl žádná výjimka. Proudem z něj vytékala krev a mísila se s deštěm. Náhle v mém sevření ochabl. Dva vyřízeni.

Tělo jsem odtáhl k trávníku za konec kapuce. Nebylo by dobré ho vzít pod koleny a rameny. Hlava by se mu vyvrátila dozadu a odlomila. Nechal jsem ho na trávě. Běžel jsem zpátky dovnitř. Zdvihl jsem brokovnici a zašklebil se. Byla to úctyhodná zbraň. Ithaca typ Mag-10. Viděl jsem je v armádě. Střílí se z nich z obrovských nábojnic. Těmto puškám se říká Silniční zátaras. Mají takovou ráži, že jimi zabijete člověka i přes plech běžného auta. V přímém zásahu je jejich účinek doslova zničující. Pojmou jen tři náboje, ale, jak jsme říkávali, když třikrát vystřelíte, je definitivně po bitvě.

Jako zbraň jsem si ponechal nůž. Je tichý. Ale jako záloha by brokovnice byla lepší než Desert Eagle. S brokovnicí si totiž můžete dovolit luxus nemířit. Vyjde z ní široký kornout olova. S Mag-desítkou zasáhnete cíl, i když ji namíříte jen zhruba správným směrem.

Znovu jsem vyšel rozštíplými dveřmi ven a přitiskl se ke stěně, chráněn před deštěm. Vyčkával jsem. Nyní jsem odhadoval, že začnou vycházet z domu. Nenajdou mě uvnitř a budou postrádat chlápka, kterého jsem právě složil. Takže začnou vycházet. To bylo nevyhnutelné. Nemohli tam zůstat věčně. Čekal jsem. Deset minut. Slyšel jsem vrzání podlahy v hale. Ignoroval jsem ho. Dříve nebo později vyjdou ven.

Vyšli. Dva najednou. Vystoupili ze dveří jako pár. Na zlomek vteřiny jsem zaváhal. Vyšli do deště a já jsem slyšel, jak jim začal bušit do nylonových kapuci. Vytáhl jsem opět obušek. Přendal si ho do pravé ruky. První z nich šel k zemi poměrně snadno. Těžký obušek ho zezadu zasáhl přímo do krku a hlava mu téměř upadla. Ale druhý muž zareagoval a uhnul, takže jsem se svým druhým úderem nestrefil. Obušek mu pouze roztříštil klíční kost a srazil ho do kolen.

Levou rukou jsem ho bodl do obličeje a rozmáchl se k dalšímu úderu obuškem. Potřeboval jsem ještě dvě rány k tomu, abych mu zlomil vaz. Byl to houževnatý chlapík. Ale ne dost. Čtyři vyřízeni.

Odtáhl jsem v lijáku obě těla k trávníku při okraji štěrkové cesty. Přidal je k tomu předchozímu. Složil jsem

čtyři a ukořistil jednu brokovnici. Klíče od dodávky jsem měl v kapse. Mladý Kliner s brokovnicí byl stále ještě v domě.

Nemohl jsem ho najít. Nevěděl jsem, kde je. Z lijáku jsem se vrátil zpátky do haly a naslouchal. Neslyšel jsem vůbec nic. Hřmot deště dopadajícího na střechu a na štěrk před domem byl příliš hlasitý. Jako by všechno překrývala jakási hluková stěna. Jestli Klinerův syn pojal podezření a plíží se někde kolem, neuslyším ho. To pro mě představovalo problém.

Potichu jsem se přesunul do zahradní místnosti. Déšť bušil do střechy. Stál jsem bez pohnutí a usilovně špicoval uši. Zaslechl jsem ho, jak jde chodbou. Mířil ven. Prošel hlavními dveřmi. Jestli se dá doprava, zakopne o své tři podřízené, naskládané na trávníku. Ale on zahnul doleva. Prošel kolem oken zahradního pokoje. Přes promočený trávník se vydal k terase. Sledoval jsem ho, jak jde lijákem, nějakých dva a půl metru od mne. Vypadal jako přízrak z pekel. Přízrak z pekel, držící před sebou dlouhou černou brokovnici.

Klíč od zahradní místnosti jsem měl v kapse, na svazku od bentleye. Odemkl jsem dveře a vyšel ven. Déšť mě udeřil jako proud z hasičské hadice. Plížil jsem se k terase. Mladý Kliner tam stál a díval se do velkého bazénu. V lijáku jsem se přikrčil a pozoroval ho. Z šesti metrů jsem slyšel dopadáni kapek na jeho bílou kombinézu.

Nechtěl jsem ho zastřelit Mag-desítkou, kterou jsem držel v ruce. Musel jsem odklidit těla. Chtěl jsem starého Klinera znervóznit. Chtěl jsem, aby si lámal hlavu nad tím, co se stalo. Kam jeho chlapec zmizel. To ho vyvede z rovnováhy. A také to bylo nezbytné pro mou vlastní bezpečnost. Nemohl jsem si dovolit zanechat za sebou nejmenší stopu. Kdybych na něj použil Ithaku, způsobilo by to strašlivou spoušť. Odklízení těla by bylo nesmírně svízelné. Už jen všechno najít by bylo těžké. Tak jsem čekal.

Synátor zamířil po svažujícím se trávníku k bazénu. Obloukem jsem ho po trávě následoval. Kráčel pomalu. Byl znepokojen. Byl sám. Neměl dobrý výhled. Kapuce stažená kolem obličeje mu zužovala zorné pole. Stále ze strany na stranu otáčel hlavou na nehybném krku jako nějaká mechanická loutka. Zastavil se na okraji bazénu. Byl jsem metr za ním. Uhýbal jsem doprava doleva, doprava doleva současně s ním, abych byl mimo jeho dohled. Hlaveň jeho masivní brokovnice, namířená přes rozčeřenou hladinu bazénu, se přesunovala sem a tam.

Podle knih, které jsem kdysi čítal, nebo různých dobrodružných filmů jsem se s ním měl utkat v čestném boji. Byl jsem tu, abych pomstil smrt svého bratra. A přímo přede mnou stál člověk, který kopal do jeho těla jako do hromady hadrů. Měli jsme si to spolu rozdat, tváří v tvář. Měl si uvědomit, kdo je jeho protivník. Proč musí zemřít.

Všechno to čestné, chlapské, férové. Ale skutečný život takový nebyl. Joe by se tomu vysmál.

Rozmáchl jsem se obuškem a vší silou vedl úder na jeho hlavu. Přesně v okamžiku, kdy se otočil, aby se vydal zpátky k domu. Obušek sklouzl po hladkém nylonu a hybná síla těžké hadice vyplněné olovem mě beznadějně strhla z rovnováhy. Padal jsem, jako bych byl na ledě. Kliner se ke mně obrátil, zdvihl brokovnici a zacvakl nábojnici do komory. Vymrštil jsem ruku a srazil hlaveň stranou. Skulil jsem se přímo pod jeho střelecké pole. Zmáčkl kohoutek a ozvala se ohlušující exploze, hlasitější než ten největší hrom. Výstřel směřoval do stromů za námi; zaslechl jsem, jak z nich oderval listí.

Mocný zpětný náraz ho zhoupl zpět, ale zasunul do komory druhý náboj. Slyšel jsem zlověstné dvojí cvaknutí závěru. Ležel jsem na zádech na kachlíkách podél bazénu, vrhl jsem se však k němu a popadl pušku oběma rukama. Stlačil jsem hlaveň vzhůru a pažbu dolů a on vystřelil znovu do vzduchu. Další hrozivá exploze. Tentokrát jsem zatáhl současně se zpětným nárazem a vytrhl mu pušku z rukou. Zdvihl ji a udeřil ho pažbou do obličeje. Byla to mizerná rána. Ithaca má na pažbě velký gumový chránič. Tlumí účinek mohutného zpětného nárazu do střelcova ramene. Nyní Klinerovi ochránil hlavu před mým úderem. Jen se zhoupl nazpět. Skočil jsem mu po nohou a srazil ho dozadu.

Popadl jsem ho za boty a svrhl ho do bazénu. Se šplouchnutím přistál na zádech. Skočil jsem na něj.

Zmítali jsme se ve vodě v hluboké polovině bazénu a snažili se jeden druhého sevřít. Déšť do nás ustavičně bušil. Chlor mě pálil v očích i v nose. Bojoval jsem, dokud jsem se mu nedostal k hrdlu. Strhl jsem mu nylonovou kapuci nazpět a chytil ho zezadu za krk. Stiskl jsem a stlačil mu hlavu hluboko pod vodu. Klouby prstů jsem ze všech sil drtil hrdlo. Ten motorkář z Warburtonu si myslel, že na mne vykonává dobrou práci, ale to bylo jen pohlazení proti tomu, co jsem já dělal mladému Klinerovi. Doslova jsem mu trhal hlavu od krku. Svíral jsem ho a kroutil a držel ho metr pod vodou, dokud nezemřel. Netrvalo to dlouho. V podobných situacích to nikdy netrvá dlouho. První, kdo jde pod vodu, zůstane pod vodou. Mohl jsem to být já.

Šlapal jsem vodu a v zápachu chloru lapal po dechu. Déšť bičoval hladinu. Nebylo možné rozeznat, kde končí voda a začíná vzduch. Nechal jsem jeho tělo vznášet se ve vodě a odplaval ke straně bazénu. Chytil jsem se a nabral dech. Počasí bylo strašlivé. Nepřetržité burácení hromu a obloha pokrytá svazky blesků. Neustávající prudký liják. Byl bych sušší, kdybych zůstal v bazénu. Ale měl jsem co na práci.

Plaval jsem zpátky pro mladíkovo tělo. Vznášelo se v metrové hloubce. Přitáhl jsem ho ke straně. Vylezl jsem ven. Popadl jsem do každé ruky hrst nylonu a vytáhl tělo za

sebou. Vážilo snad tunu. Leželo u okraje bazénu a kolem zápěstí a kotníků z kombinézy vytékala voda. Nechal jsem ho tam a odklopýtal ke garáži.

Nešlo se mi snadno. Šaty jsem měl nasáklé vodou a studené. Bylo to jako chodit v brnění. Ale dorazil jsem ke garáži a našel klíč. Odemkl jsem dveře a rozsvítil. Byla to garáž na tři auta. Nacházel se v ní pouze druhý bentley. Hubblovo auto, stejný model jako Charliino. Nádherně tmavozelené, láskyplně vyleštěné do hlubokého lesku. Když jsem se pohyboval kolem něj, viděl jsem v laku svůj odraz. Hledal jsem kolečko nebo zahradnický vozík. Něco, co užívají zahradníci. Garáž byla plná zahradnického náčiní. Velká sekačka na trávu se sedadlem, hadice, nářadí. V zadním rohu něco podobného kolečku, ale s velkým vyplétaným kolem, jako od bicyklu.

Vyvezl jsem ho ven do bouře a pak dolů k bazénu. Šel jsem sebrat obě brokovnice a rozmáčený obušek. Brokovnice jsem položil do kolečka a obušek vsunul zpět do kapsy. Přesvědčil jsem se, zda mrtvole nechybí boty, a naložil ji na kolečko. Odjel jsem s ním k domu a okolo něj k příjezdové cestě. Protlačil jsem ho kolem bentleye a postavil před zadní dveře dodávky. Otevřel jsem je a vyzdvihl mrtvolu nahoru. Pak jsem tam vylezl sám a odtáhl ji hlouběji do útrob dodávky. Do střechy vytrvale bubnoval déšť. Dále jsem do auta vyzvedl tělo prvního chlapíka a

odvlekl ho vedle mladého Klinera. Obě brokovnice jsem vhodil na ně. Dva uklizení.

Potom jsem s kolečkem odjel na místo, kde jsem naskládal zbývající tři. Leželi rozprostřeni na promáčeném trávníku a déšť s harašením dopadal na jejich příšerné obleky. Zavezl jsem je zpět k dodávce, kterou přijeli. Všech pět jsem naložil dovnitř.

Lijákem jsem kolečko odvezl do garáže. Vrátil jsem ho do rohu, kde bylo původně. Z pracovního pultu jsem si vzal baterku. Chtěl jsem se podívat na ty čtyři chlapce, které si mladý Kliner s sebou přivedl. Proběhl jsem deštěm zpět k dodávce a vlezl dovnitř. Rozsvítil jsem baterku a shýbl se nad bezútěšnou řadou mrtvol.

Klinerova syna jsem znal. Ostatním čtyřem jsem sundal kapuce a strhl z nich roušky. Sloupcem světla z baterky jsem jim přejel přes obličej. Dva z nich byli strážní od skladu. Pozoroval jsem je ve čtvrtek triedrem a byl jsem si tím jist. Možná bych na to nepřísahal před vojenským soudem, ale soudní postupy mě dnes v noci nezajímaly.

Zbývající dva jsem znal dobře. O tom nebylo pochyb. Byli to policisté. Onen záložní tým z pátku. Společně s Bakerem a Stevensonem mě přišli do bistra zatknout. Od té doby jsem je párkrát viděl na stanici. Jeli v tom také. Další z Tealeových utajených nohsledů.

Vyskočil jsem z dodávky a šel vrátit baterku do garáže. Zamkl jsem dveře a lijákem proběhl k přední části domu.

Sebral jsem obě tašky, které přinesli. Přinesl jsem je do hlavní haly a rozsvítil. Podíval jsem se do nich. Náhradní rukavice a roušky. Krabice nábojů do brokovnice, ráže 10. Kladivo. Pytlík patnácticentimetrových hřebíků. A čtyři nože. Něco jako lékařské skalpely. Co se o ně říznete, když se na ně jen podíváte.

Zdvihl jsem hever z podlahy, kam ho odhodili poté, co vylomili zámek. Vložil jsem ho do jedné z tašek. Obě jsem pak odnesl k dodávce a hodil je na hromadu těl. Pak jsem zavřel zadní dveře, zamkl je a pod proudy padající vody opět proběhl k domu.

Prošel jsem jím do zahradní místnosti a zamkl ji. Odebral jsem se do kuchyně. Otevřel jsem dvířka trouby a vyndal si věci z kapes. Všechno jsem položil na podlahu. V kredenci jsem našel několik plechů na pečení. Rozebral jsem Desert Eagle a součástky pečlivě vyrovnal na jeden z nich. Zbylé náboje jsem položil vedle. Nůž, obušek, klíčky od bentleye, své peníze a dokumenty jsem dal na druhý plech. Oba jsem vsunul do trouby a zapnul ji na nejnižší stupeň.

Vyšel jsem vypáčenými předními dveřmi ven, přitáhl je k sobě a přivřel, jak nejvíc to šlo. Proběhl jsem kolem bentleye a nasedl do dodávky Klinerovy nadace. Chvíli mi trvalo, než jsem nepovědomý typ klíčku vsunul do zapalování a nastartoval. Opatrně jsem couval po příjezdové cestě a pozpátku zatočil do Beckman Drive. Pustil jsem se z kopce dolů do města. Stěrače zuřivě bojovaly s deštěm.

Projel jsem velkým náměstím s kostelem. Na jeho konci jsem zahnul doprava a zamířil na jih. Město bylo opuštěné. Nikdo jiný na silnici nebyl.

Nechal jsem za sebou městskou náves a po dalších třech stech metrech jízdy jsem odbočil na Morrisonovu příjezdovou cestu. Dojel jsem až k domu a dodávku zaparkoval vedle jeho opuštěného lincolnu. Zamkl jsem dveře. Doběhl jsem až k plotu jeho pozemku a klíče zahodil daleko do pole za ním. Přitáhl jsem si blůzu těsněji k tělu a vydal se deštěm na zpáteční cestu. Začal jsem usilovně přemýšlet.

Ze soboty už uplynula více než hodina. Neděle byla tudíž vzdálena méně než den. Věci dostávaly jasnou podobu. Znal jsem tři konkrétní fakta. Zaprvé, Kliner potřeboval speciální papír. Zadruhé, nedal se sehnat ve Spojených státech. Avšak zatřetí, sklad byl plný čehosi.

A trápily mě ty nápisy na krabicích od klimatizérů. Ne ty vytištěné, jako jméno firmy Island Air-conditioning, Inc, ale ty druhé. Ta sériová čísla. Krabice, které jsem spatřil v garáži, měly do předtištěných čtverečků rukou napsaná sériová čísla. Byla velmi zřetelná. Jacksonvillští policisté viděli stejná na krabicích naložených ve Stollerově dodávce. Dlouhá, ručně psaná sériová čísla. Ale proč? Krabice samy

byly dobrá zástěrka. Dobrá kamufláž. Něco tajně převážet na Floridu a dál v krabicích od klimatizačních zařízení byl výborný tah. Žádný výrobek by nebyl věrohodnější pro dopravu na místní trh. Ty krabice jacksonvillské policisty oklamaly. Vůbec o nich nepřemýšleli. Ale ta čísla mi ležela v hlavě. Jestliže v krabicích nebyly žádné elektrické spotřebiče, proč na ně psali sériová čísla? To by s tou kamufláží zacházeli do opravdu absurdního stupně. Co tedy ta čísla kčertu znamenala? Co proboha bylo v těch zatracených krabicích?

To byla otázka, kterou jsem si kladl. Nakonec mi ji zodpověděl Joe. Kráčel jsem sám deštěm a vybavoval si, co Kelstein říkal o přesnosti. Řekl, že Joe byl obdivuhodně přesný v tom, jak se vyjadřoval. To jsem věděl. Přemýšlel jsem o tom krátkém seznamu, který si vytiskl. O těch uvozovkách. O řádkách s iniciálami. O sloupci telefonních čísel. O dvou poznámkách na konci. Stollerovic garáž. Grayova složka „Kliner“. Potřeboval jsem se na ten seznam znovu podívat. Náhle jsem si však byl jistý, co tím Joe zamýšlel. Ohlašoval, že když budu chtít vědět, co Kliner dával do těch krabic, stojí za to vydat se do Stollerovy garáže a porozhlédnout se po ní.

27 KAPITOLA

PRVNÍ, CO JSEM PO NÁVRATU DO DOMU UDĚLAL, BYLO, ŽE JSEM v luxusní kuchyni Charlie Hubbleové vyštrachal kávu. Uvedl jsem do chodu kávovar. Pak jsem otevřel troubu a vyndal své věci. Hřály se tam téměř hodinu a byly vyschlé na troud. Kůže na obušku a na svazku s klíči poněkud ztvrdla. Jinak neutrpěly žádnou škodu. Složil jsem opět pistoli a nabil ji. Nechal jsem ji na kuchyňském stole. Nataženou a zajištěnou.

Pak jsem si chtěl ověřit údaje na Joeově výpisu z počítače. Byl v tom ovšem háček. Závažný háček. Papír byl zcela vyschlý a jako nový, ale písmo vymizelo. Byl úplně čistý. Voda z bazénu veškerou barvu smyla. Zbyly jen nezřetelné rozmazané šmouhy, ale slova nebylo možné přečíst. Pokrčil jsem si pro sebe rameny. Už jsem je přečetl stokrát. Budu se muset spolehnout na svou paměť.

Další zastávkou byl sklep. Tak dlouho jsem si hrál s ovládáním kotle, až naskočil. Pak jsem se svlékl a nacpal veškeré šatstvo do Charliiny elektrické sušičky. Nastavil jsem ji na nízkou teplotu, na hodinu. Neměl jsem ponětí, jak se to dělá. V armádě mi vždycky pral nějaký desátník. Odnesl si mé věci a přinesl je vyprané a složené. Od té doby jsem si vždycky kupoval levné oblečení, které jsem potom vyhodil.

Nahý jsem odešel nahoru do Hubblovy koupelny. Dal jsem si důkladnou horkou sprchu a smyl si barvu z obličeje. Dlouho jsem stál pod proudem horké vody. Potom jsem se zabalil do ručníku a sešel dolů na kávu.

Nemohl jsem jet do Atlanty ještě v noci. Dostal bych se tam až kolem půl čtvrté ráno. To nebyla vhodná doba k tomu, abych žádal o vpuštění do domu. Neměl jsem žádný průkaz, který bych mohl předložit, ani žádné oficiální postavení. Noční návštěva se mohla změnit v problém. Budu to muset odložit na zítřek na ráno. Nebylo zbytí.

Takže jsem pomyslel na spánek. Vypnul jsem rádio v kuchyni a odebral se do Hubblovy pracovny. Zhasl jsem televizi. Rozhlédl se kolem. Byla to tmavá, těsná místnost. Spousta dřevěného obložení a velkých kožených křesel. Vedle televize stála stereosouprava. Něco japonského. Řady kompaktních disků a hudebních kazet. S velkým důrazem na Beatles. Hubble říkal, že se zajímal o Johna Lennona. Navštívil Dakotu v New Yorku a anglický Liverpool. Měl téměř všechno. Veškerá alba, pár pirátských nahrávek, onu sbírku singlů na cédéčkách, kterou prodávali v dřevěné krabičce.

Nad psacím stolem byla police na knihy. Stohy odborných periodik a řada objemných knih. Bankovní věstníky a bulletiny. Odborné časopisy zabíraly přes půl metru prostoru. Vypadaly dost vražedně. Nahodilých pár výtisků něčeho, co si říkalo Bankovní bulletin. Několik čísel solidně působícího časopisu, který se jmenoval Bankovní management. Jeden se jménem Bankéř. Následoval Bankéřský věstník, Bankéřův měsíčník, Bulletin hotovostního manažera, Ekonom, Finanční zprávy, Obchodní týden, Obchodní věstník. Všechny pečlivě seřazeny podle abecedy a podle data. Samá jednotlivá čísla za posledních několik let. Žádný kompletní ročník. Na konci řady byly nějaké vyhlášky Ministerstva financí a pár čísel časopisu, nesoucího jméno Svět bankovnictví. Pozoruhodná sbírka. Velmi selektivní. Možná šlo o zvlášť závažná čísla. Možná je Hubble pročítal, když nemohl usnout.

Já jsem se žádných problémů s usnutím neobával. Byl jsem už na odchodu z pracovny, připraven najít si postel, do které bych se složil, když mě něco napadlo. Vrátil jsem se k psacímu stolu a znovu se zahleděl na polici s knihami. Přejížděl jsem prstem podél řady časopisů a věstníků a všímal si dat na jejich hřbetech, pod pompézními názvy. Některá byla poměrně nová. Několik časopisů končilo nejnovějším číslem. Více než tucet jich bylo letošních. Celá třetina z nich vyšla až potom, co Hubble odešel ze svého místa v bance. Co byl propuštěn. Byly vydávány pro bankovní úředníky, ale tím už Hubble nebyl. Pořád si však objednával tohle nezáživné odborné čtivo. Pořád ho dostával. Pořád ty složité věci četl. Proč?

Pár časopisů jsem vytáhl. Hleděl na obálky. Byly to objemné časopisy, vytištěné na lesklém papíře. Přidržel jsem je na obou koncích za hřbet. Otevřely se na stránkách, které Hubble četl. Podíval jsem se do nich. Vytáhl jsem pár dalších čísel. Nechal je, aby se rozevřely. Posadil jsem se do Hubblova koženého křesla. Seděl jsem tam zabalen do ručníku a četl. Pročetl jsem celou řadu. Zleva doprava, od začátku do konce. Všechna periodika. Zabralo mi to hodinu.

Pak jsem se pustil do knih. Proběhl jsem prstem po zaprášených hřbetech. V mírném šoku jsem se zarazil, když jsem narazil na dvě jména, která jsem znal. Kelstein a Bartholomew. Objemný starý svazek. Vázaný v červené kůži. Jejich zpráva Senátnímu podvýboru. Vytáhl jsem ji a začal jí listovat. Byla to úžasná publikace. Kelstein ji skromně označil za protipadělatelskou bibli. A to také byla. Projevil příliš skromnosti. Byla zcela vyčerpávající. Pečlivě vylíčená historie veškerých známých padělatelských technik. Doprovázená hojnými příklady a podrobnostmi všech fíglů, které kdy byly odhaleny. Položil jsem si těžký svazek do klína. Četl další dobrou hodinu.

Napřed jsem se soustředil na problém papíru. Kelstein prohlásil, že papír je klíčový. Spolu s Bartholomewem věnovali papíru dlouhý dodatek. Podrobně v něm rozváděli to, co mi řekl ústně. Bavlněná a lněná vlákna, chemické barvivo, zavedení červených a modrých polymerových žilek. Papír se vyráběl v Daltonu, ve státě Massachusetts, firmou s názvem Crane and Company. Pro sebe jsem si přikývl. S tím jménem jsem se už setkal. Jednou jsem si od nich koupil vánoční pohledy. Vzpomněl jsem si na silné, těžké pohlednice a krémové obálky z hadroviny. Líbily se mi. Tato společnost vyráběla oběživový papír pro vládu od roku 1879. Už po více než století ho v obrněných vozech a pod silnou ochranou dopravovala do Washingtonu. Nikdy nebyl žádný ukraden. Ani jediný kus.

Od dodatku jsem pak listoval dopředu a začal pročítat hlavní stať. Hubblovu malou knihovnu jsem postupně naskládal na stůl. Znovu vším procházel. Některé věci jsem četl dvakrát i třikrát. Nořil jsem se do neuspořádané změtí hutných článků a nezáživných zpráv. Ověřoval, vyhledával odkazy a snažil se pochopit nesrozumitelný odborný jazyk. Stále jsem se vracel k velké červené zprávě Senátu. Byly tam tři odstavce, které jsem pročítal znovu a znovu. První se týkal jednoho padělatelského gangu z Bogoty v Kolumbii. Druhý pojednával o mnohem dřívější libanonské operaci. Šlo o spolupráci tamních křesťanských falangistů s arménskými rytci v době občanské války. Ve třetím odstavci vysvětlovali základní věci z chemie. Spousta komplikovaných vzorců, ale bylo tam i pár termínů, které jsem rozpoznal. Přečetl jsem si ty články několikrát po sobě. Odebral jsem se do kuchyně. Zdvihl Joeův smytý seznam. Dlo
uho se na něj díval. Vrátil jsem se zpátky do tmavé tiché pracovny, sedl si k osvětlenému stolu a polovinu noci četl.

Neuspalo mne to. Mělo to přesně opačný účinek. Probudil jsem se. Cítil jsem se jako opilý. Rozechvělo mě ohromení a vzrušení. Protože když jsem skončil, věděl jsem přesně, jak získávají ten papír. Odkud ho získávají. Věděl jsem, co bylo v těch krabicích od klimatizérů. Nemusel jsem se jezdit dívat do Atlanty. Věděl jsem to. Rovněž jsem věděl, co Kliner shromažďoval ve svém skladu. Co každý den přivážejí všechny ty dodávky. Věděl jsem, co znamenalo Joeovo záhlaví, E Unum Pluribus. Proč to moto převrátil. Věděl jsem všechno, s čtyřiadvacetihodinovým předstihem. Celá operace mi byla jasná. Od začátku do konce. Odshora dolů. Z vnitřku navenek. A byla to zatraceně dobře vymyšlená operace. Starý profesor Kelstein řekl, že papír se nedá sehnat. Ale Kliner mu dokázal, že se mýlí. Kliner našel způsob, jak ho sehnat. Velmi jednoduchý.

Vyskočil jsem od stolu a seběhl do sklepa. Otevřel jsem dvířka sušičky a vytáhl své svršky. Poskakoval jsem po betonové podlaze z nohy na nohu, jak jsem se horečně oblékal. Ručník jsem nechal ležet tam, kde mi spadl. Běžel jsem zpátky do kuchyně. Nandal si do blůzy věci, které budu potřebovat. Vyrazil jsem ven vypáčenými dveřmi, nechal jsem je dokořán a přes štěrk se hnal k bentleyi. Nastartoval jsem a pozpátku se vytočil zatáčkami příjezdové cesty.

Bentley se s burácením řítil dolů po Beckman Drive, zakvílel při zatáčce doleva na Hlavní třídu, a to už jsem měl plyn sešlápnutý k podlaze. Prosvištěl jsem spícím městem a kolem Enova bistra. Se zapištěním jsem zahnul znovu doleva na warburtonskou silnici a hnal starý důstojný vůz tak rychle, jak jsem si jen troufl.

Reflektory bentleye vydávaly jen tlumené světlo. Dvacetiletý model. Nebe mělo proměnlivou barvu. Do svítání zbývalo ještě několik hodin a přes měsíc klouzaly poslední zbytky bouřkových mraků. Silnice nebyla příliš rovná. Měla špatný sklon a hrbolatý povrch. Kluzké kaluže dešťové vody. Starý vůz se smekal a houpal. Takže jsem snížil rychlost na cestovní úroveň. Řekl jsem si, že bude lepší přijet o deset minut později, než skončit převrácený v poli. Nechtěl jsem dopadnout jako Joe. Nechtěl jsem být dalším Reacherem, který věděl, ale byl mrtev.

Minul jsem remízku stromů. Byla to jen tmavší skvrnka na tmavém nebi. Na míle před sebou jsem spatřil obvodová světla věznice. Zářila do okolní krajiny. Přejel jsem kolem nich. Pak jsem je ještě dlouho viděl ve zpětném zrcátku. Projel jsem po mostě, pak Franklinem, opustil jsem Georgii a vstoupil do Alabamy. Profrčel jsem kolem starého hostince, ve kterém jsme byli s Roscoe. The Pond. Byl zavřený a tmavý. Za další míli jsem dorazil k motelu. Nechal jsem motor běžet a vešel do kanceláře, abych vzbudil noční obsluhu.

„Máte tu hosta jménem Finlay?“ zeptal jsem se.

Muž si protřel oči a podíval se do knihy.

„Jedenáct,“ řekl.

Celý motel měl onen noční vzhled, kdy vše je zpomalené, tiché, spící. Našel jsem Finlayovu buňku. Číslo jedenáct. Jeho policejní chevrolet byl zaparkován venku. Nadělal jsem spoustu rámusu bušením na dveře. Musel jsem bušit hodnou dobu. Pak jsem uslyšel podrážděné zavrčení. Nemohl ze sebe vypravit slovo. Ještě jsem párkrát zabušil.

„Otevřte, Finlayi!“ zavolal jsem.

„Kdo je tam?“ slyšel jsem ho křiknout.

„Tady Reacher. Otevřte už konečně.“

Chvíli se nic nedělo. Pak se dveře otevřely a stál v nich Finlay. Vzbudil jsem ho. Měl na sobě šedou mikinu a trenýrky. Ohromilo mě to. Uvědomil jsem si, že jsem čekal, že bude spát ve svém tvídovém obleku. A šedé vestě.

„Co kčertu chcete?“ zavrčel.

„Musím vám něco ukázat,“ odvětil jsem.

Stál na místě, mžoural a zíval.

„Kolik je ksakru hodin?“ zeptal se.

„Nevím. Pět. Možná šest. Oblečte se. Někam pojedeme.“

„Kam pojedeme?“

„Do Atlanty. Musím vám něco ukázat.“

„Co něco?“ opáčil. „Nemůžete mi to říct?“

„Oblečte se, Finlayi,“ opakoval jsem. „Musíme jet.“

Něco bručel, ale šel se ustrojit. Chvíli mu to trvalo. Možná čtvrt hodiny. Zalezl do koupelny. Odešel tam jako normální chlap, co ho právě vzbudili. Vrátil se jako Finlay. Tvídový oblek a všechno, co k tomu patřilo.

„O. K.,“ řekl. „Doufám, že to bude skutečně stát za to, Reachere.“

Vyšli jsme do noci. Zamířil jsem k autu, zatímco on zamykal pokoj. Pak se ke mně připojil.

„Vy budete řídit?“ zeptal se.

„Proč? Máte proti tomu něco?“

Tvářil se navýsost popuzeně. Zlostně hleděl na nablýskaný bentley.

„Nemám rád, když mě lidi vozí,“ řekl. „Necháte mne řídit?“

„Mně je to fuk, kdo řídí,“ odvětil jsem. „Hlavně si už nastupte, ano?“

Usedl na místo řidiče a já jsem mu předal klíčky. Docela mi to vyhovovalo. Byl jsem velmi unavený. Nastartoval bentleye a vycouval z parkoviště. Připravil se k jízdě, zařadil rychlost a vyrazil směrem na východ. Jel rychle. Rychleji než já. Byl to zatraceně dobrý řidič.

„Tak co se děje?“ zeptal se.

Podíval jsem se na něj. Ve světle palubní desky jsem mu viděl do očí.

„Přišel jsem na to,“ řekl jsem. „Na celou tu operaci.“

Střelil po mně pohledem.

„A řeknete mi to?“

„Volal jste do Princetonu?“ otázal jsem se.

Zasténal a podrážděně udeřil do volantu.

„Byl jsem na drátě celou hodinu,“ řekl. „Ten chlap toho věděl spoustu, ale nakonec se ukázalo, že neví nic.“

„Co vám řekl?“ zeptal jsem se.

„Vyprávěl mi to celé. Byl to chytrý kluk. Dělal postgraduál z historie a pracoval pro Bartholomewa. Vyšlo najevo, že Bartholomew a ten druhý, Kelstein, měli velké slovo v protipadělatelském výzkumu. Joe je oba využíval ke konzultacím.“

S pohledem na něj jsem přikývl.

„To všechno jsem zjistil od Kelsteina,“ řekl jsem.

Pohlédl na mne. Stále podrážděně.

„Tak proč se mě na to ptáte?“

„Chtěl jsem slyšet vaše závěry. K čemu jste dospěli.“

„Nedospěli jsme k ničemu,“ odvětil. „Rok o tom společně diskutovali a nakonec se shodli na tom, že nemají ponětí, kde Kliner mohl sehnat tolik kvalitního papíru.“

„Přesně to mi řekl Kelstein,“ souhlasil jsem. „Ale já jsem na to přišel.“

Znovu na mě pohlédl. Na tváři se mu zračilo překvapení. Daleko před námi jsem zahlédl záři vězeňských světel Warburtonu.

„Tak mi to povězte,“ pravil.

„Vzbuďte se a zkuste na to přijít sám, Harvarďane,“ řekl jsem.

Opět zasténal. Ještě byl popuzený. Pokračovali jsme v jízdě. Vřítili jsme se do pruhu světla, tryskajícího od vězeňského plotu. Projeli kolem brány. Pak ostrá žlutá zář zůstala za námi.

„Tak mi aspoň dejte nějaké vodítko, ano?“ pravil,

„Dám vám dvě vodítka,“ odpověděl jsem. „Záhlaví, které si Joe vybral pro svůj seznam. E Unum Pluribus. A pak se zamyslete nad tím, co je na americké měně unikátní.“

Přikývl. Přemýšlel. Bubnoval svými dlouhými prsty o volant.

„E Unum Pluribus,“ řekl. „To je obrácené moto Spojených států. Takže můžeme usoudit, že znamená: z jednoho pochází mnoho, že?“

„Správně,“ odvětil jsem. „A co je unikátního na amerických bankovkách, v porovnání se všemi ostatními zeměmi světa?“

Uvažoval o tom. Uvažoval o něčem, co je natolik známé, že si toho člověk nevšimne. Ujížděli jsme dál. Po levé straně se mihla remízka stromů. Před námi na východě začala obloha zvolna blednout.

„Co?“ zeptal se nakonec.

„Žil jsem po celém světě,“ řekl jsem. „Na šesti kontinentech, jestliže počítám i krátký pobyt na meteorologické stanici letectva v Antarktidě. V desítkách zemí. V kapse jsem měl nejrůznější druhy papírových peněz. Jeny, německé marky, libry, liry, pesa, wony, franky, šekely, rupie. Nyní mám dolary. A co zjišťuji?“

Finlay pokrčil rameny.

„Co?“ řekl.

„Dolary jsou všechny stejné velikosti. Padesátky, stovky, desítky, dvacítky, pěti i jednodolarovky. Všechny stejně velké. Žádná jiná země, ve které jsem byl, to tak nedělá. Všude jinde jsou bankovky vyšší hodnoty větší než ty nižší. Postupně, rozumíte? Všude jinde je jednotková bankovka nejmenší, pětka je větší, desítka ještě větší a tak dále. Bankovky nejvyšších hodnot jsou obyčejně veliké archy papíru. Ale americké dolary jsou všechny stejné velikosti. Stodolarovka je úplně stejná jako jednodolarovka.“

„Čili?“ zeptal se.

„Čili odkud berou ten papír?“ opáčil jsem.

Čekal jsem. Pohlédl ven z okna. Na druhou stranu ode mě. Nedocházelo mu to a to ho iritovalo.

„Kupují ho,“ řekl jsem. „Kupují ten papír, dolar za kus.“

Vzdychl a podíval se na mne.

„Nekupují ho, prokrista,“ namítl. „Ten Bartholomewův asistent to řekl jasně. Vyrábí se v Daltonu a celá operace je hlídaná jak zlatý důl v jižní Africe. Během sto dvaceti let se jim neztratil ani jediný arch. Nikdo ho neprodává pod rukou, Reachere.“

„Omyl, Finlayi. Je zcela volně na prodej.“

Opět zasténal. Řítili jsme se dál. Přijeli jsme k odbočce na okresní silnici. Finlay zpomalil a zahnul doleva. Zamířil na sever k dálnici. Nyní jsme světlo rozbřesku měli po pravé straně. Bylo stále silnější.

„Po celé zemi shánějí jednodolarové bankovky,“ pravil jsem. „Tuhle funkci začal před půldruhým rokem vykonávat Hubble. Bylo to práce, kterou předtím dělal v bance, jako hotovostní manažer. Věděl, jak získávat hotovost. Takže zařídil přísun jednodolarovek z bank, obchodních center, supermarketů, dostihů, kasin, odevšad, kde to bylo možné. Byl to obrovský úkol. Potřebovali jich spoustu. Používají bankovní šeky, převody a falešné stodolarovky k nákupu pravých jednodolarových bankovek na celém území Spojených států. Zhruba tunu týdně.“

Finlay na mě ze strany hleděl. Přikývl. Začínal to chápat.

„Tunu týdně? Kolik to může dělat?“

„Tuna v jednodolarovkách je milion dolarů,“ odvětil jsem. „Potřebují ročně čtyřicet tun. Čtyřicet milionů dolarů v jednotkách.“

„Pokračujte,“ řekl.

„Dodávky je přivážejí do Margrave. Ze všech míst, kde je Hubble opatřil. Přicházejí do skladu.“

Finlay přitakal. Už se chytil. Viděl, jak to dělají.

„Pak je opět odesílali v krabicích od klimatizérů,“ řekl.

„Správně,“ přitakal jsem. „Než jim to před rokem znemožnila Pobřežní stráž. V pěkných nových lepenkových krabicích, pravděpodobné objednaných z nějaké továrny na krabice, vzdálené dva tisíce mil. Naplnili je, zalepili páskou a odeslali. Ale předtím je vždycky spočítali.“

Znovu přitakal.

„Aby všechno souhlasilo,“ dodal. „Ale jak ksakru spočítáte tunu dolarových bankovek týdně?“

„Vážili je. Pokaždé, když naplnili krabici, položili ji na váhu. V jednodolarovkách stojí unce třicet dolarů, kilo tisíc sedmdesát. O tom všem jsem četl dnes v noci. Zvážili ji, spočítali její cenu a tuto hodnotu napsali na krabici.“

„Jak to víte?“ zeptal se.

„Ta sériová čísla,“ řekl jsem. „Udávala, kolik peněz je v krabici.“

Finlay se pochmurně usmál.

„O. K.,“ pravil. „Krabice pak putovaly do Jacksonville Beach, že?“

Přikývl jsem.

„Byly naloženy na loď,“ dodal jsem. „A odvezeny do Venezuely.“

Pak jsme se odmlčeli. Blížili jsme se k areálu skladů na konci staré okresní silnice. Tyčil se po naší levici jako střed vesmíru. Kovové obložení odráželo bledé světlo nového dne. Finlay zpomalil. Oba jsme se tam zadívali. Otočili jsme hlavami, když jsme projeli kolem. Pak jsme po rampě vyjeli na dálnici a zamířili na sever do Atlanty. Finlay sešlápl pedál a vznešené staré auto zvýšilo obrátky.

„Co je ve Venezuele?“ zeptal jsem se ho.

S pohledem na mě pokrčil rameny.

„Spousta věcí, že?“

„Klinerova chemička,“ řekl jsem. „Přemístil ji tam po těch potížích, co měl s ekology.“

„No a?“

„No a co tam tedy dělá? Co se vyrábí v té chemičce?“

„Něco ohledně bavlny,“ odvětil.

„Správně,“ řekl jsem. „Používá k tomu hydroxid sodný, hypochlorit sodný, chlor a vodu. Co dostanete, když smícháte všechny tyhle chemikálie dohromady?“

Pokrčil rameny. Byl to policajt, ne chemik.

„Bělidlo. Velmi účinné, zvlášť na bavlněné vlákno.“

„No a?“ řekl znovu.

„A co vám ten Bartholomewův člověk řekl o oběživovém papíru?“ zeptal jsem se ho.

Finlay prudce vdechl. De fakto se zajíkl.

„Prokrista,“ zvolal. „Oběživový papír tvoří převážně bavlněné vlákno. S trochou lnu. Oni bělí dolarové bankovky. Proboha, Reachere, oni z nich odstraňují barvu. To snad není možné. Z jednodolarovek chemicky odstraní tisk a získávají tak pro své účely čtyřicet milionů kusů pravého čistého papíru.“

Zazubil jsem se na něj a on vztyčil pravou ruku s rozprostřenou dlaní. Plácli jsme si a v osamělém uhánějícím autě výskali jeden přes druhého.

„Kápl jste na to, Harvarďane,“ řekl jsem. „Takhle to dělají. O tom není pochyb. Vykoumali ten správný chemický postup. No a čisté bankovky pak přetiskuji jako stodolarovky. To je to, co Joe myslel. E Unum Pluribus. Z jedné pochází mnoho. Z jednoho dolaru jich vznikne sto.“

„Prokrista,“ opakoval Finlay. „Oni chemicky odstraňují barvu. Tak tohle je něco zcela jiného, Reachere. Uvědomujete si, co to znamená? Že sklad je v tomto okamžiku nacpán až ke stropu čtyřiceti tunami pravých dolarových bankovek. Je tam čtyřicet milionů. Čtyřicetitunová hromada, která tam čeká, až se Pobřežní stráž stáhne. Nachytali jsme je se spuštěnými kalhotami, co?“

Šťastně jsem se rozesmál.

„Přesně tak. Mají je spuštěné až po kotníky. Holé zadky vystavené ve větru. Proto jsou tak neklidní. Proto tak panikaří.“

Finlay potřásl hlavou. Zubil se na přední sklo.

„Jak jste na to kčertu přišel?“ zeptal se.

Neodpověděl jsem hned. Jeli jsme dál. Dálnice nás vnesla na jižní okraj Atlanty. Zástavba kolem nás začala houstnout. O vzrůstajícím hospodářském významu Jihu svědčil čilý stavební a dopravní ruch. Všude stály jeřáby, připravené rozšiřovat jižní zdi města do opuštěné okolní krajiny.

„Vezmeme to krůček po krůčku,“ řekl jsem. „Zaprvé vám předvedu důkaz. Ukážu vám krabici od klimatizéru, zaplněnou jednodolarovými bankovkami.“

„Ano?“ podivil se. „Kde?“

Pohlédl jsem do strany na něj.

„Ve Stollerovic garáži.“

„Prokristapána, Reachere,“ zvolal. „Ta vyhořela. A nic v ní nebylo, vzpomínáte? A i kdyby bylo, teď už se to tam hemží atlantskými policisty a hasiči.“

„Nemám žádnou informaci, která by potvrzovala, že to vyhořelo,“ řekl jsem.

„O čem to ksakru mluvíte? Říkal jsem vám to, bylo to na telexu.“

„Kam jste chodil do školy?“ zeptal jsem se ho.

„Co to s tím má co společného?“ odvětil.

„Přesnost,“ prohlásil jsem. „Ta je otázkou návyku. Dá se upevnit dobrým vzděláním. Viděl jste přeci Joeův seznam, že?“

Finlay přikývl.

„Vzpomínáte si na předposlední položku?“

„Stollerovic garáž,“ odpověděl.

„Správně,“ souhlasil jsem. „Ale zamyslete se nad tou koncovkou u toho jména. Označuje množné číslo, že? Kdyby šlo o vlastnictví jedné osoby, napsal by Stollerova, ne?“

„Kdežto?“

„Kdežto takhle to napsáno nebylo. Tou koncovkou chtěl vyjádřit, že garáž patřila Stollerovým. Dvěma osobám tohoto jména. Jenže v domě u golfového hřiště nežili Stollerovi. Judy a Sherman nebyli oddáni. Jediní dva Stollerovi, kteří v případu figurují, jsou Shermanovi rodiče. Ti mají malý domek. A garáž.“

Finlay pokračoval mlčky v jízdě. Zřejmě se v duchu vrátil do svých školních dnů, kdy probírali logiku.

„Myslíte, že si tu krabici schoval u rodičů?“ zeptal se po chvíli.

„Je to logické,“ odvětil jsem. „Krabice, které měl u sebe doma, byly prázdné. Ale Sherman netušil, že ho zabijí. Takže se dá rozumně předpokládat, že měl uschovány další zásoby jinde. Domníval se, že ještě roky bude moct žít bez práce.“

Byli jsme už těsně před Atlantou. Blížili jsme se k velkému dálničnímu uzlu.

„Vezměte to kolem letiště,“ řekl jsem mu.

Obkroužili jsme město po vyvýšené stužce z betonu. Projeli jsme blízko letiště. Nasměroval jsem nás do chudé oblasti Atlanty. Bylo skoro půl osmé. V měkkém ranním světle ta čtvrť nevypadala špatně. Šikmé sluneční paprsky jí dodávaly zdánlivého lesku. Našel jsem správnou ulici a správný dům, krčící se bezbranně za protismršťovým oplocením.

Vystoupili jsme z auta a já jsem vedl Finlaye brankou v drátěném plotu. Po rovné pěšince ke dveřím domu. Kývl jsem na něj. Vytáhl svůj odznak a zabušil na dveře. Slyšeli jsme vrzání podlahy na chodbě. Ozvalo se cvaknutí zámku, Zachřestil řetěz. Pak se dveře otevřely. V nich stála matka Shermana Stollera. Vypadala čile. Nezdálo se, že jsme ji vytáhli z postele. Nepromluvila. Jen na nás hleděla.

„Dobré ráno, paní Stollerová,“ řekl jsem. „Pamatujete se na mě?“

„Vy jste od policie,“ odpověděla.

Finlay jí ukázal svůj odznak. Přikývla.

„Pojďte raději dál,“ pravila.

Následovali jsme ji chodbou do stísněné kuchyně.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptala se stará paní.

„Rádi bychom se podívali do vaší garáže, paní,“ řekl Finlay. „Máme důvodné podezření, že tam váš syn uložil nějaký odcizený majetek.“

Žena chvíli mlčky stála. Pak se otočila a z hřebíku na zdi sundala klíč. Beze slova nám ho podala. Odkráčela úzkou chodbou a zmizela do dalšího pokoje. Finlay se na mě podíval, pokrčil rameny a oba jsme opět vyšli předními dveřmi ven a vydali se okolo ke garáži.

Byla to malá kůlna na spadnutí, do které by se stěží vešlo jedno auto. Finlay odemkl klíčem zámek a otevřel dveře dokořán. Garáž byla prázdná až na dvě vysoké krabice. Stály vedle sebe u zadní stěny. Přesně stejné jako prázdné krabice, které jsem viděl ve Stollerově novém domě. S nápisem Island Air-conditioning, Inc. Ale tyhle byly zapečetěny páskou. Měly na sobě dlouhá sériová čísla. Dobře jsem si je prohlédl. Podle těchto čísel bylo v každé krabici zhruba sto tisíc dolarů.

S Finlayem jsme tam stáli a hleděli na krabice. Jen jsme na ně zírali. Pak jsem došel k nim a jednu z nich odkolébal od zdi. Vytáhl jsem Morrisonův nůž a vystřelil čepel. Zasunul jsem špičku pod lepicí pásku a rozřízl ji. Zdvihl jsem obě přehnuté, lepenkové chlopně a převrátil krabici na bok.

Dopadla s tupým bouchnutím na betonovou podlahu a vyhrnula se lavina papírových peněz. Bankovky létaly kolem. Ohromná hromada bankovek. Tisíce a tisíce jednodolarovek. Některé nové, jiné pomačkané, některé v tlustých svitcích, jiné ve vysokých sloupcích, další jen tak volně. Obsah krabice se vysypal ven a příliv peněz dosáhl až k Finlayovým naleštěným botám. Dřepl si a zabořil ruce do záplavy bankovek. Vytáhl obě hrsti plné a zdvihl je do výše. V garáži bylo šero. Jen trochu bledého ranního světla pronikalo malým špinavým okénkem. Finlay zůstal při zemi se svýma velkýma rukama plnýma dolarů. Dívali jsme se na peníze a na sebe navzájem.

„Kolik jich tam bylo?“ zeptal se Finlay.

Kopnutím jsem převrátil krabici, abych se podíval na rukou psané číslo. Vysypaly se další bankovky a třepotavě se vznášely k zemi.

„Skoro sto tisíc,“ oznámil jsem mu.

„A co ta druhá?“ řekl.

Pohlédl jsem na druhou krabici. Přečetl si dlouhé číslo.

„Sto táců plus nějaké drobné. Museli ji víc napěchovat.“

Potřásl hlavou. Upustil bankovky a začal prudce prohrabávat hromadu. Pak vstal a jal se do ní kopat. Jak malý kluk do podzimního listí. Připojil jsem se k němu. Chechtali jsme se a vykopávali z hromady spršky peněz po garáži. Vířily všude kolem. Výskali jsme, bouchali se po zádech, plácali se do vztyčených dlaní a tančili mezi sto tisíci dolary na podlaze garáže.

Finlay zacouval bentleyem ke dveřím garáže. Skopal jsem bankovky na hromadu a začal je cpát nazpátek do krabice od klimatizéru. Všechny se tam nevešly. Problém byl v tom, že se uvolnily ruličky a svazky, které byly předtím pevně stažené. Byla to jen ohromná kupa jednotlivých jednodolarovek. Postavil jsem krabici víkem vzhůru a pěchoval do ní peníze, jak to jen šlo, ale bylo to beznadějné. Na podlaze zbylo určitě takových třicet tisíc.

„Vezmeme tu zapečetěnou krabici,“ řekl Finlay. „Pro zbytek se vrátíme potom.“

„Je to jen kapka v moři,“ prohlásil jsem. „Měli bychom je nechat těm starým. Jako penzijní fond. Dědictví po jejich synovi.“

Uvažoval nad tím. Pokrčil rameny, jako že na tom nezáleží. Peníze tam jen tak ležely, jako smetí. Bylo jich tolik, že se nezdály mít žádnou hodnotu.

„O. K.,“ souhlasil.

Odtáhli jsme zapečetěnou krabici na denní světlo. Vyzdvihli ji do kufru bentleye. Nebylo to snadné. Byla velmi těžká. Sto tisíc dolarů váží skoro sto kilo. Na chvíli jsme si odpočinuli, abychom nabrali dech. Pak jsme zavřeli dveře od garáže. Druhých sto tisíc jsme tam nechali.

„Zavolám Picardovi,“ řekl Finlay.

Vrátil se do domku starých manželů, aby použil jejich telefon. Opřel jsem se o vyhřátou kapotu bentleye a vystavil tvář rannímu slunci. Za dvě minuty byl zpátky.

„Musíme k němu do kanceláře,“ oznámil. „Dohodnout se na strategii.“

Opět řídil. Vymotal se bludištěm okolních ulic, zatočil velkým bakelitovým volantem směrem do centra a namířil si to k výškovým budovám, tyčícím se před námi.

„Fajn,“ řekl. „Podal jste mi důkaz. Teď mi řekněte, jak jste na to přišel.“

Přesunul jsem se ve veliké kožené sedačce tak, abych k němu byl čelem.

„Chtěl jsem si zkontrolovat Joeův seznam,“ začal jsem. „Tu gramatickou záležitost se Stollerovic garáží. Ale namočil se mi do chlorované vody a veškeré písmo z něj zmizelo.“

Vrhl na mě pohled.

„Z toho jste to vydedukoval?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Dozvěděl jsem se to ze zprávy Senátu. Obsahovala dva malé odstavce. Jeden popisoval dávnou padělatelskou operaci z Bogoty. Druhý se týkal akce, kterou před lety uskutečnili v Libanonu. V obou použili stejnou techniku: vybělili pravé dolarové bankovky a papír potom znovu přetiskli.“

Finlay projel na červenou. Pohlédl na mne.

„Takže Klinerův nápad není původní?“

„Vůbec není původní,“ řekl jsem. „Ale ti druzí pracovali jen ve velmi malém měřítku. Na nízké úrovni. Kliner vybudoval obrovský podnik. Průmyslového rozsahu. Takový padělatelský Henry Ford. Ten také nevynalezl automobil, že? Ale rozvinul masovou výrobu.“

Před dalším červeným světlem zastavil. V příčném směru byl provoz.

„To bělení popisovali v senátní zprávě?“ otázal se. „Tak jak to, že na to Bartholomew ani Kelstein nepřišli? Vždyť tu zprávu sami psali, ne?“

„Myslím, že Bartholomew na to přišel,“ řekl jsem. „Že si to nakonec uvědomil. Toho se zřejmě týkal ten e-mail. Vzpomněl si na to. Nezapomeňte, že ta zpráva byla velmi dlouhá. Tisíce stránek. Ty případy bělení představovaly jen malou poznámku v obrovské záplavě dalších věcí. A navíc šlo o operace skromného rozsahu. Nesrovnatelné s Klinerovou produkcí. Nemůžeme dávat Bartholomewovi a Kelsteinovi vinu. Jsou už staří. Nemají představivost.“

Finlay pokrčil rameny. Zaparkoval vedle hydrantu, v odtahovací zóně.

28 KAPITOLA

PICARD SE S NÁMI SEŠEL V JEJICH NEVLÍDNÉ HALE A ZAVEDL nás do jedné postranní místnosti. Zopakovali jsme mu všechno, co jsme věděli. Přikývl a v očích mu zazářilo. Stál před velkým případem.

„Skvělá práce, přátelé,“ prohlásil. „S kým ale máme teď tu čest? Myslím, že můžeme s klidným svědomím říct, že všichni ti malí Hispánci jsou lidé zvenčí. Najatí pomocníci. O těch víme. Ale stále je tu ještě utajených pět lidí z těch původních deseti. Dosud jsme je neidentifikovali. Ti by nám mohli věci zkomplikovat Zatím víme o Morrisonovi, Tealeovi, Bakerovi a obou Klinerech, že? Ale kdo je těch zbývajících pět? Může to být kdokoli odtamtud, ne?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Potřebujeme identifikovat už jen jednoho,“ řekl jsem. „Včera v noci jsem vypátral další čtyři. Neznáme už jen toho desátého.“

Picard s Finlayem se napřímili.

„Kdo je to?“ zeptal se Picard.

„Dva jsou ti strážní od skladu. A dva další policajti. Záložní zatýkací tým z minulého pátku.“

„Další poldové?“ opáčil Finlay. „Do hajzlu.“

Picard přikývl. Položil si své ohromné dlaně na stůl před sebe.

„O. K.,“ řekl. „Vy dva se teď vraťte zpátky do Margrave. Snažte se vyhnout konfrontacím, ale když to nepůjde, zatýkejte. Dávejte si však velký pozor na toho desátého člena gangu. Může to být kdokoli. Přijedu hned za vámi. Dejte mi dvacet minut, abych vyzvedl Roscoe, a setkáme se na místě.“

Všichni jsme vstali. Potřásli si rukama. Picard odešel nahoru a my s Finlayem zamířili k bentleyi.

„Jak?“ zeptal se mě.

„Od Bakera,“ vysvětlil jsem. „Včera v noci jsem ho potkal. Namluvil jsem mu, že jdu do Hubblova domu hledat nějaké dokumenty, a pak jsem tam odjel a čekal, co se bude dít. Dorazil mladý Kliner se čtyřmi kumpány. Přijeli mě přibít ke zdi Hubblovy ložnice.“

„Prokrista,“ vydechl. „A co se stalo?“

„Sejmul jsem je,“ řekl jsem.

Znovu předvedl svůj kousek, kdy se při stopadesátce otočil ke mně a upřeně mi hleděl do očí.

„Vy jste je sejmul?“ otázal se. „Vy jste oddělal mladého Klinera?“

Přikývl jsem. Chvíli mlčel. Zpomalil na sto čtyřicet.

„Jak to proběhlo?“ zajímal se.

„Útočil jsem ze zálohy. Třem z nich jsem prorazil lebku. Jednomu jsem podřízl hrdlo. Mladého Klinera jsem utopil v

bazénu. Tak se právě namočil ten Joeův seznam a zmizelo veškeré písmo.“

„Prokrista,“ opakoval. „Vy jste zabil pět lidí. To není jen tak samosebou, Reachere. Jak se teď cítíte?“

Pokrčil jsem rameny. Myslel jsem na svého bratra Joea. Vzpomínal jsem na něj jako na osmnáctiletého nemotorného čahouna, který zrovna nastoupil na akademii ve West Pointu. Vybavoval jsem si Molly Beth Gordonovou, jak zdvihá svou těžkou vínovou aktovku z kůže a usmívá se na mě. Pohlédl jsem do strany na Finlaye a odpověděl mu vlastní otázkou.

„Jak se cítíte vy, když odložíte sprej na šváby?“

Potřásl zuřivě hlavou jako pes, když ze sebe setřepává vodu.

„Zbývají jen čtyři,“ řekl.

Začal hníst volant starého auta, jako kdyby byl pekař, vyrábějící housky. Hleděl přes přední sklo a zhluboka si povzdechl.

„Chováte nějaké city k tomu desátému?“ zeptal se.

„Příliš nezáleží na tom, kdo to je,“ pravil jsem. „Teď bude ve skladu s těmi zbylými třemi. Chybějí jim lidi, že? Dnes v noci budou hlídkovat u skladu. A zítra nakládat zboží. Všichni čtyři.“

Zapnul jsem v bentleyi rádio. Byl to velký pochromovaný přístroj. Nějaká dvacet let stará anglická

značka. Ale fungovalo. Našel jsem celkem slušnou stanici. Seděl jsem, poslouchal hudbu a snažil se neusnout.

„Neuvěřitelné,“ řekl Finlay. „Jak kčertu mohla taková věc vzniknout ve městě, jako je Margrave?“

„Jak tam mohla vzniknout? Začalo to Eisenhowerem. To je jeho vina.“

„Eisenhowerem?“ nechápal. „Co ten s tím má co dělat?“

„Zbudoval dálnice,“ odvětil jsem. „Tím Margrave zabil. Předtím byla jedinou silnicí ta stará okreska. Všechno a všichni museli Margrave projíždět. Město bylo plné penzionů a barů, přijížděli sem lidé a utráceli peníze. Pak se postavily dálnice, zlevnila se letecká doprava a město náhle odumřelo. Smrsklo se do tečky na mapě, protože ho dálnice o čtrnáct mil minula.“

„Takže je to vina dálnice?“

„Je to vina starosty Tealea. Město prodalo pozemek na sklady, aby získalo nové peníze. Starý Teale ten obchod zprostředkoval. Ale neměl odvahu říct ne, když se ty nové peníze ukázaly být falešné. Kliner si připravoval půdu pro svou podvodnou machinaci a Teale do toho rovnou skočil s ním.“

„Je to politik,“ poznamenal Finlay. „Ti nikdy neodmítnou peníze. A byla to obrovská spousta peněz. Teale za ně přebudoval celé město.“

„Celé město v nich utopil,“ prohlásil jsem. „Je to jedna velká stoka, v které všichni plavou. Od starosty až po toho chlapíka, co leští kmeny třešní.“

Znovu jsme se odmlčeli. Hrál jsem si s knoflíkem rádia a uslyšel Alberta Kinga, jak zpívá, že nebýt smůly, neměl by vůbec žádné štěstí.

„Ale proč zrovna Margrave?“ začal opět Finlay.

Starý Albert se mi svěřoval, že smůla a potíže jsou jeho jedinými druhy.

„Poloha a vhodná příležitost,“ odpověděl jsem. „Stojí na správném místě. Stýkají se tu všechny možné dálnice a vede tudy přímý tah dolů na Floridu, k přístavům. Je to poklidné městečko a lidé, co ho řídí, jsou chamtiví grázlové, kteří udělají, co se jim řekne.“

Nic na to neřekl. Přemýšlel o proudu dolarových bankovek, směřujících na východ a na jih. Jako povodeň, ženoucí se odtokovými kanály. Jako přílivová vlna. Ten proud udržuje v chodu malá, uštvaná četa lidí z Margrave. Sebemenší zádrhel a tok desítek tisíc dolarů se zastaví a ucpe. Jako odpadní stoka. Dostatek peněz na to, aby se v nich celé město utopilo. Bubnoval svými dlouhými prsty na volant. Zbytek cesty řídil mlčky.

Zaparkovali jsme přímo před stanicí. Auto se odráželo ve skle dveří. Starožitný černý bentley, který sám měl cenu sto tisíc. S dalším stem tisíc v kufru. Nejdražší vozidlo ve státě Georgia. Otevřel jsem víko kufru. Na krabici jsem si odložil blůzu. Počkal jsem na Finlaye a vstoupili jsme do dveří.

Stanice byla opuštěná až na seržanta u vchodu. Kývl na nás. Obešli jsme přijímací přepážku a velkou tichou služebnou zamířili k zadní kanceláři. Vešli jsme dovnitř a zavřeli dveře. Finlay vypadal nesvůj.

„Chci vědět, kdo je ten desátý chlap,“ řekl. „Mohl by to být kdokoli. Mohl by to být i ten přijímací seržant. Už v tom jsou čtyři policisté.“

„Ten to není,“ odvětil jsem. „Ten nikdy nic nedělá. Jen sedí na stoličce na tom svém tlustém zadku. Mohl by to ale být Stevenson. Je spřízněný s Hubblem.

Zavrtěl hlavou.

„Ne. Když přišel Teale, tak ho stáhl z patroly. Chtěl ho mít na očích. Takže Stevenson to není. Asi to může být úplně každý. Může to být Eno. Ten z bistra. To je dost prchlivý člověk.“

Podíval jsem se na něj.

„Vy jste také prchlivý člověk, Finlayi,“ namítl jsem. „Prchlivost ještě z člověka nedělá zločince.“

Pokrčil rameny. Mou narážku ignoroval.

„Tak co uděláme?“ zeptal se.

„Počkáme na Picarda s Roscoe,“ řekl jsem. „Pak se uvidí.“

Seděl jsem na okraji velkého psacího stolu z růžového dřeva a pohupoval nohou. Finlay chodil tam a zpátky po drahém koberci. Tak jsme čekali asi dvacet minut a pak se dveře otevřely. Stál v nich Picard. Byl tak obrovský, že zaplňoval celý vchod. Viděl jsem, že Finlay na něj zírá, jako by na něm nebylo něco v pořádku. Podíval jsem se jeho směrem.

Na Picardovi nebyly v pořádku dvě věci. Zaprvé s sebou neměl Roscoe. A zadruhé ve své obrovské dlani držel služební osmatřicítku. Držel ji velmi pevně a mířil jí přímo na Finlaye.

29 KAPITOLA

„TY?“ VYDECHL FINLAY. Picard se na něj studeně usmál.

„Nikdo jiný,“ odvětil. „Potěšení je všechno na mé straně, věřte mi. Oba jste mi tolik pomáhali. Tak jste si dávali záležet. O každém kroku jste mě informovali. Dali jste mi Hubbleovy a dali jste mi policistku Roscoe. Opravdu jsem si už nemohl přát víc“

Finlay stál přimrazen k zemi. Třásl se.

„Ty?“ opakoval.

„Měls na to přijít už ve středu, pitomče,“ pravil Picard. „Poslal jsem toho mrňouse do Joeova hotelu dvě hodiny předtím, než jsem ti o tom řekl. Zklamal jsi mě. Myslel jsem, že k téhle scéně dojde už mnohem dřív.“

Díval se na nás a usmíval se. Finlay se odvrátil. Pohlédl na mne. Nenapadlo mě nic, co bych mu mohl říct. Nenapadlo mě vůbec nic. Jen jsem zíral na Picardovu ohromnou postavu ve dveřích a měl vtíravý pocit, že tohle bude poslední den mého života. Dnes se to skončí.

„Stoupněte si dozadu,“ nařídil mi Picard. „Vedle Finlaye.“

Dvěma obřími kroky vstoupil do místnosti a zamířil pistolí na mě. Podvědomě jsem zaregistroval, že to je nová osmatřicítka s krátkou hlavní. Automaticky jsem zhodnotil, že na tak krátkou vzdálenost by byla přesná. Na osmatřicítku se však nelze spolehnout, že svůj cíl složí k zemi. A my jsme byli dva, kdežto on sám. Přičemž Finlay měl zbraň v podpažním pouzdře pod tvídovým sakem. Zlomek vteřiny jsem odhadoval šance. Pak jsem toho zanechal, protože za Picardem otevřenými dveřmi vstoupil starosta Teale. V levé ruce měl svou těžkou hůl. V pravé však nesl policejní brokovnici. Byla to Ithaca Mag-10. Nezáleželo příliš na tom, kam mířil.

„Stoupněte si dozadu,“ řekl mi znovu Picard.

„Kde je Roscoe?“ zeptal jsem se ho.

Rozesmál se. Jen se smál a hlavní pistole ukazoval, že mám vstát a přesunout se k Finlayovi. Slezl jsem ze stolu a udělal krok. Měl jsem pocit, jako bych měl v nohách olověná závaží. Sevřel jsem rty a pohyboval se se zarytým odhodláním mrzáka, který se pokouší chodit.

Postavil jsem se vedle Finlaye. Teale nás pokrýval svou ohromnou rozsévačkou olova. Picard rukou zajel Finlayovi pod sako. Vytáhl mu z pouzdra revolver. Vsunul si ho do kapsy vlastního obrovského saka. To se pod jeho tíhou pootevřelo; mělo rozměry stanu. Ustoupil stranou a prohledal mě. Byl jsem neozbrojen. Má blůza zůstala v

kufru bentleye. Pak udělal krok nazpět a zůstal stát po boku Tealea. Finlay na něj hleděl, jako by mu pukalo srdce.

„Co to všechno má znamenat?“ zeptal se Finlay. „Známe se přeci tak dlouho, ne?“

Picard jen pokrčil rameny.

„Říkal jsem ti, abys sem nechodil,“ odvětil. „Tehdy v březnu jsem se ti snažil rozmluvit, abys tohle místo bral. Odrazoval jsem tě. To přece víš, ne? Ale ty jsi mě neposlechl, viď, ty tvrdohlavej osle? Takže teď, kamaráde, dostaneš, co sis vysloužil.“

Poslouchal jsem Picardovo hřímání a cítil jsem se mizerněji za Finlaye než za sebe. Ale potom do dveří vešel Kliner. Jeho kamenný obličej rozvíral úsměv. Vlčí zuby se mu třpytily. Zavrtal se do mne očima. V levé ruce nesl další Ithaku Mag-10, v pravé ruce svíral zbraň, která zabila Joea. Mířil jí přímo na mě.

Byl to Ruber Mark II. Nenápadná malá automatická dvaadvacítka. Vybavená mohutným tlumičem. Byla to zbraň pro zabijáka, který rád střílí zblízka. Zíral jsem na ni. Konec toho tlumiče se před devíti dny dotýkal spánku mého bratra. O tom nebylo pochyb. Cítil jsem to.

Picard s Tealem se odebrali za psací stůl. Teale se posadil na židli. Picard se tyčil za jeho ramenem. Kliner Finlayovi a mně pokynul, abychom si sedli. Hlaveň brokovnice přitom používal jako ukazovátko. Krátkými trhavými pohyby nás směroval po místnosti. Posadili jsme

se vedle sebe před psací stůl. Hleděli jsme přímo na Tealea. Kliner zavřel dveře od kanceláře a opřel se o ně. Jednou rukou držel brokovnici, opřenou o bok. Mířila mi ze strany na hlavu. Dvaadvacítka směřovala ústím tlumiče k podlaze.

Střídavě jsem na všechny tři upřeně hleděl. Starosta Teale mě probodával pohledem. Veškerá jeho nenávist mu vyzařovala z kožnatého starého obličeje. Zdálo se, že je otřesen. Zračil se na něm strašlivý stres. Vyhlížel zoufale. Jako by byl blízko zhroucení. Vypadal o dvacet let starší než ten uhlazený stařík, s kterým jsem se střetl v pondělí. Picard na tom byl lépe. Měl v sobě vyrovnanost věhlasného sportovce. Jako fotbalová hvězda nebo olympijský vítěz při návštěvě své staré školy. Ale svaly kolem očí měl stažené. A poklepával si palcem o stehno. Nějaké napětí tam bylo.

Podíval jsem se do strany na Klinera. Pozorně jsem si ho prohlížel. Ale na něm nebylo vidět nic. Byl hubený, tuhý a vysušený. Nehýbal se. Stál zcela bez hnutí. Jeho tvář ani tělo neprozradily nic. Byl jako socha vyřezaná z týkového dřeva. Ale oči mu zářily jakousi krutou energií. Výsměšně na mne hleděly z jeho bezvýrazného, tuhého obličeje.

Teale s lomozem vytáhl ze stolu zásuvku. Vyndal z ní kazetový magnetofon, který Finlay použil na mě. Podal ho za sebe Picardovi. Ten odložil na stůl revolver a začal rozplétat tuhé kabely. Zapojil ho do sítě. Neobtěžoval se s mikrofonem. Nebudou tedy nic nahrávat. Něco nám přehrají. Teale se naklonil dopředu a stiskl tlačítko

domácího telefonu na stole. V panujícím tichu jsem ze služební místnosti slabě zaslechl zvuk bzučáku.

„Bakere?“ pravil Teale. „Pojďte sem, prosím.“

Kliner se odlepil od dveří a dovnitř vešel Baker. Měl na sobě uniformu. V pouzdře svou osmatřicítku. Podíval se na mě. Nezaculil se. Nesl s sebou dvě kazety. Teale je od něj převzal a zvolil tu druhou.

„Pásek,“ oznámil. „Poslouchejte. Bude vás to zajímat.“

Vstrčil kazetu do přístroje a zaklapl dvířka. Stiskl přehrávání. Začal vrčet motorek a z reproduktoru se ozvalo syčení. Pod ním bylo slyšet dunivou akustiku místnosti. Pak zazněl Roscoein hlas, prostoupený panikou. Vyplnil tichou kancelář.

„Reachere,“ ozvalo se. „Tohle je zpráva pro tebe, ano? Mám ti vyřídit, abys udělal to, co ti řeknou, nebo se mnou bude zle. Kdyby sis prý nebyl jistý, jak zle, tak máš zajít do márnice a podívat se na pitevní zprávu paní Morrisonové. Totéž by čekalo mě. Takže mi prosím tě pomoz, ano? Konec zprávy, Reachere.“

Její hlas odezněl do dunivého syčení. Zaslechl jsem tlumené zasyknutí, jak ji neurvale odtáhli od mikrofonu. Pak Teale magnetofon zastavil. Hleděl jsem na něj. Teplota mi klesla na nulu. Už jsem se necítil jako člověk.

Picard s Bakerem mě pozorovali. Zářili spokojeností. Jako kdyby v ruce drželi vyhrávající kartu. Teale stisknutím tlačítka otevřel malá dvířka a vyňal kazetu. Položil ji na stůl.

Pak mi přidržel před očima druhou kazetu a vložil ji do přístroje. Znovu zavřel malá dvířka a stiskl přehrávání.

„Další,“ řekl. „Poslouchejte.“

Slyšeli jsme totéž syčení. Tutéž dunivou akustiku. Pak se ozval hlas Charlie Hubbleové. Působila hystericky. Jako v pondělí ráno, když stála na své prosluněné štěrkové cestě.

„Hube? Tady je Charlie. Mám s sebou děti. Nejsem doma, snad víš, co to znamená? Mám ti předat zprávu. Jestli se nevrátíš, něco se stane dětem. Řekli mi, že ty budeš vědět co. Je to prý totéž, co by se stalo nám dvěma, ale udělají to dětem. Takže se musíš okamžitě vrátit, ano?“

Hlas skončil panickým vyskočením do vysokého tónu a zmlkl. Chvíli se ozývalo syčení pásku a pak ho Teale úderem prstu zastavil. Vyjmul kazetu a pečlivě ji položil na kraj stolu. Přímo přede mne. Pak do mého zorného pole vstoupil Kliner a promluvil.

„To si vezmete s sebou,“ oznámil mi. „Vezmete si to tam, kde ukrýváte Hubbla, a přehrajete mu to.“

Podívali jsme se s Finlayem na sebe. Jen jsme na sebe zírali v čirém úžasu. Pak jsem přesunul zrak zpět na Klinera.

„Hubbla už jste zabili,“ pravil jsem.

Kliner na vteřinu zaváhal.

„Nezkoušejte to na mě,“ odsekl. „Chtěli jsme, ale vy jste ho odklidil. Ukrýváte ho. Charlie nám to řekla.“

„Charlie vám to řekla?“ podivil jsem se.

„Zeptali jsme se jí, kde je,“ řekl. „Zapřísahala nás, že vy ho budete moct najít. Velice na tom trvala. Drželi jsme v té chvíli nůž mezi nohama její dcerky. Moc se snažila, aby nás přesvědčila, že jejího manžela seženete. Řekla, že jste mu dával všemožné rady. Že jste mu všemožně pomáhal. Prohlásila, že vy ho najdete. V zájmu všech doufám, že nelhala.“

„Zabili jste ho,“ opakoval jsem. „Já o něm nic nevím.“

Kliner přikývl a povzdechl. Ztišil hlas.

„Přestaňte vykládat báchorky. Ukrýváte ho, a my ho potřebujeme. Potřebujeme ho hned teď. Je to pro nás naléhavé. Máme plno práce a nemůžeme se zdržovat. Čili máme několik možností. Mohli bychom to z vás vymlátit. O tom jsme uvažovali. Je to otázka taktiky, že? Ale usoudili jsme, že byste nás mohl poslat špatným směrem. A času teď nemáme nazbyt. Říkal jste si, že to pro vás bude ta nejlepší varianta, viďte?“

Čekal na nějakou mou reakci. Ale nedočkal se jí.

„Takže to uděláme takhle,“ pokračoval. „Picard s vámi pojede za ním. Až dorazíte tam, kde ho schováváte, tak mi zavolá. Na můj mobil. Zná číslo. Pak se všichni tři vrátíte sem. O. K.?“

Neodpověděl jsem.

„Kde je?“ zeptal se náhle Kliner.

Začal jsem mluvit, ale zdvižením ruky mě zastavil.

„Jak jsem říkal, přestaňte si vymýšlet. Vidím, jak tam sedíte a celou dobu přemýšlíte. Určitě se snažíte přijít na to, jak vyřídit Picarda. Ale to se vám nepodaří.“

Pokrčil jsem rameny. Neřekl jsem nic.

„Ze dvou důvodů,“ pravil Kliner. „Pochybuju, že byste byl schopen vyřídit Picarda. Pochybuju, že by toho byl vůbec někdo schopen. Ještě nikomu se to nepodařilo. A za další, číslo mého mobilu není nikde zapsané. Picard ho má v hlavě.“

Opět jsem pokrčil rameny. Kliner byl chytrý chlapík. Ti jsou nejhorší.

„Přidali jsme ještě pár detailů,“ řekl. „Nevíme přesně, jak daleko se Hubble nachází. A vy nám pravdu neřeknete. Uděláme to tedy takhle. Dáme vám časový limit.“

Přestal mluvit a přešel k místu, kde seděl Finlay. Zdvihl dvaadvacítku a vložil mu konec tlumiče do ucha. Začal mu ho zatlačovat dovnitř, až se Finlay na židli naklonil na stranu.

„Tady detektiv půjde do cely,“ prohlásil. „Připoutáme ho k mřížím. Jestli mi Picard nezavolá nejpozději hodinu před svítáním, tak do cely vypálím z brokovnice a roztrhám ho na cucky. Pak přinutím rozkošnou důstojnici Roscoe, aby ze stěny smyla jeho vnitřnosti. Načež dostanete další hodinu. Když mi Picard nezavolá do té doby, než vyjde slunce, vezmu si do práce i rozkošnou důstojnici Roscoe. Zemře ve velkých bolestech, Reachere. Ale předtím dojde k

sexuálnímu obtěžování. Ke spoustě sexuálního obtěžování. Máte na to mé slovo, Reachere. Bude to ošklivé. Opravdu moc ošklivé. Se starostou Tealem jsme strávili příjemnou hodinu probíráním toho, co jí všechno uděláme.“

Pod tlakem Klinerovy pistole už Finlay téměř padal ze židle. Rty měl pevně sevřené. Kliner na mne výsměšně hleděl. Usmíval jsem se na něj. Kliner už byl pro mě mrtvý. Stejně neodvratně jako člověk, který právě skočil z vysoké budovy. Ještě nedopadl na zem. Ale už skočil.

„Rozuměl jste?“ zeptal se mě Kliner. „Zavolá-li do šesti do rána, zachráníte život panu Finlayovi, do sedmi pak slečně Roscoe. A nezkoušejte to na Picarda. Nikdo jiný můj telefon nezná.“

Zareagoval jsem dalším pokrčením ramen.

„Rozuměl jste mi?“ opakoval.

„Myslím, že ano,“ odvětil jsem. „Hubble zmizel a vy nevíte, jak ho najít, co? To mi tím chcete říct?“

Nikdo nepromluvil.

„Nemůžete ho najít, co?“ pokračoval jsem. „Jste neschopný, Klinere. Jste neschopný, nanicovatý grázl. Myslíte si, bůhvíjak jste chytrý, ale neumíte najit Hubbla. Kdybych vám dal zrcátko na tyči, tak byste si nenašel ani vlastní díru do prdele.“

Slyšel jsem, že Finlay přestal dýchat. Domníval se, že si zahrávám s jeho životem. Ale starý Kliner ho nechal na pokoji. Vstoupil znovu do mého zorného úhlu. Zbledl. Bylo

vidět, že je ve stresu. Já jsem zatím přivykal myšlence, že Hubble je stále naživu. Celý týden byl mrtvý, a teď byl opět živý. Byl živý a někde se skrýval. Skrýval se celý týden, zatímco po něm pátrali. Byl na útěku. Nevytáhli ho v pondělí ráno z domu, odešel sám. Zavolali mu, aby zůstal doma, a on zavětřil podraz a spasil se útěkem. A oni ho nemohli najít. Paul Hubble mi poskytl onu maličkou výhodu, kterou jsem tolik potřeboval.

„Copak má ten Hubble, že ho tolik chcete?“ zeptal jsem se.

Kliner pohodil hlavou.

„On je jediná zbývající nitka, kterou nemám pevně v rukou,“ řekl. „O všechno ostatní jsem se postaral. A nehodlám zanechat podnikání jen proto, že nějaký hňup jako Hubble si někde běhá a otvírá si svou pitomou hubu na špacír. Takže ho potřebuju doma. Kam patří. A vy mi ho přivedete.“

Nahnul jsem se dopředu a zahleděl se mu upřeně do očí.

„To vám ho nemůže najít váš syn?“ pravil jsem tiše.

Všichni mlčeli. Předklonil jsem se ještě víc.

„Řekněte svému chlapci, ať vám ho přivede.“

Kliner neodpověděl.

„Kde je váš syn, Klinere?“ zeptal jsem se ho.

Neřekl nic.

„Co se s ním stalo? Víte to?“

Věděl, ale přitom nevěděl. To bylo vidět. Nesmířil se s tím. Poslal svého syna za mnou a ten se nevrátil nazpět. Takže věděl, ale nechtěl si to přiznat. Jeho kamenný obličej schlípl. Chtěl to vědět. Nemohl se mne však zeptat. Chtěl mě nenávidět za to, že jsem jeho syna zabil. Ale to také nemohl. Protože tím by připustil, že to je pravda.

Zíral jsem upřeně na něj. Měl chuť zvednout tu obrovskou brokovnici a rozprsknout mě do rudých kapek. Ale nemohl. Protože mě potřeboval, abych mu přivedl Hubbla. Uvnitř mu to všechno vřelo. Chtěl mě na místě zastřelit. Ale čtyřicet tun peněz pro něj bylo důležitějších než život jeho syna.

Hleděl jsem do jeho mrtvých očí. Bez mrknutí. Tiše jsem promluvil.

„Kde je váš syn, Klinere?“

V kanceláři panovalo dlouhou dobu ticho.

„Odveďte ho odtud,“ řekl nakonec Kliner. „Jestli do minuty nevypadnete, Reachere, tak toho detektiva odstřelím hned.“

Vstal jsem. Rozhlédl se po všech pěti. Kývl jsem na Finlaye. Zamířil jsem ven. Picard mě následoval a tiše za sebou zavřel dveře.

30 KAPITOLA

PROŠLI JSME S PlCARDEM SLUŽEBNÍ MÍSTNOSTÍ. BYLA PRÁZDNÁ. Tichá. Přijímací seržant tam nebyl. Teale ho musel poslat pryč. Kávovar byl zapnutý. Zachytil jsem vůni kávy. Uviděl jsem Roscoein psací stůl. Pohlédl jsem na velkou nástěnku na zdi. Vyšetřování případu Morrisonových. Byla stále prázdná. Žádné výsledky. Obešel jsem přijímací přepážku. Zatlačil jsem na gumové těsnění těžkých skleněných dveří a otevřel je. Vyšel jsem do zářivého odpoledne.

Picard mi krátkou hlavní pistole ukázal, abych nastoupil do bentleye a řídil. Nevzpěčoval jsem se. Jen jsem se parkovištěm vydal k autu. Měl jsem blíž k panice, než kdy předtím, za celý svůj život. Srdce mi bušilo a krátce, zrychleně jsem oddechoval. Kladl jsem jednu nohu před druhou a všemožně se snažil opanovat se. Když jsem došel k dvířkům řidiče, řekl jsem si, že musím zatraceně rychle vymyslet, co mám vlastně kčertu dělat.

Nasedl jsem do bentleye a zajel do Enova bistra. Sáhl jsem dozadu do sedadlové kapsy a vytáhl mapu. Slunečným dnem jsem prošel ke dveřím bistra. Vklouzl jsem do prázdného boxu. Objednal si kávu a vajíčka.

V duchu jsem na sebe křičel, abych se řídil tím, co jsem se naučil během svých třinácti tvrdých let. Čím méně je času, tím vyrovnanější musíte být. Jestliže máte jen jedinou šanci, nesmíte ji promarnit. Nemůžete si dovolit selhat důsledkem špatné přípravy. Nebo proto, že jste vyčerpali zásobu cukru v krvi a nad ránem se vám udělalo špatně nebo dostali závrať. Takže jsem se přinutil sníst vajíčka a vypít kávu. Pak jsem od sebe odstrčil prázdný hrnek a talíř a rozložil po stole mapu. Začal jsem pátrat po Hubblovi. Mohl být kdekoli. Ale musel jsem ho najít. Měl jsem jediný pokus. Nemohl jsem jezdit z místa na místo. Bylo nutné, abych ho našel hlavou. Musel to být myšlenkový proces. Napřed jsem ho musel najít hlavou a pak se vydat přímo za ním.

Takže jsem se sehnul nad Enovým stolem. Zíral jsem do mapy. Zíral jsem do ní dlouhou dobu.

Téměř hodinu jsem strávil nad mapou. Pak jsem ji složil a položil na stůl. Z talíře jsem nepozorovaně sebral vidličku a nůž a vsunul si je do kapsy. Rozhlédl jsem se. Zamířila ke mně servírka. Ta s brýlemi.

„Plánujete výlet, zlato?“ zeptala se mě.

Podíval jsem se na ni. V brýlích jsem viděl svůj odraz. Za sebou v boxu jsem spatřil Picardovu obrovskou postavu.

Skoro jsem cítil, jak má ruku sevřenou kolem hlavně své osmatřicítky. Přikývl jsem.

„Přesně tak,“ odvětil jsem. „Výlet jako hrom. Výlet mého života.“

Nevěděla, co na to říct.

„No, tak na sebe dávejte pozor, O. K.?“

Vstal jsem a nechal jí na stole jednu z Charliiných stodolarovek. Možná byla pravá, možná ne. Utratí se úplně stejně. A chtěl jsem jí nechat velké spropitné. Eno dostával špinavou tisícovku týdně, ale nevěděl jsem, jestli z ní něco dával dál. Pravděpodobně ne, když se na něj člověk podíval.

„Na viděnou, pane,“ řekla ta s brýlemi.

„Možná,“ odvětil jsem.

Picard mě prostrčil dveřmi. Byly čtyři hodiny. Spěchal jsem přes štěrk k bentleyi. Picard mě následoval s rukou v kapse. Vsedl jsem do auta a nastartoval. Vyjel jsem z parkoviště a vydal se po staré okresní silnici na sever. Těch čtrnáct mil jsem urazil za dvanáct minut.

Picard mne přinutil jet bentleyem. Ne svým vlastním autem. Musel pro to mít důvod, nejen to, že chtěl mít víc prostoru na nohy. Zvolil ho proto, že to bylo velmi nápadné auto. Což znamenalo, že se pojistili. Podíval jsem se do zrcátka a zjistil, že za námi jede sedan. Asi ve stometrové vzdálenosti. V něm dva muži. Pokrčil jsem si pro sebe rameny. Zpomalil jsem a pohlédl doleva směrem ke skladům na konci okresky. Pak jsem vyjel po rampě přes

křižovatku. Napojil jsem se na dálnici a zvýšil rychlost, jak jsem si jen troufl. Čas hrál důležitou roli.

Dálnice nás vedla kolem jihovýchodního konce Atlanty. Prosmykl jsem se nájezdy a zamířil na východ, po dálnici 1-20. Jel jsem dál, míli za mílí, s dvěma chlápky v nenápadném sedanu sto metrů za námi.

„Tak kde je?“ zeptal se Picard.

Od chvíle, kdy jsme opustili stanici, to bylo poprvé, co promluvil. Pohlédl jsem do strany na něj a pokrčil rameny.

„Nemám ponětí,“ řekl jsem. „Nejlepší, co můžu udělat, je vyhledat jeho přítele v Augustě.“

„Kdo je ten přítel?“ otázal se.

„Chlapík jménem Lennon,“ odvětil jsem.

„V Augustě?“

„V Augustě. Tam jedeme.“

Picard zabručel. Ujížděli jsme dál. Ti dva se drželi za námi.

„Tak kdo je ten chlap z Augusty?“ pravil Picard. „Ten Lennon.“

„Hubblův přítel, jak jsem říkal.“

„Nemá přítele v Augustě. Nemyslíte, že jsme si to ověřovali?“

Pokrčil jsem rameny. Neodpověděl jsem.

„Radši nezkoušejte žádné triky, příteli. To by se Klinerovi nelíbilo. Pro tu ženskou by to bylo jen horší. Má v sobě děsivou krutost. Věřte, viděl jsem ho v akci.“

„A to kdy?“ zeptal jsem se.

„Mnohokrát,“ odpověděl. „Třeba ve středu, na letišti. Tu ženskou, Molly Beth. Křičela, to on má rád. Nebo v neděli. V Morrisonové domě.“

„Kliner tam v neděli byl?“

„Moc se mu to líbilo. Byl tam on i jeho úchylný syn. Prokázal jste světu službu, že jste ho oddělal. Měl jste ho v tu neděli vidět. Těm dvěma poldům jsme dali ten den volno. Nezdálo se být vhodné, aby šli zlikvidovat vlastního náčelníka. Zastoupili je Klinerové se mnou. Starý to dělal s ohromným gustem. Má v sobě děsivou krutost, jak jsem řekl. Měl byste se vynasnažit, abych mu zavolal včas, nebo vaše přítelkyně skončí špatné.“

Chvíli jsem mlčel. Mladého Klinera jsem v neděli viděl. Přijel do krámku vyzvednout svou nevlastní matku. Asi v půl jedenácté ráno. Hleděl na mě. Právě se vracel z vraždění Morrisonových.

„Zastřelil starý Kliner mého bratra?“ zeptal jsem se Picarda.

„Ve čtvrtek v noci? Jistě. To je jeho zbraň, ta dvaadvacítka s tlumičem.“

„A mladý pak do něj kopal?“

Picard rozhodil rukama.

„Byl jako šílený. Přeskočilo mu.“

„A Morrison ho měl potom uklidit?“ doplnil jsem.

„Měl,“ zavrčel Picard. „Ten pitomec je měl nechat shořet v autě. Ale nemohl najít Stollerovo tělo. Takže je tam oba nechal ležet.“

„Kliner taky zabil osm lidí v Louisianě, že?“

Picard se rozesmál.

„O osmi vědí. Ten hňup Spirenza po něm šel rok. Pátral v účtech po platbách střelci. Ale žádný střelec nebyl. Kliner je všechny odrovnal sám. Jako koníčka, chápete?“

„Vy jste tehdy Klinera znal?“ zeptal jsem se.

„Vždycky jsem ho znal,“ odvětil. „Nechal jsem se Úřadem přidělit ke Spirenzovi jako styčný agent. Udržel jsem všechno v tichosti pod pokličkou.“

Další míli či dvě jsme pokračovali mlčky. Muži v sedanu jeli v závěsu, sto metrů za bentleyem. Pak se na mne Picard podíval.

„Ten Lennon,“ řekl. „Není to náhodou nějaký další fízl z Ministerstva, co pracoval pro vašeho bratra, co?“

„Je to Hubblův přítel,“ trval jsem na svém.

„To určitě. Prověřovali jsme to, žádné přátele v Augustě nemá. Nemá nikde žádné přátele. Myslel si, bůhvíjaký nebyl přítel Kliner, že mu dal práci a tak.“

Picard se pro sebe začal pochechtávat. Jeho obrovské tělo na vedlejším sedadle se natřásalo veselím.

„Tak jako si Finlay myslel, že vy jste jeho přítel, že?“ prohodil jsem.

Pokrčil rameny.

„Snažil jsem se mu to rozmluvit. Odradit ho od toho. Co jsem měl tedy dělat? Nechat se kvůli němu zabít?“

Neodpověděl jsem na to. Mlčky jsme ujížděli po dálnici se sedanem udržujícím pravidelnou, stometrovou vzdálenost.

„Musíme natankovat,“ pravil jsem.

Picard se naklonil ke mně a podíval se na ukazatel. Ručička se dotýkala červeného.

„Zajeďte k příští benzínce,“ řekl.

Poblíž místa jménem Madison jsem uviděl značku benzínky. Sjel jsem z dálnice a zavezl bentleye k pumpám. Vybral jsem si tu nejvzdálenější a zastavil u ní.

„Natankujete za mě?“ zeptal jsem se Picarda.

Překvapeně se na mne podíval.

„Ne. Co si ksakru myslíte, že jsem? Zřízenec od pumpy? Udělejte si to sám.“

To byla odpověď, na kterou jsem čekal. Vylezl jsem z auta. Picard vystoupil druhou stranou. Sedan zajel blízko k nám a oba muži rovněž vystoupili. Prohlédl jsem si je. Byli to titíž, s kterými jsem se popral v New Yorku, na zalidněném chodníku před Kelsteinovou univerzitou. Menší z nich měl na sobe svůj khaki plášť. Přátelsky jsem na ně pokynul. Odhadoval jsem, že jim zbývá méně než hodina života. Došli k nám a postavili se k Picardovi. Sundal jsem ze stojanu hubici a zastrčil ji do nádrže bentleye.

Byla to velká nádrž. Hodně přes devadesát litrů. Pod spoušť hubice jsem vsunul prst, aby čerpadlo nespustilo plnou rychlostí. Držel jsem ji ledabyle v ruce a opřel se o auto, zatímco benzin tekl čůrkem dovnitř. Přemýšlel jsem, jestli si nemám začít pískat. Picard s oběma Hispánci ztratili zájem. Foukal studený vánek a oni přešlapovali v počínajícím večerním chladu.

Vytáhl jsem z kapsy Enův příbor a zarazil špičku nože do vzorku pneumatiky vedle svého pravého kolena. Z místa, kde stál Picard, to vypadalo, že se možná škrábu na noze. Pak jsem vzal vidličku a jeden z hrotů jsem ohnul ven.

Nacpal jsem ho do zářezu, který jsem udělal, a odlomil ho. Asi centimetr zůstal zaražený do pneumatiky. Pak jsem dokončil tankování a zavěsil hubici zpátky do stojanu.

„Zaplatíte to?“ zavolal jsem na Picarda.

Rozhlédl se a pokrčil rameny. Oddělil ze svého svazku bankovku a poslal chlapíka v plášti, aby zaplatil. Pak jsme opět nastoupili do vozu.

„Počkejte,“ řekl Picard.

Čekal jsem, dokud se sedan za mnou nedal do pohybu, přičemž dvakrát bleskl dálkovými světly. Pak jsem se rozjel, jemně přidal rychlost a zařadil se zpět do dálničního pruhu. Udržoval jsem tutéž stálou cestovní rychlost a kolem mě se začaly míhat ukazatele. Augusta, sedmdesát mil. Augusta, šedesát mil. Augusta, čtyřicet mil. Starý bentley tiše předl. S neochvějnou pravidelností. Chlápci v sedanu nás

následovali. Zapadající slunce za mnou se v zrcátku zbarvilo rudě. Obzor přede mnou byl černý. Daleko vpředu, nad Atlantským oceánem, už byla noc. Jeli jsme dál.

Zadní pneumatika se vypustila asi dvacet mil před Augustou. Bylo už po půl osmé a stmívalo se. Oba jsme uslyšeli směrem od kola rachocení a auto nešlo udržet rovně.

„Do hajzlu,“ prohlásil jsem. „Píchli jsme.“

„Zastavte,“ řekl Picard.

Sjel jsem do odstavného pruhu a zabrzdil. Sedan rovněž vyjel ze silnice a zastavil za námi. Všichni čtyři jsme vystoupili. Vánek přerostl ve studený vítr, vanoucí z východu. Otřásl jsem se a otevřel kufr. Zdvihl jsem blůzu a navlékl si ji, jako bych byl rád, že se mohu zahřát.

„Rezerva je pod podlahou kufru,“ oznámil jsem Picardovi. „Pomohl byste mi vyndat tu krabici?“

Picard přistoupil blíž a pohlédl na krabici s dolarovými bankovkami.

„Podpálili jsme špatný dům,“ pravil a zasmál se.

Společně jsme zdvihli těžkou krabici a položili ji do odstavného prahu. Pak vytáhl pistoli a vrazil ji do mě. Obrovské sako mu vlálo ve větru.

„Kolo ať vymění oni,“ pravil. „Vy stůjte tady, vedle té krabice.“

Přivolal oba Hispánce a řekl jim, aby to udělali. Našli zvedák a klíč na matky. Zvedli auto a sundali kolo. Pak přivalili náhradní a vyzdvihli ho na místo. Pečlivě

zašroubovali matky. Já jsem stál vedle krabice s penězi, třásl se ve větru a přitahoval si blůzu blíž k tělu. Vrazil jsem si ruce hluboko do kapes a přešlapoval na místě; snažil jsem se vypadat jako člověk, kterému je zima, když jen tak postává a nic nedělá.

Počkal jsem, až Picard přistoupil blíž k autu, aby se přesvědčil, že matky jsou pevně dotažené. Opřel se svou vahou do páky a uslyšel jsem zaskřípání kovu. Vytáhl jsem z kapsy už otevřený Morrisonův nůž a rozřízl jednu stranu krabice od klimatizéru. Pak jsem přeřízl víko a pokračoval v řezu na protější straně. Než Picard stačil zdvihnout pistoli, krabice se rozevřela jako lodní kufr a vítr se zmocnil sta tisíce dolarových bankovek a začal je roznášet po dálnici jako blizard.

Vzápětí jsem skočil přes betonovou zídku na konci odstavného pruhu a skulil se do mělkého příkopu. Vytáhl jsem Desert Eagle. Vystřelil jsem na chlapíka v plášti, když skočil přes zídku za mnou, ale nezamířil jsem dobře a trefil ho jen do nohy. Za ním jsem spatřil, jak nákladní auto s předním sklem zcela pokrytým jednodolarovkami vyjelo ze silnice a narazilo do sedanu, stojícího za bentleyem. Picard od sebe odrážel mračna bankovek a tančil směrem k zídce. Zaslechl jsem pištění pneumatik, jak auta na dálnici brzdila a vyhýbala se, aby nenarazila do nabouraného náklaďáku. Překulil jsem se stranou, zamířil na silnici a zastřelil druhého Hispánce. Zasáhl jsem ho do prsou a on se zhroutil

dolů ke mně. Muž v plášti se svíjel nahoře na svahu, křičel bolestí, držel se za roztříštěnou nohu a snažil se vytáhnout malou automatickou pistoli, kterou mi ukázal v New Yorku. Vypálil jsem potřetí a prostřelil mu hlavu. Spatřil jsem, jak na mě Picard dolů míří svou osmatřicítkou. Po celou dobu se ozývalo skučení větru a skřípění brzdících aut na dálnici. Viděl jsem, jak řidiči vylézají z aut, skáčou kolem a lapají bankovky vířící ve větru. Byl to naprostý chaos.

„Nestřílejte na mě, Picarde,“ křičel jsem. „Jestli mě zastřelíte, nedostanete Hubbla.“

Věděl to. A věděl, že když ho nedostane, zemře. Kliner netoleroval selhání. Stál tam se svou osmatřicítkou, namířenou na mou hlavu. Ale nevystřelil. Vyběhl jsem po svahu na silnici. Obcházel jsem auto a svou zbraní ho nutil ustupovat ven, směrem k autům.

„Vy na mě taky nestřílejte,“ volal Picard. „Můj telefonát je to jediné, čím můžete zachránit tu ženu. To je jisté. Věřte mi.“

„Já vím, Picarde,“ volal jsem nazpět. „Věřím vám. Nebudu na vás střílet. Vy na mě budete střílet?“

Nad svou osmatřicítkou zavrtěl hlavou.

„Nebudu na vás střílet, Reachere,“ odvětil.

Vypadalo to, že jsme uvázli na mrtvém bodě. Kroužili jsme kolem bentleye s ukazováčky křečovitě přitisknutými ke spouštím a ujišťovali se, že na sebe nebudeme střílet.

On mluvil pravdu. Já jsem ale lhal. Čekal jsem, až se octne před nabouraným náklaďákem a já budu stát u bentleye. Pak jsem stiskl kohoutek. Kulka ráže 44 ho dostihla a srazila jeho obrovské tělo nazpět na zprohýbaný plech. Nečekal jsem na druhou ránu. Zabouchl jsem víko kufru a vskočil za volant. Nastartoval jsem a protočil pneumatiky. Odlepil jsem se z odstavného pruhu a prokličkoval mezi lidmi, běhajícími za dolarovými bankovkami. Přišlápl jsem plyn k podlaze a vyrazil na východ.

Dvacet mil do cíle. Zabraly mi dvacet minut. Těžce jsem oddechoval a třásl se adrenalinem. Čekal jsem, až se mi zpomalí tep, a zhluboka jsem se nadechoval. Pak jsem v duchu triumfálně zajásal. Začal jsem křičet a výskat nahlas. Picard byl z cesty.

31 KAPITOLA

Byla už tma, když jsem dorazil k předměstí Augusty. Jakmile počet výškových budov kolem mě zhoustl, vyjel jsem z dálnice. Projížděl jsem ulicemi města a zastavil u prvního motelu, který jsem spatřil. Zamkl jsem bentleye a vstoupil do kanceláře. Přistoupil jsem k přepážce. Recepční vzhlédl.

„Máte volný pokoj?“ zeptal jsem se.

„Třicet šest dolarů,“ odvětil muž.

„Je na pokoji telefon?“

„Jistě,“ přisvědčil. „A klimatizace a kabelová televize.“

„Jsou tam i Zlaté stránky?“

Přikývl.

„Máte mapu Augusty?“ otázal jsem se.

Trhl palcem směrem k přihrádkám vedle automatu na cigarety. Byly nacpané mapami a letáky. Ze svitku v kapse kalhot jsem oddělil třicet šest dolarů. Položil je na stůl. Vyplnil přihlašovací lístek. Zapsal jsem se jako Roscoe Finlay.

„Pokoj dvanáct,“ řekl muž. Přisunul mi klíč.

Při odchodu jsem si z přihrádky vzal mapu. Kolem řady dveří jsem přešel k pokoji číslo dvanáct. Vstoupil jsem

dovnitř a zamkl. Nerozhlédl jsem se po pokoji, ale zamířil jsem přímo k telefonu a Zlatým stránkám. Lehl jsem si na postel a rozevřel mapu. Zlaté stránky jsem otevřel na písmenu H a hledal hotely.

Našel jsem jich obrovské množství. V Augustě byly stovky míst, kde se dalo přenocovat. Doslova stovky. Mnoho stran seznamu. Tak jsem se podíval do mapy. Soustředil jsem se na pruh půl míle dlouhý a čtyři bloky široký po obou stranách hlavní silnice, vedoucí od západu. To byla moje cílová oblast. Hotelům ležícím přímo na ní jsem přiřadil nižší prioritu, těm o blok či dva dále pak vyšší. Pokud šlo o vzdálenost od centra, jako nejnadějnější jsem vybral úsek čtvrt až půl míle na západ. Dostal jsem tak zhruba čtverec o straně čtyři sta metrů. Položil jsem mapu a telefonní seznam vedle sebe a vyhledal všechny hotely, které se ve zvolené oblasti nacházely.

Bylo jich osmnáct. Jedním z nich byl ten, v němž jsem zrovna ležel. Takže jsem zdvihl telefon a vytočil nulu do kanceláře. Ozval se recepční.

„Nemáte tu přihlášeného muže jménem Paul Lennon?“ zeptal jsem se ho.

Nastala pauza. Kontroloval knihu hostů.

„Lennon?“ řekl. „Ne, pane.“

„O. K.,“ odvětil jsem a zavěsil.

Zhluboka jsem se nadechl a vzal do ruky seznam, který jsem sestavil. Vytočil jsem číslo prvního hotelu v pořadí.

„Není u vás ubytovaný muž jménem Paul Lennon?“ zeptal jsem se muže, který se ohlásil.

Krátká odmlka.

„Ne, pane,“ odpověděl.

Začal jsem je postupně obvolávat všechny, hotel za hotelem.

„Není u vás ubytovaný muž jménem Paul Lennon?“ otázal jsem se každého recepčního.

Vždycky byla chvíli pauza, jak se dívali do knihy hostů. Někdy jsem slyšel, jak obraceli stránky. Někteří měli počítače: bylo slyšet cvakání klávesnice.

„Ne, pane,“ odvětili všichni. Jeden po druhém.

Ležel jsem na posteli s telefonem položeným na prsou. Dostal jsem se k číslu třináct z osmnácti, co jsem měl na seznamu.

„Není u vás ubytovaný muž jménem Paul Lennon?“ zeptal jsem se.

Chvíle ticha. Slyšel jsem, jak otáčí stránky.

„Ne, pane,“ řekl třináctý recepční.

„O. K.,“ odpověděl jsem a zavěsil.

Zvedl jsem opět sluchátko a vyťukal čtrnácté číslo. Bylo obsazeno. Tak jsem stiskl vidlici a vymačkal patnácté číslo.

„Není u vás ubytovaný muž jménem Paul Lennon?“ zeptal jsem se.

Nastala pauza.

„Pokoj sto dvacet,“ odvětil patnáctý recepční.

„Děkuji vám,“ řekl jsem. Položil jsem sluchátko.

Vleže jsem zavřel oči a vydechl. Vrátil jsem telefon zpátky na noční stolek a podíval se do mapy. Patnáctý hotel byl tři bloky ode mne. Na sever od hlavní silnice. Klíč od pokoje jsem nechal na posteli a vrátil se k autu. Motor byl ještě teplý. Byl jsem uvnitř všehovšudy dvacet pět minut.

Musel jsem jet tři bloky na východ, než jsem mohl zahnout doleva. Pak tři bloky na sever, než se dalo znovu odbočit vlevo. Přibližoval jsem se po jakési zubaté spirále. Našel jsem patnáctý hotel a zaparkoval u dveří. Vešel jsem do haly. Vypadala dost zašle. Nepříliš čistá, nedostatečně osvětlená. Připomínala jeskyni.

„Mohu vám pomoci?“ pravil muž od přepážky.

„Ne,“ odmítl jsem.

Vydal jsem se podle šipky bludištěm chodeb. Našel jsem pokoj sto dvacet. Zaťukal jsem na dveře. Uslyšel jsem zarachocení nasunovaného řetízku. Vyčkával jsem. Dveře se pootevřely.

„Zdravím vás, Reachere,“ řekl.

„Poklona, Hubble,“ odvětil jsem.

Přetékal otázkami, ale já jsem ho jen postrkoval k autu. Na to všechno budeme mít čas během čtyř hodin jízdy. Museli jsme vyrazit. Měl jsem více než dvouhodinový

náskok a chtěl jsem si ho udržet. Ty dvě hodiny jsem si chtěl nechat v rezervě. Počítal jsem, že se mi později mohou hodit.

Vypadal dobře. Už ne jako troska. Byl šest dní na útěku a prospělo mu to. Ztratil onen nádech samolibosti, který měl předtím. Zdál se být pevnější a štíhlejší. O něco houževnatější. Víc jako můj typ člověka. Měl na sobě levné oblečení z obchodního domu. Měl ponožky. Na očích staré brýle s ocelovými obroučkami. Vybledlý proužek kůže na zápěstí, kde nosíval rolexky, pokrývaly sedmidolarové digitální hodinky. Vypadal jako instalatér nebo vedoucí jedné z poboček řetězu prodejen automobilových dílů.

Neměl žádná zavazadla. Cestoval nalehko. Jen se zběžně podíval po svém pokoji a odešel se mnou. Jako by nemohl uvěřit tomu, že jeho život na cestě je u konce. Jako by měl pocit, že mu bude do určité míry chybět. Prošli jsme tmavou halou ven do noci. Když spatřil auto, zaparkované přede dveřmi, zůstal stát.

„Vy jste přijel Charliiným autem?“

„Měla o vás starost,“ řekl jsem. „Požádala mě, abych vás našel.“

Přikývl. Tvářil se bezvýrazně.

„A co to zabarvené sklo?“ zeptal se.

Zašklebil jsem se na něj a pokrčil rameny.

„Neptejte se. To je dlouhá historie.“

Nastartoval jsem a odrazil od hotelu. Měl se mě hned zeptat, jak se má Charlie, ale něco ho znepokojovalo. Když otevřel dveře od pokoje, viděl jsem, že jím projela vlna úlevy, ale zůstala v něm stopa rezervovaností. Týkalo se to jeho hrdosti. Byl na útěku a schovával se. Domníval se, že to dělá dobře. Ale nedělal, protože jsem ho našel. Přemýšlel o tom. Měl v sobě současně úlevu i zklamání.

„Jak jste mě kčertu našel?“ zeptal se mne.

Opět jsem pokrčil rameny.

„Snadno. Mám velkou praxi. Našel jsem už spoustu lidí. Dlouhé roky jsem chytal dezertéry z armády.“

Proplétal jsem se uličkami, abych se dostal zpátky na dálnici. Viděl jsem řadu světel, směřujících na západ, ale nájezdová rampa byla cosi jako návnada uprostřed bludiště pro pokusné krysy. Opisoval jsem tutéž zubatou spirálu, kterou jsem byl nucen přijet sem.

„Ale jak jste to udělal? Mohl jsem být kdekoli.“

„Ne, nemohl,“ pravil jsem. „V tom to právě bylo. Proto to bylo jednoduché. Neměl jste žádné kreditní karty, ani řidičák, ani průkaz totožnosti. Jediné, co jste měl, byla hotovost. Takže jste nemohl letět letadlem ani si vypůjčit auto. Zbýval vám jen autobus.“

Podařilo se mi najít rampu. Soustředil jsem se na odbočování a pohnutím volantu se zařadil do správného pruhu. Na nájezdu jsem zvýšil rychlost a napojil se do proudu vozidel, směřujících nazpět do Atlanty.

„To mi poskytlo výchozí pozici,“ pokračoval jsem. „Pak jsem se pokusil vžít se do vaší kůže, psychologicky. Obával jste se o svou rodinu. Takže jsem usoudil, že se budete zpovzdálí pohybovat kolem Margrave. Budete chtít zůstat ve spojení, ať už vědomě nebo podvědomě. Vzal jste si taxíka na autobusové nádraží v Atlantě, viďte?“

„Ano,“ přisvědčil. „První autobus odtamtud odjížděl do Memphisu, ale já jsem počkal až na další. Memphis byl moc daleko. Nechtěl jsem jet až tam.“

„No a tím to pro mě bylo jednoduché. Jezdil jste dokola kolem Margrave. Ne moc blízko, ne moc daleko. A proti směru hodinových ručiček. Když dáte lidem vybrat, vždycky se vydají proti směru hodin. To je obecně platné pravidlo, Hubble. Takže jsem musel jen počítat dny, dívat se do mapy a předvídat, jak velkou vzdálenost pokaždé urazíte. Hádám, že v pondělí jste byl v Birminghamu v Alabamě. V úterý v Montgomery, ve středu v Columbusu. Potíž byla se čtvrtkem. Vsadil jsem na Macon, ale zároveň jsem tušil, že to pro vás bude příliš blízko Margrave.

Přikývl.

„Ve čtvrtek to byla hrůza. Přenocoval jsem v Maconu v nějaké příšerné díře, ale ani jsem nezamhouřil oko.“

„Takže v pátek ráno jste přijel sem do Augusty,“ řekl jsem. „Mou další sázkou do loterie byl předpoklad, že tu zůstanete dvě noci. Říkal jsem si, že po Maconu možná budete otřesen, že nebudete mít energii. Skutečně jsem si

nebyl jistý. Málem jsem už jel do Greenville v Jižní Karolíně. Ale uhodl jsem to správně.“

Hubble mlčel. Myslel si, že je neviditelný, ale přitom kroužil kolem Margrave jako letecký maják, blikající na nočním nebi.

„Ale používal jsem vymyšlená jména,“ namítl vzdorovitě.

„Používal jste různá jména,“ souhlasil jsem. „Pět nocí v pěti hotelech, pět jmen. To páté bylo stejné jako to první, že?“

Ohromilo ho to. Zamyslel se a přikývl.

„Jak jste na to ksakru přišel?“

„Honil jsem spoustu chlapů,“ řekl jsem. „A vím něco o vás.“

„Co víte?“ zeptal se.

„Že jste fanda do Beatles. Vyprávěl jste mi, že jste navštívil Dakota v New Yorku a jel jste do Liverpoolu. Ve své pracovně máte téměř každé cédéčko Beatles, které vyšlo. Takže první noc jste přišel do nějakého hotelu a podepsal se jako Paul Lennon, viďte?“

„Správně,“ přitakal.

„Ne John Lennon,“ pokračoval jsem. „Lidé si obyčejně nechávají svá vlastní křestní jména. Nevím proč, ale obvykle to dělají. Takže jste byl Paul Lennon. V úterý jste byl Paul McCartney, ve středu Paul Harrison a ve čtvrtek Paul Starr. V pátek jste v Augustě opět začal Paulem Lennonem, že?“

„Ano. V Augustě jsou ale miliony hotelů. Pořádají se tu konference, jezdí se sem na golf. Jak jste proboha věděl, kde mě máte hledat?“

„Uvažoval jsem o tom. Přijel jste sem v pátek dopoledne, směrem od západu. Člověk jako vy se vrátí nazpět cestou, kterou už prošel. Cítí se tak bezpečněji. Strávil jste čtyři hodiny namačkaný v autobusu, chtěl jste na vzduch, tak jste ušel kus cesty, možná čvrt míle. Pak jste se vzpamatoval a honem odbočil z hlavní třídy blok či dva. Takže jsem měl poměrně malou cílovou oblast. Osmnáct hotelů. Vy jste byl v patnáctém.“

Potřásl hlavou. Měl smíšené pocity. Ujížděli jsme po tmavé dálnici. Velký starý bentley uháněl kupředu o chloupek vyšší rychlostí, než byl povolený limit.

„Jak to teď v Margrave vypadá?“ zeptal se mě.

Přišla ta velká otázka. Položil mi ji váhavě, jako by se bál, co uslyší. Já jsem se zase obával jeho reakce. Ubral jsem trochu plyn a zpomalil. Jen pro případ, že by se rozčílil a vrhl se po mně. Nechtěl jsem nabourat auto. Neměl jsem na to čas.

„Jsme v těžkém průšvihu,“ pravil jsem. „Máme asi sedm hodin na to, abychom se z něj dostali.“

To nejhorší jsem si nechal na konec. Řekl jsem mu, že Charlie s dětmi odjela v pondělí s agentem FBI. Kvůli hrozícímu nebezpečí. A pak jsem mu oznámil, že tím agentem byl Picard.

V autě se rozhostilo ticho. Tři čtyři míle jsme jeli mlčky. Bylo to víc než jen ticho. Jakási drtivá prázdnota. Jako by z celé planety naráz vysáli atmosféru. Bylo to ticho, které mi burácelo a bzučelo v uších.

Začal svírat a rozvírat pěsti. Kolébat se na velkém koženém sedadle tam a zpátky. Ale pak přestal. Jeho reakce vlastně ani pořádně nenastartovala. Nerozběhla se. Mozek mu prostě vypnul a odmítl nadále reagovat. Jako obvodový spínač, když se náhle vypojí. Bylo to příliš obrovské a příliš hrozné na to, aby dokázal reagovat. Jen se na mě podíval.

„O. K.,“ řekl. „Tak je budete muset přivést zpátky, že?“

Opět jsem zrychlil. Uháněl jsem k Atlantě.

„Přivedu je zpátky,“ odvětil jsem. „Ale budu potřebovat vaši pomoc. Proto jsem vás vyzdvihl prvního.“

Přikývl. Už se probil bariérou. Přestal se znepokojovat a uvolnil se. Byl v té rovině, kde prostě jen děláte to, co je třeba. Znal jsem tu rovinu. Žil jsem v ní permanentně.

Dvacet mil za Augustou jsme spatřili vpředu blikající světla a muže, mávající signálními pochodněmi. V opačném směru dálnice došlo k hromadné dopravní nehodě. Nákladní auto narazilo do stojícího sedanu. Opodál ležela převrácená další auta. Podél silnice byly hromady čehosi, co vypadalo jako vysypané odpadky. Kolem chodili lidé ve hloučcích a

sbírali je. Postupovali jsme velmi pomalu kolonou nashromážděných vozidel. Hubble se díval z okna.

„Moc mě mrzí, co se stalo vašemu bratru,“ řekl. „Netušil jsem, že by ho mohli zabít. Je to asi moje vina, že?“

Celý se v sedadle sesunul. Ale chtěl jsem, aby mluvil dál. Musel si udržet bdělost. Tak jsem mu položil otázku, nad kterou jsem se zamýšlel už týden.

„Jak jste se do toho všeho kčertu namočil?“

Pokrčil rameny. Zhluboka vydechl před sebe. Jako kdyby bylo nemožné si představit, jak se do toho mohl zaplést. A zároveň, jak se do toho mohl nezaplést.

„Přišel jsem o místo,“ konstatoval prostě. „Byl jsem zničený. Byl jsem rozčilený, naštvaný. A vyděšený, Reachere. Žili jsme jako ve snu, víte? Ve zlatém snu. Byl to nádherný, idylický život. Vydělával jsem hromadu peněz a hromadu jsem jich utrácel. Všechno bylo naprosto dokonalé. Ale pak se začaly proslýchat různé zvěsti. Retailové operace byly ohrožené. Moje oddělení se mělo rušit. Náhle jsem si uvědomil, že mě už jen jedna výplata dělí od katastrofy. Pak oddělení zavřeli a mne propustili. A výplaty skončily.“

„A dál?“ řekl jsem.

„Byl jsem úplně bez sebe. Měl jsem hrozný vztek. Pracoval jsem pro ty parchanty jako mezek. Ve svém povolání jsem byl dobrý. Vydělal jsem jim majlant. A oni mě najednou odkopnou, jako bych byl kus bláta na jejich

botě. A měl jsem strach. Hrozilo, že o všechno přijdu, že? Navíc jsem byl unavený.

Nemohl jsem znovu někde začínat od píky. Byl jsem na to moc starý, neměl jsem energii. Nevěděl jsem, co mám dělat.“

„A pak se ukázal Kliner?“

Přikývl. Vypadal bledý.

„Dozvěděl se o tom. Asi mu to řekl Teale. Ten ví o každém všechno. Kliner mi během několika dnů zavolal. V té době jsem to ještě neřekl ani Charlii. Nemohl jsem se k tomu donutit. Zavolal mi a navrhl, abych se s ním setkal na letišti. Právě se svým soukromým letadlem vrátil z Venezuely. Letěli jsme spolu na Bahamy na oběd a hovořili. Abych se přiznal, zalichotilo mi to.“

„A dál?“

„Krmil mě spoustou nesmyslů,“ pokračoval Hubble. „Říkal, abych se na to díval jako na příležitost vyšvihnout se. Přesvědčoval mne, abych přestal pracovat pro velké společnosti a pustil se do opravdového podnikání, za opravdové peníze, společně s ním. Moc jsem toho o něm nevěděl. Slyšel jsem samozřejmě o bohatství jeho rodiny a znal jsem jeho nadaci, ale nikdy předtím jsem se s ním nesetkal. Bylo však jasné, že to je velmi bohatý a úspěšný člověk. A velice, velice chytrý. A tenhle člověk mě vezl svým soukromým letadlem a požádal mne, abych s ním pracoval. Ne pro něj, s ním. Lichotilo mi to a byl jsem v

zoufalé situaci, měl jsem strach, a tak jsem jeho nabídku přijal.“

„A co bylo pak?“ zeptal jsem se.

„Hned druhý den mi zavolal znovu. Že pro mě posílá letadlo. Měl jsem letět do Klinerova závodu ve Venezuele a sejít se tam s ním. Tak jsem letěl. Byl jsem tam jen jeden den a nestačil jsem nic vidět. Pak mě odvezl do Jacksonville. Týden jsem byl v právnické kanceláři. Potom už bylo pozdě. Už jsem nemohl vycouvat.“

„Proč ne?“ zajímal jsem se.

„Byl to náročný týden,“ řekl. „Vypadá to jako krátká doba, že? Pouhý týden. Ale zpracoval mě jaksepatří. První den byl samý med a lichotky. Samá lákadla. Navrhl mi vysoký plat, prémie, všechno, co jsem chtěl. Chodili jsme po klubech a hotelích a on utrácel peníze, jako by měl bezedné kapsy. V úterý jsem začal pracovat. Vlastní práce byla náročná. Bylo to dost obtížné po tom, co jsem dělal v bance. Velice specializované. Měl jsem shánět hotovost, samozřejmě, ale chtěl jenom dolarové bankovky. Nic jiného než jednodolarovky. Neměl jsem tušení proč. A vyžadoval evidenci. Velmi přísně vedené účetní knihy. Ale byl jsem schopen to zvládnout. A choval se jako velice shovívavý šéf. Žádné popohánění, žádné problémy. Problémy začaly až ve středu.“

„Jak?“

„Ve středu jsem se ho zeptal, o co vlastně jde. A on mi to řekl. Přesně mi popsal, co dělá. Ale dodal, že teď už to dělám taky. Že v tom jsem namočený. Musel jsem tedy mlčet. Ve čtvrtek jsem si to všechno rozmyslel. Nemohl jsem vůbec uvěřit, že bych se na něčem takovém mohl podílet. Řekl jsem mu, že chci pryč. Tak mě odvezl na jakési hrozné místo. Byl tam jeho syn. Měl s sebou ještě dva Hispánce. V zadní místnosti měli přivázaného jednoho chlápka. Kliner řekl, že to je člověk, který vybočil z řady. A abych se prý dobře díval. Napřed do něj začal kopat jeho syn. Rozkopal ho na kaši, po celé místnosti, přímo přede mnou. Pak ti Hispánci vytáhli své nože a prostě ho rozřezali na kusy. Všude byly potoky krve. Bylo to příšerné. Nevěřil jsem vlastním očím. Pozvracel jsem se.“

„Pokračujte,“ řekl jsem.

„Prostě hrůza,“ vyprávěl Hubble. „Tu noc jsem nemohl spát. Myslel jsem, že už nikdy nebudu moct usnout. V pátek ráno jsme letěli domů. Seděli jsme spolu v jeho malém letadle a on mi povídal, co se stane. Řekl, že to nebudu jen já, koho rozřežou. Charlii také. Probíral to se mnou. Kterou bradavku jí odřízne první? Levou nebo pravou? Pak, až budeme mrtví, se kterým z dětí začnou? S Lucy nebo s Benem? Něco hrozného. Prohlásil, že mě přibijí ke zdi. Málem jsem se podělal strachy. Pak jsme přistáli a on zavolal Charlii a naléhal, abychom šli všichni na večeři. Řekl jí, že společně podnikáme. Charlie byla nadšená,

jelikož Kliner v okresu tolik znamená. Bylo to šílené, protože jsem musel předstírat, že se nic neděje. Ani jsem Charlii neřekl, že jsem přišel o místo. Musel jsem dělat, že pořád pracuju v bance. A ten parchant se celý večer zdvořile vyptával na Charlii a na děti a usmíval se na mě.“

Zmlkli jsme. Znovu jsem objel jihovýchodní okraj Atlanty a vyhlížel odbočku na jih. Po naší pravé straně žhnulo a třpytilo se město. Nalevo na jihovýchodě se rozkládala tmavá pustina. Odbočil jsem a rozjel se dálnicí na jih. Dolů směrem k jedné malé tečce, nacházející se v oné pustině.

„A pak co?“ zeptal jsem se.

„Začal jsem pracovat ve skladu,“ odvětil. „Tam, kde mě potřeboval.“

„Co jste dělal?“

„Řídil jsem přísun peněz. Měl jsem tam malou kancelář, z které jsem sjednával dodávky a pak jsem kontroloval nakládání a odvoz bankovek.“

„Řidičem byl Sherman Stoller?“

„Správně. Ten byl pověřený odvozem na Floridu. Vysílal jsem ho tam co týden s milionem dolarů. Někdy ho zastoupili strážní, když měl zrovna volno. Ale obyčejně to byl on. Pomáhal mi s krabicemi a s nakládáním. Museli jsme pracovat jako šílení. Milion dolarů v jednodolarovkách je neskutečný pohled. Nemáte zdání. Bylo to jako pokoušet se vybrat vodu z bazénu lopatou.“

„Ale Sherman kradl, viďte?“ řekl jsem.

Přikývl. Na jeho ocelových obroučkách se zalesklo odražené světlo z palubní desky.

„Ve Venezuele se peníze počítaly,“ pravil. „Asi za měsíc jsem vždycky dostával zpátky přesné součty. Ověřoval jsem si tak svou metodu vážení. Mnohokrát to bylo zhruba o sto tisíc míň. Nebylo možné, abych udělal takovou chybu. Bylo to zanedbatelné množství, protože jsme na druhém konci vyráběli čtyři miliardy vynikajících padělků, takže na tom nesešlo. Ale pokaždé to dělalo zhruba celou krabici. To by byla příliš velká chyba, takže jsem usoudil, že Sherman občas jednu krabici ukradne.“

„A?“ otázal jsem se.

„Varoval jsem ho,“ řekl. „Rozumíte, neměl jsem v úmyslu to ohlásit. Jen jsem mu řekl, aby si dával pozor, protože Kliner ho zabije, jestli na to přijde. Mne by to také mohlo přivést do maléru. Už tak mi dělalo starosti to, co dělám. Celá ta věc byla šílená. Kliner dovážel obrovská kvanta falzifikátů. Nemohl prostě odolat. Připadalo mi, že se tím ta operace příliš zviditelňuje. Teale padělky rozhazoval jako konfety a zkrášloval za ně město.“

„A co těch posledních dvanáct měsíců?“

Pokrčil rameny a potřásl hlavou.

„Museli jsme přerušit přepravu po moři. Ta akce Pobřežní stráže ji znemožnila. Kliner se rozhodl, že si zatím bude vytvářet zásoby. Počítal, že akce brzy skončí. Věděl,

že rozpočet Pobřežní stráže na její dlouhodobé udržování nestačí. Ale ona stále pokračovala. Byl to děsný rok. Žili jsme v hrozném napětí. A když se teď Pobřežní stráž konečně rozhodla stáhnout, nebyli jsme na to připraveni. Kliner se domníval, že když to vydrželo tak dlouho, tak že to potrvá až do listopadových voleb. Takže nejsme připraveni k přepravě. Ani zdaleka. Všechno tam jen leží na hromadě, ještě jsme to nedali do krabic.“

„Kdy jste kontaktoval Joea?“ zeptal jsem se.

„Joea?“ podivil se. „Tak se váš bratr jmenoval? Mně se představil jako Polo.“

Přikývl jsem.

„Palo. Tam se narodil. To je město na ostrově Leyte. Na Filipínách. Ze staré katedrály udělali nemocnici. Očkovali mě tam proti malárii, když mi bylo sedm.“

Asi míli mlčel, jako by chtěl uctít jeho památku.

„Před rokem jsem zavolal na Ministerstvo financí,“ řekl. „Nevěděl jsem, na koho jiného bych se měl obrátit. Nemohl jsem na policii kvůli Morrisonovi, nemohl jsem volat FBI kvůli Picardovi. Takže jsem zavolal do Washingtonu a uvědomil jsem člověka, který si říkal Polo. Byl to chytrý chlapík. Myslel jsem, že to zvládne. Věděl jsem, že pro něj bude nejlepší zasáhnout, dokud mají ještě zásoby. Dokud jsou důkazy.“

Uviděl jsem značku benzínky a na poslední chvíli se rozhodl k ní zajet. Hubble natankoval. V popelnici jsem našel plastikovou láhev a řekl jsem mu, aby ji naplnil také.

„Na co to je?“ zeptal se mě.

Pokrčil jsem rameny.

„Pro případ nouze.“

Neodpověděl. Zaplatili jsme u okénka a vrátili se na dálnici. Pokračovali jsme v jízdě na jih. Byli jsme půl hodiny od Margrave. Blížila se půlnoc.

„Co vás v pondělí přimělo k tomu, abyste zmizel?“ otázal jsem se ho.

„Zavolal mi Kliner. Řekl mi, abych čekal doma, že pro mě přijedou nějací dva lidé. Zeptal jsem se ho proč a on že nastal nějaký problém na floridské straně a že to musím jet srovnat.“

„Ale?“ nadhodil jsem.

„Nevěřil jsem mu,“ pravil. „Jakmile se zmínil o dvou lidech, blesklo mi hlavou to, co se stalo ten první týden v Jacksonville. Zmocnila se mne panika. Zavolal jsem si taxíka a utekl.“

„To jste udělal dobře, Hubble,“ řekl jsem. „Zachránil jste si život.“

„Víte, co jsem si uvědomil?“

Tázavě jsem na něj pohlédl.

„Kdyby řekl jen jeden, tak bych si ničeho nevšiml. Rozumíte, kdyby řekl zůstaňte doma, přijede pro vás jeden člověk, tak bych na to skočil. Ale on řekl dva.“

„Udělal chybu,“ poznamenal jsem.

„To ano,“ přisvědčil Hubble. „Nechce se mi tomu věřit. On nikdy nedělá chyby.“

Zavrtěl jsem hlavou. Usmál jsem se do tmy.

„Udělal chybu minulý čtvrtek.“

Velké chromované hodiny na palubní desce bentleye ukazovaly půlnoc. Potřeboval jsem, aby celá tahle záležitost byla skončená a vyřízená do pěti do rána. Takže jsem měl pět hodin. Jestliže všechno půjde dobře, bude to bohatě stačit. Když to zpackám, bude úplně jedno, jestli mám pět hodin, pět dnů nebo pět let. Byla to jednorázová akce. Buď anebo. V armádě jsme říkávali: udělej to jednou a dobře. Dnes v noci bych k tomu dodal: a rychle.

„Hubble?“ řekl jsem. „Budu potřebovat vaši pomoc.“

Vztyčil se a pohlédl na mne.

„Jak?“ zeptal se.

Vylíčil jsem mu svůj plán. Posledních deset minut jízdy jsem si ho v duchu procházel. Znovu a znovu, dokud všechno nesedělo naprosto bezpečně. Vyjel jsem z dálnice v místě, kde se setkávala s okresní silnicí. Prosvištěl jsem

kolem skladů a dalších čtrnáct mil k městu. Když jsem projížděl okolo policejní stanice, zpomalil jsem. Byl tam klid, světla zhasnutá. Žádná auta na parkovišti. Hasičská stanice vedle ní se zdála být v pořádku. Město bylo tiché a opuštěné. Jediné světlo, které jsem při projíždění městem uviděl, vycházelo z holičského krámku.

Odbočil jsem doprava do Beckman Drive a vyjel do kopce k Hubblovu domu. U povědomé bílé poštovní schránky jsem zahnul a propletl se zatáčkami příjezdové cesty. Zastavil jsem u dveří.

„Klíče jsem nechal uvnitř,“ řekl Hubble.

„Je otevřeno,“ pravil jsem.

Šel si to ověřit. Opatrně zatlačil do vylomených dveří, jedním prstem, jako by tam byla nastražená past. Viděl jsem, jak vešel dovnitř. Za minutu se vrátil. Měl v ruce klíče, ale nevydal se okolo ke garáži. Vrátil se k autu a naklonil se ke mně.

„V domě je hrozná spoušť,“ prohlásil. „Co se tam dělo?“

„Vybral jsem si ho pro svou operaci,“ odvětil jsem. „Nalákal jsem tam čtyři chlapy a ti mě všude hledali. Celou dobu pršelo.“

Opřel se o dveře a zahleděl se na mne.

„Byli to oni? Víte, ti, co by poslal Kliner, kdybych promluvil?“

Přikývl jsem.

„Všechny nástroje měli s sebou.“

Tlumené světlo, které vydávaly staré ciferníky ukazatelů na palubní desce, mi umožňovalo, abych mu viděl do obličeje. Oči měl doširoka otevřené, ale nevnímal mě. Vybavoval si své hrůzné představy. Pomalu přikývl. Pak vztáhl ruku a položil ji na mou paži. Stiskl mi ji. Nepromluvil. Pak opět couvl a byl pryč. Seděl jsem tam a přemítal, jak jsem toho chlapíka mohl před týdnem nesnášet.

Využil jsem času k tomu, abych si znovu nabil Desert Eagle. Doplnil jsem ty čtyři náboje, které jsem vystřílel na dálnici poblíž Augusty. Pak jsem spatřil Hubbla, jak přijíždí od garáže vlastním zeleným bentleyem. Motor byl studený a z výfuku vycházel oblak bílé páry. Vztyčil palec, když projížděl kolem mne, a já jsem následoval bílý oblak po příjezdové cestě a dolů po Beckman Drive. V důstojné koloně jsme projeli kolem kostela a zahnuli doleva na Hlavní třídu. Dvě luxusní stará auta projížděla těsně za sebou spícím městem, připravená k bitvě.

Hubble zastavil čtyřicet metrů od budovy stanice, přesně podle mých instrukcí. Zajel k obrubníku, zhasl světla a s běžícím motorem čekal. Proklouzl jsem kolem něj a vjel na policejní parkoviště. Zastavil jsem na vzdáleném konci a vystoupil. Všechny čtvery dveře jsem nechal odemčené. Z kapsy jsem vytáhl svou velkou automatickou pistoli. Noční vzduch byl studený a okolní ticho drtivé. Ze čtyřiceti metrů jsem slyšel chod Hubblova motoru. Odjistil jsem Desert

Eagle. Pojistka zazněla ohlušujícím cvaknutím do klidu noci.

Doběhl jsem ke stěně staniční budovy a klesl k zemi. Plížil jsem se dopředu, dokud jsem sklem spodní části těžkých dveří neviděl dovnitř. Díval jsem se a naslouchal. Zadržel jsem dech. Díval jsem se a naslouchal tak dlouho, až jsem měl jistotu.

Postavil jsem se a opět zacvakl pojistku. Pistoli jsem vložil zpátky do kapsy. Stál jsem a počítal. Hasičská a policejní stanice stály vedle sebe tři sta metrů od severního konce Hlavní třídy. O osm set metrů dál bylo Enovo bistro. Odhadoval jsem, že nejdříve by se k nám někdo mohl dostat tak za tři minuty. Dvě minuty, než by zareagoval, a další minutu rychlého běhu z Hlavní třídy. Takže jsme měli tři minuty. Jako bezpečnostní rezervu jsem je vydělil dvěma – zbývalo tedy devadesát vteřin, od začátku do konce.

Vběhl jsem doprostřed okresní silnice a zamával na Hubbla. Spatřil jsem, jak se jeho auto odlepilo od obrubníku, a běžel jsem ke vchodu hasičské stanice. Postavil jsem se vedle velkých červených dveří a čekal.

Hubble se přiblížil a ostře stočil svůj starý bentley zpátky přes silnici. Zůstal stát ve správné pozici, zadkem téměř přesně proti dveřím. Viděl jsem, jak sebou auto škublo, když zařadil zpátečku. Pak šlápl na plyn a velký starý sedan se prudce rozjel směrem ke mně.

Stále zrychloval, až narazil do dveří hasičské stanice. Starý bentley musel vážit dvě tuny a vyrazil kovové dveře ze závěsů zcela bez problémů. Doprovázel to ohromný rachot a skřípění kovu. Uslyšel jsem, jak se roztříštila zadní světla a zazvonil blatník, když upadl a odrazil se od betonu. Protáhl jsem se mezerou mezi dveřmi a jejich rámem ještě předtím, než Hubble přeřadil na jízdu vpřed a vyjel ze spouště, kterou nadělal. Uvnitř bylo tma, ale našel jsem nástroj, který jsem hledal; připevněný k boku hasičského vozu, vodorovně, v úrovni hlavy. Byly to ohromné kleště na přeštipování zámků, hodně přes metr dlouhé. Vytrhl jsem je z úchytů a běžel ke dveřím.

Jakmile mě Hubble viděl vycházet, otočil se širokým kruhem přes silnici. Zadní část bentleye byla zdemolovaná. Víko kufru vlálo vzduchem a pomačkaný plech skřípal. Ale odvedl svou práci. Hubble dokončil obrat a octl se přímo naproti vchodu do policejní stanice. Na vteřinu se zastavil a pak sešlápl plyn. Rozjel se proti těžkým skleněným dveřím. Tentokrát čelně.

Bentley prorazil dveře v záplavě sypajícího se skla a zničil přijímací přepážku. Ještě chvíli se sunul dál služebnou, až se zastavil. Vběhl jsem do místnosti vzápětí za ním. Finlay stál v prostřední cele. Ztuhlý šokem. Byl připoután za levé zápěstí k mřížím, které ho oddělovaly od poslední cely. Hodně vzadu. Nemohlo to být lepší.

Odtahal a odházel jsem zbytky přijímací přepážky a vyklidil tak prostor za bentleyem. Pokynul jsem Hubblovi, aby se vrátil. Zatočil volantem a zacouval na místo, které jsem mu uvolnil. To už jsem vpředu odsouval psací stoly, aby měl cestu volnou. Obrátil jsem se a dal mu signál.

Předek auta byl ve stejně špatném stavu jako zadek. Kapotu mělo zprohýbanou a chladič byl proražený. Zespodu z něj tekla zelená voda a seshora syčela pára. Přední světla byla rozbitá a blatník dřel o kolo. Ale Hubble plnil svůj úkol bezchybné. Jednou nohou držel auto na brzdě a druhou túroval motor. Přesně, jak jsem mu řekl.

Viděl jsem, jak se auto vzpíná proti brzdě. Pak náhle vystřelilo dopředu a vrhlo se k prostřední cele, směrem k Finlayovi. Šikmo narazilo do titaniových mříží a vylomilo je jako sekyra laťkový plot. Kapota bentleye vylétla nahoru a přední sklo se roztříštilo. Ozývalo se řinčení a pištění odervávaného plechu. Hubble zastavil metr od místa, kde se nacházel Finlay. Z nabouraného auta se ozývalo hlasité syčení páry. Vzduch byl plný zvířeného prachu.

Vzniklým průchodem jsem se vrhl do cely a přiložil čelisti kleští na článek, spojující náramky pout. Opřel jsem se do metrových držadel, dokud čelisti neprojely skrz. Podal jsem kleště Finlayovi a protáhl ho mezerou ven z cely. Hubble vylézal okénkem z bentleye. Náraz zkřivil dveře a nešly otevřít. Vytáhl jsem ho, naklonil se dovnitř a vytáhl klíčky. Pak jsme všichni tři proběhli zdemolovanou

služebnou a přes skřípající střepy skla místem, kde bývaly velké vstupní dveře. Doběhli jsme k autu a vskočili dovnitř. Nastartoval jsem a s vytím vycouval z parkoviště. Zařadil jsem rychlost a rozjel se po silnici směrem k městu.

Finlay byl venku. Za devadesát vteřin, od začátku až do konce.

32 KAPITOLA

Na severním konci Hlavní třídy jsem zpomalil a zvolna projížděl spícím městem na jih. Nikdo nepromluvil. Hubble ležel otřesený na zadním sedadle. Finlay byl vedle mne na sedadle spolujezdce. Jen tam strnule seděl a zíral před sebe ven. Všichni jsme ztěžka oddychovali. Nacházeli jsme se v oné zóně klidu, která následuje po intenzivním výbuchu nebezpečí.

Hodiny na přístrojové desce ukazovaly jednu hodinu. Do čtyř jsem se chtěl někam uklidit. Na čtvrtou hodinu ranní jsem byl pověrčivý. Nazývali jsme ji hodina KGB. Proslýchalo se, že to byla doba, kdy chodili bušit na dveře. Ve čtyři ráno. Údajně to vždycky fungovalo. V tu hodinu byly jejich oběti v největším útlumu. Lehce je tudíž zvládli. Občas jsme si to vyzkoušeli sami. Mně se to pokaždé osvědčilo. Takže jsem ještě jednou, naposledy, chtěl počkat do čtyř.

Zahnul jsem s autem doleva a hned doprava, servisní uličkou za posledním blokem obchodů. Vypnul jsem hlavní světla, ve tmě zajel za holičský krámek a zhasl motor. Finlay se rozhlédl kolem a pokrčil rameny. Jít v jednu ráno k holiči nebylo o nic bláznivější než najet se stotisícovým bentleyem do budovy. Nebo být zavřen šílencem na deset hodin do cely. Po dvaceti letech v Bostonu a šesti měsících v Margrave už pro Finlaye nezbývalo mnoho věcí, nad kterými by pozdvihl obočí.

Hubble se ze zadního sedadla naklonil dopředu. Hodně ho to poznamenalo. Třikrát svým autem záměrně narazil. Byl po těch třech nárazech potlučený a otřesený. A vyčerpaný. Vyžadovalo hodně úsilí nechat nohu na plynu, když se řítil do jedné pevné překážky za druhou. Ale zvládl to. Ne každý by to dokázal. Teď za to nesl následky. Vyklouzl jsem ze sedadla a postavil se do uličky. Pokynul jsem Hubblovi, aby vystoupil. Ve tmě se ke mně připojil. Zůstal stát, trochu nejistě.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se ho.

Pokrčil rameny.

„Snad jo,“ řekl. „Bouchnul jsem se do kolena a za krkem mě strašně bolí.“

„Procházejte se,“ poradil jsem mu. „Abyste neztuhl.“

Chodil jsem s ním sem a tam uličkou. Deset kroků tam a deset zpátky, několikrát po sobě. Levou nohou našlapoval jen zlehka. Možná se dveře vmáčkly dovnitř a zasáhly ho do kolena. Kroutil hlavou a uvolňoval si tak pohmožděné svaly na krku.

„O. K.?“ zeptal jsem se.

Usmál se. Úsměv změnil v grimasu, jak ho zabolela natažená šlacha.

„Přežiju to,“ odvětil.

Finlay vylezl z auta a přidal se k nám. Pomalu se vzpamatovával. Začal se protahovat, jako kdyby se zrovna probudil. Zmocňovalo se ho vzrušení. Ve tmě se na mne usmál.

„Dobrá práce, Reachere,“ pravil. „Lámal jsem si hlavu, jak mě proboha budete moct vysvobodit. Co se stalo s Picardem?“

Udělal jsem nataženými prsty pistoli, jako dítě při hře. Omezil se na jakési partnerské pokynutí hlavou. Příliš rezervovaný na nějakou spontánnější reakci. Potřásl jsem mu rukou. Nenapadlo mě nic vhodnějšího. Pak jsem se otočil a tiše zaklepal na servisní dveře na zadní straně holičského krámku. Okamžitě se otevřely. Stál v nich starší z holičů, jako by naše klepání očekával. Držel dveře jako nějaký starý komorník. Pokynul nám, abychom vstoupili. V zástupu jsme prošli chodbou do přední místnosti. Zastavili se vedle polic, zaplněných holičskými potřebami. Sukovitý stařík došel za námi.

„Potřebujeme vaši pomoc,“ řekl jsem.

Stařec pokrčil rameny. Mahagonovou dlaní nám naznačil, abychom počkali. Odšoural se dopředu a vrátil se se svým partnerem. S mladším staříkem. Hlasitým chraplavým šepotem diskutovali o mé žádosti.

„Nahoře,“ sdělil nám ten mladší.

Vystoupali jsme po úzkém schodišti a vešli do bytu nad krámkem. Oba staří holiči nás uvedli do obývacího pokoje. Zatáhli závěsy a rozsvítili dvě tlumeně žhnoucí lampy. Vybídli nás, abychom se posadili. Místnost byla malá a nuzně zařízená, ale čistá. Působila útulně. Pomyslel jsem si, že kdybych měl vlastní pokoj, chtěl bych, aby vypadal takto. Usedli jsme. Mladší holič si sedl s námi a starší se opět vyšoural ven. Zavřel za sebou dveře. My čtyři jsme tam seděli a dívali se na sebe. Pak se holič naklonil dopředu.

„Vy, chlapci, nejste první, kdo se u nás schovává,“ pravil.

Finlay se rozhlédl po nás. Ustanovil se mluvčím.

„Nejsme?“ opáčil.

„Ne, pane, nejste. U nás se schovávala spousta chlapců. A děvčat taky, abych pravdu řek.“

„Jako kdo?“ zeptal se Finlay.

„Na koho si vzpomenete, všichni tu byli,“ řekl stařík. „Měli jsme tu chlapce z farem a plantáží, co byli v odborech. Měli jsme tu děvčata, co bojovala za volební práva žen. Měli jsme tu mladíky, co nechtěli rukovat do Vietnamu. Všechny, na které si jen vzpomenete.“

Finlay přikývl.

„A teď máte nás,“ dodal.

„Místní problémy?“ zeptal se holič.

Finlay opět přikývl.

„Velké problémy. Přijdou velké změny.“

„Čekali jsme to. Čekali jsme to už několik let.“

„Ano?“ zajímal se Finlay.

Holič přitakal a vstal. Přistoupil k velké vestavěné skříni. Otevřel dveře a pohybem ruky nás vybídl, abychom se podívali. Skříň byla opatřena hlubokými regály. V nich byly naskládané peníze. Nespočetné svazky bankovek převázané gumičkami. Vyplňovaly skříň od podlahy až ke stropu. Muselo tam být několik set tisíc dolarů.

„Peníze Klinerovy nadace,“ řekl. „Neustále nás jimi zahrnují. Na tom něco nehraje. Je mi čtyřiasedmdesát. Sedmdesát let na mě lidi jenom plivali. Teď mě topí v penězích. Na tom něco není v pořádku, ne?“

Zavřel skříň s bankovkami.

„Neutrácíme je,“ dodal. „Neutratíme ani cent, který jsme si nevydělali. Jen je ukládáme do skříně. Vy, chlapci, jdete po Klinerově nadaci?“

„Zítra už žádná Klinerova nadace nebude,“ řekl jsem.

Stařík jen přikývl. Když míjel dveře skříně, pohlédl na ně a zavrtěl hlavou. Zavřel za sebou a nechal nás samotné v malém příjemném pokoji.

„Nebude to snadné,“ pravil Finlay. „Oni tři a my tři. Mají čtyři rukojmí. Dvě z nich jsou děti. Ani nevíme, kde je vlastně zadržují.“

„Jsou ve skladu,“ řekl jsem. „To je jisté. Kde jinde by byli? Nemají lidi na to, aby je drželi někde jinde. A slyšel jste ten pásek. Tu dunivou ozvěnu. To byl zcela jistě sklad.“

„Jaký pásek?“ zeptal se Hubble.

Finlay na něj pohlédl.

„Přinutili Roscoe, aby namluvila kazetu pro Reachera,“ odvětil. „Vzkaz. Jako důkaz, že ji zadržují oni.“

„Roscoe?“ řekl Hubble. „A co Charlie?“

Finlay zavrtěl hlavou.

„Jen Roscoe,“ lhal. „Od Charlie nic.“

Hubble přikývl. Chytrý tah, Harvarďane, pomyslel jsem si. Představa, jak drží Charlii u mikrofonu s ostrým nožem položeným na krku, by Hubbla mohla vychýlit z křehké rovnováhy. Svrhnout ho z ní dolů do hloubi paniky, kde by nám byl k nepotřebě.

„Jsou ve skladu,“ opakoval jsem. „O tom není pochyb.“

Hubble znal sklad dobře. Pracoval v něm po většinu týdne rok a půl. Takže jsme se ho znovu a znovu vyptávali na všechny detaily. Našli jsme papír a tužku a vybídli ho, aby nakreslil jeho plán. Do něj postupně doplňoval všechny dveře, schody, vzdálenosti a ostatní podrobnosti. Nakonec jsme dostali nákres, za který by se nemusel stydět ani architekt.

Sklad se nacházel v samostatném areálu, jako čtvrtý a poslední v řadě. Byl velmi blízko sousední, třetí budovy, kde byly uskladněny farmářské produkty. Mezi nimi byl plot, který od kovového obložení skladu oddělovala pouze pěšina. Zbylé tři strany byly obehnány hlavním plotem, který vedl kolem celého objektu. Vzadu a na vzdálenější straně byl plot postaven blízko k budově, vpředu pak byla ponechána spousta místa, aby se tam auta mohla otáčet.

Velké shrnovací dveře zabíraly téměř celou přední stěnu. Za vzdálenějším rohem se nacházela malá služební dvířka, která vedla do hlavního prostoru. Uvnitř hned za nimi byla umístěna klec, v níž byl naviják shrnovacích dveří. Když jste prošli dvířky a zahnuli doleva, octli jste se u kovových schůdků, které vedly ke kanceláři. Ta byla v zadním horním rohu skladu, zavěšena na nosníku asi dvanáct metrů nad zemí. Měla velká okna a vpředu jakýsi balkon se zábradlím, z něhož bylo možno sledovat dění dole ve skladu. V zadní stěně kanceláře byly dveře, vedoucí k požárnímu východu, což byly další kovové schůdky, připevněné zvenčí k zadní stěně skladu.

„Výborné,“ řekl jsem. „Dostatečně jasné, ne?“

Finlay pokrčil rameny.

„Bojím se, že budou mít posily,“ namítl. „Strážné, hlídající budovu zvenčí.“

Rozhodil jsem rukama.

„Žádné posily mít nebudou. Větší starost mi dělají brokovnice. Je to velký prostor. A budou tam děti.“

Finlay přikývl. Tvářil se zachmuřeně. Věděl, co mám na mysli. Brokovnice rozprskne v širokém úhlu kužel olova.

Brokovnice a děti nejdou dohromady. Odmlčeli jsme se. Byly skoro dvě ráno. Ještě půl druhé hodiny čekání. Vyjedeme v půl čtvrté. Dorazíme tam ve čtyři. V mou oblíbenou hodinu útoku.

Okamžiky čekání. Jako vojáci v zákopech. Jako piloti před náletem. Byly tiché. Finlay podřimoval. Už v podobné situaci byl. Pravděpodobně mnohokrát. Rozvaloval se v křesle a levá ruka mu visela přes opěradlo. Polovina rozlomených pout mu visela na zápěstí. Jako stříbrný náramek.

Hubble seděl zpříma. Ještě v podobné situaci nebyl. Neklidně poposedával a plýtval energií. Nemohl jsem mu to mít za zlé. Neustále pokukoval po mně. S otázkami v očích. Jen jsem na něj opakovaně krčil rameny.

V půl třetí se ozvalo zaklepání. Pouze jemné zabubnování prsty. Dveře se pootevřely. Stál v nich starší z obou holičů. Napřáhl pokroucený a chvějící se prst do místnosti. Namířil ho přímo na mě.

„Někdo za váma přišel, synu,“ pravil.

Finlay se posadil zpříma a Hubble vypadal vyděšeně. Naznačil jsem jim, aby zůstali sedět. Vstal jsem a vytáhl z kapsy velkou pistoli. Odjistil jsem pojistku. Stařík na mě odmítavě zamával rukou.

„To nebudete potřebovat, synu,“ zaprotestoval. „To vůbec nebudete potřebovat.“

Netrpělivě na mě gestikuloval, abych šel za ním. Opět jsem zbraň schoval. S pohledem na své dva společníky jsem pokrčil rameny a vyšel se staříkem ven. Vedl mne do maličké kuchyně. Tam na stoličce seděla velmi stará žena. Téže mahagonové barvy jako holič, tenká jako hůlka. Vypadala jako letitý strom v zimě.

„To je moje sestra,“ řekl stařík. „Vy hoši jste ji vzbudili, jak jste si povídali.“

Pak přistoupil k ní. Shýbl se a promluvil těsně u jejího ucha.

„Tohle je ten chlapec, co jsem ti o něm říkal,“ pravil.

Vzhlédla a usmála se na mě. Bylo to, jako kdyby vyšlo slunce. V jejích rysech jsem postřehl krásu, kterou se kdysi dávno musela vyznačovat. Napřáhla ke mně ruku a já jsem ji uchopil. Měl jsem pocit, jako bych držel svazek tenkých drátů v měkké, vyschlé rukavici. Starý holič nás nechal v kuchyni samotné. Když procházel kolem mě, zastavil se.

„Zeptejte se jí na něj,“ prohlásil.

Vyšoural se ven. Dřepl jsem si na bobek a stále jsem starou paní držel za ruku. Nepokusila se ji vyprostit. Spočívala v mé obrovské dlani jako hnědý proutek.

„Už moc dobře neslyším,“ řekla. „Musíte jít blíž.“

Naklonil jsem se k jejímu uchu. Voněla jako odkvétající květina.

„Takhle?“ zeptal jsem se jí.

„To je ono, chlapče,“ odvětila. „Takhle vás slyším dobře.“

„Ptal jsem se vašeho bratra na Slepého Blakea,“ řekl jsem jí do ucha.

„To vím, chlapče. Vyprávěl mi o tom.“

„Řekl mi, že jste ho znala.“

„To tedy jo. Znala jsem ho moc dobře.“

„Povíte mi o něm?“ zeptal jsem se jí.

Otočila hlavou a smutně se na mě zadívala.

„Co se tu dá povídat? Už je tak strašně dlouho pryč.“

„Jaký byl?“

Stále na mě hleděla. Oči se jí zamlžily, jak se vrátila o šedesát, sedmdesát let nazpět.

„Byl slepý,“ řekla.

Nějakou dobu nedodala nic dalšího. Rty se jí bezhlesně chvěly a cítil jsem, jak jí v zápěstí silně buší pulz. Naklonila hlavu, jako by se snažila zaslechnout něco z veliké dálky.

„Byl slepý,“ opakovala. „A byl to roztomilý chlapec.“

Měla přes devadesát roků. Byla stejně stará jako dvacáté století. Vzpomínala na dobu, kdy jí bylo dvacet až třicet. Ne na své dětství či dospívání. Na dobu, když už byla zralou ženou. A nazývala Blakea roztomilým chlapcem.

„Byla jsem zpěvačka,“ pokračovala. „A on byl kytarista. Znáte to staré úsloví hraje jako pánbůh? Tohle jsem říkávala o Blakeovi. Vzal do ruky tu svou starou kytaru a v tu ránu se z ní začaly řinout tóny, rychleji, než jsem svedla zpívat. Ale každý tón byl dokonalý, zazněl vzduchem jako malý stříbrný zvonek. Hrávali jsme a zpívali celou noc a ráno jsem ho pak vzala na louku, sedli jsme si pod stinný strom a muzicírovali jsme dál. Jen tak pro potěšení. Jen proto, že já jsem uměla zpívat a on hrát.“

Zabroukala si pro sebe pár taktů čehosi. Hlas měla položený asi o kvintu níž, než jsem čekal. Byla tak hubená a křehká, že byste očekávali vysoký, chvějivý soprán. Zpívala však hlubokým, neznělým altem. Zalétl jsem s ní do vzpomínek a představil si ten dávný výjev. Jak ti dva sedí na georgijské louce, plné těžké vůně lučních květů a líného bzučení poledního hmyzu, opírají se zády o strom a hrají a zpívají si pro radost. Ony hořké písně, plné vzdoru, které Blake složil a které jsem já tolik miloval.

„Co se s ním stalo?“ zeptal jsem se jí. „Víte to?“

Přikývla.

„Vědí to dva lidé na této zemi,“ zašeptala. „Já jsem jedním z nich.“

„Povíte mi to? Vlastně jsem sem přijel, abych se to dozvěděl.“

„Dvaašedesát let,“ pravila. „Neřekla jsem to živé duši dvaašedesát let.“

„Povíte mi to?“ opakoval jsem.

Smutně přikývla. V zamlžených starých očích jí stály slzy.

„Dvaašedesát let. Jste první člověk, který se mě na to kdy zeptal.“

Zadržel jsem dech. Rty se jí chvěly. V dlani jsem ucítil zaškrábání její ruky.

„Byl slepý,“ řekla. „Ale rozpustilý. Znáte ten výraz? Rozpustilý? Znamená to vlastně drzý, ale v žertu, s úsměvem. Blake byl rozpustilý. A živý, měl spoustu energie. Rychle chodil a mluvil, pořád byl v pohybu, pořád se jenom zubil. Ale jednou jsme takhle vyšli z jednoho podniku tady ve městě, smáli jsme se a kráčeli po chodníku. Nikde nikdo nebyl, jen přímo proti nám šli dva běloši. Muž s chlapcem. Všimla jsem si jich a uskočila jsem z chodníku, jak jsme měli nařízeno. Stála jsem tam v prachu a čekala, až přejdou. Ale chudák Blake byl slepý. Neviděl je. A tak prostě vrazil do toho bílého chlapce. Mohlo mu být tak deset, možná dvanáct. Blake ho nechtěně srazil na silnici. Chlapec si poranil hlavu o kámen a spustil takový řev, že jste nic podobného neslyšel. Byl tam s ním jeho tatínek. Toho jsem znala. Byl to hrozné důležitý člověk tady ve městě. Jeho syn vřískal, dostal úplný záchvat a křičel na otce,
aby toho negra potrestal. No a ten se rozlítil a pustil se do Blakea svou holí. Nahoře s velkým stříbrným knoflíkem. Mlátil ubohého Blakea tou holí, až mu rozrazil hlavu, jako by to byl meloun. Ubil ho k smrti. Chytil chlapce za ruku a obrátil se ke mně. Poslal mě ke koňskému napajedlu pro vodu, abych chudákovi Blakeovi umyla vlasy a z jeho hole zbytky krve a mozku. Přikázal mi, že o tom nikdy nesmím říct ani slovo, jinak že mě zabije taky. Tak jsem se schovala a čekala, až ubohého Blakea našel na chodníku někdo jiný. Pak jsem vyběhla a křičela a vzlykala s těmi ostatními. Nikdy jsem o tom nevyprávěla živé duši, až do dnešního dne.“

Z očí se jí valily obrovské slzy a pomalu stékaly po jejích hubených lících. Vztáhl jsem ruku a setřel jí je hřbetem prstu. Uchopil jsem ji i za druhou ruku.

„Kdo byl ten chlapec?“ zeptal jsem se jí.

„Někdo, koho od té doby vidím pořád,“ odvětila. „Člověk, kterého jsem viděla s úsměškem procházet kolem skoro každý den a pokaždé mi připomněl mého ubohého Blakea, jak tam leží s rozraženou hlavou.“

„Kdo to byl?“

„Byla to nešťastná náhoda,“ pokračovala. „Každému by to bylo jasné. Chudák Blake byl slepý. Ten chlapec nemusel spustit takový povyk. Nebyl natolik zraněný. Byl už dost velký na to, aby to věděl. Byla to jeho vina, tím že tak strašně ječel a vřískal.“

„Kdo byl ten chlapec?“ naléhal jsem.

Otočila se ke mně a zadívala se mi do očí. Prozradila mi své dvaašedesátileté tajemství.

„Grover Teale,“ řekla. „Stal se z něj starosta, stejně jako jeho otec. Myslí si, že je pánem celého světa, ale je to jen vřískající spratek, který nechal mého ubohého Blakea bezdůvodně zabít, jen proto, že byl slepý a černý.“

33 KAPITOLA

V ULIČCE ZA HOLIČSKÝM KRÁMKEM JSME SE OPĚT NASKLÁDALI do Charliina černého bentleye. Nikdo nepromluvil. Nastartoval jsem, vyjel na silnici a zamířil na sever. Světla jsem měl vypnutá a jel jsem pomalu. Velké černé auto se pokradmu plížilo nocí jako zvíře, vydávající se ze svého doupěte na lov. Jako černá ponorka, opouštějící kotviště a směřující do ledových vod. Projel jsem městem a zastavil poblíž policejní stanice. Tichý jako myš.

„Chci si vzít zbraň,“ řekl Finlay.

Protáhli jsme se mezi troskami roztříštěných dveří. Hubblův bentley nehybně stál ve tmě služební místnosti. Přední pneumatiky měl vypuštěné a pokleslým předkem spočíval v zohýbané spleti mříží. Ucítil jsem zápach benzinu. Nádrž musela být proražená. Víko kufru bylo důsledkem nárazu zdvižené. Hubble se na auto ani nepodíval.

Finlay si kolem zničeného auta proklestil cestu k velké zadní kanceláři. Zmizel uvnitř. S Hubblem jsme čekali v kupě střepů, které bývaly vstupními dveřmi. Finlay se ze tmy vynořil s ocelovým revolverem a krabičkou zápalek. A

s úšklebkem. Mávl na nás, abychom ustoupili k autu, a škrtl zápalkou. Vhodil ji pod zadek zdemolovaného zeleného bentleye a se skřípěním prošel za námi.

„K odvedení pozornosti, že?“ řekl.

Oheň jsme spatřili, když jsme vyjížděli z parkoviště. Jasně modré plameny se hnaly po koberci jako vlna na pláži. Zachvátily dřevo z rozštípaného nábytku. Obrovská benzinová skvrna oheň neustále přiživovala, až se vyvalil ven. Plameny změnily barvu na žlutou a oranžovou a začaly nasávat vzduch otvorem, kde býval vchod. Během minuty byla celá budova v plamenech. Usmál jsem se a vydal se po okresní silnici.

Po většinu z oněch čtrnácti mil jsem měl zapnutá světla. Jel jsem rychle. Zabralo mi to možná dvanáct minut. Pak jsem zhasl a čtyři sta metrů před cílem přibrzdil. Na silnici jsem se otočil a trochu couvl. Nechal jsem vůz stát obrácený na jih. Směrem k městu. S nezamčenými dveřmi. A klíčky v zapalování.

Hubble nesl velké štípací kleště. Finlay zkontroloval revolver, jenž si vzal z kanceláře. Já jsem sáhl pod sedadlo a vytáhl plastikovou láhev, kterou jsme zaplnili benzinem. Vsunul jsem si ji do kapsy, kde jsem měl obušek. Byla těžká. Vpravo mi stahovala blůzu dolů a Desert Eagle na druhé straně vytahovala výš na prsa. Finlay mi podal zápalky. Vložil jsem si je do druhé kapsy.

Stáli jsme ve tmě vedle silnice. Krátce jsme na sebe pokývli a vyrazili přes pole k rozštípnutému stromu. Jeho silueta se na obloze rýsovala proti měsíci. Trvalo nám několik minut, než jsme se tam dostali. Bořili jsme se do měkké hlíny. U stromu jsme se zastavili. Vzal jsem si od Hubbla kleště, opět jsme na sebe kývli a zamířili zezadu ke skladu. Plot zde vedl nedaleko od budovy. Byly za deset minut čtyři. Od chvíle, kdy jsme opustili hořící policejní stanici, nikdo nepromluvil.

Od stromu k plotu to bylo sedmdesát metrů. Minuta chůze. Šli jsme dál, až jsme se dostali na úroveň požárních schůdků. Přímo proti místu, kde byly zakotvené do betonového chodníku, který vedl podél celé budovy. Finlay s Hubblem vzali za pletivo, aby ho napnuli, a já jsem se jím začal prostřihávat kleštěmi. Šlo to doslova jako po másle. Vystřihl jsem velký kus, přes dva metry na výšku až k místu, kde začínal ostnatý drát, a možná dva a půl metru na šířku.

Otvorem jsme vstoupili do objektu. Došli jsme ke schůdkům. Čekali. Zevnitř bylo slyšet zvuky. Pohyby a škrábání znějící rozlehlým prostorem jako tlumené dunění. Zhluboka jsem se nadechl. Druhým dvěma jsem naznačil, aby se přitiskli ke kovovému obložení. Pořád jsem si nebyl jistý, zda venku nejsou stráže. Můj instinkt mi napovídal, že žádné posily nemají. Ale Finlay se toho bál. A již dávno

jsem se naučil brát v úvahu to, čeho se obávají lidé jako Finlay.

Takže jsem ostatním ukázal, aby zůstali na místě, a plížil jsem se k rohu ohromné budovy. Přikrčil jsem se a z výšky necelého půl metru upustil kleště na betonový chodník. Vydaly zvuk zhruba správné intenzity. Jako by se někdo snažil dostat do objektu. Přitiskl jsem se ke zdi a s obuškem v pravé ruce čekal.

Finlay měl pravdu. Měli venku stráž. Já jsem však měl pravdu také. Nepřivedli si posily. Tím venkovním strážným byl seržant Baker. Měl za úkol hlídat sklad. Slyšel jsem ho ještě před tím, než jsem ho uviděl. Jeho napjaté oddechování a kroky na betonu. Vyšel zpoza rohu a zastavil se na metr ode mne. Stál a zíral na kleště. V ruce držel svou osmatřicítku. Díval se na kleště, pak přesunul pohled k plotu a postupoval očima až k vystřiženému místu. Potom se k němu rozběhl.

Vzápětí zemřel. Rozmáchl jsem se obuškem a udeřil ho. Ale nešel k zemi. Upustil revolver. Na vratkých nohou zakroužil dokolečka. Finlay vyrazil za mnou a chytil ho za krk. Vypadal jako vesnický hoch, když kroutí krkem kuřeti. Předvedl dobrou práci. Baker měl nad kapsou uniformy stále ještě plastikovou jmenovku. První věc, které jsem si na něm před devíti dny všiml. Nechali jsme jeho tělo na pěšince. Čekali jsme pět minut. Pozorně naslouchali. Nikdo další nepřišel.

Vrátili jsme se na místo, kde čekal Hubble. Znovu jsem se zhluboka nadechl. Přistoupil jsem k požárním schůdkům a začal šplhat vzhůru. Opatrně a tiše jsem pokládal nohy na jednotlivé stupně a posunoval se výš a výš. Schodiště bylo otevřené, celá konstrukce byla odlitá ze železa či oceli. Kdybychom nenašlapovali zlehka, rozezvučela by se jako zvon. Finlay byl hned za mnou, pravou ruku na zábradlí a v levičce pistoli. Za ním šel Hubble, příliš vyděšený na to, aby vůbec dýchal.

Pomalu jsme stoupali. Byli jsme velmi obezřetní. Trvalo nám dlouhé minuty, než jsme konečně stáli na malé plošině na konci schodiště, dvanáct metrů nad zemí. Přiložil jsem ucho ke dveřím. Ticho. Žádný zvuk. Hubble vytáhl své klíče od kanceláře. Svíral je v hrsti, aby necinkaly. Pomalu, pozorně vybral ten správný. Zvolna ho vsunul do zámku. Zadrželi jsme dech. Otočil klíčem. Zámek cvakl. Dveře povolily a pootevřely se. Stále jsme nedýchali. Žádný zvuk. Žádná reakce. Ticho. Hubble začal dveře pomalu, opatrně otvírat do místnosti. Po něm je převzal Finlay a rozevřel je o něco víc. Podal je mně. Vstoupil jsem za nimi a dveře otevřel úplně, až se dotýkaly zdi. Zabezpečil jsem je v této poloze láhví benzinu z kapsy.

Z kanceláře vycházelo světlo a požárními dveřmi dopadalo v jasném pruhu na plot a pole dvanáct metrů pod námi. Sklad byl osvětlen obloukovými lampami a jejich záře pronikala velkými okny do kanceláře a druhou stranou ven.

Měl jsem tudíž celý vnitřek jako na dlani. Po tom, co jsem tam spatřil, se mi srdce zastavilo.

Nikdy jsem nevěřil na štěstí. Nikdy jsem k tomu neměl důvod. Nespoléhal jsem se na ně, protože jsem nikdy nemohl. Ale nyní se na mne doopravdy usmálo zeširoka. Šestatřicet let smůly a malérů bylo zažehnáno jediným jásavým pohledem. Bozi mi seděli na rameni, výskali a poháněli mě kupředu. Tímhle jediným šťastným pohledem jsem poznal, že jsem vyhrál.

Protože na podlaze kanceláře spaly děti. Hubblovy děti. Ben a Lucy. Rozprostřené na hromadě prázdných jutových pytlů. V hlubokém spánku, nepřikryté a nevinné, jak umějí být jen spící děti. Byly špinavé a v potrhaných oděvech. Stále oblečené do svých školních šatů z pondělka. Vypadaly jako vagabundi ze staré zažloutlé fotky z New Yorku. S rukama rozhozenýma tvrdě spaly. Ve čtyři hodiny ráno. V mou šťastnou hodinu.

Děti mi dělaly pekelnou starost Kvůli nim byla celá tahle zatracená akce téměř nemožná. Promýšlel jsem to snad tisíckrát. Spřádal jsem v duchu válečné strategie a snažil se najít takovou, která by měla naději na úspěch. Nenašel jsem jedinou. Vždycky mi vyšel špatný konec. To, čemu vojenské akademie říkají neuspokojivý výsledek. Děti pokaždé skončily rozprsknuté brokovnicemi po celém skladu. Děti a brokovnice prostě nejdou dohromady. A vždycky jsem si představoval čtyři rukojmí a dvě brokovnice na stejném

místě ve stejnou dobu. Představoval jsem si vyděšené děti, vřískající Charlie a burácející Ithaky. Všechno v jednom prostoru. Nepřišel jsem na žádné řešení. Kdybych mohl dát cokoli, co jsem kdy měl nebo mít budu, dal bych to za to, aby děti byly jinde, aby je dali spát někam stranou. A to se stalo. Vyplnilo se to. Euforie mi zněla v uších jako jásající davy na obrovském stadionu.

Otočil jsem se ke zbývajícím dvěma. Položil jsem jim dlaně na zátylky a přitáhl si jejich hlavy těsně k sobě. Promluvil jsem, jak nejtišeji jsem dovedl.

„Hubble, vezměte holčičku,“ šeptal jsem. „Finlayi, vy vezměte chlapce. Zakryjte jim pusy rukou. Nesmí vydat žádný zvuk. Odneste je ven ke stromu. Vy, Hubble, je pak na zádech odneste do auta. Zůstaňte tam s nimi a čekejte. Finlayi, vy se sem vraťte. Udělejte to hned teď, co nejtišeji.“

Vytáhl jsem Desert Eagle a odjistil jej. Opřel jsem si zápěstí o rám dveří a přes kancelář zamířil na dveře vedoucí do skladu. Finlay s Hubblem se vplížili. Dělali to dobře. Zůstali sehnutí. Pohybovali se nehlučně. Přitiskli dlaně na malá ústa. Zdvihli děti a kradli se zpátky. Napřímili se a prošli kolem hlavně mé velké čryřiačtyřicítky. Děti se vzbudily a začaly se vzpírat. Doširoka otevřené oči upíraly na mě. Hubble s Finlayem je odnesli k dlouhému schodišti a neslyšně se po něm pustili dolů. Vycouval jsem ze dveří až k zadnímu konci kovové plošiny. Našel jsem si takový úhel, abych je mohl celou dobu krýt Viděl jsem, jak pomalu

sestupují po požárních schodech na zem, odcházejí k plotu a otvorem v pletivu pryč. Prošli jasným pruhem světla, dopadajícím na pole dvanáct metrů pode mnou, a zmizeli do noci.

Uvolnil jsem se. Sklonil jsem pistoli. Bedlivě naslouchal. Neslyšel jsem nic než tlumené škrábavé zvuky zevnitř. Vstoupil jsem do kanceláře. Po podlaze jsem se připlížil k oknům. Pomalu jsem zdvihl hlavu a vyhlédl ven a dolů. Naskytl se mi pohled, na který nikdy v životě nezapomenu.

Ve střeše skladu byla naistalovaná stovka obloukových lamp. Osvěcovaly celé místo jasněji než ve dne. Byl to velký prostor. Musel mít tak třicet metrů na délku a pětadvacet na šířku. Mohl být osmnáct metrů vysoký. A byl plný dolarových bankovek. Gigantická duna peněz vyplňovala celý sklad. U vzdálenějšího zadního rohu se vršila do výše snad patnácti metrů a postupně se snižovala k podlaze jako svah hory. Byla to hora dolarů. Ohromná. Tyčila se v místnosti jako obrovský zelený ledovec.

Na druhém konci skladu jsem uviděl Tealea. Seděl na nižším svahu hory, asi v třímetrové výšce. Přes kolena brokovnici. Vypadal maličký v porovnání s ohromnou hromadou, která čněla za ním. O patnáct metrů blíž se nacházel starý Kliner. Výš na svahu. Seděl na čtyřiceti tunách peněz. Rovněž s brokovnicí na kolenou.

Brokovnice mířily na Roscoe a Charlii Hubblovou. Dvě maličké postavičky dvanáct metrů pode mnou. Donutili je

pracovat. Roscoe držela lopatu na sníh. Jeden z těch velkých zakulacených nástrojů, které v severních státech používají na prohazování příjezdových cest. Postrkovala závěje dolarů směrem k Charlii. Ta je nandávala do krabic od klimatizérů a pěchovala zahradnickými hráběmi. Za oběma ženami stála řada zalepených krabic. Před nimi se tyčila monstrózní hromada. Pachtily se hluboko pode mnou jako dva mravenci pod horou dolarových bankovek.

Zatajil jsem dech. Zíral jsem jako přimrazený. Byl to naprosto neuvěřitelný pohled. Spatřil jsem Klinerovu černou dodávku, zacouvanou mezi shrnovacími dveřmi. Vedle ní stál Tealeův bílý Cadillac. Byla to obě velká auta. Nebyla však ničím v porovnání s horou peněz. Vypadala jako hračky na pískovišti. Nemohl jsem odtrhnout zrak. Bylo to jako nějaká fantastická scéna z pohádky. Jako ohromná podzemní jeskyně bájného smaragdového dolu. Vše zářivě osvětleno stovkou obloukových světel. Maličké postavičky hluboko dole. Nechtělo se mi tomu věřit. Hubble mi řekl, že milion dolarů v jednodolarovkách je neskutečný pohled. Já jsem se díval na čtyřicet milionů. Byla to výška té haldy, co na mě tak zapůsobilo. Čněla téměř ke stropu. Desetkrát vyšší než dvě postavy, pracující na úrovni podlahy. Vyšší než dům. Vyšší než dva domy. Bylo to neuvěřitelné. Sklad měl obrovské rozměry. A byl naplněn souvislou ma sou peněz. Naplněn čtyřiceti miliony pravých jednodolarových bankovek.

Ženy se pohybovaly s otupělostí, způsobenou naprostým vyčerpáním, jako vojáci v závěru nějakého namáhavého cvičení. Mechanicky prováděly potřebné úkony, zatímco spaly vestoje a jejich mozky volaly po odpočinku. Z gigantické hromady skládaly dolary, náruč po náruči, do lepenkových krabic. Byl to beznadějný úkol. Odvolání Pobřežní stráže Klinera překvapilo. Nebyl připraven. Sklad byl beznadějně nacpaný. Roscoe a Charlie byly zapřaženy do práce jako vyčerpané otrokyně. Teale s Klinerem je sledovali jako dozorci, bez hnutí, jako by věděli, že jsou na konci cesty. Ohromná záplava peněz je pohřbí. Pohltí je a zadusí.

Zaslechl jsem sotva postřehnutelné cvakání Finlayových bot na požárních schůdcích. Vyplížil jsem se z kanceláře a setkal se s ním na kovové plošině venku.

„Jsou zpátky v autě,“ zašeptal. „Jak to vypadá tady?“

„Dvě brokovnice v pohotovosti,“ odvětil jsem šeptem. „Roscoe i Charlie vypadají v pořádku.“

Pohlédl směrem k prudkému světlu a tlumenému škrábání.

„Co tam všichni dělají?“ zeptal se mne.

„Pojďte se podívat,“ řekl jsem tiše. „Ale zadržte dech.“

Společně jsme se vkradli dovnitř. Po podlaze jsme se připlížili k oknům. Pomalu jsme vystrčili hlavy. Finlay pohlédl dolů na fantastickou scénu pod sebou. Díval se

dlouhou dobu. Oči mu jezdily do všech stran. Nakonec je upřel na mě. Se zadrženým dechem.

„Prokrista,“ zašeptal.

Pokynul jsem k ústupu. Vylezli jsme na plošinu požárních schůdků.

„Prokrista,“ opakoval šeptem. „Věříte vlastním očím?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Nevěřím.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se mě.

Vztyčenou dlaní jsem Finlayovi naznačil, aby počkal na plošině. Doplazil jsem se opět dovnitř a podíval se oknem dolů. Rozhlédl jsem se po celém skladu. Podíval jsem se na místo, kde seděl Teale, a k vnitřním dveřím kanceláře, zhodnotil Klinerovo palebné pole, odhadl, kde asi mohou skončit Roscoe a Charlie. Spočítal jsem úhly a přibližné vzdálenosti. Dospěl jsem k jedinému definitivnímu závěru. Že to je zapeklitý problém.

Starý Kliner k nám byl nejblíž. Roscoe s Charlii pracovaly mezi ním a Tealem. Teale byl nebezpečný, protože se nacházel na opačném konci skladu. Až se objevím nahoře na vnitřních schodech, všichni čtyři ke mně vzhlédnou. Kliner zdvihne svou brokovnici. Teale udělá totéž. Oba dva po mně vystřelí.

Kliner vystřelí přímo, šedesát stupňů do výše, jako lovec kachen. Ale mezi mnou a Tealem stály Roscoe a Charlie. A Teale bude střílet pod dosti malým úhlem. Už teď seděl v

třímetrové výši. Půjde tedy o převýšení dalších dvanácti metrů z třicetimetrové vzdálenosti. Malý úhel. Možná patnáct dvacet stupňů. Jeho obří Ithaca byla konstruovaná tak, aby pokryla daleko širší rozsah než patnáct či dvacet stupňů. Jeho výstřel zasáhne ženy vražedným deštěm olova. Zabije je. Když Teale vzhlédne ke mně a vystřelí, Roscoe s Charlii zemřou.

Vyplížil jsem se opět z kanceláře a došel na plošinu k Finlayovi. Sehnul jsem se a zdvihl plastikovou láhev s benzinem. Podal mu ji společně s krabičkou zápalek. Přiblížil jsem se těsně k němu a řekl mu, co má dělat. Vyměnili jsme si šeptem několik vět a on se pomalu vydal po dlouhém kovovém schodišti dolů. Já jsem se vrátil do kanceláře a opatrně položil Desert Eagle na podlahu u dveří do skladu. Odjištěný. Odplazil jsem se pod okno. Vysunul hlavu a čekal.

Uplynuly tři minuty. Hleděl jsem na vzdálený konec shrnovacích dveří a čekal. Šikmo přes celý obrovský prostor skladu jsem sledoval štěrbinu mezi spodkem dveří a betonovou podlahou. Hleděl jsem a vyčkával. Už přešly čtyři minuty. Malé postavičky pode mnou stále pracovaly. Roscoe s Charlii plnily krabice pod Tealeovým bdělým pohledem. Kliner se vyšplhal po svahu hory a skopl směrem

k ženám další vodopád dolarů. Pět minut pryč. Kliner měl brokovnici položenou dvanáct metrů od sebe a uvolňoval ze svahu svazky bankovek, které se pak malou lavinou hrnuly Roscoe k nohám. Uplynulo šest minut. Sedm.

Pak jsem spatřil, jak se pod shrnovacími dveřmi rozšiřuje tmavá skvrna rozlitého benzinu. Tvořila půlkruhovou louži, která postupovala dovnitř. Dospěla k úpatí obrovské duny dolarů, tři metry od místa, kde seděl rozvalený Teale. Stále se rozrůstala. Tmavá skvrna na betonu. Kliner pořád pracoval ve výšce, vzdálený patnáct metrů od Tealea. Neustále tak deset metrů od své zbraně.

Odkradl jsem se zpět k vnitřním dveřím. Stiskl jsem kliku. Dveře se uvolnily. Zdvihl jsem pistoli. Dveře jsem napůl otevřel a odplížil se nazpátek k oknu. Pozoroval zvětšující se louži benzinu.

Obával jsem se, že Teale ho ihned ucítí. To byla slabina mého plánu. Ale nemohl ho ucítit. Jelikož celý sklad byl prostoupen silným, odpudivým zápachem. Udeřil mě do nosu ihned, jak jsem otevřel dveře. Těžký, nakyslý, mastný pach. Pach peněz. Miliony a miliony zmačkaných, umaštěných dolarových bankovek ze sebe vydávaly pach upocených rukou a zatuchlých kapes. Visel ve vzduchu. Byl to týž zápach, který jsem ucítil z prázdných krabic v garáži Shermana Stollera. Zakyslý pach použitých peněz.

Pak jsem spatřil, jak za dveřmi vyšlehl oheň. Finlay upustil hořící zápalku. Byl to nízký modrý plamen, který

proběhl pode dveřmi a rozkvetl na široké skvrně uvnitř jako otvírající se květina. Dospěl k okraji obrovské zelené hory. Viděl jsem, jak Teale trhl hlavou a začal na něj zírat, ochromen hrůzou.

Přiskočil jsem ke dveřím a prosmykl se ven. Namířil jsem pistoli. Podepřel si zápěstí o zábradlí balkonu. Zmáčkl jsem kohoutek a ze třiceti metrů ustřelil Tealeovi hlavu. Velká kulka ho zasáhla do spánku a rozmetala mu lebku po kovovém obložení za ním.

Pak se všechno zvrtlo. Viděl jsem, jak se to děje v oné strašlivé zpomalené sekvenci, ke které dojde, když vám myšlenky běží rychleji, než se můžete pohybovat. Má ruka s pistolí se sunula vlevo, aby sledovala Klinera při jeho cestě zpět k vlastní zbrani. Ale Kliner skočil doprava. Zoufalým skokem se ze svahu hory vrhl k místu, kam Teale upustil svou brokovnici. Nešel si zpátky pro svou zbraň. Hodlal si vzít Tealeovu. Chtěl využít vražedné geometrie, kterou poskytovalo Tealeovo stanoviště. Sledoval jsem svou ruku, jak mění směr a pohybuje se ladným plynulým obloukem vzduchem hned za Klinerem, jenž se ve spršce bankovek kutálel a klouzal dolů. Potom jsem uslyšel náraz, jak se pode mnou dokořán rozlétla služební dvířka. Bouchnutí dveří soutěžilo s ozvěnou výstřelu, který zabil Tealea, a já jsem spatřil, jak se do skladu vpotácel Picard.

Neměl sako a bylo vidět, že obrovskou košili má nasáklou krví. Obřími kroky se blížil k ženám. Hlavu přitom

otáčel stranou a jeho pravá ruka se širokým obloukem zdvihala vzhůru, aby zamířila na mě. V jeho ohromné dlani jsem zahlédl ukrytou osmatřicítku. Současně jsem spatřil, jak třicet metrů od něho Kliner sebral Tealeovu brokovnici z místa, kam upadla, a ponořil se do hromady bankovek.

Levou rukou jsem uchopil zábradlí před sebou a přitáhl se k němu. Pravačkou jsem švihl kolmo dolů, vystřelil a zasáhl Picarda do pravého ramene zlomek vteřiny před tím, než na mně spočinula jeho osmatřicítka. Uviděl jsem, jak padl na zem v gejzíru krve, a to už jsem opět přesunoval mušku na Klinera.

Nepřemýšlel jsem. Jednal jsem mechanicky a nezúčastněně, jako by to celé byl jen čistě technický problém. Při předchozím výstřelu jsem zpevnil ruku v rameni, aby mi ji zpětný náraz masivní zbraně vyhodil vzhůru. Tím jsem získal zlomek vteřiny při přemisťování hledí na druhou stranu místnosti. Ucítil jsem náraz v dlani, jak spálené plyny vyhodily prázdnou nábojnici a na její místo vtlačily další kulku. Kliner zdvihal hlaveň Ithaky v dešti dolarových bankovek a pumpoval nábojnici do komory. Zaslechl jsem dvojí cvaknutí mechanizmu pušky přes burácení výstřelu, který složil Picarda.

Nezúčastněnou myslí jsem vyhodnotil, že Kliner namíří jen o něco výš nad horizontální rovinu, aby mne zasáhl horní částí kuželového rozptylu, zatímco spodní sprška ustřelí hlavy oběma ženám. Spočítal jsem, že mé kulce

potrvá něco přes sedm setin vteřiny, než doletí na druhý konec skladu, a že musím zamířit vysoko na pravou část jeho těla, aby stočila brokovnici pryč od žen.

Poté můj mozek prostě vypnul. Předal mi všechny potřebné informace a teď jen výsměšně přihlížel mé snaze zvednout zbraň rychleji, než se to podaří Klinerovi s hlavní Ithaky. Byl to závod, který jsem viděl v nervy drásajícím zpomaleném pohybu. Byl jsem napůl nakloněný přes zábradlí balkonu a pomalu jsem zdvihal ruku, jako bych v ní měl nesmírné závaží. Třicet metrů ode mě zdvihal Kliner zvolna hlaveň brokovnice, jako kdyby byla ponořená v kádi sirupu. Zvedaly se současně, centimetr po centimetru, stupeň po stupni. Výš a výš. Trvalo to věčnost. Trvalo to celý můj život. Na úpatí hory šlehaly a prskaly plameny. Rozšiřovaly se po ní do stran a vzhůru. Klinerovy zažloutlé zuby byly rozevřené ve vlčím úsměvu. Charlie vřískala. Roscoe se pomalu jako pavučina snášela k betonové podlaze. Má paže a Klinerova puška stále centimetr po centimetru směřovaly vzhůru, s osudovou neúprosností.

Má ruka dorazila první. Vypálil jsem, zasáhl Klinera vpravo do hrudi a obrovská kulka ráže 44 ho srazila k zemi. Hlaveň Ithaky sebou škubla stranou, když stiskl spoušť. Brokovnice zahřměla a z bezprostřední blízkosti vypálila do obrovské hory peněz. Vzduch byl okamžitě plný maličkých útržků papíru. Rozcupované kousky bankovek poletovaly po

celém prostoru. Vířily jako prudký blizard a při pádu do ohně se okamžitě vzňaly.

Pak čas začal opět běžet normálně a já jsem pádil po schodech dolů do skladu. Plameny se zakusovaly do umaštěného kopce rychleji, než dokáže běžet člověk. Probil jsem se kouřem a popadl Roscoe a Charlii pod paží. Otočil jsem je čelem vzad a chvátal s nimi zpátky ke schodišti. Cítil jsem, jak pod shrnovacími dveřmi se do místnosti nasává vzduch, aby živil oheň. Celý ohromný sklad už byl v plamenech. Gigantická duna peněz vybuchovala ohnivými gejzíry. Běžel jsem přímo ke schodům a ženy vlekl s sebou.

Vrazil jsem rovnou do Picarda. Zdvihl se z podlahy přede mnou a vzniklá srážka mě poslala k zemi. Stál tam jako raněný obr a řičel zlostí. Rozstřelené pravé rameno mu krvácelo. Košili měl nasáklou krví, odpudivě karmínovou. Mátožně jsem se zdvihl z podlahy a on mne udeřil levou rukou. Rána mnou otřásla a zhoupla mě dozadu. Následoval další úder levačkou, který mě zasáhl do paže. Desert Eagle mi vypadl z ruky a s kodrcáním ujížděl po betonu. Kolem nás se vzdouvaly plameny, plíce mě bolely a slyšel jsem, jak Charlie Hubbleová hystericky křičí.

Picard neměl revolver. Stál vratce přede mnou, kymácel se dopředu a dozadu a rozpřáhl svou mohutnou levačku k dalšímu úderu. Vrhl jsem se mu do nápřahu a loktem ho zasáhl do hrdla. Vložil jsem do úderu více síly, než kdy v

životě předtím. On se ale jen otřepal a přistoupil blíž. Švihl svou obrovskou levou pěstí a srazil mě stranou do ohně.

Když jsem se kutálel ven, vdechoval jsem pouze kouř. Picard došel ke mně. Stál v hořící hromádce peněz. Naklonil se dopředu a kopl mě do prsou. Jako by do mě najel náklaďák. Chytla na mně blůza. Strhl jsem ji ze sebe a hodil ji na něj. Ale on ji jen srazil stranou a napřáhl nohu dozadu ke kopu, který mne měl zabít. Pak sebou náhle začal škubat, jako kdyby ho někdo zezadu udeřil kladivem. Spatřil jsem tam stát Finlaye, jak střílí na Picarda z revolveru, který si vzal ze stanice. Vypálil mu šest ran do zad. Picard se otočil a hleděl na něj. Udělal krok k němu. Finlayova zbraň cvakla naprázdno.

Vrhl jsem se po své velké izraelské pistoli. Sebral jsem ji z rozžhaveného betonu a střelil Picarda zezadu do hlavy. Nárazem obrovské kulky se mu lebka rozletěla. Nohy se pod ním podlomily a začal padat. Vypálil jsem do něj své poslední čtyři náboje, ještě než dopadl k zemi.

Finlay popadl Charlii a chvátal skrz plameny pryč. Zdvihl jsem z podlahy Roscoe, rozběhl se s ní ke schodům a vlekl ji nahoru. Prošli jsme kanceláří ven a po požárním schodišti dolů, zatímco plameny už vyšlehávaly ze dveří za námi. Prosmykli jsme se otvorem v plotu. Vyzdvihl jsem Roscoe do náruče a běžel jsem přes pole ke stromu.

Za námi rozžhavený vzduch vyrazil střechu skladu a plameny vyšlehly na třicet metrů do noční oblohy. Všude

kolem nás pršely k zemi hořící útržky dolarových bankovek. Sklad žhnul jako vysoká pec. Ucítil jsem horko na zádech a Roscoe smetla hořící papír, který na nás dopadl. Doběhli jsme ke stromu. Nezastavili jsme se a běželi dál k silnici. Dvě stě metrů. Sto metrů. Zezadu jsem slyšel vrzání a praskání, jak se kovová konstrukce lámala a hroutila. Před námi vedle bentleye stál Hubble. Otevřel dokořán zadní dvířka a spěchal za volant.

My čtyři jsme se nacpali dozadu a Hubble šlápl na plyn. Auto vyrazilo dopředu a dveře se zabouchly. Děti seděly vpředu. Obě křičely. Charlie křičela. Roscoe křičela. S jistým nezúčastněným zájmem jsem shledal, že křičím také.

Hubble odjel asi míli po silnici. Pak zabrzdil, my jsme se vyhrabali ze sedadel a vypadli z auta. Klopýtali jsme kolem něj. Objímali jsme se a líbali a plakali vedle krajnice staré okresní silnice. Čtyři Hubblovi se semkli k sobě. Roscoe, Finlay a já jsme se rovněž přitiskli k sobě. Pak Finlay začal tancovat, hulákat a chechtat se jako šílenec. Veškerá jeho bostonská rezervovanost byla tatam. Roscoe byla zabořená v mé náruči. Já jsem pozoroval oheň, míli vzdálený. Byl stále větší a vyšší. Rozšířil se do farmářských skladů vedle. Pytle s dusičnatým hnojivem a sudy traktorového oleje vybuchovaly jako bomby.

Všichni jsme se otočili tím směrem a pozorovali hořící peklo a exploze. Nás sedm, v nepravidelné řadě vedle silnice. Z mílové vzdálenosti jsme sledovali ohnivou smršť.

Ohromné erupce plamenů šlehaly do třísetmetrové výše. Vybuchující sudy s olejem duněly jako výstřely z děla. Noční obloha byla plná hořících bankovek, připomínajících milion oranžových hvězd. Vypadalo to jako peklo na zemi.

„Prokrista,“ řekl Finlay. „To jsme udělali my?“

„Vy jste to udělal, Finlayi,“ odvětil jsem. „Škrtl jste zápalkou.“

Smáli jsme se a objímali. Tančili jsme a se smíchem se navzájem plácali po zádech. Vyzdvihovali jsme děti do výše, objímali je a líbali. Hubble mě objal a plácl mne do zad. Charlie mě objala a políbila. Zvedl jsem Roscoe ze země a líbal ji dlouho a silně. Bez přestání. Ovinula mi nohy kolem pasu a rukama mě chytla kolem krku. Líbali jsme se, jako by nám hrozilo, že zemřeme, když přestaneme.

Potom jsme pomalu a tiše odjeli nazpátek do města. Finlay s Roscoe se vmáčkli ke mně dopředu. Čtyři Hubblovi se naskládali dozadu. Hned jak nám zmizel z dohledu oheň za námi, spatřili jsme vpředu záři hořící policejní stanice. Zpomalil jsem, když jsme ji míjeli. Stravovaly ji mocné plameny. Bylo zřejmé, že shoří na popel. Kolem v hloučcích postávaly stovky lidí, pozorujících oheň. Nikdo proti němu nic nedělal.

Znovu jsem nabral rychlost a projížděli jsme spícím městem. Zahnul jsem doprava do Beckman Drive, přímo proti soše Caspara Tealea. Minul jsem tichý bílý kostel. Pokračoval vzhůru míli až k povědomé bílé poštovní

schránce u čísla dvacet pět. Zahnul jsem a projel zatáčkami příjezdové cesty. Zastavil jsem u dveří jen na tu chvíli, než Hubblovi vystoupili. Otočil jsem staré auto a znovu vyjel na silnici. Sjel jsem po Beckman Drive a dole na křižovatce zastavil.

„Ven, Finlayi,“ řekl jsem.

Zazubil se a vylezl. Odkráčel do noci. Projel jsem spodní častí Hlavní třídy a dorazil k Roscoeinu domu. Zaparkoval jsem před její garáží. Vklopýtali jsme do domu. Odtáhl jsem do haly prádelník a přirazil ho k vyraženým dveřím. Zabarikádovali jsme se před světem.

34 KAPITOLA

S Roscoe nám to nevyšlo. Nemělo to vlastně ani valnou naději. Bylo tu příliš mnoho problémů. Trvalo to jen o chlup déle než čtyřiadvacet hodin a skončilo to. Octl jsem se zpátky na cestě.

Byla neděle, pět hodin ráno, když jsme přitáhli ten prádelník a přirazili ho k vylomeným dveřím. Oba jsme byli unavení, ale v žilách nám stále koloval adrenalin. Takže jsme nemohli spát. Místo toho jsme si povídali. A čím víc jsme si toho řekli, tím to bylo horší.

Roscoe byla uvězněna téměř šedesát čtyři hodiny. Nezacházeli s ní nijak zle. Řekla mi, že se jí nedotkli. Byla vyděšená, ale používali ji jen na otrockou práci. Ve čtvrtek ji odvezl Picard ve svém autě. Díval jsem se za nimi, jak odjíždějí. Mával jim na cestu. Informovala ho o postupu našeho vyšetřování. Po míli jízdy okresní silnicí na ni vytáhl pistoli. Odzbrojil ji, spoutal a odvezl do skladu. Zajel přímo dovnitř a přinutili ji pracovat s Charlii Hubblovou. Obě dvě tam byly celou tu dobu, kdy jsem seděl pod dálnicí a pozoroval sklad. Roscoe sama vyložila červenou dodávku, kterou přivezl mladý Kliner. Kterou jsem já potom sledoval

až k tomu motorestu poblíž Memphisu a lámal si hlavu nad tím, proč je prázdná.

Charlie Hubbleová pro ně pracovala pět a půl dne. Od pondělního večera. Tehdy už Kliner začal panikařit. Ke stažení Pobřežní stráže pro něj došlo příliš brzy. Věděl, že si musí pospíšit, aby stihl vyprázdnit sklad. Takže Picard přivezl Hubblovy přímo do skladu. Kliner je zapřáhl do práce. V noci spali jen pár hodin, na dolarové duně, připoutaní ke schodům vedoucím do kanceláře.

V sobotu ráno, když se nevrátil mladý Kliner se dvěma strážnými, začal starý šílet. Teď už neměl na práci nikoho. Tak nutil své vězně, aby pracovali bez přestání. V sobotu v noci nespali vůbec. Jen se potýkali s beznadějným úkolem naskládat obrovskou hromadu do krabic. Přitom se zpožďovali čím dál víc. S každou další dodávkou, která vysypala nové bankovky na podlahu skladu, byl Kliner posedlejší.

Takže Roscoe mu téměř tři dny otročila. V ustavičné hrůze o svůj život, v nebezpečí, vyčerpaná a ponižovaná. A to mou vinou. To jsem jí řekl. Čím víc jsem jí to opakoval, tím vehementněji mi odpovídala, že mi to za vinu neklade. Byla to moje vina, tvrdil jsem. Ne, nebyla, byla přesvědčená ona. Omlouvám se ti, říkal jsem jí. Nemáš proč, odpovídala.

Naslouchali jsme jeden druhému. Akceptovali jsme to, co bylo řečeno. Pořád jsem byl ale přesvědčený, že to moje vina byla. A nebyl si stoprocentně jistý, že ona si to nemyslí

také. Navzdory všemu, co říkala. Nepohádali jsme se kvůli tomu. Ale byla to první malá předzvěst našich vzájemných problémů.

Společně jsme se osprchovali v její maličké sprše. Zůstali v ní téměř hodinu. Smývali jsme ze sebe zápach peněz, potu a ohně. A stále jsme hovořili. Vyprávěl jsem jí o páteční noci. O své přepadové akci v bouři v Hubblově domě. Všechno jsem jí vylíčil. Pověděl jsem jí o taškách s noži, kladivem a hřebíky. Pověděl jsem jí, co jsem s těmi pěti udělal. Myslel jsem, že z toho bude mít radost.

A v tom tkvěl druhý problém. Nic závažného ve chvíli, kdy jsme tam stáli pod horkou tekoucí vodou. Ale uslyšel jsem cosi v jejím hlase. Jen slabý záchvěv. Nikoli šok nebo nesouhlas. Jen náznak pochybnosti. Že jsem možná zašel příliš daleko. Postřehl jsem to z jejího hlasu.

Nějak jsem měl za to, že jsem to všechno dělal pro ni a pro Joea. Ne proto, že jsem chtěl. Byla to Joeova operace a její město, tohle byli její lidé. Udělal jsem to, protože jsem byl při tom, když se snažila splynout se zdí kuchyně a vzlykala, jako by jí puklo srdce. Udělal jsem to pro Joea a Molly. Současně s pocitem, že se nijak ospravedlňovat nemusím, jsem si to pro sebe takto obhajoval.

V tom okamžiku to nevypadalo jako problém. Sprcha nás uvolnila. Částečně nám vrátila pocit pohody. Šli jsme do postele. Závěsy jsme nechali odhrnuté. Byl nádherný den. Slunce zářilo z jasně modré oblohy a vzduch se zdál být

svěží a čistý. Vypadal tak, jak by vypadat měl. Jako nový den.

Milovali jsme se s velikou něhou, velikou energií, velikou radostí. Kdyby mi byl někdo řekl, že příští ráno budu opět na silnici, pomyslel bych si, že se zbláznil. Říkal jsem si, že mezi námi žádné problémy nenastaly. Že jsem si je jen vsugeroval. A i kdyby nastaly, byl pro ně dobrý důvod. Možná následky stresu a adrenalinu. Možná přílišného vyčerpání. Možná proto, že Roscoe drželi jako rukojmí. A že reagovala stejně jako mnoho jiných, kteří se octli ve stejné situaci – cítili jakýsi osten žárlivosti vůči všem, kteří neprožili to co oni. Jakousi slabou nevraživost. Možná to živilo můj pocit viny, že jsem připustil, aby ji zajali. Možná spousta jiných věcí. Usnul jsem přesvědčený, že se vzbudíme šťastní a že tam zůstanu napořád.

Skutečně jsme se vzbudili šťastní. Spali jsme až do pozdního odpoledne. Pak jsme strávili pár nádherných hodin podřimováním, slastným protahováním, polibky a smíchem, zatímco odpolední slunce nám svítilo do okna. Opět jsme se milovali. Elektrizovala nás radost z toho, že jsme naživu a v bezpečí, a sami dva. Bylo to to nejlepší milování, které jsme spolu zažili. Bylo také poslední. Ale to jsme v tu dobu nevěděli.

Roscoe jela bentleyem k Enovi pro nějaké jídlo. Byla pryč hodinu a přinesla nové zprávy. Potkala Finlaye. Hovořili o tom, co se bude dít dál. To byl závažný problém. Ty ostatní maličké vedle něj vypadaly zcela bezvýznamně.

„Měl bys vidět budovu stanice,“ řekla. „Hromada trosek nepřevyšující půl metru.“

Položila jídlo na tác a jedli jsme vsedě na posteli. Smažené kuře.

„Všechny čtyři sklady vyhořely,“ pokračovala. „Explodující předměty létaly všude po dálnici. Přijela státní policie. Hasičské vozy museli přivézt až z Atlanty a Maconu.“

„Přijela státní policie?“ zeptal jsem se.

Zasmála se.

„Přijeli postupně všichni. Něco jako lavinový efekt. Náčelník atlantských hasičů zavolal pyrotechniky, kvůli těm explozím, protože si nebyl jistý, co tam může být. Pyrotechnici nemohou nikam jít, aniž by uvědomili FBI, pro případ, že by šlo o teroristy. O ty se Úřad zajímá. No a dnes ráno povolali Národní gardu.“

„Národní gardu?“ podivil jsem se. „Proč?“

„To je na tom to nejlepší,“ odvětila. „Finlay povídal, že když včera v noci ulítla ze skladu střecha, vítr rozfoukal peníze všude po okolí. Vzpomínáš, jak na nás padaly ty hořící útržky? Všude kolem leží miliony dolarových bankovek. Na míle daleko. Vítr je roznesl do všech stran, do

polí, na dálnici. Většina z nich je samozřejmě částečně shořelých, ale některé ne. Hned jak se rozednilo, objevily se tam zničehonic tisíce lidí, kteří začali bankovky sbírat. Takže přivolali Národní gardu, aby ty davy rozehnala.“

Chvíli jsem mlčky jedl. Přemýšlel jsem o tom.

„Tak guvernér povolal Národní gardu, ano?“ pravil jsem.

Přikývla s pusou plnou kuřete.

„Guvernér se do toho také vložil. Teď je zrovna ve městě. A Finlay kontaktoval Ministerstvo financí, kvůli Joeovi. Posílají sem svůj tým. Jak říkám, lavinový efekt.“

„A co dál, hrome?“

„Pro město pochopitelně nastaly obrovské problémy,“ řekla. „Šíří se nejrůznější pověsti. Zdá se, že každý ví, že nadace přestala existovat. Finlay říká, že polovina předstírá, že vůbec o ničem neví, a druhá polovina je děsně namíchnutá, že s jejich tisícovkou týdně je konec. Měl jsi vidět Ena, když jsem tam kupovala jídlo. Vypadal rozlíceně.“

„Finlay si dělá starosti?“ zeptal jsem se.

„Je v pohodě,“ odpověděla. „Má spoustu práce, samozřejmě. Policejní oddělení už tvoří jen čtyři lidi. Finlay, já, Stevenson a ten od příjmu. Finlay tvrdí, že to je polovina toho, co bychom potřebovali, vzhledem k téhle krizi, ale dvakrát víc, než si můžeme dovolit, jelikož nadační dotace skončily. Stejně se ale ohledně přijímání a propouštění nedá nic dělat bez schválení starosty, a starostu už nemáme, že?“

Seděl jsem na posteli a žvýkal. Problémy se začaly kupit. Předtím jsem si jich nebyl nijak vědom. Teď jsem je však viděl. V hlavě se mi začala tvořit závažná otázka. Byla to otázka pro Roscoe. Rozhodl jsem se ji položit ihned, abych od ní dostal přímou, spontánní odpověď. Nechtěl jsem jí dát čas k přemýšlení.

„Roscoe?“ řekl jsem.

Vzhlédla ke mně. Čekala.

„Co budeš dělat?“

Podívala se na mě, jako by to byla podivná otázka.

„No, zřejmě se s vervou pustím do práce. Musí se toho udělat spousta. Celé město se bude muset přebudovat. Možná se nám z něj podaří vytvořit něco lepšího, něco, co bude stát za to. A já v tom mohu sehrát významnou roli. Postoupím o pár stupínků výš. Je to obrovská příležitost. Už se na to moc těším. Tohle je moje město a já se na jeho životě budu opravdově podílet. Možná se dostanu do městské rady. Možná budu dokonce kandidovat na starostu. To by bylo něco, nemyslíš? Kdyby se po všech těch letech stala starostou Roscoe místo Tealea, ne?“

Hleděl jsem na ni. Byla to skvělá odpověď, ale byla špatná. Špatná pro mě. Nechtěl jsem, aby se rozhodla jinak. V žádném případě jsem na ni nechtěl v ničem tlačit. Proto jsem se jí zeptal rovnou, před tím, než jí oznámím, co budu muset udělat. Chtěl jsem od ní upřímnou, přirozenou odpověď. A dostal jsem ji. Rozhodla se správně. Bylo to její

město. Komu jinému by se mohlo podařit dát ho do pořádku, když ne jí? Jestli tu už měl někdo zůstat a pustit se do práce, pak to byla ona.

Ale pro mě to byla špatná odpověď. Protože to už jsem věděl, že musím odejít. Že musím co nejrychleji vypadnout. Zádrhel byl v tom, co přijde teď. Celá ta záležitost se vymkla veškeré kontrole. Předtím se všechno týkalo Joea. Bylo to osobní. Nyní se z toho stala veřejná věc. Jako ty napůl shořelé dolarové bankovky. Rozptýlené všude.

Roscoe mluvila o guvernérovi, Ministerstvu financí, Národní gardě, státní policii, FBI, atlantských pyrotechnicích. O půl tuctu výkonných institucí, které budou vyšetřovat to, co se stalo v Margrave. A budou vyšetřovat důkladně. Označí Klinera za padělatele století. Zjistí, že starosta zmizel. Zjistí, že do věci byli zapleteni čtyři policisté. FBI bude hledat Picarda. Dále se do toho zapojí Interpol, vzhledem k propojení do Venezuely. Budou vyvíjet ohromný tlak. Šest organizací bude soutěžit o to, kdo první dospěje k nějakým výsledkům. Obrátí celé město naruby.

Až mě ta či ona vyhmátne. Byl jsem cizinec, který se octnul na špatném místě ve špatnou dobu. Zabere jim asi půldruhé minuty, než si uvědomí, že jsem bratr zabitého vládního vyšetřovatele, který celou tu záležitost uvedl do pohybu. Budou zkoumat mou roli v celé věci. Někoho napadne: pomsta. Seberou mě a začnou proklepávat.

Neodsoudí mě. To nehrozilo. Nikde nebyly žádné důkazy. Na každém kroku jsem byl velice opatrný. A věděl jsem, jak je vodit za nos. Mohli do mě mluvit, až by mi narostly dlouhé bílé vousy, a nedostali by ze mne nic. To bylo jisté. Ale snažili by se. Pekelně by se snažili. Drželi by mě dva roky ve Warburtonu. Dva roky na vazebním patře. Dva roky mého života. V tom byl ten zádrhel. V žádném případě jsem to k tomu nehodlal nechat dojít. Vždyť jsem právě dostal svůj život zpět. Svých prvních šest měsíců svobody za šestatřicet let. Těch šest měsíců bylo tou nejšťastnější dobou, kterou jsem kdy prožil.

Takže jsem musel vypadnout. Dříve než se některý z nich dozví, že jsem se tam vůbec vyskytoval. Byl jsem rozhodnutý. Musel jsem se opět stát neviditelným. Odjet daleko od středu dění, který představovalo Margrave. Tam, kde mě tyto pilné instituce hledat nebudou. Znamenalo to, že mé sny o budoucnosti s Roscoe se rozplynuly ještě dřív, než pořádně začaly. Znamenalo to, že musím Roscoe sdělit, že mi nestojí za to, abych pro ni riskoval dva roky svého života. Musel jsem jí to říct.

Hovořili jsme o tom celou noc. Nepohádali jsme se kvůli tomu. Věděla, že udělám to, co je pro mne správné. Já zase věděl, že ona udělá to, co je správné pro ni. Požádala mě, abych zůstal. Důkladně jsem to zvážil, a odmítl. Navrhl jsem jí, aby šla se mnou. Důkladně to zvážila, a odmítla. Nebylo dál co řešit

Pak jsme mluvili o jiných věcech. O tom, co budu dělat já a co bude dělat ona. A já jsem si pomalu uvědomoval, že zůstat tam by mě rozdíralo stejně jako vědomí, že musím odejít. Protože jsem nechtěl to, o čem hovořila ona. Nechtěl jsem volby starostů a hlasy a městské rady a výbory. Nechtěl jsem daně z pozemků a údržbu a obchodní komory a strategie. Nechtěl jsem tam sedět a ošívat se nudou. S tím, že se zprvu nepatrné výčitky a nesouhlas a pocity viny budou stále zvětšovat, až nás pohltí. Chtěl jsem to, o čem jsem hovořil já. Chtěl jsem volnou silnici před sebou a každý den dorazit na jiné místo. Chtěl jsem cestovat dlouhé míle bez nejmenšího ponětí, kam vlastně jdu. Chtěl jsem se toulat. Měl jsem toulání v duši.

Ztrápeně jsme tam seděli a povídali si až do rána. Poprosil jsem ji, aby pro mě udělala ještě jednu poslední věc. Aby vypravila Joeovi pohřeb. Přál jsem si, aby tam byl Finlay, Hubblovi, oba staří holiči a ona. Řekl jsem jí, aby zašla za staříkovou sestrou a požádala ji, aby přišla Joeovi zazpívat nějakou smutnou písničku. Dále aby se staré paní zeptala, kde je ta louka, na které tehdy před dvaašedesáti lety zpívávala s kytarou Slepého Blakea. Poprosil jsem Roscoe, aby na ní rozprášila Joeův popel.

Roscoe mě v bentleyi odvezla do Maconu. V sedm ráno. Vůbec jsme nespali. Zabralo nám to hodinu. Seděl jsem vzadu, za čerstvě zabarvenými černými skly. Nechtěl jsem, aby mne někdo viděl. Vyjeli jsme do kopce před jejím domem a začali se proplétat rušným provozem. Celé město bylo našlapané lidmi. Ještě než jsme dorazili k Hlavní třídě, viděl jsem, jak se to jimi všude hemží. Byly tu televizní štáby všech tří hlavních stanic a CNN. Přikrčil jsem se na zadním sedadle. Už v sedm ráno nebylo nikde k hnutí. Všude řady tmavomodrých vládních limuzín. Zahnuli jsme kolem rohu, kde stál krámek. Na chodníku před ním byla fronta lidí, čekajících, až se dostanou na snídani.

Projížděli jsme prosluněným městem. Hlavní třída byla z obou stran vyplněná zaparkovanými auty. Vozidla stála i na chodníku. Spatřil jsem auta hasičských náčelníků a hlídkové vozy státní policie. Nahlédl jsem do holičského krámku, když jsme se pomalu sunuli kolem, ale staříci tam nebyli. Bude se mi po nich stýskat. Stejně jako po starém dobrém Finlayovi. Budu stále vzpomínat, jak mu to všechno asi dopadlo. Hodně štěstí, Harvarďane, pomyslel jsem si. Totéž jsem v duchu popřál Hubbleovým. Dnešní den pro ně bude počátkem dlouhé cesty. Štěstí na ní jistě budou potřebovat. Nakonec jsem mnoho štěstí popřál i Roscoe. Seděl jsem tam a tiše jí přál to nejlepší. Zasloužila si to. Zcela a opravdově.

Zavezla mne až do Maconu. Našla autobusové nádraží. Zaparkovala. Podala mi malou obálku. Řekla mi, abych ji

neotvíral hned. Vložil jsem si ji do kapsy. Políbil ji na rozloučenou. Vystoupil jsem z auta. Neohlédl jsem se. Zaslechl jsem šelestění velkých pneumatik na asfaltu a věděl, že je pryč. Vešel jsem na nádraží. Koupil si lístek. Pak jsem šel přes ulici do levného obchodu a koupil si nové šaty. Převlékl jsem se v jejich zkušební místnosti a špinavé staré vojenské oblečení nechal v odpadkovém koši. Pak jsem se vrátil zpátky a nastoupil do autobusu do Kalifornie.

Více než sto mil jsem měl v očích slzy. Pak starý autobus přehrčel přes státní hranici. Vyhlédl jsem do jihovýchodního cípu Alabamy. Otevřel jsem Roscoeinu obálku. Byla v ní Joeova fotografie. Vzala si ji z kufříku Molly Beth. Vyňala ji z rámu. Přistřihla nůžkami, aby se mi vešla do kapsy. Na zadní stranu napsala své telefonní číslo. To jsem ale nepotřeboval. Měl jsem ho už vryté do paměti.